Neslyšitelní (20)

Ve svém pokoji na kolejích ležel Matouš zklamaně ve své posteli a pokoušel se všechno vstřebat. Nešlo to. Posadil se a zhluboka si vzdychl. Cítil v sobě zmatek a napětí, ale věděl, že to nemůže jen tak nechat bez reakce. V tom zazvonil telefon a objevilo se Miladino číslo. Bylo to jako Boží smilování. Srdce mu hned bilo rychleji.

„Ahoj Matúšku, jak sa ti daří? Jen jsem tě chtěla zas trochu slyšet,“ řekla teta vlídně.

„Ahoj, teti,“ řekl s úlevou, když se ozval její hlas. „Ale jo, co ti mám vykládat … mamka má zase svoje výlevy… jsem rád, že jsme se sešli, že jsi tam byla i ty. A že ty i Marwan a Anička se k sobě chováte tak, jak se chováte. A že jste tak krásně přijali i Natynku.“

„Matúšku, já rozumím, že to není jednoduché, ale musíme být trpěliví,“ odpověděla Milada klidným, moudrým hlasem, který Matouš znal. „Tvoja maměnka nikdy nevidí věci jinak než černobíle. Však to znáš. Marwan je dobrý člověk a Anna je dospělá a rozumná. Ví, co dělá.“

Matouš zavřel oči a přikývl. „Já vím. Jenže mamka je teď tak… uzavřená. Chápu, ale tohle všechno je… příliš těžké. Co mám dělat?“

„Neboj sa, Matúšku, ona to nakonec pochopí. Možná to nebude hned, ale ty musíš být silný. Pro sebe aj pro Natálku.“

Matouš se usmál, i když ho to stálo veškeré úsilí. „Díky, teti. Jsem rád, že mám tebe, že mám aspoň někoho, kdo mě podporuje.“

„Vždycky tu budu pro tebe.“ odpověděla Milada. „Včil sa hlavně mějte rádi. To je najdůležitější.“

Matouš zavěsil a chvíli jen seděl. Stále se rozhlížel po svém pokoji, kde se válely knihy a zápisky. Jeho mysl byla pořád vtažená do rozhovoru s matkou. Znovu vzal mobil. Věděl, že musí zavolat Marwanovi a Anně. Oběma. Oni přece toto vše už zažili. Potřeboval od nich nějaké konkrétní, praktické rady. I když věděl, že není jisté, jestli ho uklidní, aspoň měl naději.

Zvedl telefon, našel Marwanovo číslo a stiskl tlačítko pro hovor.

„Ahoj, Marwane,“ začal Matouš, když se spojili. „Musím ti říct, že mamka… to je zase na dlouho. Cítím, že je to hrozně těžké. Ona to nikdy nepochopí. Jak jsi to zvládal ty? Jak jste to zvládali s Aničkou?“

Marwan na druhé straně chvíli mlčel, jakoby si sestavoval v hlavě věty, než odpověděl. „Vím velmi dobře, co cítíš, Matouši. Když jsem poprvé potkal Annu, Milada mě sice přijala, ale tvoji rodiče mě viděli jako… cizince. Někoho, kdo sem nepatří. A taky měli předsudky. Zvlášť tvoje máma. Ta, žel, asi těžko uvidí, že mě nemusí považovat za hrozbu.“

Matouš si povzdychl, vzpomínal na matku a její zuřivost: „Ale jak se s tím dá žít? Jaks dokázal přežít, že tě někdo tak nenávidí?“

„Musíš to přijmout,“ odpověděl Marwan klidně, jakoby to bylo jednoduché. „Není to snadné, ale nakonec jde o to, co máš ve své duši. A to, co my s Annou máme, to je silnější. Věř tomu, že se to ustálí. To chce čas. Jako muslim dobře vím, že Bůh to vždycky zařídí tak, jak je to nejlepší pro nás všechny. Ono samo o sobě nestačí jen věřit v Boha. Hodně důležité je i věřit Bohu.“

Matouš cítil, že mu trochu spadl kámen ze srdce, ale stále ho tížila nejistota. „Tak tedy tvoje víra? Ale... Co když ani ta opravdu nestačí?“

„Víra není jen o tom, co ti říká okolí. Co přijmeš z prostředí a naučíš se z tradice. Je o tom, co máš v sobě. Musíš ji aktivně nasát do sebe. Dovnitř. Do svého srdce. Jen taková víra ti dává sílu. Věř tomu, že vše má svůj smysl. A že tvoje i Natálčino místo tu v Božím plánu existuje, jako i moje a Aničky. I když nikdo kromě Boha, a pak taky tebe, to nevidí,“ dodal Marwan s tichým, ale silným přesvědčením.

