Neslyšitelní (39)

Během večera, kdy byla zábava v plném proudu, se na dvoře vytvořila menší skupinka příbuzných. Mezi nimi také Imrich, vzdálený bratranec Žigových, starší muž s ostře řezanými rysy a kritickým pohledem.

Imrich si Matouše během večera několikrát prohlédl a nakonec, když se Matouš na chvíli vzdálil od skupiny, tiše pronesl romsky: „A jsi si jistý, Fero, že ten gádžo je pro Ružičku ten pravý? Co vůbec ví o nás? Oni nerozumí, co znamená rodina.“

František pozvedl obočí a upřel rozzlobený pohled na Imricha. Než stačil cokoli říct, do debaty vstoupila Marika. Její hlas byl pevný, ale klidný, a její pohled ostrý jako břitva.

„Imro,“ začala, „Ona si vybrala Maťa proto, jaký je, jak se k ní chová, jak jí pomáhá a jak moc ji má rád. To je pro mě důležité. A že je gádžo, vždyť na tom přece nesejde, když má dobré srdce! V srdci je náš!“

Imrich se zatvářil nesouhlasně, ale mlčel.

Marika pokračovala, tentokrát s mírnějším tónem, ale stále rozhodně: „Žádné pochybnosti. Maťo už teď prokázal, že si zaslouží být součástí naší rodiny. A pokud někdo nevidí to, co já, ať otevře oči.“

„Ona má pravdu, Imro,“ podpořil svou ženu František.

Natálie rozhovor slyšela, ale nevstupovala do něj. Cítila, jak jí v hrudi vře hněv. Byla vděčná svým rodičům, že Matouše bránili. Ale myšlenka, že někdo z jejích příbuzných by o něm mohl pochybovat, jí svírala srdce.

Když se Matouš objevil na dvoře, vůbec netušil, že se diskutuje právě o něm. Natálie ho s úsměvem chytila za ruku, jen její sevření bylo o dost pevnější než obvykle.

„Všecko v pořádku?“ zeptal se jemně.

„Jo,“ odpověděla a na chvíli se na něj upřela pohledem plným lásky a odhodlání. „Jen jsem tak ráda, že jsi se mnou tu.“

Později večer, když se dům postupně uklidňoval a příbuzní se rozcházeli, se Marika připojila k Natálii v kuchyni. Pohladila ji po rameni a zašeptala: „Maťo je dobrý chlapec, čhajori. Nenechaj si kazit radost od nikoho. Ani od Imra.“

Natálie přikývla a v jejím pohledu bylo vidět odhodlání. „Já vím, mami. A taky vím, že Maťa nikdy nenechám pochybovat, či sem patří. Je můj život. A teď už patří i do rodiny.“

Marika ji objala a usmála se. „Tak. Rodinu si budujeme. A ty to chápeš lepši jak podaktory starší.“

Matouš seděl u stolu obklopený desítkami tváří, které ho se zájmem pozorovaly.

Pišta zvedl sklenici a zažertoval: „Maťo, povedz! Kto ši, odkiaľ ši? A hlavne – čo robiš? Chceme znať, či naša Natala dobre vyberala.“

V místnosti to zaburácelo smíchem, ale pohledy zůstávaly upřené na Matouše. Ten se nejdřív nervózně usmál, pak se nadechl a spustil: „Jsem z Lednice. Studoval jsem filozofii v Brně a právě jsem obhájil bakalářskou práci. Teď začínám magisterské studium. Filozofie mě vždycky zajímala – jak přemýšlíme, co nás formuje, co nám dává smysl ...“

Pár příbuzných ze slušnosti pokývalo hlavou. Nikdo tomu moc nerozuměl. Všichni vypadali zmateně a hleděli jeden na druhého.

„Ha? A čo s tym ďalej? Akože čo budzeš robic?“ zeptal se Imrich skepticky.

Matouš se usmá: „Chci se věnovat akademické práci, možná jednou učit, ale zároveň mě baví psaní. Možná jednou napíšu i knihu.“

Pišta mrkl na Františka a pak řekl Matoušovi: „Pisanie je asi fajn. Asi aj knižky. Lenže … no musiš predsa aj dačo žrať, Maťo. To hutorim, bo ťa mam rad.“

Matouš se zasmál a pokračoval: „Mám taky skvělou rodinu. Moje teta mě hodně ovlivnila. Pracuje jako pečovatelka a celý život pomáhá umírajícím. Její dcera je vdaná za doktora ze Sýrie.“

Několik lidí na zmínku o Sýrii reagovalo zvědavě. „A čo že on teraz tu? Jak še dostal až tuto?“ zeptala se Jolana.

