Neslyšitelní (17)

Anna a Natálie se mezitím usadily na pohovce a začaly mluvit o rodinných zážitcích. Smály se a vyměňovaly si legrační historky. Bylo to uvolněné, příjemné a rychle se mezi nimi vytvořil silný přátelský vztah. Natálie si Annu okamžitě velmi oblíbila. Přišla jí jako žena, která bezvýhradně miluje svou rodinu, ale zároveň byla svobodná ve svých názorech a přátelská k okolnímu světu. I Anna ji ihned přijala skoro jako mladší sestru.

Atmosféra večera byla plná otevřenosti, vzájemného respektu a porozumění. I když pocházeli z rozdílných prostředí a měli za sebou mnoho zcela neporovnatelných životních zkušeností, v ten okamžik tu byli jeden pro druhého a nacházeli jednu zásadní věc společnou - snahu porozumět světu kolem sebe a přistupovat k němu s láskou a soucitem.

Jak se večer v Miladině domě pomalu odvíjel v příjemné atmosféře, každý z přítomných prožíval tuto chvíli po svém. Všichni byli pohlceni nejen společností druhých, ale i vlastními pocity, které se mísily s novými zkušenostmi.

„Matouši, přidej se, jestli chceš. Jaké máš rád koření?“ zeptal se s úsměvem Marwan, když se Matouš zase objevil ve dveřích kuchyně.

„Raději se nechám překvapit,“ odpověděl, ale v jeho hlase bylo slyšet, že se těší na to, co bude následovat.

Marwan se od srdce zasmál. „Tak se uvolni a vítej, protože tady je moje království,“ řekl a pokynul směrem k velkému pultu, plnému roztodivných ingrediencí, které měly za chvíli vytvořit malý kulinářský zázrak.

Z kuchyně se nesly zvuky cinkání nádobí, hřmění sporáku a pronikavá vůně, která se šířila celým domem, byla příslibem výjimečné večeře. Marwan byl v roli kuchaře ve svém živlu. Stál u stolu, krájel zeleninu a připravoval různé pokrmy, zatímco Matouš s ním v kuchyni debatoval o hlubokých otázkách a zaujatě ho pozoroval při vaření.

Mezitím spolu v obýváku seděly ženy - Anna, Natálie a Milada. Pokoj byl naplněn jejich tichým smíchem a příjemnou konverzací, která se rozlévala do pohodové atmosféry večera.

Anna se opřela o pohovku, v ruce držela šálek horkého čaje s kardamomem a koukala na Natálii sedící vedle ní. „A co studium? Jak se ti líbí na konzervatoři?“

Natálie v dlouhých černých večerních šatech se usmála, její výraz byl klidný, ale oči se rozjasnily. „Je to škola těžká, ale krásná. Ten tlak na výkon je někdy dost velký, no… to je cena za to, co miluju. Harmonika je moje všecko. A mám štěstí, že mám kolem sebe lidi, co mě podporujou.“

Milada, sedící na druhé straně pohovky, se na ni laskavě podívala: „To je úžasné, Natálko. A taky si myslím, že bys měla být hrdá na to, co všecko jsi už dokázala. Takých, co sa odhodlali jít za svojim snem a tolik překážek při tem překonat, není zas až tolik.“

Váhavě kývla, v jejím výrazu bylo cítit vděk. „Děkuju, je to trocha těžké, ale su ráda, že nemusím rozhodovat mezi tím, co chcu a co se ode mě čeká…“ Její oči na okamžik spočinuly na jejím zjizveném a křivém pravém palci. „No někdy to není jen o štěstí, spíš o tom, jak se postavíš i těm nečekaným ranám.“

Anna ji pozorně sledovala. „To je pravda. Ani já jsem neměla vždycky všecko tak jednoduché. Ale vždy jsem věděla, že i když něco nejde podle plánu, máme možnost začít zase znovu, ne?“ Usmála se na Natálii, její pohled byl laskavý, až jakoby mateřský.