Matouš na chvíli zmlkl, vnímal každé jeho slovo. „Děkuju. Jsem rád, že tě mám, Marwane.“

„Ať už se stane cokoli, stojíme s Aničkou při vás,“ dodal Marwan.

Když zavěsil, ještě chvíli seděl a přemýšlel, než opět vzal telefon a zavolal i sestřenici. Hlas na druhé straně se ozval hned.

„Ahoj, Matouši,“ řekla Anna s jemným, ale odhodlaným tónem. „Co se děje?“

„Ahoj, Aničko,“ začal Matouš. „Mamka. Je to… no, prostě blbý. Horší, než jsem čekal. Jak jste to zvládali vy, když tě vyštvala?“

„Matouši, to nebylo nikdy snadné. Ale my jsme se nevzdali. Marwan to měl složité a já taky. S tvojí mamkou. Museli jsme krok po kroku. Uvědom si, že ona nikdy nepochopí, jak to cítíme. Ať jí to zkusíme vysvětlit jakkoli, její pohled na svět zůstane omezený. Není to ani o nás, ani o vás, ale o ní.“

„Já vím, ale když to neustále slyšíš ne jednou za čas, ale pořád dokola, tak se to už nedá ignorovat,“ řekl Matouš. „Cítím, že to má na nás větší vliv, než bych chtěl.“

„Že to teď bolí, ještě neznamená, že to je navždy. Uvědom si, že je to její boj. Ne náš. Ani váš. Musíte se … musíme se chránit, ale zároveň se neuzavírat. Když vydržíš dělat to, co je správné, časem se to spraví. My s Marwanem jsme to zvládli, i když to na začátku bylo, jak když... buchne atomovka.“

V Matoušovi při těch slovech trochu povolilo napětí: „Já vím. Děkuju, Aničko. Pomohlas mi víc, než si myslíš. Hlavně… moc mi pomáhá, když vím, že v tom nejsme sami.“

„Nikdy nejste,“ odpověděla Anna tiše. „I když to teď vypadá špatně, máme jeden druhého. A i když to trvá dlouho, vy to zvládnete. I ty i Natálka, tak jako kdysi já s Marwanem.“

Matouš se usmál, i když spíše hořce. „Díky, Aničko. Ať už to dopadne jakkoli, jedeme dál. Společně.“

„Společně,“ odpověděla Anna a hovor skončil.

Matouš se opřel o stůl, chvíli zíral do prázdna, ale něco v něm se zklidnilo. Díky Anně a Marwanovi byl odhodlanější čelit všemu, co přijde.

Ve starém, trochu zaprášeném obývacím pokoji ošuntělého rodinného domu v Lednici, kde se ve vzduchu mísil zápach cigaret a piva, seděli toho rána Miloš a Danuše. Na konferenčním stolku v obýváku stála před Milošem poloprázdná lahev rumu, po jejímž zbytku už párkrát sáhl, ale zatím se ani nerozhodl, zda si vůbec může v manželčině přítomnosti znovu ulít. Televizor běžel potichu, vysílali nějaký sportovní přenos, ale Miloš ho vnímal jen periferně. Zíral na obrazovku a občas si utřel čelo od potu, jako by to pomáhalo zahnat to vnitřní napětí.

Danuše postávala poblíž, s oběma nohama pevně na podlaze a rukama v bok. Ve tváři měla výraz, který říkal: „Tohle ještě neskončilo.“ Byla oblečená v tmavém kostýmku, její vysoké boty na podpatcích zvučně odrážely každý její energický krok, jak přecházela po místnosti sem a tam. Nervózně se přitom vracela ke svému mobilnímu telefonu.

