Neslyšitelní (22)

Matouš seděl u stolu v knihovně na fakultě, před sebou rozložen otevřený notebook a na něm pootvírané články o soudobé filozofii muslimského světa, konkrétně o myšlenkách z oblasti postkolonialismu a vztahů mezi západní a muslimskou filozofií. Vedle notebooku se válelo i několik knih. Ne moc, protože zrovna o tom se jich v češtině moc sehnat nedalo. Dnes se rozhodl věnovat celé odpoledne své bakalářské práci. Po několika minutách ticho přerušil známý tón příchozího hovoru. Věděl, že to bude zase matka. Teď už ten hovor nemohl odložit.

„Ahoj, mami,“ řekl tiše, aby na sobě nedal znát únavu z poslední konverzace.

Na druhé straně telefonu se ozval ostrý hlas Danuše. „Matouši, co to máš proboha za nápady s tou bakalářskou prací?“ její tón byl okamžitě kritický, jakmile zjistila, o čem se její syn rozhodl psát.

„Mami … No, víš… je to téma, které mě v současnosti nesmírně fascinuje,“ odpověděl Matouš, snažil se zůstat klidný. „Zkoumám současné filozofické směry v rámci muslimského světa a jejich vliv na současné sociální a politické dění. Studuju to, jak moderní muslimští myslitelé reagují na kolonialismus a globální dominanci Západu.“

„Cože? Muslimští co?“ Danušin hlas byl plný znechucení. „Matouši, já už několik týdnů pořád čekám na nějaké solidní informace o tvé bakalářce a ty se pořád vrtáš v těchto… absurditách!“

Matouš zavřel oči. Tohle už slyšel tolikrát. „Mami, já ti už říkal, že to není absurdní, že je to moje téma. Soudobá filozofie muslimského světa. Má to obrovskou váhu, dnes a tady,“ řekl pomalu a s klidem, který si budoval každý den, aby ustál její tlak.

„Ty fanatické bláboly mají být jakože filozofie?“ její hlas nyní zněl jako zlostné smýkání nože o brusný kámen. „Ty ses měl radši držet něčeho normálního! Antika, to je přece základ všech filozofií! Jasný základ, na kterém spočívá celá naše civilizace! Nebo křesťanská filozofie! To je přece něco, co máme v krvi, co nás obklopuje, v čem žijeme. Osvícenství! To jsou hodnoty, na kterých stojí celá naše společnost. Ale ty ne, ty si chceš být zase zajímavý a vrtáš do nějakých nesmyslů!“

„Mami, já chápu, že máš jiný názor,“ odpověděl s nepatrným povzdechem. „To není o tom, co se ti líbí nebo nelíbí. To je téma, které je v současné filozofii naprosto relevantní a aktuální. A věř mi, že tohle je důležitý krok k pochopení současného světa. To přece neznamená, že se odkláním od své vlastní tradice. Mohu i přesto stále čerpat z antiky, z křesťanství a z osvícenství. Jen současný filozof se musí umět podívat i na to, jak dneska funguje svět, jak se naše západní hodnoty propojují s jinými.“

„Proč neoslovíš třeba nějakého opravdového filozofa, aby ti poradil, než aby ses sám přehraboval v tom nebezpečném balastu?“ její hlas byl teď jakýsi přerývaný, zlostný, jak se snažila syna přimět k tomu, aby změnil směr své práce.

„Já nepotřebuju takového mentora, mami,“ odpověděl a jeho tón byl pevný. „A ne, rozhodně to není žádný odpad. Zatímco ty pořád vidíš svět ve starých rámcích, já se koukám na to, jak se vyvíjí současnost. Jak jsme my, tady, na Západě, propojeni s těmi mimo naši komfortní zónu. Musíme pochopit, proč jsou dnes někteří lidé ochotni bojovat až do krajnosti za svoje ideály. A já na to chci hledat odpovědi v jejich filozofii.“

„A proč prostě nepíšeš o něčem, co dává smysl?“ Danuše byla téměř bez dechu, jak mluvila rychle a zoufale. „Proč ne o těch antických filozofech, kteří tvořili základy našeho světa? Platon, Aristotelés, Sokrates, to jsou vše jména, co by ti měla být vzorem! Kdo jiný, než ty by měl přemýšlet o obraně naší napadené civilizace!“

„Mami,“ odpověděl Matouš, tentokrát už trošku frustrovaný. „Platon a Aristotelés, to jsou základy. Ale já nemůžu jen zůstat v minulosti. Tím, že zohledním i jiný pohled na svět, ať už jde o muslimskou filozofii nebo jiné směry, se posouvám dál. A to je pro mě důležité.“

„Pokud to má být tvoje cesta,“ řekla Danuše nakonec, její hlas měl nádech absolutní rezignace. „Ale nepočítej s tím, že ti budu donekonečna schvalovat každou pitomost, co si vymyslíš.“

„Já nepotřebuju, abys mi schvalovala moji práci, mami, ty moji bakalářku naštěstí nevedeš ani neoponuješ. To, co dělám, dělám kvůli sobě. A pokud se to tobě nelíbí, je mi to líto, ale s tím nic nenadělám.“

Nastalo napjaté ticho. „Přemýšlej o tom,“ řekla nakonec, tentokrát klidnějším, ale stále odtažitým tónem. „A doufám, že jednou pochopíš, že vše bylo jen pro tvoje dobro.“

„Mami, já si svůj názor utvořím sám. A děkuju, že se o mě staráš,“ odpověděl pevně rozhodnutý Matouš.

