Neslyšitelní (34)

Jakub a Nikola znovu seděli na lavičce v parku. Slunce pomalu klesalo za obzor, obloha se barvila do oranžova. Jakub vypadal neklidně. Na sobě měl světlé džíny a tmavě modrou košili, která kontrastovala s jeho nepřítomným výrazem. Nikola, v jednoduchých šatech, ho pozorovala.

Jakub si povzdechl: „Už mě to celé dusí. Ta nepravost. Ta vina. Chci to Naty nějak vynahradit. Omluvit se. Něco udělat. Nemůžu jen tak sedět stranou všeho a tvářit se, že o nic nešlo.“

Nikola se zamyšleně zadívala do dálky. „Víš, že ji teď opravdu hodně ranilo, když tě viděla se mnou? Měla pocit, že jsem ji zradila,“ potvrdila Nikola. „Myslí si, že je to podraz, protože víš, že jsme byly dobré kamarádky.“

Sklonil se a položil si hlavu do dlaní: „To ne. Nikdy jsem nechtěl, aby to tak vyznělo.“

„A ještě něco,“ pokračovala opatrně. „Víš, že Naty nepustili do vaší vinárny?“

Jakub se na ni rychle podíval, překvapený a šokovaný: „Cože? To jako fakt?“

Nikola přikývl: „Ano. Byla tam s Matoušem, Eliškou a Adamem. Číšník ji odmítl pustit dovnitř.“

Jakub zůstal chvíli zaražený, jeho tvář zbledla: „To jsem nevěděl. Otřesné.“

Nikola přikývla: „Myslím, že máš teď o čem přemýšlet. Pokud chceš něco udělat, aby ses jí omluvil, musíš to myslet opravdu upřímně. A musíš se rozhodnout, jestli ti za to stojí.“

Podíval se na ni, jeho výraz byl pevný a odhodlaný: „Udělám to. Nevím jak, ale musím to napravit.“

Nikola mu položila ruku na rameno:„Je to jen na tobě, Jakube. Musíš být opravdový.“

„Děkuju, Niky, žes mě vyslechla,“ kývl.

Usmála se, ale její výraz byl stále zamyšlený: „Snaž se, aby tvoje omluva přišla ve správnou chvíli. A hlavně aby byla opravdická.“

„Víš, přemýšlel jsem…“ pohladil rukou dřevo lavičky. „Co kdybychom je pozvali do naší vinárny my? Se mnou je přece nikdo nevyhodí. Nebo za ně zaplatím ty večeře. Nebo jí koupím něco pěkného! Něco opravdu hodnotného, co by jí ukázalo, že mě to všechno vážně moc mrzí.“

„Jakube,“ upřela na něj pohled plný překvapení a zklamání. „Ty si vážně myslíš, že to můžeš vyřešit penězi?“

„Nemyslím to špatně,“ odpověděl zaraženě a pokrčil rameny. „Jen si říkám, že kdybych jí dal něco na usmířenou, ukázal bych, že to beru vážně.“

Nikola se lehce zamračila a naklonila se k němu blíž: „Ale o tom to přece vůbec není. Naty tě nežádá o žádné odškodné. Chce vědět, že ji respektuješ jako člověka. Že chápeš, co pro ni znamenalo, že jí někdo zkazil příležitost, na kterou tak tvrdě dřela.“

Jakub sklopil oči: „Já vím, Niky. Jenže nevím, co jiného udělat. Cítím se jak idiot. Chci to napravit a… upřímně, nikdy jsem nebyl dobrý v omluvách. Natož v řešení takových věcí.“

Nikola si povzdechla a narovnala se: „Začni tím, že přiznáš, co se stalo. Že jí to upřímně řekneš. Ne jako výmluvu, ale jako přiznání. Zkus jí dát najevo, že tě to opravdu mrzí. Třeba tím, že jí přenecháš nějakou svou příležitost zase ty.“