„Tak to v životě chodí,“ souhlasila Milada. „U nás sa Anička, Marwan i já vždy snažíme o lásku a respekt. Bez ohledu na naše rozdíly.“

„To je nádherný přístup, mami,“ řekla Anna a její hlas zněl hrdě, když se podívala na Miladu. „A myslím, že to nás všeckých spojuje, aj když každý máme iný příběh.“

Natálie se na ně podívala, jak si vzájemně vyměňují pohledy plné porozumění. Na tváři se jí objevil úsměv. „A to se mi tu opravdu líbí. Když máš kolem sebe takové lidi, cítiš, že všecko má smysl,“ řekla tiše.

Ve chvíli, kdy rozhovor ztichl, se z kuchyně ozvalo cinkání roznášených talířů a hlasitý smích Marwana a Matouše, kteří se právě dohadovali o tom, jaké koření je nejlepší na marinování masa.

„Tak co vy? My už to máme skoro hotové.“ ozval se Marwan, když nakonec vstoupil do obýváku, aby zjistil, jestli je všechno v pořádku.

„Moc se těšíme, Marwane,“ odpověděla Anna. V její tváři bylo patrné, jak velmi si užívá společnost a rodinný večer. „Také se těšíme. Cos nám připravil?“

„Su už moc zvědavá,“ řekla Milada. „Jestli to bude také dobré jak předtím, určitě si to užijeme.“

Pak se Marwan vrátil zpátky za Matoušem do kuchyně a tři ženy v obýváku si dál navzájem povídaly a smály se. Atmosféra mezi nimi byla klidná, plná respektu, ale zároveň i očekávání.

Ve vzduchu se stále vznášela vůně vaření, ale rozhovor v obýváku se pomalu stáčel k jiným tématům. Natálie se pohodlně usadila na pohovce a podívala se na Annu se zvědavým výrazem: „Aničko… Jaký byl Maťo jako děcko?“ zeptala se s úsměvem. Její veliké tmavé oči zkoumaly Annin obličej, jak se na otázku připravuje odpovědět.

Anna se na chvíli zamyslela, její výraz se trochu změnil, jak vzpomínala na své dětství s Matoušem. „Matoušek?“ začala, její hlas byl plný něhy. „Vždycky byl takový… hloubavý. Měl takový klidný, zamyšlený pohled, jakoby byl vždycky trochu mimo svět. Vždycky si vymýšlel různé příběhy, přemýšlel… Jen se hodně těžko zapojoval do běžných her s ostatními dětmi. Bylo to pro něj moc „jenom jako.“ A on bral všecko tak smrtelně vážně. Byl pořád sám, neměl skoro žádné kamarády. Ostatní děcka se mu smály, byl pro ně divný.“

„Zajímavé,“ řekla Natálie a povzbudivě se usmála. „A byl i tak hodný?“

Anna se usmála od srdce. „No jasně! Vždycky byl až neskutečně hodný. Měl obrovské srdce a nikdy nechtěl nikomu ublížit. Vždycky se nejprv díval na to, co chcou ostatní, než na to, co chtěl on sám. A mnozí toho zneužívali.“

Milada, která do té chvíle jen tiše poslouchala, se teď trochu sarkasticky zasmála a otočila hlavu směrem k Anně. „Jakoby ani nebyl Danušin. Jak kdyby jí ho Miloš podstrčil do hnízda. Tak je od ní povahově daleko, že snad ani není její,“ vtipkovala ironicky.

„Mami!“ vyprskla Anna smíchy, trochu zahanbená. „Už zase… ale máš pravdu, že Matouš vůbec není jako ona.“ I když její slova byla v podstatě omluvou za matčiny žertíky, tón obou z nich zněl s láskou a jakousi ochranou vůči bratranci a synovci.

Natálie se tiše zasmála. Její smích zněl zvonivě. „Myslím, že Maťo je hodně zajímavá osůbka. Filozof i tichý, trochu zasněný blázínek, co?“ zamávala rukou ve vzduchu.

„Tak nějak,“ přikývla nadšeně Anna. „Ale věř mi, že přes jeho svéráz je to opravdu skvělý bratránek. A taky bych pro něj udělala cokoli.“

Natálie se podívala na Annu a její oči se rozzářily, jak přešla na nové téma.