„Vážně tedy budeš psát o těch … primitivech? Co stále žijí ve středověku? Co neuznávají rovnost, svobodu a lidská práva, jako my tady? To si snad ze mě děláš legraci!“

„Mami, tohle není o konkrétních lidech, ale o myšlenkách a filozofii. Snažím se pochopit, jak se autoři z muslimského světa dívají na současnou globální politiku a jakým způsobem formují svou vlastní identitu,“ začal vysvětlovat. Cítil, jak se mu v hrudi zvyšuje tlak. „Není to nějaké ospravedlňování extremismu nebo něčeho podobného, je to o filozofii a idejích, které jsou součástí široké kulturní tradice.“

„Myslíš, že ti nějak pomůže, když budeš zkoumat jejich názory? Jak můžeš vůbec mrhat časem na něco takového?“ Danuše začala zvyšovat hlas. „Co to vlastně je za nápad? Vždyť jsi už úplně ztratil kontakt s realitou, Matouši. Mám pocit, že ti tahle tvoje hloupá škola úplně zatemnila mozek! Anebo ti ho vymyl ten Ančin doktůrek. Ha? A úplně!“

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Mami, není to tak, jak si myslíš. Já se nesnažím obhajovat žádné ideologie nebo -ismy. Já se soustředím na myšlení, na kritiku kolonialismu a na možnosti, jak se s tímto dědictvím vypořádat. Chci přinést jiný pohled na svět, než co tu běžně zaznívá.“

„To celé je šílenství!“ vykřikla Danuše. „Matouši, podívej se na sebe a probuď se, ty se ztrácíš! Už nejsi jako kdysi. Jak můžeš stát za těmi, kteří… kteří přinášejí jenom samé problémy? Jak můžeš obhajovat takovou zrůdnost jako islám? Máme se před nimi bránit, ne je ještě i studovat, Kriste pane!“

„Nejde o obhajování islámu, mami. Jde o porozumění a respektování různých perspektiv. Možná bys to mohla vidět jako příležitost pochopit něco víc o světě kolem,“ odpověděl pevným hlasem, ale v jeho nitru vzplála další vlna frustrace.

„Příležitost pochopit co?“ zněla Danuše znechuceně. „Ty už ani nechápeš, co říkáš. Slyšíš se vůbec? Proč se pořád oháníš nějakým porozuměním? Ztrácejí snad mohamedáni čas tím, aby se pokoušeli chápat a respektovat nás? Ty snad chceš pošlapat všechny své hodnoty, zradit svůj národ a popřít svoje kořeny?“

„Nejde přece o to, že bych na to zapomněl, mami,“ odpověděl tiše. „Ale když jdeš víc do hloubky a začínáš chápat svět z jiných perspektiv, přirozeně to mění způsob, jakým věci vidíš. A já si chci utvořit vlastní názor. Nakonec, o tom je přece i filozofie.“

„To je prostě scestné,“ namítla. „Ty už mě vůbec neposloucháš! Chováš se jako nevychovaný fracek. A pak… ta tvoje, hmm?“

„Ona mi na rozdíl od tebe rozumí. Ale nejde o to, co říkám já nebo někdo. Jde o to, co je pravda. A já chci hledat pravdu. Kriticky. Nejenom papouškovat to, co se nám říká,“ odpověděl klidně, i když už v něm byla úzkost.

„V tomto pravdu nenajdeš, Matouši,“ zaťala zuby matka. „Jsi na cestě, která tě jen zklame. A až se vše zhroutí, věř, že už nebudeš mít nikoho, kdo by ti pomohl. Toto není správná cesta.“

„Já se už rozhodl,“ řekl tiše. „A je to moje volba.“

Na druhé straně telefonu nastalo ticho. Po chvíli Danuše ztichlým hlasem dodala: „Tak dobře. Ale nikdy nezapomeň, co vše pro tebe děláme. Tatínek i já. Platíme ti koleje. Dáváme ti kapesné. Podporujeme tě. Ty svoje nesmysly můžeš studovat jen díky nám. Toto si, chlapče, sakra dobře uvědom!“

„Rozumím. Teď už musím jít psát bakalářku,“ odpověděl. „Měj se, mami.“

Zavěsil. Pomalu vyšel z knihovny, ztěžka zavřel dveře a udělal krok ven do chladného jarního odpoledne. Jak procházel ulicí, připadal si spíš ztracený v myšlenkách, než ve skutečném světě kolem sebe. Bylo to, jako by každé slovo, které mu matka řekla, rezonovalo v jeho hlavě. Jako ozvěna, která ne a ne zmizet. „Antika, křesťanství, osvícenství… to jsou kořeny. A ty je chceš opustit.“

Jeho matka byla tak úzkoprsá. Vždy hledala jistotu ve stabilních, neochvějných základech. V jejím světě bylo místo jen pro to, co bylo ověřeno autoritami. A on? On se naopak pokoušel hledat nové cesty a souvislosti v současnosti. To ho zajímalo.