„Hergot co s tím chceš asi tak dělat, Danušo?!“ Milošův výkřik byl na pokus hrubý, ale bez opravdové síly. Věděl, že manželce nikdy nedokáže naservírovat vše, co by opravdu chtěl. Oči měl zasmušilé, poslední zbytky zešedivělých světlých vlasů vyčesané dozadu, ale čelo zvrásněné a rysy tváře rozpadlé ani ne tak věkem, jako spíš alkoholem. „Tož se mu zalíbila cigánka a chce s ňou byt, hňup jeden. Neskáču z toho radostí, to určitě ne. Ale vždyť ten kluk je dospělý. Jeho volba. Blbá, ale jeho. Nemožeš ho přece držet pod zámkem… “

„Mildo, mlč! Ptal se tě snad někdo? Koho zajímá tvůj názor? To už není jen o něm. Nechápeš, co se děje? My máme naši rodinu! A on místo toho, aby ji ctil, tak táhne za Miladou a Ančou a tu rodinu ničí spolu s nimi. A zaplétá se čím dál víc i s tou cikánkou. A teď do toho ještě i ten Arab! To už není jen nějaký jeho problém. To už je hrozba! Matouš nás do svých problémů vtahuje, jak oni do těch svých stahují jeho. Jak do černé díry!“

„No tak… Kdo to je vůbec ten jejich doktor a co na něm všichni vidíte? I on i Anča. I Milada i ty. Já Arabáče taky moc nemusím, to rozhodně ne, se neboj. Ale o tomto nevím nic konkrétního, co by mě tak příšerně žralo. Prý je i docela normální,“ přemítal opatrně Miloš.

„Docela normální? Ty, Mildo, věříš, že je snad některý z těch fanatiků normální?“ Danuše se rozhlédla kolem sebe, jakoby hledala nějakou podporu v té prázdnotě. Když promluvila znovu, její hlas byl napjatý, jako by se každou chvíli měl přetrhnout. „Jéžiši, Mildo! Vždyť je ze Sýrie, jak uřezávají ty hlavy! Mohamedán! Terorista a vrah!“

Miloš na chvíli zůstal zticha, chvíli přemýšlel. Věděl, že Danuše nikdy nezmění názor a že proti ní nemá šanci. Přesto v něm hlodala pochybnost, která ho tížila. „Já neříkám, že je ideální, ale… víš, jaký je náš Mates. On je tak tvrdohlavý. A možná to je pro ňho aj nějaká hra. Třeba si zkouší, jaké to bude, jít chvílu proti nám. Dospívá. Osamostatňuje se.“

„Tak pro něj je hra stýkat se s nebezpečným fanatikem? Fáze dospívání, jo? A co pro nás? On jde proti své vlastní rodině! O co mu jde, že ničí i svoje rodiče? A proč si nemůže najít nějakou solidní slušnou holku, jako všichni… Chce snad být zajímavý tím, že chodí s cikánkou? Tak se přece jenom ztrapňuje.“

Danuše po těch slovech ztuhla, znovu popadla telefon a zaťala zuby: „Uvidíš. Jestli to myslí vážně, pak ať si za nimi táhne, ale já ho podporovat nebudu.“

Miloš se zvedl z pohovky, nalil si konečně trochu rumu a otočil se k Danuši. „Proč to všecko tak řešíš, Danuško? Z jakého důvodu? Vykašli se na to už jednou.“

„To je snad jasné, Mildo, ty důvody!“ vyštěkla Danuše, z očí jí šlehaly blesky. „Tobě to snad nedochází? Je to kvůli té cikánské couře, potom kvůli mé podrazácké sestře a tomu jejímu nevychovanému spratkovi! A kvůli tomu… teroristovi, kterého si ten její rozpustilý fracek přivedl domů. A hlavně … já to přece řeším jako máma, z lásky pro našeho Matýska, kvůli jeho budoucnosti, kterou si tímhle úspěšně likviduje. A teď je to snad vše! Já ho tak nenechám! Ale tobě, Mildo, je to všechno jedno. Tobě bylo vždycky všechno fuk! I on ti byl vždy lhostejný! Nemáš ho snad taky rád? Tak se chovej aspoň jednou jako jeho otec!“

Miloš na ni bezmocně pohlédl s očima mírně opilýma a smutnýma: „Dobrá, Danuško, ale co s tím jako mám dělat? Když na ňho budeš pořád tlačit, tak …“

Danuše pochopila, že jej vlastně přemohla. Byla přesvědčena o své pravdě.