„To je na dlouho,“ odpověděl Matouš. „Ale je to neuvěřitelně schopný a laskavý člověk. Jako vojenský lékař za války zachraňoval lidi a teď pracuje jako neurolog v lázních. Anička je s ním šťastná.“

„A ty šťastny s našou Natkou?“ ozval se další hlas.

Matouš se otočil k Natálii a na tváři se mu objevil jemný úsměv. „Víc, než jsem si kdy dokázal představit.“

Jeden z bratranců, co seděl vedle Natálie, poklepal na její obvázanou ruku. „Hej čo še stalo tebe, Natka?“

Natálie na chvíli sklopila zrak, pak se podívala na rodinu a začala vysvětlovat: „Před pár měsícama jsem najela s kolem na výmol a špatně jsem spadla. Palec to odnesl dost zle.“

Místností prošel zamračený šepot. „A lečenie?“ zeptala se Helenka starostlivě.

„Byla jsem na dvě operace,“ pokračovala Natálie. „Na druhou teprve nedávno. Celkom to bolí. Teď budu mět rehabilitace.“

„Aľe budzeš zas hrať, ni?“ zeptal se někdo z rohu místnosti.

Natálie se usmála, ale v jejích očích se objevil náznak slz. „Snad. Aj kdybych nemohla hrat jak dřív, muziku mi nikdo nevezme. Můžu aj zpívat. Jak dneska.“

„Tak bojuju Polhošovci!“ vykřikl Pišta a zvedl sklenku. „Na zdravie našej Natky, nech je šťastna!“

Všichni zvedli své sklenice a naplnili místnost souhlasnými výkřiky.

Matouš a Natálie další dopoledne procházeli vesnicí. Domky z betonu, cihel a někdy i vyspravené jen dřevem a plechem stály vedle sebe v barevné nesourodosti, jako by každé stavení mělo svůj osobitý příběh. Okolo pobíhaly děti, jejich smích a dusot nohou se rozléhal mezi úzkými cestičkami.

Matouš cítil na sobě jejich pohledy. Některé se ho nebály a přistoupily blíž. Asi desetiletý chlapec se střapatými vlasy a odstávajícíma ušima, kterému říkali Kevin, měl na tváři přidrzlý škleb.

„Hej, gádžo, ši Natkin frajer? Ozaj?“ zeptal se s přímým pohledem a rukama v kapsách.

Natálie se rozesmála. „Je, ale pořád ho testujeme,“ odpověděla a mrkla na Matouše.

„Testujece?“ Kevin se zamračil, jako by ho to nesmírně zajímalo. „Hmmm,“ podezíravě sledoval Matouše, než přikývl. „Tak pozor, Natkin frajer, my pozerame.“

Cesta vedla na konec vesnice, kde se tyčila luxusní vila s bazénem a terasou, obehnaná vysokou zdí. Od křiklavě bílé omítky se odráželo slunce a střecha pokrytá novými červenými taškami působila až přehnaně honosně. Jako pěst na oko.

„To je Kokyho vila,“ zašeptala Natálie, jako by ji někdo mohl slyšet.

„To je kdo?“ zeptal se Matouš.

„Úžerník,“ vysvětlila tiše. „Má moře peněz a nepřátel ještě víc. Lidi ho nesnáší, ale když je zle, jdou enom za ním. Půjčuje a vydělává na tom. Oškubává ostatní.“

Opatrně nahlédl za vysokou zeď a zamrkal na nové luxusní Porsche zaparkované na příjezdové cestě. „Jo lichvář! Téda! A že mu to docela vychází, šmejdovi.“

Z dálky se ozval motor babety, který přerušil jejich rozhovor. Po prašné cestě kolem nich projela pitoreskní postavička. Vyhublý šlachovitý mužík s hrbem na zádech, hlubokými vráskami v obličeji a levnou cigaretou v ústech. Měl ostré rysy a drsný výraz, který kontrastoval s jeho pokroucenou postavou.

„Starý Mižigár,“ zašeptala Natálie.