A pak tu byl i Marwan, který ho v tom všem ještě více podněcoval – a to matka brala jako hrozbu. Matouš si povzdechl, vytáhl mobil s úmyslem zavolat právě jemu. Potřeboval se někde ventilovat.

„Ahoj, Marwane,“ začal. Jeho hlas nebyl úplně klidný, ale také ne zcela frustrovaný. „Musím ti něco říct. Matka mě dnes úplně vytočila. Tentokrát o bakalářce. Víš, co jsem ti říkal o mé práci? O tom, že se zaměřuju na současnou filozofii v muslimském světě?  Vůbec to nechápe. Místo aby respektovala, že jsem si vybral u nás doposud téměř nezpracované téma, které mě upřímně zajímá a ve kterém vidím akademický potenciál, pořád mi vyčítá, že bych měl psát o antice, křesťanské filozofii nebo osvícenství. A to je profláknuté. Že prý bych měl dělat něco, co ‚dává smysl‘. Že prý nemám žádný směr. A že ty mě nějak manipuluješ, abych se vzdal všeho, co ona považuje za svaté. Jako že mě svádíš na nějakou bludnou cestu. Mám pocit, že jsem se zase ocitnul v nějaké prokleté spirále.“

„A cos jí na to řekl ty?“ Marwanův hlas byl tichý, ale zvědavý.

„Řekl jsem jí, že musím dělat to, co mě zajímá, ale ona neuznává, že tohle má pro mě smysl. A když jsem jí zmínil tebe, že spolu často mluvíme, doslova mi řekla, že mě manipuluješ. Že to je vše tvoje vina, žes mi ‚vymyl mozek‘.“

Marwan se na druhé straně dlouho neozýval. Pak promluvil tónem, jaký měl, když věděl, že je třeba udržet rovnováhu a nespěchat s radami.

„Moc dobře vím, co myslíš,“ pravil klidně, „a taky vím, jak tě to musí štvát. Ale taky vím, jak moc to pro tebe znamená. Je to tvoje práce, tvoje hledání, tvoje cesta. Když ji teď změníš jenom proto, abys jí udělal radost, tak ti to nakonec stejně nepomůže. Tohle je důležité pro tebe. Jestli ona nechápe, proč to děláš, je to její problém, ne tvůj. Nemůžeš žít podle očekávání druhých.“

Po chvíli pomalu pokračoval: „Ale neslyšíš to určitě poprvé, že? Tvoje máma tě chce chránit, to je přirozené. Každý rodič chce pro svoje dítě to nejlepší, ale někdy to může být prostoupené vlastními strachy. To, co teď děláš, ona nezná a nevidí to, co ty. Ona tě chce chránit, ale zároveň tě drží v něčem, co už není tvoje. Každý rodič se bojí, když se dítě vydá na cestu, kterou on sám nezná. A to tě od ní odděluje. Jenže někdy musíme vlastní cestou. A to nejen v akademickém světě, ale i v tom duchovním a každodenním. Stvořitele neodinterpretuješ, to nejde. To si zapamatuj. A jednou se k Němu budeš muset nějak postavit. A k nutnosti položit svoji vůli do Jeho vůle, nechat se jím nést, jako pokládáš své tělo na vodu, když plaveš. Uvidíš sám. Tuším, že i ty to teď vidíš už trochu jinak, že?“

„Vidím. Ale stejně… Mám pocit, že máma se na mě dívá jako na někoho, kdo se vzdaluje. A že jsem ztracený,“ odpověděl Matouš se směsicí frustrace a zmatku v hlase.