Jakub zavrtěl hlavou: „Nevím. To zní tak… složitě. Myslíš, že mě ještě vůbec bude chtít vyslechnout?“

Pokrčila rameny: „To netuším. Ale vím, že pokud se to budeš snažit řešit penězi nebo nějakými drahými gesty, akorát ji od sebe ještě víc odeženeš. Ona je tak hrdá, Jakube. Hrozně moc. A má i proč.“

Na chvíli se odmlčel. Sklopil zrak k zemi. „Zkusím to,“ řekl nakonec tiše. „Ale mám z toho strach.“

Nikola se na něj povzbudivě usmála: „Strach je normální. Důležité je, že chceš. To je první krok.“

„A co když mě odmítne úplně?“ zeptal se Jakub s obavou v hlase.

„Tak se z toho poučíš,“ odpověděla pevně. „Musíš být připravený slyšet pravdu, i když bude bolet. To je jediná cesta dál.“

Opřel se o opěradlo lavičky a povzdechl si: „Tohle je těžší, než jsem čekal.“

„Toto je skutečný život,“ odpověděla Nikola s jemným úsměvem. „Víš,“ pokračovala po chvíli, „ty jsi celý život od rodičů slýchal, jak jsi výjimečný. Neříkám, že nejsi, ale svět ti doteď tak nějak ustupoval. Lidi kolem tebe věci zařizovali tak, aby ti pasovaly. Teď se možná poprvé musíš postavit za něco správného sám. I když to bolí.“

Poslouchal. Pohledem bloudil po chodníku před lavičkou. „Asi jo,“ uznal nakonec. „Můj táta mi pořád říká, jak na mě svět čeká, jak mám využít všech příležitostí. Pravda je, že mě to akorát víc svírá. S tím koncertem si myslel, že mi dává vše. A všechno mi vlastně vzal. Právě proto chci něco udělat. Něco, co bude jen moje. A toto je první krok.“

Nikola se na něj vážně podívala: „Dobře. Udělej to. Ale nečekej, že to bude jednoduché. Možná ti odpustí, možná ne. Ale pokud to myslíš vážně, musíš to zkusit.“

„Díky, Nikčo,“ přikývl Jakub. „Můžu tě na něco pozvat?“ dodal tiše, „Na kafe? Nebo na procházku? Jen tak, abych na to nemusel pořád myslet.“

Nikola se na něj překvapeně podívala. Pak si povzdechla: „Jakube, víš, že tě mám ráda. Ale jestli chceš, abychom spolu trávili čas, musíš být připravený, že budu říkat pravdu, i když se ti třeba někdy nebude líbit. A to nezvládne každý.“

„Právě proto tě chci mít při sobě,“ odpověděl. „Ty mi otevíráš oči. A já už nechci být tím naivním zbohatlickým synkem, co si myslí, že mu všecko spadne do klína.“

Chvíli se na něj dívala, jako by zvažovala jeho upřímnost. Pak kývla: „Dobře. Uvidíme. Ale jestli mě jednou naštveš, budu první, kdo ti to řekne.“

Krátce se zasmál, jako by po dlouhé době cítil opravdovou úlevu. „Toho se bojím nejvíc,“ řekl napůl v žertu, napůl vážně.

Oba se pak pomalu zvedli z lavičky a vydali se po chodníku k nedaleké kavárně.

Jednoho dne ji pozval na večeři. Ne do otcovy vinárny, nýbrž do malé, útulné restaurace v centru Brna.

„Chci ti dokázat, že se snažím,“ řekl u stolu. „Nechci, aby sis myslela, že pořád spoléhám na to, že za mě všechno zařídí táta.“

Ona se na něj podívala zkoumavým pohledem: „Nejde o to, co si myslím já, Jakube. Je to o tom, co si myslíš sám o sobě ty.“

Sklopil oči a přikývl: „Vím, že mám co napravovat. Snad mi jednou uvěříš, že to myslím vážně.“

Neodpověděla hned. Její mlčení Jakuba trochu znervóznilo.