„A ty? Jak ses vůbec seznámila s Marwanem?“ zeptala se zvědavě. „To muselo být nějaké zajímavé, že? Ty, mladá holka z Hradiště, a on, muslim, Arab ze Sýrie…“

Anna se zasmála a na tváři se jí objevil nepřítomně zamilovaný úsměv, jak vzpomínala na začátek jejich vztahu. „Bylo to trochu jinak, než si asi představuješ. Potkali jsme se v nemocnici v Rakousku, kde jsem tehdy dělala sestřičku. Marwan přišel jako adept na atestaci, nový mladý kolega v rámci nějaké zahraniční výměny. Byl úplně jiný než všichni ostatní. A něco mě na něm tolik přitahovalo. Možná ta jeho klidná, vyrovnaná povaha. Byl tak… noblesní. A dokázal si vždy zachovat nervy. Dokonce i za války. I když kolem něj všecko bouchalo. A já? No, já jsem mu nikdy nic nevyčetla o jeho víře a kultuře. Dokonce mne i jistým způsobem zaujalo, jak žije.“

„To je tak krásné,“ rozplývala se Natálie upřímně a usmála se. „Žádné předsudky, enom láska ...“

„Přesně tak,“ odpověděla Anna s radostí v hlase. „Není důležité, odkud člověk pochází nebo jakou má barvu pleti. Důležité je, co máme uvnitř a jak se k sobě chováme.“

Milada se usmála a přikývla. „Moje slova, Aničko. Vždycky říkám, že láska přeca není o rase nebo náboženství. Je to o tem, jak sa k sebě ludé chovajú a co si dávajú. A myslím, že to tak je odjakživa. Marwan už je v naší rodině. Je jak můj syn. To už nikdo a nic nemože zvrátit.“

„Ano, mami,“ řekla Anna s úsměvem a podívala se na ni. „Přesně tohle mi dává sílu každý den. Mít kolem sebe lidi, kteří mě podporují, bez ohledu na to, jak odlišní můžem být.“

„Máte tak otevřené srdce,“ řekla Natálie tiše. Její pohled byl plný úcty a porozumění. „Su ráda, že tu s váma jsem.“

„Seznámili jsme se vlastně úplně náhodou, cestou dom v autobuse“ pokračovala Natálie, když se jí Anička zeptala, jak se poprvé setkala s Matoušem ona. „Byla jsem po úrazu. To mi dost komplikovalo život. Zlámala jsem si palec, hodně škaredě, furt mě děsně bolel, ruka byla celá zafačovaná v dlaze. Přemýšlela jsem o všech těch změnách, co mi osud teď nadělil. Byla jsem unavená a smutná. A zoufalá.“

Natálie se na chvíli ponořila do vzpomínek a pak pokračovala. „On nastoupil do autobusu a hned si mě všiml. Vlastně jsem si ani netušila, že mě pozoruje, až jsem se podívala zpátky. A víš, co je zvláštní? Bylo to, jako by viděl víc a dál. Jako by věděl, že to je i o něčem hlubším.“

„Jaký byl?“ zeptala se Anna.

„Celkem nenápadný, vlastně bych si ho snad ani nevšimla, pokud by se nepodíval on na mně,“ pokračovala Natálie, „ale v tom okamžiku, když jsme si vyměnili pár slov, jsem cítila, že mezi nama je něco zvláštní. Začal mluvit, jak vlastně přemýšlí o lidech, jejich rozhodování a moderních technologiích. Byl to takový snílek, měl v očích něco, jak je furt ponořený do svých myšlenek.“

„Bylo to zajímavé,“ pokračovala, „jak se to všecko vyvinulo. On se mi aj omluvil, že mě ruší, no zároveň se zajímal, co prožívám. A já si najednou uvědomila, že s ním můžu mluvit i o věcech, co by mě normálně asi ani nenapadly.“

Na chvíli se zamyslela a pak dodala: „Byl tak… zvláštní, ale určitě v dobrém. Už tehdy jsem cítila, že v něm je něco víc. To mě přitahovalo. Něco, co jsem si neuvědomovala, dokud jsme nezačali spolu povídat trochu víc. A od té chvíle se to mezi nama nějak vyvinulo. Jako by se všecko okolo nás zpomalilo a my jsme byli jen dva pro sebe na celém světě.“