„Jo, to je těžké, brácho,“ odpověděl Marwan s typicky arabskou hrdelní výslovností hlásky ch ve slově „brácho“, načež dodal „ale víš co ? Nemělo by to být o tom, jestli tvoje máma mě má ráda, nebo ne. Ty musíš svou cestou. Věřím, že jsi na správné cestě a že ji nakonec i ona pochopí. Ale musíš být hodně, hodně moc trpělivý.“

Matouš si povzdechl. „Já vím. Ale jak se s tím mám vyrovnat, když mi říká, že mě jenom svádíš k nějakým nesmyslům?“

„To je teprve začátek cesty, brácho,“ pokračoval Marwan s jemnou vážností v hlase. „Ale víš co? Neztrácej trpělivost. Buď na ni slušný. Nikdy se do ní nenavážej, je to tvoje máma! Pořád a přese vše. Cti ji a važ si jí. Nenuť ji, aby se na to dívala tvýma očima. Má svůj vlastní pohled na svět. Ještě není připravená na to, co děláš. Nesmíš na ni tlačit. Nebuď na ni příliš tvrdý. Je tvá matka, má tě ráda, jen chce pro tebe dobro. A i když to teď nevidíš, víš, že tě miluje. Zkus jí to připomenout, aniž bys musel obhajovat každé své rozhodnutí. Dej jí čas.“

Matouš chvíli mlčel. Marwanova slova na něj působila, ale přesto měl pocit, že je to všechno víc o něm než o matce. „Máš pravdu. Možná jí budu muset dát čas. A nechat ji, ať to pochopí sama.“

„Jasně. A dej pozor, aby ses do toho nevrhl zbytečně příliš. To, že hledáš pravdu, ti nedává žádné právo na všechny kolem sebe vyvíjet nátlak. Buď trpělivý, ale buď taky vděčný za to, že tě má a ty máš ji. I když tě nepochopí, neznamená to, že tě přestala mít ráda.“

„Nejprve je třeba pochopit i ji, brácho,“ pokračoval Marwan dále věcně a klidně. „Jako muslim vím, jak je důležité neustále hledat pravdu. V souladu s tím, čemu nás učí Bůh. Zároveň vím, že víra není jen o neustálém hledání odpovědí v dávné historii. Je to o tom, jak se ty odpovědi propojují s naším životem tady a teď. Ty hledáš cestu, co ti bude dávat smysl. A není na tobě, abys obhajoval každé svoje rozhodnutí před někým, kdo není ochotný vidět širší obrázek. Ale musíš vůči ní zachovat respekt a ohledy. Druhou mámu nemáš! Na toto nikdy nezapomeň!“

„Díky, Marwane,“ řekl Matouš s vděkem. „Já vím, že mám být trpělivý. Ale někdy mi přijde, že řeším totéž pořád dokola. Cítím se, jako bych utíkal před něčím, co nechci vidět a co mě vždy dožene. Ale asi je to jen strach, že?“

„Ano, její strach. A tvůj růst. Obě věci se teď musí někde potkat. A až to přijde, bude to pro vás oba lepší. Ale nezapomeň na trpělivost a vlídnost. To je ten klíč. Věř tomu, že vše se časem vyjasní. Pokud ti skutečně jde o pravdu, Bůh ti určitě pomůže a přivede tě k ní. O tom nikdy nepochybuj.“

„Myslíš, že moje matka mě opravdu vidí jen jako dítě, co se vzdaluje?“ zamyslel se Matouš ještě jednou. „Ale jak s tím mám vlastně pracovat ve vztahu k ní? Chápu její obavy, ale…“

„Vidíš, to je přesně ono,“ řekl Marwan. „Ona tě vidí ve vztahu k něčemu, co sama chápe. A ty se musíš od ní osvobodit, abys mohl být tím, kým být máš. Musíš se naučit, že je to tvé hledání a tvá cesta. A v tom, co děláš, najdeš i odpovědi pro ostatní. Třeba i pro ni. Nakonec.“

„Třeba,“ odpověděl Matouš, ale jeho hlas byl stále napjatý. „Jen mám pocit, že se vlastně nikdy nebude schopná smířit s tím, že jdu jinudy.“

„Musíš být trpělivý, brácho,“ řekl Marwan s jistotou, kterou Matouš ne vždy dokázal mít. „Nech ji, aby se postupně seznámila s tím, co děláš. Pokud ji tvá práce opravdu osloví, začne tě chápat. Pokud ne, alespoň ses rozhodl sám. Tvá svoboda rozhodnutí je to, co dělá tvou cestu skutečně hodnotnou. Protože je tvoje. Nemusí ji každý chápat, bohatě stačí, když tou cestou půjdeš dál ty sám. Jednoduché to určitě není a taky se to nestane ze dne na den. Vše, co má hodnotu, vyžaduje práci. A hlavně odvahu.“

Matoušovi se trochu ulevilo. „Tak jo. Budu na to myslet. Díky, Marwane. Příště pozvu na čaj a na večeři zase já tebe, až bude víc klidu.“

„Těším se. Díky moc. Drž se, brácho.“

Ještě chvíli stál na ulici, zahleděný do nebe. Jeho mysl se pomalu uklidňovala. Marwan měl pravdu. Teď musel nechat čas a slušnost, aby vykonaly své. Možná to nebylo tak strašné, jak to vypadalo na první pohled. Důležité bylo nechat věci dýchat a vyzrávat.