Slavnostní atmosféra v těch dnech naplnila prostory brněnské konzervatoře. Výzdoba byla decentní, květiny zdobily hlavní sál a na stolech v menší společenské místnosti voněla káva a drobné občerstvení. Studenti čtvrtého ročníku právě úspěšně zakončili svou cestu k maturitě. Eliška s Nikolou byly mezi nimi, obě oblečené v elegantním oblečení – jedna v modrém kostýmku a druhá v béžových šatech jednoduchého střihu, které jí dodávaly lehce formální, ale uvolněný vzhled.

Obě zářily úlevou a radostí. Nikola si právě podávala ruku se svou třídní učitelkou, zatímco Eliška držela v ruce obálku s maturitním vysvědčením. Kolem nich se mísily hlasy ostatních studentů, rodičů a učitelů, kteří přicházeli s gratulacemi.

Natálie stála opodál, její obvyklý široký úsměv byl tentokrát sotva znatelný. Měla na sobě pastelově růžovou sukni a bílou halenku s volánky. Přestože na první pohled působila klidně, ve tváři se zračil rozpor – radost za kamarádky, ale zároveň odstup a jistá nepřístupnost. Když se k ní Eliška s Nikolou přiblížily, kývla jim na pozdrav.

„Gratuluju oběma,“ řekla stručně, ale její tón byl chladný.

Eliška se snažila prolomit napětí. „Děkujeme, Natálko,“ odpověděla vřele. „Byla to dřina, ale máme to za sebou. Ty to zvládneš taky. Uvidíš.“

Natálie přikývla, aniž by ztratila na své odtažitosti. „Hodně štěstí i do budoucna,“ dodala a pomalu ustoupila o krok zpět.

Nikola si všimla, jak spěšně uhýbá očima, a tak se na ni snažila usmát: „Děkujeme, Naty. Snad budeme mít příležitost se zase někdy vidět. Víc v klidu.“

Natálie jen přikývla. „Už jdu,“ prohodila, rychle se otočila a zamířila ke dveřím.

„To bylo divné,“ poznamenala Nikola, když ji sledovala, jak mizí v davu. „Pořád si drží odstup.“

Eliška povzdechla: „Nemá to lehké. Myslím, že nás má pořád ráda, jen teď má kolem sebe zdi. A má i proč.“

Nikola přikývla, ale v očích měla stín smutku: „Přeju si, aby se to mezi námi spravilo. Jen nevím, jestli máme ještě šanci.“

„Možná to chce jenom čas,“ řekla Eliška zamyšleně. „Teď je to ještě moc čerstvé.“

Obě se pak vrhly zpět do víru gratulací, jen vzpomínka na chladný rozhovor s kamarádkou v jejich hlavách zůstala. Bylo jasné, že obnova ztracené důvěry bude trvat dlouho. Pokud vůbec nastane.

Jakub přišel na konzervatoř také. Dobře věděl, že Nikola s Eliškou mají dnes maturitu, a chtěl jim alespoň poblahopřát, i když nevěděl, zda bude vítán. Oblékl si jednoduchou košili a tmavé kalhoty. Vypadal upraveně a nervózně. Na chodbě zahlédl Nikolu, jak stojí s Eliškou a dalšími spolužáky. Zrychlil se mu tep, když se k ní přiblížil.

„Gratuluju,“ řekl tiše, když se Nikola otočila a uviděla ho. Jeho oči hledaly její reakci.

Nikola se na něj mírně usmála. „Díky. Víš, že dneska nejsi ta největší hvězda ty?“ odpověděla s nadsázkou, ale v jejím hlase bylo i něco upřímného.

„Ani nechci,“ řekl rychle. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že ti fandím. A že to myslím vážně. Se vším.“

Nikola na chvíli zaváhala. Jakub se snažil, ale ona si stále nebyla jistá, zda si zaslouží její důvěru. Přesto ho neodmítla.