„Byl zvláštní,“ začíná Natálie, když se Anna dál vyptává na její první dojem z Matouše. „On… byl iný než ti ostatní. Zářil takovou klidem a přitom soustředěním. Ani se příliš nedíval na to, co mi je, jak vypadám. Žádné „Všecko bude dobrý.“ Spíš… mě samotnou nechal mluvit o všem, co mi připomnělo, kdo jsem.“

Natálie se zamyslí a její oči se ztratí: „Na začátku jsem to nečekala vlastně vůbec. Chtěla jsem mu spíš říct, že su v pohodě. On mě nechal být, nechal mě přemýšlet a vzpomínat. Třeba na to, jak jsem milovala harmoniku a přírodu. A bylo to pro mě hned trocha lehčí…“

Anna poslouchá a v jejích očích je jasně vidět, že oceňuje její otevřenost.

„A pak,“ pokračuje Natálie, „to, co mě opravdu překvapilo, bylo, že když jsem mu řekla, jak se bojím, že už nikdy nebudu moct hrat, nijak to nezlehčoval. Neřekl mi, že to nic, že to se spraví. Prostě řekl, že chápe, jak to je těžké. A… myslím, že to opravdu tak aj myslel. Jakože věděl, co cítím, i když to nikdy nezažil.“

Pak se na chvíli odmlčí a podívá se na Annu. „Že mi to nekomplikoval. To mi pomohlo. A myslím, že to mi bylo tehdy třeba… někdo, kdo mě bude aj chápat, ne enom litovat.“

Anna se na ni usměje. Cítí, že její slova jsou upřímná a že Natálie v tomto vztahu nachází podporu.

„A tak jsme se vlastně navzájem trošku otevřeli,“ dodá nakonec s úsměvem Natálie.

Soumrak padl tiše a jak ztichla venkovní krajina, pokoje v Miladině domě ožily cizokrajnými vůněmi z kuchyně. Marwan byl stále ve svém živlu. V kuchyni, kde se cítil jako doma, servíroval večeři, která měla být nejen o jídle, ale i o sdílení a spojení.

Když přišel čas na předkrmy, přinesl na stůl malou mističku s hummusem a větší se salátem tabbúle. „Toto je jen začátek,“ řekl a s úsměvem pokládal před každého hosta malou porci. „Hummus je základ každé dobré večeře a tabbúle je můj oblíbený svěží salát.“

Matouš si nabral lžičku hummusu a ochutnal. „Je to výborné,“ řekl a podíval se na Marwana. „A je něco, co se ti líbí i z české kuchyně?“

Marwan se zamyslel a uchechtl se. „Jo. Miluju knedlíky. Kynuté sladké. Plněné, švestkové. S mákem,“ řekl s úsměvem. „Ale chápu, že tu máte jinou kulturu stravování. Na české kuchyni mi přijde výborná její schopnost spojit jednoduchost a vděčnost za jídlo.“

„Tak to je fajn,“ řekl Matouš a trochu hummusu si natřel na chleba.

Když všichni u velkého stolu ochutnávali předkrmy, Marwan se vrátil vytáhnout maso z trouby. „Hlavní chod připraven,“ oznámil a snesl na stůl velkou mísu s pečeným jehněčím, které se pozvolna rozpadalo v dokonalé křehkosti. Na rýži, která byla posypána praženými piniovými oříšky, mandlemi a rozinkami, se lesklo exotické koření. Voněla po kardamomu, kurkumě a skořici.

„Hmmm. Tak to je něco,“ olízl se Matouš, když se podíval na jídlo.