Začátkem dubna se Brno halilo do jemného oparu chladného večera. Ulice byly vlhké po čerstvém dešti a dlažební kostky na Zelném trhu odrážely světla pouličních lamp. Ve vzduchu se mísil jemný závan jara s posledními záchvěvy zimy – vůně vlhké země se střídala s občasným závanem kouře z komínů. Lidé spěchali po ulicích a jejich kroky se odrážely od fasád historických domů. Z pasáže bylo slyšet tlumené tóny pouličního kytaristy a jeho melancholické písně.

Na rohu ulice stála čajovna, jejíž vývěsní štít s orientálními vzory přitahoval pohledy. Za výlohou plápolalo měkké světlo lampionů, které zvaly dovnitř do světa exotických chutí. Natálie a Matouš procházeli městem. On měl na sobě svůj oblíbený šedý kabát, zatímco ona černý s barevným šátkem omotaným kolem krku. V její chůzi bylo něco zamyšleného, jakoby její mysl stále ulpívala na tónech, které zkoušela hrát předchozí den.

„Miluju tenhle čas,“ prohodil, když se zastavili na přechodu. „To ticho, když večer začíná… a ten pach města po dešti.“

„Hezké,“ odpověděla tiše, „ale na mě trochu smutné.“ Usmála se na něj, i když její úsměv byl slabší, než by si přál.

„Ale i smutek je někdy hezký, ne?“ zeptal se a špičkou boty šťouchl do malé kaluže, která se třpytila pod pouliční lampou.

Matouš otevřel těžké dřevěné dveře čajovny a podržel je Natálii. Uvnitř je uvítalo teplo a jemná vůně čajových lístků s kořením. Malé místnosti byly odděleny závěsy, které poskytovaly návštěvníkům soukromí.

Zamířili k jejich oblíbenému koutu, kde byly pohodlné sedací polštáře a malý nízký stolek zdobený ornamenty. On se posadil s obvyklou elegancí, zatímco ona se trochu unaveně sesunula na polštář vedle něj.

„Černý čaj se skořicí?“ zeptal se, když listoval čajovým menu.

„Jako vždy,“ přikývla.

Chvíli mlčeli, oba ponoření do svých myšlenek, zatímco jim obsluha přinesla čaj v tradiční konvici. Jakmile nalil první šálky, jejich oči se setkaly.

„Copak, Natynko? Co tě trápí?“ usmál se na ni.

Neodpověděla.

Matouš se najednou nadšeně rozhovořil, jeho šedomodré oči se rozzářily, když popisoval svou bakalářskou práci. „Je fascinující sledovat, jak soudobí myslitelé z muslimského světa reinterpretují tradiční učení a přizpůsobují ho moderním otázkám,“ říkal. „Například Amadou Hampaté Ba nebo Muhammad Iqbal. Každý hledá způsoby, jak spojit duchovno s moderní vědou. Je to úplně jiný přístup, než jaký najdeš v Evropě – žádný ostrý protiklad, jen harmonie mezi nimi.“

Opětovala úsměv, ale její pohled byl stále zasmušilý. Přestože se snažila soustředit na jeho slova, její myšlenky se stále vracely k předchozímu dni.

„Natynko? Vypadáš nějak zamyšleně,“ všiml si.

„Včera jsem měla zkoušení s Koudelkou. Mluvil se mnou o mojem hraní,“ začala tiše. Zvedla šálek čaje a chvíli jen přejížděla prstem po jeho okraji.

„A co říkal?“ zeptal se hlasem plným zájmu.

„Řekl mi, že už možná nikdy nebudu schopná hrat těžší skladby. Chopina, Piazzollu… všecky ty věci, na kterých jsem tak tvrdě dřela celé studium. Všecko je pryč,“ odpověděla a povzdechla si. „Navrhl, abych se zaměřila na romskou muziku. Je emotivní a není pro to potřeba tolik technika. Já ty písničky miluju, Maťo, vážně! Jen nechcu byt další holka, od keré všichni čekají, že bude hrát romské písničky jenom proto, že su, co su. Chtěla jsem světu dokázat, že mám na víc!“

Zadíval se na ni a na okamžik mlčel. Jeho pohled sklouzl k jejím rukám. Byly teď složené na stole. Vzpomenul si na chvíli, kdy ji poprvé spatřil. Po úrazu, tehdy v autobuse. Jak křehce a zranitelně vypadala. Jak rozbitá porcelánová panenka. A přesto v sobě pořád měla tu sílu.