„Mildo, to bys měl vědět ty sám,“ řekla tvrdě, s pohledem, který jako by vyměřoval každé slovo, „až si tím úspěšně zlikviduje celý život, budeš to jen a jen ty, kdo ponese vinu, že ses za mě nepostavil. Moje vina to nebude! To tys nikdy nedokázal jednat!“

Miloš zůstal stát, dál se neopíral o stolek, ale díval se na ni, jako by právě dostal šanci na chvíli zapřemýšlet. Ale přesto i dál zůstával v pozici, kdy ztrácel i veškerou zbývající odvahu postavit se jí.

Danuše naopak věci řešit chtěla. Zvedla telefon. Jako první byla na řadě její sestra. Zasáhla ji vlna nervozity. Věděla, že Milada bude na její slova reagovat zcela jinak a klást neporovnatelně větší odpor než manžel. Tlak v jejím hrudníku rostl stejně jako její hněv. Ten příval emocí už nedokázala zadržet.

„Milado, to jsem já. Můžeme si promluvit?“ začne napjatě.

Na druhé straně se ozve klidný, ale vřelý hlas její sestry. Vždy působil vyrovnaně a laskavě. Zatímco v Danušině obýváku teď panoval nepořádek a tíživé ticho, Milada zůstávala příkladem ženské jemnosti a laskavosti, vytvářející útulný domov. Toho umění, které si Danuše nikdy neosvojila. A přesto teď cítila, že nemá jinou možnost, než se sestrou mluvit.

Miladin hlas jí odpověděl, mírně, ale pevně: „Dano, prosím tě, co sa děje? Už dlúho jsme si nevolaly. O co jde?“

Danušino srdce začíná rychleji bít. Cítí na sobě její skrytou kritiku. Zvolí ostrý, chladný tón, který jí má dát dojem převahy: „Byl u tebe Matouš, že? S tou svojí ... holkou. Slyšela jsem o tom. Co to má jako znamenat? Co si tím dokazuješ? Kradeš mi syna potom, cos mi vyfoukla barák a poštvala proti mně rodiče? To už klesáš tak hluboko, Milado? Jaks to tomu klukovi mohla dovolit? Jak můžeš přijmout do rodiny někoho jako tamtu?“

Milada si na druhém konci povzdechne, ale její hlas zůstává klidný: „Dani, Matúš je přece už dospělý. A já su jen ráda, že u nás nacházá domov taky. Natálka je pro něho důležitá. A pro mě je také důležité, že sú spolu šťastní. Každý má právo na svoju vlastní cestu, aj když ju nevidíme stejně.“

Danuše vybuchne: „Tys na to opravdu zapomněla? Jak ti to může být jedno? Tady se hraje o vše, co nás vždy drželo pohromadě! To je přece… neuvěřitelné! Jakoby ti nestačilo to s tím Arabem! Jaks to mohla dopustit? Dovolit, aby ti unesl dceru? Milado! Vždyť nám to rozkládá celou rodinu! Rozkládá ji ta tvá naivita a podělaný humanizmus!“ Z jejího hlasu byla v každém slovu cítit zuřivost a rozhořčení.

Milada se na okamžik odmlčela. Nešlo o to, že by jí nebylo chování její sestry odporné, že by se za něj nestyděla, že by jí nebylo líto, jak mluví o jejím zeťovi a její jediné dceři. Nevybouchne však. Jako sociální pracovnice je zvyklá naslouchat těm, kteří procházejí životní krizí a přistupovat k nim s pochopením, ne s odsudky.