„Náš tradiční recept. To mě naučila moje maminka,“ vysvětlil Marwan a podával porce na talíře. „Rýže je pro nás v Sýrii něco jako základ, ale jehněčí – to je opravdu sváteční jídlo. Věřím, že i vy si to užijete. Dnešní večer totiž bude svátek.“

„Vypadá to neuvěřitelně,“ řekla Natálie, její oči byly plné očekávání. „Su neskutečně zvědavá, či to aj tak skvěle chutná.“

Marwan se zasmál a přihodil ji na talíř také rozkrojené olivy. „Pro mě je to propojení chutí domova. Nejde jen o to jídlo, ale o to, jak spojuje lidi a co v nich vyvolává.“

Anna přistoupila ke stolu a nalila každému chladivou vodu s citronem a mátou, která se k večeři hodila. „Bismilláh. Ve jménu Božím. Dobrou chuť všem,“ řekla a podívala se na všechny. „Ať jídlo spojuje, ať nás všechny spojí.“

Po výtečné večeři přišel čas na dezert. Marwan snesl na stůl plech plný křehkých kousků baklavy, jejichž ořechová náplň byla prosycena medovým sirupem. „Tohle je sladká tečka naší hostiny,“ řekl. „Moje maminka vždy říkává, že život je příliš krátký, abychom si ho neosladili.“

„Vypadá to krásně,“ řekla Milada a podala každému kousek. „Vždycky jsem sa tolik chtěla naučit péct baklavu. Ale nikdy jsem nenašla ten správný recept.“

„Trpělivost. To je celé,“ odpověděl Marwan znalecky, když si užíval první kousek. „Každý krok vyžaduje jemnost. A když je pak všechno hotové, to spojení sladkého a ořechového je jako v životě – to pravé ořechové, jak vy v Česku říkáte, když něco funguje super.“

Matouš se usmál a zamyslel se, když pokládal kousek baklavy na jazyk. „Možná je to právě to, co nám chybí,“ řekl tiše. „Ta trpělivost. Když se všechno děje moc rychle, zapomeneme na ty chvíle, které nám dávají smysl.“

Marwan se usmál. „Třeba právě to se máme naučit – zpomalit, aby nám neunikla ta skutečná podstata života a vůbec všeho.“

Ta večeře nebyla jen o jídle. V místnosti panovala zvláštní, tichá atmosféra, plná porozumění. Každý z hostů seděl u stolu s pocitem, že je tu doma – bez ohledu na to, odkud pocházejí, v co věří nebo jaké příběhy si s sebou nesou.

Natálie a Matouš si vyměnili zamilované pohledy, ve kterých se skrývalo vše mezi nimi, co ještě nebylo úplně vyřčeno, ale přesto to bylo nadevše zřejmé. Při Marwanově pohostinnosti a neskrývané lásce k jídlu bylo snadné zapomenout na všechny problémy. U Miladina stolu se nikdo necítil odstrkovaný.

„Tady se opravdu cítím jako doma,“ řekl Matouš, když zvedl pohár vody s čerstvou mátou a citronem. „Díky, Marwane.“

„Dík, že jste přišli,“ řekl Marwan s tichým úsměvem. „Přátelé jsou to nejcennější, co máme.“

Večeře u Milady vrcholí. Na stole leží už poloprázdné talíře, panuje příjemná atmosféra s neformálními rozhovory a smíchem. Marwan, jak je jeho zvykem, se k Anně neustále vrací, nosí jí pití, nabírá jí další porce, odnáší její nádobí, přičemž se zdá až přespříliš starostlivý – občas působí téměř nadmíru pozorně. Anna si toho všímá, usmívá se, ale tentokrát to nijak nekomentuje, protože ví, že ta péče je prostě jeho způsob, jak vyjadřuje svou lásku k manželce a zájem o rodinu, zvlášť když je šťastný.

Na závěr se Anna na chvíli podívá na Marwana, který ji klidně sleduje, chytí ho pevně za ruku a pak se rozhodne, že je čas oznámit to, co měla celou dobu na srdci.

„Mami…,“ začíná Anna, zhluboka se nadechne a zlehka položí příbor na talíř. Milada, která si zrovna dolévá sklenku džusu, zvedne pohled, a její výraz se zjemní, jak se soustředí na svou dceru.

„Co, Aničko? Něco sa děje?“ zeptá se Milada, její oči zvědavě zabloudí mezi ni a Marwana.

„No … něco se děje,“ odpoví Anna a usměje se ještě víc. „Mysleli jsme s Marwanem, že to tu ještě nebudeme oznamovat, ale… myslím, že teď ten pravý čas nastal … Čekáme miminko.“

Chvíli je ticho. Milada, která je zvyklá na Annin klidný tón, teď zřejmě úplně neví, jak tuto novinu zpracovat. Její oči se rozšíří a nejprve se podívá na Annu, pak na Marwana, který sedí po jejím boku a v očích má jakousi kombinaci překvapenosti a štěstí.

