Neslyšitelní (40)

Vlak zastavil na brněnském hlavním nádraží už pozdě v noci. Výpravčí krátce pískl do nočního ticha, které rušil jen hukot kolejí a vzdálený smích. Matouš stál na perónu vedle Polhošových a ještě se chvíli objímali. Byl unavený, ale klidný – měl v sobě hřejivý dojem, jako by se vrátil z dávno ztraceného domova.
„Tak zítra večer?“ zeptala se Natálie, když ho konečně pustila a nastupovala do auta. Její hlas byl tichý, trochu zastřený únavou a bolestmi, ale stále zvonivý.
Matouš jen přikývl, usmál se, stiskl jí zdravou ruku a zavřel za ní dveře. Ještě naposledy jim zamával, když odjížděli směrem do Oslavan.
Sám se pak vydal na kolej. V MHD bylo prázdno. Kráčel tiše na koleje a hlavou mu běžely obrazy – Helenčiny ruce, Pištův smích, Natáliin zářivý úsměv, večerní obloha nad zelenými kopci. Batoh s oblečením i darovanými zavařeninami od babičky Helenky mu těžkl na ramenou. Když dorazil na kolej, bylo po půlnoci. Recepční na něj pohlédla, jako by ho viděla poprvé. Matouš jen kývl, podepsal se do knihy a zmizel na schodišti.
Brzy ráno ho probudilo ťukání. Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdá. Pak znovu. Silněji. Otevřel.
„Pane Vaculík, nemáte uhrazený poplatek za květen a červen. Lhůtu k vyrovnání jste prošvihl minulý pátek. Správa koleje vás žádá o okamžité vyklizení pokoje. Kdy můžeme počítat, že bude pokoj volný?“ Recepční hovořila únavně stroze. Měla papíry v ruce a výraz, jakoby už dávno ztratila smysl pro lidský nadhled.
„O ničem nevím ... Já ... to zkusím co nejdřív nějak vyřešit,“ hlesl Matouš zmateně, aniž by měl jasný plán.
„To si zajděte na správu kolejí,“ odpověděla recepční stroze a dveře se zavřely.
Zůstal stát v tichu. Doma – a zase mimo domov. V pyžamu, s papírem v ruce, s hlavou ještě napůl na Slovensku. Chvíli váhal. Pak otevřel mobil a napsal krátkou zprávu. Matce. „Ahoj, mami, mám problém s kolejemi. Mám vyklidit pokoj. Nemám zaplaceno za květen a červen. Propadla mi rezervace. Nevědel jsem o tom.“
Odesláno. Minuta. Dvě. Pak bliknutí: „Jsi dospělý, starej se sám o sebe!“
Seděl na posteli. Dlaně sevřené, mobil stále v ruce. Slova nebyla ostrá, ale chladná. Jako když mu někdo zabouchne dveře před nosem. A zamkne. Vstal, nalil si vodu a otevřel okno. Bylo ticho. Venku už bylo léto. A někde pod tím vším – bolestí, trapností, úzkostí – cítil i zvláštní klid. Možná svobodu. Možná jen pád. Možná obojí.
Odešel řešit problém na správu kolejí. Podlaha byla linoleová, vývěsky vybledlé, automat na vodu prázdný. Vzduch páchl dezinfekcí a papírem. V kapse měl papírek s vyčíslenou dlužnou částkou. Květen. Červen. Dohromady skoro jedenáct tisíc. Jen tak tak je sesbíral z několikaměsíčních úspor. V peněžence mu zůstalo pár stovek. Po včerejší zprávě od matky neměl komu napsat. Neuměl si říct někomu o peníze. A ani nechtěl.
„Vaculík?“ ozval se ženský hlas ode dveří.
Zvedl se.
Za stolem seděla žena kolem padesátky, s tmavými vlasy do culíku a brýlemi na řetízku. Pokynula mu, aby se posadil.
„Vidím tady, že jste měl ubytování na bloku B, pokoj 418. Máte tu dluh za květen a červen. Víte to?“
„Ano. To uhradím,“ přikývl. „Jenom ... můžu tam zůstat?“
„No právě o to jde,“ podívala se na monitor, pak na papír na stole. „Po skončení bakalářského studia jste si pobyt neprodloužil a lhůta vám uplynula. Vaše místo už je od září obsazené. Nový student, první ročník bakaláře, kdosi z Krnova. Přiděleno čtyři dny dozadu. Vy jste neodpovídali na výzvy. A nebyla úhrada. Tak se to posunulo dalšímu zájemci.“
Matouš ztuhl: „Takže… i když doplatím, nemám kde bydlet?“
„Doplatit musíte tak jako tak. Ten pokoj ale definitivně připadne jemu. Vyklidíte ho do konce měsíce nejpozději. Můžete si podat novou žádost, ale nic vám slíbit nemůžu. Studentů je hodně – z celé republiky i ze Slovenska. Konkurence je obrovská. A vy nejste v první vlně přidělení. Nemáte to tolik daleko na kilometry.“
„Ale já tu studuju dál! Chci jenom bydlet.“
„Jak já mám vědět, že pokračujete ve studiu? S tím teď nic nenaděláme. To je o datech v systému,“ odpověděla klidně. Bez posměchu, ale i bez soucitu.
Matouš chvíli mlčel. Pak jen dorovnal dluh, poděkoval a odešel. Sedl si venku na lavičce u kolejí. V hlavě mu hučelo. Dusivý koktejl trapnosti, únavy a ticha. Vtom zacinkal mobil.