„Danuše,“ pokračovala klidně, „Marwan je člověk, kerý se ke mně chová s respektem a laskavostí. A vždycky sa tak choval. Aj k Aničce, samozřejmě. Ať už má jakúkoli víru nebo původ, to neznamená, že je automaticky špatný. A navíc, on teď bere Matúška jak svého mladšího bratra. Matúšek si na něm váží jeho hodnot, jeho cti a oddanosti. Jistým způsobem ho obdivuje. A Marwana skutečně není těžké mít ráda. On je charakter, jaký sa opravdu nevidí každý den. A Natálka? Milé děvče. Okouzlující. Je chytrá a má talent. Že není bílá, to přece není důvod, že ju automaticky odepíšeme.“

„Ty máš pořád plná ústa nějakých hodnot a milování bližního svého, ale tohle vše je přece proti naší tradici, proti tomu, co jsme vždycky zastávali, Milado!“ burácela Danuše. „Matouš do naší slušné rodiny přivádí cikánku! A ty, biřmovaná katolička, máš zetě mohamedána! Potenciálního teroristu, vraha a kriminálníka! Jak ti to může být jedno, Milado? Jak můžeš tvrdit, že je vše v pořádku?“

Milada cítí, jak se jí zadrhává dech a odpovídá s tichým smutkem: „Danuško. Vím, že to vidíš jinak. Ale já, jako křesťanka, mám v sebě hlubokú víru, že každý člověk má právo a šancu ukázat, jaký skutečně je. A to s kým kdo je… to není moja volba, to je volba Matúška a Aničky. Sú dospělí. Já jim nebudu říkat, co majú a co nemajú. Možná bys měla přestat tolik každého odsuzovat. Víš, jak je psáno v Písmu Svatém. Kdo jsi bez viny … Začni radši naslúchat Písmu. Co myslíš? Co by ti na to pověděl Ježíš? Raz budeš stát před Bohem. Jak? Co myslíš - jako bílá Češka, nebo jako člověk?“

Danušiny prsty křečovitě svíraly telefon, jako by to byla poslední věc, která jí bránila v úplném zhroucení. Byla zaskočena, že Milada je tak klidná. A přesto, něco v jejím tónu ji stále zraňovalo. S veškerou tvrdostí, kterou v sobě dokázala najít, sestře odsekla: „Milado, pamatuj, že až se ti všechno zhroutí, za mnou nepřilézej! Až tě ta tvoje nová rodina zklame, nikdo tě už nebude litovat. A barákem se udus, pánbíčkářko vypatlaná!“

„Abys nakonec nelitovala ty. Každý máme svoju cestu,“ odpověděla Milada tiše, ale pevně.

Danuše se rozhodla přitvrdit a donutit sestru vidět věci tak, jak je vidí ona: „Ty to vůbec nechápeš, že? Co jsi to za matku, když vidíš, jak nějaká cikánská štěnice vysává moje dítě! Krade mi syna, Milado! Tak jako tobě ten Arabáč dceru! Tobě to i tehdy bylo fuk! Ale mě rozhodně ne, ani tehdy, ani teď! To přece nemůžu přehlížet! Ty si jen tak sedíš a čumíš, jak se ti celá rodina rozpadá před očima a žvaníš o Ježíšovi! Matouš je ztracený! Anča je odepsaná! A ta pakáž – ten mohamedán, ta cikánka… to je tvoje vina, že tomu tak nečinně přihlížíš! Tvoje dobroserství zničilo život našim dětem! Naši rodiče se obrací v hrobě!“

Danuše byla odhodlaná, i kdyby měla ve vzteku přerazit všechny mosty k sestře. „Jak můžeš být pořád tak slepá?!“ zaječela na ni zuřivě. „A že Matouš přijal Marwana jako bratra, to je jenom další důkaz, že s ním ten chlap manipuluje! Vždyť mu vymývá mozek! Co je to jiného, Milado? Co si vůbec myslíš? To přece není žádné přátelství, to je čistá manipulace náboženského fanatika! Islámského extremisty! Kdoví, co tím sleduje! To vše pomalu rozežírá naši rodinu, kterou jsme budovali. A ty se teď jenom díváš, jak se všechno hroutí! A místo abys našeho Matýska zachránila, tak ho ještě popostrčíš do propasti!“

Danuše se zmítala v záchvatu hněvu a frustrace. Tak nějak věděla, že se vydává směrem, z nějž není návratu: „Ty to ve své naivitě nevidíš, že? Zatímco ten odpad dělá z nás ostatních slušných lidí svoje dojné krávy! Ty si asi vůbec neuvědomuješ, jakou škodu rodině působíš, že je podporuješ!“

Milada na druhém konci telefonu se opět odmlčela. Cítila ve svém srdci stále větší smutek. Netoužila se se sestrou hádat, ale zároveň vnímala, že pokud teď nezareaguje, Danuše přejde všechny meze.