„Kdo to je?“ zeptal se Matouš.

„Žije ve vesnici vedle. Je strašně chudobný,“ vysvětlila. „Lidi o něm říkají, že je degeš. Aj prý žere psy.“

„Psy?“ Matouš se zatvářil zaraženě.

„Jo. Se říká, taky kočky a že mu potkani behajou po světnici,“ přikývla Natálie. „Viděls Jože voříška? Všecky motorkáře prohání. Všecky kromě Mižigára. Vždycky zaleze do boudy, jak slyší tu babetu. To o něčem vypovídá. Asi.“

Zamyšleně pozoroval hrbáče na babetě, jak mizí za zatáčkou: „Fakt je jí?“

„To nikdo neví jistě,“ zasmála se. „Ale nikdo od nás by u ňho nejedl. Za nic na světě.“

„Zajímavý místo,“ řekl s úsměvem a pohladil její zdravou ruku.

„Teprv ho začínáš poznávat,“ usmála se na něj Natálie.

Slunce nad kopci rozlévalo své zlaté světlo po loukách a lesích, mezi nimiž se rozkládala vesnice i přilehlá osada. Natálie s Matoušem šli po úzké pěšině, která se klikatila mezi rozkvetlými loukami. Matouš vnímal každé šustnutí trávy, zpěv ptáků, vůni květin a zemitou vůni lesa. Na okamžik se zdálo, že svět dookola přestal existovat.

„Tady je to nádherné,“ poznamenal tiše, aby nenarušil klid přírody. „Mimo prostor a čas.“

„Tu je moje dětství,“ odpověděla s úsměvem a rozhlédla se kolem. „Tu jsme si jako malí hrávali celé dny. Nikdy jsem si neuměla představit, že bych šla na prázdniny někde jinde.“

Na louce pod nimi si hrály děti. Vanesa seděla v trávě se svou sestřenicí Gábikou, obě měly plné ruce kopretin a zvonků, z nichž pletly věnce. „Pal tuke!“ zasmála se Gábika a položila jeden věnec Vanese na hlavu. Vanesa jí oplatila druhým věncem a obě se smály.

O kousek dál pobíhal i Kevin, který se se svými kamarády honil a občas se někdo z nich s výkřikem svalil do trávy. Jeho nadšení bylo nakažlivé, a když na něj Natálie zavolala, aby si dal pozor, jen utíkal dál.

U potoka, který se vinul mezi stromy běželi k vodě David a několik dalších chlapců. Jeden vběhl do vody a nadšeně zakřičel, když ho zasáhl její chlad. „Podz, Dávid!“ volali na něj a mávali.

Matouš se usmál: „David zapomněl i na mobil.“

„Jo, u vody je jak ryba,“ přikývla Natálie. „Mám pocit, že sem patří víc než kamkoli jinam.“

Zastavili se na vrcholu mírného kopce a Matouš se zadíval do dálky, kde se krajina ztrácela v oparu. „Je tu takový klid. Skoro jakoby se tu zastavil čas.“

„To tu mám nejradši,“ přitakala Natálie. „Tu jsem šťastná.“

Pak utrhla sedmikrásku a hrála si s ní mezi prsty. „Vždycky jsem tě chtěla přivést sem,“ zašeptala.

Chytil ji za ruku a podíval se na ni: „Jsem rád, žes mě sem vzala. Cítím se tu jako součást něčeho většího.“

Stáli tam spolu, obklopeni vůní květin a zpěvem ptáků, zatímco svět kolem nich plynul svým vlastním tempem.

Když padla noc, všichni se shromáždili u Pištova a Helenčina domu, kde plápolal velikánský oheň. Kouř se mísil s vůní pečených brambor i klobás, které se opékaly na prutech nad plameny. Kolem ohně se sesedli příbuzní, sousedé a přátelé na rozmanitých židlích, polštářích a dekách rozprostřených na trávě. Pišta se smál a s elánem sobě vlastním přinesl ze světnice rovnou celou pohovku. „Ať naš hosť sadka poriadne!“ zahlaholil a poplácal Matouše po zádech, až mu málem vyrazil dech.

Matouš se usadil vedle Natálie. Ta mu s úsměvem šeptla: „Připrav se, dneska tě pohltí náš svět.“

Pišta zvedl housle, František přidal harmoniku a jejich tóny se rozlily do okolí. Rytmická, melodická hudba naplnila prostor a přítomní začali podupávat do rytmu. Po chvíli se Natálie přidala a zpívala. I přes bolesti v ruce.