„Natynko,“ začal zamyšleně, „já sice hudbě vůbec nerozumím … ale víš, co mě na tom všem nejvíc fascinuje? Že někdo vůbec určil, co je víc. Proč se lidé dívají na Chopina nebo na jinou klasiku jako na vrchol, zatímco romské nebo jiné lidovky jsou považovány za něco méně hodnotného? Kdo to rozhodl? Podle čeho?“

„Nevím,“ odpověděla a pokrčila rameny. „Asi že je to těžší zahrat? Vyžaduje to techniku víc.“

Opřel se, překřížil ruce na prsou a jeho hlas zněl s filozofickým zaujetím: „A co když je to celé špatně? Co když technická náročnost není to, co by mělo určovat hodnotu hudby? Podívej se na to z jiné perspektivy. Technika se dá naučit. Pokud má muzikant dost času a talentu, zvládne zahrát cokoliv. Ale něco procítit – do toho vložit svoje srdce – to se nenaučíš. A co je hodnotnější než autenticita?“

Natálie se zamyslela, její pohled zjemněl. „Nikdy jsem tak nepřemýšlela,“ přiznala.

Pak se nadšeně předklonil. „Dívej, představ si, že bys měla robota, co hraje na harmoniku,“ začal. „Naprogramovat ho, aby zahrál technicky náročnou skladbu, třeba od Chopina, nebude až tak těžké. Algoritmy už zvládnou reprodukovat ledacos. Ale nikdy bys ho nenaučila hrát procítěně. Srdcem. Emoce nemůžeš naprogramovat. Navíc by to ten robot zahrál pokaždé stejně. Ale ten živý hudebník, ten ti to zahraje pokaždé jinak. A víš proč?“

„Proč?“ zeptala se a v jejím hlase zazněla skutečná zvědavost.

„Protože emoce přicházejí z toho, kdo jsi. Z toho, co jsi zažila. Z tvé identity, tvých vzpomínek, tvých kořenů. To je něco, co žádný robot nikdy nemůže mít, poněvadž je to jenom stroj,“ odpověděl Matouš.

Natálie se pousmála a na chvíli se podívala na šálek čaje před sebou. „Takže když jako hrám romské písničky, je to cennější, bo je hrám srdcem?“

„Přesně tak,“ odpověděl a natáhl se, aby ji pohladil po ruce. „A víš co? Já myslím, že když v sobě dokážeš spojit to, kým jsi a to, co chceš, můžeš vytvořit něco, co bude stát mimo a nad jakoukoliv hierarchií. Něco, co bude jen a jen tvoje.“

Uvažovala nad jeho slovy. Možná měl pravdu. Možná skutečně nemusela nikomu nic dokazovat, jen najít způsob, jak být sama sebou.

Na chvíli se odmlčel, upil čaje a jeho pohled zabloudil k ornamentům na stole. Zdálo se, že sbírá myšlenky, než znovu promluví. Když jeho oči opět spočinuly na ní, měl v nich ten klidný, ale intenzivní výraz, který naznačoval, že přichází něco hlubokého.

„Víš, Natynko,“ začal pomalu, „možná je na čase přestat se snažit těm lidem něco dokazovat. Těm nahoře, co určují, co je hodnotné, co je vrchol, co má a co nemá smysl.“

Ona se na něj zvědavě podívala, přitahoval ji tón jeho hlasu. „Co tím vlastně myslíš?“ zeptala se.

„Myslím, že celá ta hierarchie v nejobecnějším smyslu slova – ať už Chopin nad romskou hudbou, nebo technika nad emocemi – není nic jiného než nástroj moci. Kdo o tom rozhodl? Ti, kdo měli tu moc to prosadit. A my,“ ukázal na ni prstem, „se jim jakože máme snažit zalíbit? Získat jejich uznání? Odvíjí se snad naše hodnota jen od toho, zda nás oni schválí a přijmou?“

Chvíli mlčel, pohled upřený do ornamentů na stolku, jakoby se tam snažil najít správná slova. Pak se narovnal, upil čaje a jemně položil šálek zpátky na talířek.

„Víš, Natynko,“ pokračoval zamyšleně, „když přemýšlím o té hierarchii, nemůžu si pomoct, ale vidím v tom strukturu moci, jak ji popisuje Foucault.“

„Foucault?“ zeptala se. „O něm jsi mi vyprávěl už jednou, ne?“

„Přesně tak,“ odpověděl. „Podle něj moc není jen něco, co je nahoře, co si můžeš sebrat a držet. Moc je všude kolem nás. Je v tom, co považujeme za pravdivé, za normativní, za hodnotné. Když někdo řekne, že Chopin je vrchol hudební techniky a romská hudba jen folklór, není to náhoda. To je výsledek moci.“

„A víš, co je ještě zajímavé?“ pokračoval. „V tom, jak se na to dívají postkoloniální autoři, jako Fanon nebo Said. Mluví o tom, jak byly určité kultury a jejich hodnoty potlačeny a marginalizovány. Fanon třeba říká, že kolonizovaný člověk byl donucen věřit, že jeho kultura je méněcenná. Že jediná cesta, jak být ‚hodnotný‘, je přizpůsobit se tomu, co za vrchol považuje kolonizátor.“

Zamračila se a opřela si bradu o ruku. „Někdy si připadám,“ zamumlala. „že neustále musím něco někomu dokazovat. Že musím pořád víc, abych měla nějakou hodnotu sama o sobě.“

Matouš přikývl. „A víš, co je na tom nejhorší? Že to není jenom tvůj pocit. Said ve své knize ‚Orientalismus‘ mluví o tom, jak Západ po staletí vytvářel obrazy o jiných kulturách – o Východě, o Africe, klidně můžeme říci, že nakonec třeba i o Romech – které měly posílit jeho vlastní moc. Takové ty představy, že to, co pochází odjinud, je exotické, primitivní, nebo méněcenné.“

„Ale romská muzika přece není primitivní ani méněcenná!“ vyhrkla Natálie dotčeně a v jejím hlase bylo cítit uražené rozhořčení.