„Dano, to už není o Matúškovi, nebo o Marwanovi,“ řekla tichým, ale pevným hlasem. „To ty sa, milá sestřičko, bojíš, že sa všecko zrúcá tebě. A obviňuješ mňa, že k temu přispívám. Ale já ti přeca nemožu přikázat, jak máš vidět svět. Ani Matúškovi. Matúš je tak jako ty dospělý a má právo rozhodovat sa podle svojeho. Už ti vylétl z hnízda. Už nemáš najmenší právo ničit jeho vztahy. Ani jako jeho matka, to si pamatuj. A že sa kamarádí s nekým, kdo je ti proti srsti, neznamená, že ho musel nekdo zmanipulovat. Víš ty vůbec, jaký je rozdíl mezi tebú a muslimama? Zatímco oni ty naše odvěké tradiční hodnoty opravdu žijú, ty sa nima jen oháňáš a bereš si jich za modlu. Za zlaté tele, Danuško. Zlaté tele. A to je smrtelný hřích! Svatokrádež!“

Danuše, stále přesvědčená o své pravdě, cítí vzrůstající úzkost a vztek. Rozhodne se konflikt eskalovat ještě víc: „Ani jako jeho matka? A kdo potom, když ne já?“ zaskuhrala, aby pak chladně a agresivně pokračovala. „Ty se na to díváš z výšky, jak nějaký sociální pracovník, co si myslí, že vše má vždycky pod kontrolou, že?“ V jejím hlase byla jedovatá ironie. „Jenže toto není žádný terapeutický klub, Milado. To je naše rodina. A ty mi teď říkáš, že jsem to já, kdo má problém? Když syn přijme takového člověka za bratra? Když je s takovou holkou? Nechceš si přiznat, že to je začátek Matýskova konce? To ti na něm vůbec nezáleží, že nechceš zasáhnout? To ti vůbec nezáleží ani na mně?“

Milada věděla, že pokud Danuše zavěsí, možná už nebude cesty zpět.

„Však já ťa nenutím to přijímat,“ řekla klidným, téměř bolestným hlasem. „Akorát nechcu, abys mňa obviňovala za to, co dělá Matúšek ze svojej vlastní vůle. On sa rozhodl. A já ho budu podporovat, jak najlepší umím. Estli to znamená, že se mnú skončíš, tak ať. To není moja, to je jeho volba.“

Danuše na to, co uslyšela, reagovala s chladnou ironií: „Dobře, Milado. Když si myslíš, že tohle je správně ... Mně to je jedno. Jen se nediv, až se vám všechno zhroutí. Pak už bude pozdě. Já tě varovala.“ Pak zavěsila.

Na druhé straně se ozvalo hrobové ticho, které v Miladině srdci trčelo jako ruina toho, co ještě před chvílí bylo posledním zbytkem sesterského vztahu. Zůstala klidně stát, i když cítila, jak mezi nimi rostla zeď neporozumění. Věděla, že sestra nikdy nepochopí. Ta se změnit nechce. A ona sama s tím nic nenadělá.

Potichu usedla do svého křesla, telefon stále v rukou. Její prsty se lehce otíraly o chladný plast přístroje, jako by to bylo jediné spojení s realitou, která ji právě zasáhla. V obývacím pokoji, kde trávila většinu času, panovalo klidné a pohodové ticho. Jemně voněla levandule z malého pytlíčku na okně, světlo se tiše odráželo od bílé stěny a teplý zlatý odstín, jenž vcházel z venku, dodával místnosti jakýsi jemný nádech útulnosti. Bylo to místo, kde vždycky nacházela klid. Ale teď v ní něco bylo přeci jen zničeno.