Její hlas se vznesl nad praskající oheň. Byl jasný, silný a plný emocí. Zpívala příběhy o lásce, zradě, štěstí i žalu. Slova, kterým Matouš nerozuměl, přesto cítil jejich sílu. Její zpěv ho strhl. Měl pocit, jako by v něm viděl celý její svět i svět její rodiny.

„To dzivča ma dušu!“ halekal Pišta s houslemi v ruce, když skončila jedna z písní, a několik lidí zatleskalo. „A hlas jak zvon!“

„To bylo nádherné,“ zašeptal Matouš a objal ji.

Oheň postupně ztrácel na síle a tma se stávala hlubší. Když už většina dětí usnula na dekách či matkám v klíně a smích ustupoval klidnějšímu šumu, Helenka pokynula Matoušovi.

„Pridz tuto, chlapče,“ řekla.

Následoval ji trochu stranou od ostatních. Její oči ho propichovaly pronikavým pohledem.

„Natka ťa ľúbi,“ začala klidně, ale pevně. „To je jasne všickym. Aľe ak chceš byť v tejto rodzine, mušiš znat, že to nie len o nej. Aľe o nas všickych. Ked berieš ju, berieš aj nas. Všicko, abo nič.“

„Já chci být taky součást jejího světa,“ přikývl bez váhání.

Helena si ho ještě chvíli měřila, její pohled hodnotil každé jeho slovo. Nakonec se pousmála, položila mu ruku na rameno a jemně přikývla. „Pak berieme aj my teba,“ řekla a odešli zpátky k ohni.

Táborák stále plál do nočního nebe a když Pišta s Františkem dohráli poslední píseň, někdo z mladších příbuzných se obrátil k Matoušovi.

„Hej, ty filozof, povedz dačo mudre!“ zavolal Kevin, rozesmátý a nadšený z večerní atmosféry.

„Filozof? To je naš Ajnštajn!“ přidal se Pišta, rozesmál se a cinknul lžící o hrnek s kořalkou.

Matouš se s lehkou nervozitou ošil. „Einstein? To zní až moc noblesně.“

„Aľe sadi to, Albert!“ ozvalo se z davu a přezdívka byla na světě. Všichni se tomu zasmáli. A Matouš, i když se trochu červenal, to přijal s nadhledem.

Když hudba utichla a táborák už jen tiše praskal, babička Helenka vstala a zvedla ruku, aby přitáhla pozornost. „Nech nikoho ani nenapadne tuto dačo nechať,“ řekla vážným hlasem. „Všicko še abo zje, abo vyhodzi.“

„Proč, babi?“ zeptala se Vanesa, která seděla vedle Natálie a pohrávala si s věnečkem z květin.

„Bo inač pridze mulo,“ odpověděla Helenka, a ticho kolem ohně zhoustlo. „Ked nechaš tak, on pridze a očucha to. A ak mu nebude chuciť, pusci na teba hrozu.“

„Duch mrtvého,“ vysvětlila Natálie Matoušovi.

Někdo z mladých se pokusil zasmát: „To len rozpravka, však?“

„Dokym ho nestretneš,“ řekla Helena přísně. „A mulo si berie nie len jedlo, aľe aj tvoj kľud. Aj dušu podakedy!“

Pišta si odkašlal a ujal se slova: „Raz sme buli s Tiborom a Karolom v hore. Ako mlady čhava. Už bula noc a stracili sme še. Zrazu počuť kroky – nebuli to kroky človeka, aľe dačo ťažke. Išlo to ku nam. Nik nič nevidzel. Nevidzel čo to, aľe taky šil, ako keď ľadovy vietor fukne zozadu na krk. Všicky chlupy stupli hore. A znate, čo sme našli rano? Stary križ!“

„Nie je nič,“ ozval se Jožo Žiga. „Moj dzedo mi hutoril, jak raz po ich dzedzine chodzil mulo, čo zomrel v zlom. Očuchaval dver, občas na dakoho zaklopal. A keď otvorili, nik vonku nestal. Iba nechaval po sebe mokre šľapoty, ako keď ťaha nohy blatom v rieke. Ľudzi hutorili, to bul daky užernik. Utopil še v rieke a teraz chodzil po to, čo malo byť jeho.“

Natálie se přitiskla blíž k Matoušovi, který ji objal kolem ramen. „Dost strašidelné, nemyslíš?“ zašeptala.