„Cože?“ Milada vyhrkne a její tvář se okamžitě rozzáří. „To vážně?“

Marwan se trochu usměje a kývne hlavou. „Je to pravda,“ říká tiše a trochu váhavě, možná očekává, že bude zpočátku spíš šokovaná. „Nechtěli jsme nic říkat, dokud to nebude oficiální, ale… teď už jsme připraveni to říct. Už to máme potvrzeno.“

Milada chvíli mlčí, ale její oči se začnou naplňovat slzami radosti. „Miminko! Budu babička!“ říká s dojetím, ale zároveň takovým nadšením, že až trochu přeskočí její hlas. „To je úžasné, opravdu! To je ta najlepší zpráva, jakú jsem od vás mohla slyšet!“

Anna se na chvíli uvolní: „Přesně tak, budeš babička,“ říká s lehkým smíchem. „A víš co? Sice sami nevíme, jak to všechno zvládnem, ale jsme nadšení.“

Milada vstane a přiskočí k dceři, aby ji pevně objala. „Jsem tak šťastná! Nemůžu sa dočkat, až budu mět v náručí to maličké!“ říká s nadšením. Pak se otočí na Marwana a obejme i jeho. „A ty, ty jsi pro mňa včíl už opravdu rodina. Už nikdy to nebude jinak. Děkuju, žes mi to řekl,“ dodává, její hlas je plný nefalšované radosti a lásky.

Natálie, která celý rozhovor tiše sledovala, se dojatě usmívá a ihned se také připojí ke gratulacím. „To je tak nádherná zpráva! Moc gratuluji,“ říká se slzami na krajíčku a pohledem přejíždí po Anně a Marwanovi, kteří se teď radují společně s Miladou. „Miminko změní všecko, je to tak krásná změna,“ dodává a její hlas zní přirozeně a upřímně nadšeně.

Matouš se zvedne a připojí se k ostatním. „Gratuluji vám, to je skutečně úžasné,“ říká s úsměvem. „Myslím, teti, že budeš skvělá babička.“

Milada, stále v obležení gratulantů, se zasměje. „Určitě! A včíl už sa budu těšit, jak mu budem vybírat věcičky!“

Atmosféra u stolu se plní smíchem a štěstím. Marwan a Anna se na sebe vzájemně láskyplně dívají, oba v očích jasně vidí to nadšení, kterým teď září nejen pro sebe samotné, ale i pro celou rodinu. Milada se znovu podívá na svou dceru, tentokrát s teplým, laskavým pohledem. „To je tak krásné, Aničko. Budeš určitě skvělá máma,“ říká s opravdovým dojetím.

Anna si oddychne a vděčně ji objímá: „Děkuju, mami.“ Z očí jí vycházejí slzy radosti.

„Ať už to bude kluk nebo holka,“ pokračuje Milada, „to bude moje najvětší štěstí, jaké jsem si kdy mohla přát.“

Matouš se v duchu pohroužil do svých myšlenek. Když se podíval na Marwana, který se s ním tak otevřeně bavil o filozofii i politice, cítil jakýsi vděk. To by doma nikdy nezažil. S Marwanem zapomněl na všechny ty konflikty s těmi, kteří za ním měli stát jako první. Tady, v tomto domě, byl přijat – nejen jako synovec a bratranec Matouš, syn Danuše a Miloše, ale i jako člověk, který má co říct a který je součástí širšího světa, v němž se hledají odpovědi na hluboké otázky. Cítil úlevu, že se mohl opřít o tento alternativní domov, jenž pro něj Milada, Anna a Marwan ztělesnili.

Natálie pozorovala, jak se Matouš cítí pohodlněji a více uvolněně. Měla pocit, že konečně našli to místo, kde je oba přijímají takové, jací jsou. Před pár týdny ještě nevěděla, co vše vztah s Matoušem obnáší. Teď, v tomto prostředí, kde byli oba přijímáni tak přirozeně, pociťovala nesmírný vděk. Tady v domě Milady a Anny byla cítit skutečná otevřenost a přátelská atmosféra. S Annou se okamžitě cítila v bezpečí, jakoby to byla její dávná nejlepší přítelkyně. Uvědomovala si, že i když Matoušova nejbližší rodina bude tomu všemu asi napořád vzdálená, tady, mezi těmito lidmi, se cítila jako součást něčeho, co bylo tak silné a opravdové.