„Proč?“ Napadlo ji znovu, zatímco její oči neviděly nic jiného než prázdno před sebou. „Proč se nikdy nesnaží pochopit? Proč se drží své úzkoprsé představy o světě a odmítá se na to podívat z jiné perspektivy?“ vzdychla a podívala se na své ruce. Byly jemné, jako vždy, ale teď jakoby nesly celou tíhu této hádky. Srdce jí bilo pomalu a klidně, ale pod povrchem cítila prázdnotu. „Co jsem měla dělat? Když nechce chápat? Tak moc bych si přála, abysme si rozuměly,“ řekla si tiše. „Ale ona není připravena. Asi nikdy nebude.“

Nemohla si pomoct. S těžkostí v duši se rozhodla na nic už nečekat. Tento rozhovor byl možná poslední kapkou. Nevěděla, co dál, ale cítila, že nemá smysl se už dál snažit. A přesto v ní stále bublala jakási nevyřčená lítost. Nešlo o to, že by ztratila svou víru v rodinu, ale spíše o to, že se Danuše uzavřela před skutečností. Naštěstí, i když se její vztah se sestrou hroutil, věděla, že může vždy počítat s Matoušem. A jeho láska, jak se s Natálií vzájemně podporovali, byla pro ni nějakým světlem v té temné chvíli. Tak jako i Anna s Marwanem.

Danuše stála u okna, pevně a zuřivě. Světlo se pomalu vytrácelo a zanechávalo pokoj v pološeru, které dokonale odráželo její vnitřek. Srdce jí stále bušilo rychleji než normálně. Byla znechucená. To, co právě prožila, bylo jako náraz. Podívala se do zrcadla a uviděla samu sebe – rudé tváře, zpocené čelo a hněvem planoucí oči, které se dosud nezklidnily. „Jak může být tak naivní?“ pomyslela si.

Na stole v jejím obýváku panoval chaos – prázdné hrnky, noviny rozházené po stole, nedopitá flaška rumu po Milošovi, který chrápal vedle na kanapi, jakoby se ho nic netýkalo. Pro Danuši byl ten nepořádek synonymem osobního neúspěchu a rodinného kolapsu. Když zavřela oči, pořád slyšela slova své sestry, která ji ještě více popuzovala. „Je dospělý, Dano. Má právo si vybrat svoju cestu.“ Ta dvě slova – má právo – ji popuzovala víc než cokoliv jiného.

„Kdo tomu děcku dává právo tahat do mé rodiny někoho, koho já nechci? Jak může Milada tak slepě podporovat ty vetřelce, aby ničili naši rodinu?“ ptala se sama sebe. „Co se to stalo s mojí rodinou?“ Danuše cítila, jako by jí něco uniklo. „Kdysi to bylo jiné. Všechno bylo pevné. Národní tradice, rodinné hodnoty. A teď Matouš všechno boural a zpochybňoval. A má vlastní sestra se za mě nepostavila. Místo skutečnou matkou, raději byla jen nějakým vzdáleným pozorovatelem bez odvahy rázně zakročit a nastavit nepřekročitelné limity.“

Zaťala zuby. Nechtěla, aby tohle všechno zůstalo bez odezvy. Cítila, jak se v ní vaří zlost. Byla přesvědčena, že má pravdu. „A ona si klidně dál nečinně sedí a říká, že je vše v pořádku?“ To nemohla pochopit. „Vždyť to je začátek konce!“ pomyslela si zoufale. „Nikdy nebudu rozumět tomu, proč nic nedělá. Ale pokud se Matouš rozhodne jít touhle cestou, pak bude muset jít proti mně. Ať si ten její milovaný Arabáč vezme co chce, ale svého syna mu nedám. Ani nenechám, aby zničil i zbytek rodiny. A nedovolím to ani té cikánce,“ přemítala.

Matouš ležel na posteli v chaotickém pokoji na kolejích. Kolem něj se válely otevřené knihy, zápisky a na stole ležel otřískaný hrnek, v němž zbyl jen drobný pruh zaschlého čaje, co už dávno ztratil svou původní vůni. Srdce měl těžké, jako by v něm něco hrozivě tísnilo a nutilo ho zůstat v místnosti, i když věděl, že východ je přímo před ním. Ne však únik. A to byl problém.

Ležel na zádech, jednou rukou si prohrábl vlasy a zíral do stropu, který mu připadal až příliš blízko. Bílá omítka byla na několika místech rozpraskaná, ale dala by se zpravit. Ne tak ten pocit v něm. Ten byl všudypřítomný, těžký a pohlcující. Jakoby se celá jeho existence, ta neustálá touha po klidu, po harmonii, rozpadala pod náporem vnějších tlaků. Na jedné straně rodiče, na druhé teta, Marwan a Anna. A pak samozřejmě Natálie. Ta byla pro jeho srdce úplně vším.