„Úplně jiný svět,“ odpověděl tiše a očima těkal po okolí, jako by i on očekával, že se z temnoty kolem ohně něco vynoří. Nebo „někdo.“ Uvědomil si, že příběhy o mulech odrážejí hluboký respekt ke smrti a mrtvým. Ten mu v jeho vlastním světě chyběl. To propojení mezi generacemi a vědomí, že každý čin má svou váhu.

Oheň už jen tiše dohoříval. Matouš u něj stál chvíli sám, díval se na zhasínající plameny a cítil, že tento okamžik něco změnil. Tady našel nový smysl domova.

Slunce sotva vykouklo za kopce a babička Helenka už byla na nohou. Chystala svačiny, jako by Natálie s Matoušem odjížděli na roční expedici k severnímu pólu. Na stole se vršily balíčky s domácími koláči, chléb obložený plátky uzeného masa, pytel brambor, sklenice nakládaných okurek a paprik, a dokonce několik lahví domácího bezového sirupu.

„Nemožte odisc hladny!“ říkala neoblomně, když se Natálie snažila namítnout, že toho už je moc.

„Babi, vždyť se Maťa taška už ani nevejde do vlaku,“ smála se.

„To še ešče vopcha,“ trvala na svém Helenka a pevně zavázala poslední balíček.

Mezitím Pišta žertovně připomenul bratrovi: „Ferko, mace všicko? Hlavne Alberta ši nezabudnice!“

Před stavením se shromáždila celá rodina. Starší příbuzní stáli v hloučku s hrdými úsměvy, zatímco děti pobíhaly kolem a mávaly na rozloučenou.

Helenka pevně objala svou vnučku, její vrásčitá tvář byla plná lásky. „Pozor daj, Natálka,“ řekla a přidala polibky na tvář. „A Maťa ši považuj až do smerci. Nie je veľa taki dobri chlopi. Ako moj nebohy Lacike. Ja pedesiať roky s nim bula. Do poslednej chvili. Aj keď ho šľak trafil a na nohy chodzic nevladzal. Nič nevladzal, jak dzecko bul. Joj, Devla! Moj Lacike! Som ho na chrbte všade nosila, aj ric som mu myla … Aj keď mi dakedy znal aj po papuľi dac ešče keď bul zdravy. Lebo keď chlop urobi to, to len žiarli a keď žiarli, to len, že ťa ľubi, chapeš, čhajori moja?“

„Babi,“ ošívala se Natálie, než se konečně rozloučily.

Když se otočila k Matoušovi, její pohled se zjemnil. „A ty, chlapče, staraj še o ňu pekne,“ řekla, zatímco mu vkládala do ruky další balíček s koláči.

Pišta objal Matouše tak pevně, až ho málem rozmáčkl. „Naš ši. Aľe pamätaj, že cesta nie iba tam, aľe aj zpät. Čakame, že pridzeš zas,“ pronesl s hřmotným smíchem.

Děti, včetně Gábiky a Kevina, běžely za nimi po cestě. „Dovedzte dačo z Brna!“ volaly.

Ve autobuse seděli Natálie a Matouš vedle sebe, s nimi i Vanesa, obklopeni taškami a balíčky. František s Marikou a Davidem seděli naproti nim. Vzal harmoniku do rukou hned, jak autobus vyjel.

„Pome dačo na rozlúčku,“ řekl a začal hrát tichou, melancholickou melodii na rozloučenou.

„To je krása,“ zašeptala Natálie a její pohled byl plný vděčnosti. Matouš ji pohladil po bolavé ruce, opatrně, aby jí neublížil.

„Tvoje rodina je neuvěřitelná,“ řekl jí.

„Teď už jsi náš,“ odpověděla a usmála se na něj.

Cesta ubíhala rychle. Matouš naslouchal Františkovým historkám z mládí, kdy se s kamarády toulali po Slovensku a po Moravě a hráli lidem na svatbách a oslavách i jen tak pro radost. Marika mezitím rozbalila svačiny od babičky Helenky a rozdávala je všem.