Milada pozorovala, jak si Matouš i Natálie užívají večer. Vzpomněla si na své vlastní těžkosti a bolest z Danušina odmítnutí její dcery, když si přivedla Marwana. Pochopila, že ani ona se nemá vzdávat. Tady, v tomto momentu, vězela jistota, že někde vždycky existují lidé, kteří se nenechají svázat minulostí, předsudky a ani historickými křivdami. A ta samá otevřenost, kterou Milada sama udržovala, byla to, co k ní a její dceři přitahovalo Matouše, Marwana i Natálii.

Anna se rozhlížela kolem a v jejích očích se zračil léty pěstovaný klid. Když vstoupila do Marwanova života, také to neměla vždy nejsnadnější. Pocházela z jiné kultury než rodina Salameh. Ale teď už věděla, že její láska k němu, stejně jako jeho láska k ní, jí umožnila projít všemi těmi bouřemi. Při pohledu na Matouše a Natálii jí došlo, že si i oni hledají svůj vlastní způsob, jak jít dál, jak překonat těžkosti a zůstat věrní sami sobě. Oba se možná ještě potýkali se svými rodinnými problémy, ale ona v nich spatřila něco pevného. Byla si jistá, že i pro ně existuje cesta, podobně jako ji našla ona s manželem.

A Marwan to vše tiše a pečlivě pozoroval. Jako zahradník v pomerančovém sadu na břehu Středozemního moře s očekáváním sledoval, jak mezi všemi dozrává přátelství a porozumění. V jeho srdci mu cosi říkalo, že tento večer může být začátkem něčeho hlubšího. Nešlo jen o hluboké rozhovory nebo o Matoušovy zvědavé otázky a intelektuálně obohacující oboustrannou výměnu názorů, ale o to, že v tomto domě se všichni učí vzájemně přijímat své rozdíly a hledat společné cesty. Dobře věděl, jak těžké je žít mezi dvěma světy daleko od vlastní rodiny a kořenů – vyhnán diktátorským režimem, který ho otevřeně prohlašoval za zrádce, rozvraceče a nepřítele státu a nepřijat Evropou, která jej akceptovala pouze zčásti a nedůvěřovala mu. Ale v tomto okamžiku, v tuto chvíli cítil, že právě tady všichni našli své místo.

Ještě ani nevyvanula vůně jídla, když se přesunul ke koberci v rohu místnosti, aby se v tichosti připravil na svou večerní modlitbu. Matouš ho pozoroval zpoza stolu, zatímco si Marwan soustředěně připravoval prostor. Jeho pohyby byly klidné a koncentrované, zvedl dlaně do výše uší. Provolal „Alláhu akbar“ a potom ruce pomalu spustil na hruď. Zpěvavě začal recitovat Korán.

V tichu večera Matouš cítil, jak každé Marwanovo gesto vyzařuje klid a pokoru tváří v tvář něčemu naprosto a absolutně přesahujícímu, transcendentálnímu. Jeho oči, plné soustředění, se ztrácely ve světle lampy, které ozařovalo ostře tesané rysy jeho obličeje. Matouš sledoval, jak Marwan zvedá ruce, plynule se předklání a nakonec padá na tvář v pravidelném rytmu modlitby, jakoby v každém pohybu byla přítomná hluboká úcta a víra.

Tiše vnímal, jak tento jeho rituál naplňuje celou místnost hluboce spirituální atmosférou. Cítil se zaujat nejen tím, co viděl, ale i tím, jak to bylo naprosto jiné než cokoli, co znal. Nutilo ho to přemýšlet o něčem úplně mimo jeho vlastní pohled na svět. V ten okamžik dvě odlišné zkušenosti, jeho odvážné intelektuální hledání a Marwanova nezlomná víra, spojily své světy v pokojném tichu noci.