„Uvidíme,“ odpověděla nakonec. „A teď bych si už ráda užila dnešek.“

Přikývl a ustoupil stranou. Chápal její rezervovanost, ale něco v jejím tónu mu dalo naději, že dveře jsou pro něj stále otevřené.

Adam se objevil na chodbě školy o něco později, než původně plánoval. Měl na sobě světlý letní oblek a nesl malou kytici růží pro Elišku. Na jejím úspěchu mu záleželo. I když jejich vztah v poslední době procházel zkouškami, chtěl jí vyjádřit podporu. Když ji spatřil, stála ve skupince spolužáků, usmívala se a povídala si s Nikolou. Přistoupil k ní.

„Gratuluju, Eli,“ řekl s úsměvem a podal jí kytici.

Eliška se otočila a v očích se jí zaleskla radost. „Díky. Jsem ráda, že jsi tady.“

„Tento den je tvůj,“odpověděl. „A já jsem na tebe tak hrdý!“

Na chvíli zapomněla na všechny problémy, které mezi nimi v posledních týdnech byly. Usmála se na něj a přijala jeho polibek na tvář.

Matouš ten večer seděl za stolem, na němž ležely otevřené knihy o orientalismu a postkoloniální teorii, o Foucaultovi, Fanonovi a Saidovi. Před sebou měl rozložený blok s poznámkami, v nichž se mísily jeho vlastní úvahy a fragmenty myšlenek, které ho tolik pohlcovaly. Dávno to nebylo o bakalářce. Bylo to už daleko více osobní. Potřeboval si to v hlavě srovnat. Měl pocit, že se ocitl na křižovatce různých příběhů: historie jeho vlastní rodiny, dějiny kolonizace, jeho osobní život a vše, co mu vyprávěl Marwan, který si prožil vlastní válečná traumata. Jeho myšlenky sklouzávaly ke všem teoriím o moci a jinakosti. Vnímal jejich dopady i mezi ním a Natálií. Jejich vztah se pro něj stále víc stával něčím, co ho filozoficky spojuje s nějakou hlubší, pravdivější verzí sebe sama.

Náhle ho probralo nenadálé zvonění telefonu. Matka. Zhluboka se nadechl, přestože dobře věděl, co přijde za bouři. Automaticky sáhl po telefonu a zvedl ho.

„Čau, mami.“ řekl mírně, ale v hlase měl napětí.

„No, sláva! Už jsem si říkala, kdy mi aspoň zavoláš. I to musím sama. Tak, vyřešil jsi už konečně ten svůj problém?“ zeptala se Danuše sarkastickým tónem, rozčileně, ale skryta za pečlivě vybranými slovy.

Matouš zadržel dech, cítil, jak ho ta slova dráždí, ale snažil se být klidný: „Mami, prosím tě, nech to. Ona není žádný problém. Ona je moje rozhodnutí.“

Danuše byla ještě víc podrážděná. Hlas jí zněl jako hřebík vystřelený do kovu: „Tvoje rozhodnutí nám přináší zkázu! Je to parazit a coura! S ní to nebudu tolerovat! To by ti mělo být jasné! Proč mě tolik trápíš?! Vždyť mě budeš na svědomí! Děláš mi to těžší a těžší!“

V Matoušových očích se zračila únava, zklamání i frustrace. Cítil ten vnitřní konflikt. Už se neudržel: „Přestaň! Mami, copak to nevidíš? Já ji miluju. A to, co mezi námi je, je skutečné.“

Danuše byla rozzlobená. Avšak s chladnou vypočítavostí, jakoby nahrávala větu, která má zasáhnout do srdce, spustila: „Takže si ji doopravdy vezmeš? Myslíš, že ji tím zachráníš? Vždyť to je úplně šílené! Nechápeš? Já ti to nezapomenu! Můj syn ... s cikánkou! To mi láme srdce, Matouši, opravdu! A nebude to mít šťastný konec. Budeš mě mít na svědomí až z toho umřu žalem, rozumíš? Srdce mi z toho puká a je to jenom tvoje vina! Zabíjíš mě! Zabíjíš si vlastní mámu!“