V duchu se mu stále vracela matčina slova a výčitky. Už několik hodin mu zněla v hlavě. I když si je snažil racionalizovat, její slova byla pořád silná a nesmazatelná. „On není ten pravý kamarád pro tebe, on nemůže být tvoje rodina,“ říkala o Marwanovi. „Zničí ti život,“ říkala o Natálii. V jeho hlavě se to pořád opakovalo, každý tón, každé slovo. A zároveň si Matouš uvědomoval, že to není jen boj za ty, které má rád, ale i za vše, co představovali. Za toleranci, porozumění a třeba i lásku, která dalece přesahuje meze toho, co si matka dovedla představit.

„Co mám dělat? Jak to vše zvládnout?“ pomyslel si v duchu. Snažil se udržet klid, věděl, že nesmí podlehnout. Přesto se mu sevřelo hrdlo, když vzpomněl na tetina slova: „Být silný. Pro sebe, pro Natálku.“ Ale jak? Jak může být silný, když se celý svět, jak ho znal, obrací v trosky?

Za oknem byla tma. Měsíční světlo prosvítalo do pokoje, kreslilo na stěně podivné stíny, které se Matoušovi zdály jako živé. Jako by se celá místnost snažila o něco, co nedokázal pochopit. Obličej měl nyní více než kdy jindy vyčerpaný, oči unavené a na čele se mu krabatily jemné vrásky z dlouhého přemýšlení. Ruce měl studené, ale v hrudníku stále pálil ten zvláštní pocit, že nic nepůjde jen tak napravit.

Zavřel oči a vzpomněl si na telefonát s Marwanem. Věděl, že i on to musel mít těžké. Když se poprvé setkal s Annou, jejich vztah byl okolím nepochopen a odsuzován. Tolik moc si přál být tak silný, jako byl kdysi on. „Víra přece není o tom, co ti říká okolí, ale o tom, co máš uvnitř,“ zněl v jeho hlavě Marwanův klidný, přesvědčivý hlas. Matouš mu věřil, věděl, že to je cesta, kterou by měl jít. Věřit v něco mnohem hlubšího než ve zjednodušené názory ostatních.

A pak to přišlo. Zázrak. Natálie. Její přítomnost v jeho životě byla jako světlo v temném tunelu. Její nepoddajný duch, její neochvějná touha následovat své srdce a intuici, její instinktivní znalost toho, co je správné, mu dodávala sílu. „Nechcu to vzdát,“ řekla mu tolikrát. A Matouš to věděl. Ona nikdy neuhýbala. I když se ocitli v těžkých chvílích, když se zdálo, že vše je proti nim, nikdy se nevzdávala. V jejích očích zářila naděje po lepším světě, po pochopení, po soucitu. Matouš jí tolik vděčil za to, jak přirozeně mu ukazovala jiný způsob pohledu na věci, než co mu diktovala matka a co on rozporoval svými filozofickými teoriemi.

„Společně. Nejsme sami,“ vzpomněl si na poslední slova své sestřenice. Ta věta se Matoušovi vryla do mysli. Věděl, že to tak je. I když se nyní vše zdálo být temné a složité, věděl, že tu jsou lidé, kteří mu pomohou a kvůli kterým se nemá vzdát. Milada, Marwan, Anna, Natálie… to byli lidé, kteří se spojili v boji za to, co považovali za správné. A Matouš byl konečně připraven pokračovat v tom boji s nimi, ať už to bude jakkoli těžké.

Zvedl se z postele, vyšel k oknu a díval se ven, jak noc pomalu přikrývala město. Venku bylo ticho, ale jiné, než to, které cítil v sobě. Ticho, které ho sevřelo, ale zároveň vybízelo aby šel svou cestu dál. A tak stál, opřený o okno, ruce složené na parapetu, oči upřené na nebe plné hvězd. Přemýšlel o všem, co se děje v jeho rodině, o tom, jak se vše změnilo a o tom, jak to zvládnout.

„Nechci to vzdát ani já,“ zašeptal. Něco se v něm zlomilo. Už nechtěl jen filozofovat. Chtěl nyní i konat.