Přesedli na rychlík. Ten se rozjížděl z nádraží, těžce naložený kufry, taškami a všemi dojmy z posledních dnů. Natálie seděla u okna s hlavou lehce opřenou o sklo. Měla na sobě pohodlnou sukni a halenku, jejíž rukáv byl ohrnutý, aby se vešel pod šátek podpírající ruku v dlaze. Její obličej byl unavený, ale úsměv neztrácela. V očích se jí odráželo vyčerpání i radost z domova.

Matouš vedle ní mlčel. Díval se na ubíhající krajinu, která se za oknem pomalu měnila z kopců a polí na roviny. Přemýšlel. Chtěl si v hlavě srovnat a zpracovat všechny ty kulturní šoky, které zažil – od hlučných a spontánních rozhovorů u stolu až po neobvyklé rituály. Bylo toho opravdu hodně.

„Víš,“ prolomil nakonec ticho, „je tak velký rozdíl si o něčem číst a pak to vidět naživo. To naživo, to byla fakt síla.“

Natálie na něj unaveně pohlédla, koutky rtů jí zacukaly. „Jak to teda hodnotíš, filozofe?“

Matouš pokrčil rameny a pousmál se. „Viděl jsem lidi žít svobodně. A nenechají si diktovat pravidla, co by jim nevyhovovala. A víš, koho mi to připomnělo? Marwana.“

Natálie se srdečně usmála, když uslyšela to jméno. „Jo? A čím?“

Otočil se k ní a jeho hlas se ztišil. „Jednou mi řekl, že svoboda je o tom, že člověk je tak vznešená bytost, že nikdy nesmí klesnout tak hluboko, aby přijímal příkazy a zákazy od jiného člověka. Že jen Bůh má právo stanovit člověku pravidla a zásady. Protože jen Bůh nás zná lépe než my sami a jen On ví, co je pro nás to nejlepší.“

Hleděla na něj se zvláštní směsí něhy a obdivu. „Marwan umí mluvit tak, že tě zasáhne přímo do srdíčka.“

„To ano,“ přikývl. „A já si říkám, že to, co řekl, je i naše cesta, Natynko. Tou půjdeme spolu.“

Jemně mu stiskla zdravou rukou dlaň. „Už to není jen tvoje nebo moje cesta. Je to ... naše cesta. Amaro drom. A já půjdu po ní, Maťo, s tebou.“

Jejich pohledy se na chvíli spojily, než vlak opět poskočil na kolejích.

Po chvíli ticha se šibalským výrazem řekl: „Musím se smát, když si představím, co by na to vše asi řekla moje mamka. Asi by nás poslala na převýchovu.“

Natálie už nevydržela a vyprskla smíchy: „Mám pocit, že by dřív sama utekla. Možná by baba Helenka měla převychovat ju!“

Smích se nakonec rozšířil i na ostatní. Celý vlak se na za nimi na chvíli otáčel, ale to jim bylo úplně jedno.

I během veselí bylo jasné, že Natálie není úplně v pohodě. Její bolavý palec jí nedával pokoj. Neustále si obvázanou ruku v dlaze podpírala nebo ji zkoušela položit jinak, aby si ulevila. Ostré škubání jí vhánělo bolestné záblesky do očí, jen se to snažila nedávat najevo.

Marika se na ni podívala a pokárala ji jemným hlasem: „Musiš tu ručku držat vklidu. Inak se to nezlepši.“

Přikývla a z očí jí na chvíli zmizel smích. Matouš si toho všiml a jemně jí položil ruku na rameno. „Odpočívej, Natynko. Nepřemáhej se.“

Ona se na něj podívala a bylo vidět, že je už vyčerpaná.

I on měl všech dojmů z posledních dnů také dost. Po chvíli, kdy opět sklouzl do svých myšlenek, zavřel oči a během okamžiku usnul tvrdým spánkem. Hlava mu bezvládně sklouzla na rameno.

„Dikh! Aj Albert to zalomil,“ zasmál se František. „A tak to má byt.“

Všichni se na něj se smíchem podívali, ale nechali ho odpočívat. „Chudak, veď má dosť. Aľe zvladol to na jednotku,“ dodala Marika s úsměvem.

Natálie se na Matouše něžně podívala a políbila ho na tvář. Těšila se a snila, jak za pár dní odjedou do lázní. Do Teplic. Za Marwanem a Annou.