Měl v očích tvrdost. Tušil, že to tak dopadne: „Mami, už dost! Pokud se tak cítíš, tak je to tvoje volba. Já mám svůj vlastní život, svoje rozhodnutí. A jestli to nepochopíš, tvoje chyba.“

Danuše nečekala dlouho, než vytáhla další kartu. Její hlas byl plný rozhořčení, ale stále pod pečlivou kontrolou: „A ten Ančin Arab? Viděls ten článek? Víš vůbec, co je to za člověka? Jak ji Milada mohla nechat spadnout do jeho sítí? Je to nebezpečný manipulátor a extremista! Byl hodně dobrý důvod ho vyšetřovat! Tobě to snad vůbec nepřijde divné?“

Danušin hlas, chladný, pevný, s náznakem triumfu, nabýval na intenzitě: „Přijde ti normální, že se přátelíš s islamistou? Matouši, přemýšlej! Co se stane, až ten tvůj kamarád udělá nějakou šílenost a ty s ním budeš spojován? Chceš si zničit život?“

Matouš cítil směsici hněvu a zoufalství: „Mami, to je nesmysl. Marwan je skvělý člověk a výborný lékař. To, co se teď děje, je jen mediální štvanice. Jak můžeš něčemu takovému věřit?“

Okamžitě ho přerušila, téměř triumfálně: „A proč by ho teda tajné služby vůbec řeší? Proč ho vyšetřuje policie? Myslíš si snad, že vše, co se píše, je vymyšlené? Ty se tváříš, že víš vše, ale svět není tak jednoduchý, jak si ho představuješ!“

Matoušovy ruce se sevřely v pěst: „Pokud by to byl opravdový problém, už by ho dávno obvinili!“

Danuše si pohrdavě odfrkla. „Ty se necháváš strhnout, Matouši. Ten chlap tě ovlivňuje. A kdo ví, co dalšího tě ještě naučí. Toto není tvoje cesta. A jestli bude, tak se stydím, že jsi vůbec můj syn! A ta... tvoje? Její rodina není o nic lepší! Víš, co mi říkala jedna známá? Že jejího bratra chytili při krádeži mobilu! Takovou rodinu ty chceš?!“

„Tos přehnala. Jestli nejsi schopná vidět realitu, je to tvůj problém,“ odvětil prudce, ale zároveň zklamaně.

„Realita je, že se tou pakáží necháváš stahovat ke dnu,“ trvala na svém neoblomně. „A až na to dno dopadneš, budeš litovat! A já ti říkám – bude to jen tvoje vina, Matouši! Jen tvoje!“

Křičela do telefonu a její slova bodala jak osten: „Už nejsi můj syn, pokud budeš s ní! To ti říkám jasně! Zabiješ mě! Až z toho umřu, budeš mě mít na svědomí! Svou vlastní mámu! A všem to řeknu!“

Matouš byl rozrušený. Cítil, jak mu hněv i smutek svírají hrdlo. Marně se snažil zpracovat, jak hluboko může zajít její nenávist k někomu, koho ani nezná. Chtěl jí říct o všem – o rasizmu, s nímž má Natálie přímou zkušenost, stejně jako každý jeden člen její rodiny včetně desetileté sestry, o tom, jak tajná služba obtěžuje jeho blízké i jak Anna málem potratila. Ale nedokázal to. Jen stiskl tlačítko, típl její hovor a nechal se pohltit tím tíživým tichem. Už dál neodpovídal. Díval se na obrazovku telefonu, která ukazovala ztracený signál. Ticho. Byla pryč. Měl pocit, že se veškeré mosty mezi ním a matkou se zhroutily do propasti.