„Ale samozřejmě, že není, to je přece jasné,“ odpověděl s klidným smíchem. „Ale kolik ne-Romů to tak třeba vnímá? Když jim řekneš, že hraješ romskou hudbu, co si představí? Něco barevného, vesnického, jednoduchého, triviálního. Neuvědomují si, kolik emocí, historie a zkušeností je v každé písni. A víš proč? Protože moc – ta foucaultovská moc – pro ně už dávno rozhodla.“

Matouš se opřel do polštářů a pokračoval. Jeho hlas byl teď o něco naléhavější: „Ale co když je to celé špatně? Co když naše hodnota nespočívá v tom, že se těmto určovačům přizpůsobíme, že budeme hrát podle jejich pravidel? Zpívat jejich písně? Co když naše největší síla spočívá v tom, že se prostě rozhodneš být? Hrát, co tě baví, co tě naplňuje a neřešit, jestli to někomu zapadá do jeho hloupé hierarchie.“

„A ty si jako vážně myslíš, že je to tak lehký?“ ušklíbla se Natálie skepticky.

„To asi ne,“ přiznal. „Jednoduché to určitě není. Celý svět tě tlačí, aby ses mu přizpůsobila. Aby ses vešla do škatulek, které ti oni přidělili. Jenže když se nad tím zamyslíš, co z toho máš ty osobně? Uznání těch, jimž na tobě vlastně vůbec nezáleží? Možná je čas hrát jim na truc. Na truc všem konvencím, na truc těm určovačům, co drží tu moc. Hrát, protože chceš. A tak, jak chceš. Ne proto, abys někomu pořád něco dokazovala.“

Natálie zvedla šálek čaje a napila se. Jeho slova jí rezonovala v hlavě, i když ještě nevěděla, jak se s nimi vypořádat. „A co když nejde o nich?“ zeptala se tiše. „Co když chcu sama sobě dokázat, že mám na víc?“

Matouš se pousmál, jeho výraz byl teď mírnější. „A co když už teď víš, že na to máš?“

„Co tím myslíš?“ zeptala se znejistěně.

„Podívej se na sebe,“ jemně se naklonil přes stůl a jeho pohled se do ní zabodl. „Podívej se, čím sis prošla. Kdes byla. Kde jsi teď. Už to, že jsi tady, že pořád hraješ, je důkaz toho, že jsi daleko silnější, než si myslíš. Tvoje hodnota přece nespočívá v tom, zda bezchybně zahraješ nějakého Chopina tak, aby tě uznal kdejaký hudební kritik. Tvá hodnota je přece už jen v tom, že existuješ. Že do toho, co děláš, dáváš celé své srdce.“

„Možná,“ řekla nakonec. „Možná bych měla přestat hledat uznání a prostě… byt enom tak!“

Matouš se spokojeně usmál. „Marwan mě naučil, že si tě ostatní nezačnou vážit, dokud si ty nezačneš vážit sama sebe. A víš co? Až toto uděláš, budou tě najednou chtít uznat i všichni okolo. Ale tobě už to pak, v tom momentu, bude stejně jedno. Už to jejich uznání nebudeš vůbec k ničemu potřebovat.“

„A právě tady vidím ten prostor pro odpor,“ pokračoval najednou znovu. „Talal Asad, další postkoloniální myslitel, píše o tom, jak důležité je hledat autenticitu. Ale ne tu falešnou autenticitu, kterou nám oni diktují zvenčí – jako třeba, ve tvém případě, že romská hudba je přesně to, co si pod ní oni představují. Ale tu skutečnou, vnitřní. Tu, která vychází z tebe, z tvých autentických zkušeností.“

Natálie se zamyslela, její oči se pomalu rozjasňovaly. „Takže říkáš, že bych měla hrat tak, jak to cítim?“

„Přesně tak,“ přikývl. „Nemusíš dokazovat hodnotu něčeho, co už samo o sobě hodnotné je. Nemusíš se pokoušet dosáhnout na jejich standardy. Možná je na čase říct jim dost. Moje hudba, moje pravidla.“

„To je ale tak těžké,“ povzdechla si. „Celý život jsem se snažila hrat tak, aby mě uznali. Tak nás to učili na škole. A teď naráz mám přestat?“