Seděl sám v tichu svého pokoje, obklopen knihami a poznámkami. Jeho mysl však byla jinde. Znovu si přehrával její slova. Zvonila v hlavě jako mučivá ozvěna. „Cikánka. Parazit. Coura.“ Zněla jako těžké údery. V těle mu vřel vztek smíchaný s čímsi hlubším – smutkem, zklamáním a bezmocí. Najednou vnímal, jak ho to tahá tam, kde to všechno začalo – pod kůru všech těch stereotypů. K historickým křivdám, které studoval. Zločinům spáchaným na „jinakých“. Ke kolonizaci, k roli moci, tomu, jak jsou jednotlivci i celé národy degradováni a zbavováni lidskosti, aby byla konstruována ospravedlnění dalšího násilí a diskriminace. A teď, v tuto chvíli, cítil, že sám není tak daleko od všech, kdo byli takto ocejchováni. A vše je to tak zoufale aktuální.

V matčiných očích, těch, co se nikdy nenaučily vidět ho jako samostatného a nezávislého člověka, stal se definitivně i on sám tím jinakým, podřadným, který se nikdy nedokáže přizpůsobit jejím kritériím, kdo je pořád „necivilizovaný“ a musí být buď „převychován“, anebo – ještě hůře – zcela eliminován z jejího života, aby neohrožoval stávající řád. Pochopil, že pro ni nikdy nebude víc než nějaký nevydařený projekt, nějaký zvrhlý experiment, co selhal a vymkl se jí z rukou.

Zavřel oči a cítil, jak se v něm všechen hněv a smutek mísil v jeden nezvladatelný útok proti jeho duši. Jako kdyby se ocitl zpět v minulosti, v dobách, kdy se celý svět skládal z těchto soubojů dominujících narativů historie s těmi podrobenými, vymazanými a nuceně zapomenutými.

V mysli mu vyvstávaly výjevy bičovaného černošského otroka, jak do vyčerpání dře na plantáži, dusivého kašle indiánských dětí umírajících pod zamořenou dekou, oběšeného australského domorodce, s nímž na šibenici visela i celá zkušenost jeho lidu, palestinské stařenky svírající klíče od rodného domu smeteného buldozerem, nelidského jekotu vězňů v blízkovýchodní podzemní mučírně i smutných očí vyhublé oběti holocaustu za plotem tábora smrti. Všech těch, jimž jiní lidé stále upírají právo na místo ve společnosti.

Pochopil, jak snadno se i on sám může stát tím jinakým, degradovaným pod všechny ostatní. Někým, kdo je stále zhodnocován, aby byl buď přizpůsoben, nebo odstraněn. V těchto umělých kategoriích nebylo žádné místo pro nic opravdového. A tím ani pro lásku.

A pak si vzpomenul na Marwana. Jak mluvil o své zemi, kde mocenská hierarchie dosahuje takových výšin, že vlastní lidskost se stává jen nástrojem k dosažení cíle těch mocnějších. Marwan to věděl. Prošel si tím. Tím stejným, čím si teď procházel i Matouš. Nezáleželo na tom, kdo byl jakého původu, jaký kdo měl příběh. Byl prostě jiný, než jak chtěl režim. Na tom příběhu Matouš viděl paralelu i sám se sebou.

Znovu se mu vybavilo, jak Marwan říkal: „Tam, v Sýrii, jakmile si uvědomíš, že jsi jiný, začneš se bát. Ale musíš se rozhodnout – buď se jako ostatní schováš do díry a nakonec ztratíš i sám sebe, anebo se všemu postavíš čelem a řekneš: „Já jsem tady a já jsem tohle.“ A to je tvůj jediný způsob, jak to celé přežít.“

Právě v tuto chvíli se Matouš rozhodl, že on se už skrývat nechce. Chce být s Natálií. Má právo být s ní, má právo na svou lásku, má právo na svoji vlastní identitu i životní cestu. Matka není ta, kdo určuje jeho hodnotu.

Jeho zuřivost sílila, ale tentokrát už to byl čistý, osvěžující vztek. Jediný způsob, jak dál v takové situaci smysluplně existovat. Chvíli váhal, než vzal do ruky telefon. Tíha, kterou v sobě nesl, byla příliš velká, aby ji dokázal nést sám. Po chvíli ticha zavolal Natálii. Ona ho nebude soudit. Ona jen bude s ním. Až se setkají, bude vše zase jednodušší.

„Ahoj, Natynko,“ jeho hlas byl jemný, s náznaky unaveného vzdechu. „Můžeš… můžeš za mnou přijít? Je mi nějak smutno, mám toho v hlavě tolik.“

Natálie na druhé straně telefonu ztišila svůj smích z dovádění se sourozenci. „Poďme radši ven. Do parku,“ odpověděla konejšivě. „Dnes tak krásně svítí sluníčko. A to je lepší jak se zavřít v pokoji.“

Natálie si sedla na lavičku vedle Matouše a jemně si o sebe opřela akordeon, který si přinesla. Měla na sobě oblečení, které si pamatoval z jejích videí se souborem. Její prsty se pomalu dotkly kláves a okamžitě začala hrát. Akordeon byl její spojení s minulostí, s rodinou, s tradicemi, které si nesla. Její pohyby byly lehké, ale zároveň s náznakem bolesti – nejen v ruce, ale i v srdci. Cítila, jak ji každé stisknutí klávesy propojuje s těmi, které miluje, ať už jsou ještě tady, byť daleko, anebo už ani to dávno ne.

Hrála tklivou, smutnou a krásnou píseň nesoucí v sobě naději a sílu přežít. Zpívala tiše, jakoby byla částí jejího nitra. V každém tónu, v každé frázi byl kousek jejího příběhu, ale i její lásky k Matoušovi.

„De čhajori romaňi, jaj … De ker mange jagori …“

Její hlas byl tichý, ale pronikavý. Jemnost v něm se střídala s tryskající intenzitou. Byl jako ztracená vzpomínka na něco, co už není, ale zároveň v něm žila i síla pokračovat dál. Bylo to jako vyprávění o starých časech, co se nikdy nevrátí i s těmi, co už tu s námi dávno nejsou. A přece byli tu – v jejích tónech, v její písni, v jejím hlasu, v jejích očích.

Tiše seděl vedle ní, oči zavřené, aby do sebe vstřebal každou notu. Věděl, že teď se vše uklidní. Jakoby všechny jeho vnitřní boje byly zastaveny jejím zpěvem.

Hrála dál, ačkoli ji palec začínal silně bolet. Přesto pokračovala s o to větší intenzitou. S každým opakovaným akordem se její ruka a prsty zdály silnější, jakoby toužila vyjádřit všechnu tu energii v sobě. Cítila, jak on vedle ní prožívá něco, co ještě nikdy nepoznal, jak každý tón je pro něj připomínkou jejich vzájemné lásky a propojení, silnějšího než všechny překážky.

„De avľas mri piraňi … Jaj, de šukar čhaj romaňi.“

Matoušovi se vkrádaly do očí slzy. Už je neudržel a klouzaly mu pomalu po tváři. Cítil hluboké dojetí. Ten okamžik byl pro něj víc, než jen hudba. Bylo to spojení, láska, síla i ztráta. A taky to byla ona a její vnitřní svět, jenž teď v tuto chvíli zcela zaplnil ten jeho.

Když dozněly poslední tóny, zůstal chvíli v tichu. Byl stále v šoku z intenzity toho, co právě slyšel a cítil. Zhluboka se nadechl a otočil se k ní. Na rtech se mu objevil jemný úsměv, který pro ni znamenal vyjádření vděku. V tom úsměvu se odráželo vše, co k ní cítil a pro co nenacházel slov.