Matouš se usmál, jeho šedomodré oči se na okamžik rozzářily. „Těžké? Určitě. Ale není právě tohle skutečná svoboda? Nehrát proto, aby tě uznali ti, kdo drží moc. Ale hrát na truc. Na truc všem hierarchiím, všem normám, které nás svazují. Hrát, protože to jsi ty. A protože to chceš ty a chceš to tak.“

Přejela si rukou po čele a pomalu kývla. „Víš co? Možná máš pravdu. Možná už mám dost dokazováni. Možná je čas byt jen sama sebou!“

Pozoroval ji s jemným úsměvem. „To je ono, Natynko. A věř mi – to, že se rozhodneš být sama sebou, je ten největší odpor proti všem těm, kdo ti chtějí určovat, co je správné.“

Místností se rozhostilo ticho, jen zvuky tlumené hudby a vůně čaje je obklopovaly jako neviditelná opona. Natálie se zhluboka nadechla, jakoby poprvé po dlouhé době cítila, že její cesta nemusí vést tam, kam ji tlačí ostatní, ale tam, kam ji táhne její vlastní srdce.

Matouš se na chvíli odmlčel, jeho pohled sklouzl na prázdný šálek před sebou. Prsty si pohrával s ouškem šálku, jako by tím gestem sbíral odvahu k tomu, co chtěl říct.

„Víš,“ začal tiše, „když tě tak poslouchám, když tak uvažuji nad myšlenkami těch autorů, které jsem tu uváděl, připomíná mi to celé i můj vlastní boj s matkou.“

Natálie na něj překvapeně pohlédla: „Myslela jsem celý čas, že za to můžu já.“

Matouš se smutně pousmál. „Ty konflikty zdaleka nejsou jen kvůli tobě. Vždyť ty na tom neneseš žádnou vinu, Natynko. Trvají už dlouho. Začaly už dávno před tebou. Celý život se mě matka snaží formovat do podoby, jakou by schválila společnost, kterou by schválili ‚ti nahoře‘. Vždycky chtěla, abych byl ten dokonalý syneček, co se hodí do jejího světa absurdních pravidel a tupých předsudků. Abych byl úspěšný přesně podle její definice. Ale víš co? Nikdy mě nechtěla doopravdy pochopit takového, jaký ve skutečnosti jsem.“

Na chvíli se odmlčel, oči se mu zaleskly, ale hned to potlačil. „Když jsem jí řekl, že budu psát bakalářku o mimoevropských filozofiích, skoro explodovala vzteky. Pro ni jsou to všechno jen exotické kecy. Podle ní to ani není filozofie. Řekla mi, že to nikdy nikoho nemůže zaujmout. Že pokud nechci skončit jako budižkničemu, měl bych psát o něčem pořádném – o něčem evropském, tradičním. O antice nebo o osvícenství.“

Zůstala chvíli ticho, její výraz byl soucitný. „A co ty?“ zeptala se.

„Nejdřív jsem se snažil jí to vysvětlit,“ přiznal. „Ukázat jí, proč je důležité studovat filozofie z jiných částí světa, zvlášť dneska. Že jsou tam myšlenky, které nám můžou něco dát. Pak mi došlo, že to stejně nemá smysl. Že její schválení nepotřebuju. Ona mě na státnicích zkoušet nebude,“ zasmál se.

Pozvedla obočí. „Takže fakt budeš psat, co chceš?“

Přikývl, jeho úsměv teď byl o něco širší. „Přesně tak. Přestal jsem se snažit mamce dokazovat, že to, co píšu, má objektivní hodnotu. Neboť opravdovou hodnotu to má – ne proto, že by to jako hodnotu uznala ona, nebo někdo jiný, ale protože to tak je. A víš co? Ve chvíli, kdy jsem přestal hledat její uznání, jsem se najednou cítil svobodnější, než kdy dřív.“

„A to, Natynko,“ pokračoval Matouš a natáhl se, aby položil ruku na tu její, „je přesně to, co cítím u tebe. Nemusíš dokazovat, dokonce ani Koudelkovi, tím míň nějakým nabubřelým kritikům či komukoliv jinému, že máš hodnotu. Že to, co hraješ, má hodnotu. Nemusíš se přizpůsobovat jejich hierarchiím. Tvoje hudba má hodnotu, neboť jsi to ty.“

Natálie se na něj chvíli dívala, její oči byly plné emocí. „A myslíš, že to dokážu? Přestat se snažit všem dokola dokázat, že na něco mám?“

Matouš stiskl její ruku ještě pevněji: „Já to vím. Ty to dokážeš. Jsi mnohem silnější, než myslíš. A víš co? Možná tím nakonec zboříš i ty jejich hloupé hierarchie. Právě lidé jako ty mají tu moc ukázat, že hodnota není v tom, co si myslí ‚ti nahoře‘, ale v tom, co cítíme my.“