„Natynko… to bylo… to bylo tak nádherné,“ zašeptal, jeho hlas byl nabitý emocemi. „Nikdy jsem neslyšel nic krásnějšího. Tvoje hudba, tvoje duše…“

Ona se na něj podívala, v jejích očích se zračila směsice smutku i síly: „Chcu, abys věděl, že ať se děje cokoli, budu tu dycky pro tebe. Ty jsi moja síla. A i já chcu byt tvoja.“

Tiše ji objal. Cítil, jak se jeho srdce spojuje s tím jejím. Všechny slzy, všechny bolesti pomíjely s každým tónem, co zahrála. Uvědomoval si, že to byl moment, kdy nic jiného neexistovalo. Jen ona a on, jejich příběh a cesta, která teď, víc než kdy jindy, pokračovala dál. Zhluboka se nadechl a i přes všechny slzy, které mu stékaly po tvářích, se na ni ještě jednou usmál.

Natálie se podívala na něj, její tvář byla plná emocí, ale i klidu: „Pamatuješ, jaks mě tehdy podržel, že zas začnu hrat? Že mě chceš vidět naživo, jak na tom videu? Toto je pro tebe. Pro nás.“

Objal ji ještě silněji, jeho srdce bylo plné pocitů, které ještě nikdy nezažil. Cítil se jako v závětří, v bezpečí: „Děkuju, že jsi tu pro mě, Natynko. Vždycky jsi tu pro mě.“

Její ruka mu jemně pohladila rameno, a ona tiše odpověděla: „A já děkuju, že ty pro mě. Vždycky, Maťulko.“

Pak tiše řekl: „Pamatuješ na Marwana? Co říkal o svobodě a o osudu? Marwan mi vždy říkal, že nelze přijmout to, co nám druzí nalajnují jako náš osud. Že jediný, kdo nám osud předurčil, je Bůh. A učinil to dávno, tisíce a tisíce let předtím, než stvořil nebesa a zemi. A že to děláme jen my, lidé, že se snažíme diktovat osud ostatním. Uzurpujeme si právo určovat ostatním, co je pro ně dobré, co smějí a co nesmějí. Boží výsadní právo.“

Potom se na chvíli odmlčel, ztracen v myšlenkách. Tiše ho pozorovala, její pohled byl jemný a laskavý.

„Ale víš co? Když nad tím přemýšlím dál,“ uvažoval, „jak poznáme, že nám někdo opravdu nediktuje náš osud? Jak víme, že to, co prožíváme, je skutečně naše volba a ne něco, co nám někdo nasadil do hlavy, aniž bychom chtěli?“

Chvíli mlčela. Poté se usmála, její úsměv byl klidný, až lehce pobavený.

„Už je ti líp, že? Už zase filozofuješ,“ řekla s jemným nádechem smíchu, který vnášel do atmosféry trochu uvolnění.

Matouš se usmál, ale v očích stále měl ten hluboký záblesk přemýšlení. „Možná to je tak, Natynko. Možná, že v těch úvahách je nějaký klid. Jenže je to těžké, že? I tak – pořád se ptám, co je to pravda a co nám jen někdo vtlouká do hlavy.“

„Člověk si musí věřit. A pokud má vnitřní pocit, že jde správně, to je nejdůležitější,“ zamyslela se.

Matouš si povzdechl, ale na jeho rtech zůstával jemný úsměv. Zhluboka se nadechl a potom se s tichou důvěrou podíval na Natálii: „Tak tedy - jak víme, že tento náš příběh nesepsala třeba nějaká umělá inteligence?“

Jeho slova zněla jakoby s humorem, ale i s nádechem té samé filozofické úvahy, která ho nikdy neopouštěla. Zasmála se a její smích byl zvonivý a upřímný, jako obvykle, když měla pocit, že spadl do své vlastní filozofické pasti.

„Já nevím, ale pokud jo, asi by sme se z toho moc nevyhrabali,“ řekla s lehkou nadsázkou.

S úsměvem jí na to přikývl: „Jo, asi máš pravdu.“

Naklonila se k němu a s pohledem plným něhy odvětila: „A to je ten pravý smysl, Maťo. Jen my dva víme, co je mezi náma.“