Radek Benda: „Kolegacku, shanime vas skoro tyden. Urychlene se dostavte k Hajkovi na katedru!“
Chvíli na zprávu jen zíral. Oslovení „kolegáčku“ v kombinaci s výkřičníkem působilo jako z jiného světa. Shání ho sám šéf katedry a vedoucí jeho bakalářky, profesor Hájek. A neotřelý akademik doktor Benda. Ten, co byl tak nadšený jeho bakalářkou a zastal se ho na obhajobě. Matouš byl přijat na magisterské studium a věděl, že do něj vkládají velké naděje. Těšil se na ně, měl dobrý pocit, ale netušil, o co jde.
Na filozofické fakultě bylo horko. Okna otevřená dokořán, na chodbách se pomalu líně pohybovali poslední studenti čekající na zkoušky, většina v sešoupaných sandálech, s omšelými batohy. Matouš s očekáváním stoupal po schodech jako do starověkého chrámu vědění. Po pár dnech, co se mu teď zdály jako měsíce.
Zaklepal na dveře kabinetu se jmenovkou prof. PhDr. Luboš Hájek, Ph.D. a vstoupil.
„No konečně!“ zaburácel známý hlas. Benda seděl na parapetu s nohama křížem a hrnkem kávy v ruce. Otočil se k Matoušovi: „Ztracený syn se vrací! Vás sehnat, to je mise.“
Hned za stolem zvedl oči profesor Hájek: „Á, kolega Vaculík! No konečně! Sednout. Hned. Mám čas jen do dvanácti.“
Matouš si sedl a cítil, jak se mu potí záda. Z kapsy u kalhot mu vyčuhoval složený doklad z kolejí.
„Co jste, probůh, dělal? Nezvedáte telefon, nikdo neví, kde jste. Myslel jsem, že jste utekl do Santiaga hledat Boha,“ poznamenal Benda s lehkým sarkasmem.
„Byl jsem… na Slovensku. U rodiny mé přítelkyně. Dost zásadní věci. Navíc má teď po reoperaci. Měla úraz. Omlouvám se moc.“
„No, dobrá. Hlavně že žijete a že jste teď tu,“ klímal hlavou Benda.
„Děláme si starosti samozřejmě jen proto, že vás považujeme za příliš dobrého na to, abyste zmizel beze slova,“ dodal prof. Hájek a pak se po chvíli ticha usmál: „Nebudeme vás dál dusit. Radku, vyklop to.“
Benda seskočil z parapetu a přejel očima po Matoušovi: „Tak, hele. Je to, uznávám, trošku nestandardní. Vypadlo místo na výměnný pobyt. Freie Universität Berlin. Politická filozofie. Není to sice ten Váš metafyzicko-epistemologický balet, ale na druhou stranu... Německo, velmi solidní stipendium a hlavně - ten archiv a ta knihovna! O takové se vVám tady ani nesní!“
„Původně měla jet jiná studentka z druhého ročníku magisterského, ale… jaksi to s ní padlo,“ dodal Hájek suše.
„A my jsme si řekli: koho máme lepšího než Vaculíka? Vaše bakalářka byla nejsilnější v ročníku. I když tematicky trošilinku out. A víš, že jsme si o ní v kabinetě ještě dlouho vykládali?“ dodal Benda s uznáním.
Matouš chvíli mlčel. Mozek mu nestíhal přechod od vyhazovu z koleje k nabídce pobytu v Berlíně: „A kdy by to… a na jak dlouho?“
„Od října. Ale vyplňuje se to do týdne. Je to na rok s možností prodloužení. Takže to buď berete, anebo neodmítnete,“ pokrčil rameny Benda.
Hájek se znovu podíval Matoušovi do očí. Teď už bez ironie: „Jestli si myslíte, že jste ještě ve fázi, kdy nemáte co nabídnout, tak vás upozorňuju, že to už dávno neplatí. Jste dobrej. Máte životní šanci. Nezahoďte ji.“
„Zatraceně dobrej,“ dodal Benda. „Tady! Vyplňte do pátku přihlášku, jasný? Nic nepropásněte.“
Matouš chvíli mlčel. Vše v něm bylo najednou plné naděje, ale i nejistoty. Přemítal: „Nabídka je konkrétní, důvěřující, vážně míněná. Jako by mi někdo otevřel dveře, o nichž jsem ani netušil, že mají kliku. Ale kde budu do té doby spát? A co Natynka? Máme teď vůbec na toto sílu?“
Přikývl. Pomalu. „Díky. Vážím si toho. Opravdu.“
„Super. Teď necháme tady profesora a půjdeme to spolu zapít,“ zaradoval se Benda. „Tuhle rundu platím já.“
Lokál kousek od fakulty byl poloprázdný, starý, dřevěný, voněl pivem a kyselými okurkami. Klimatizace nefungovala, ale nikomu to nevadilo. Benda seděl u stolu v zahrádce, pivo před sebou, košili u krku rozepnutou.
„Tak teda připíjíme na start akademické kariéry, kolego!“ zazubil se a pozvedl půllitr.
Matouš se pousmál: „Na… cestu do světa.“
Benda se napil, pak si otřel pusu hřbetem ruky a řekl: „Víš co? Pojďme si tykat. Je to přirozenější. Na filosofii se stejně nakonec všichni známe moc dlouho na to, abychom si hráli na hierarchie. Tak já su Radek.“
„Souhlasím. Díky, Radku. Matouš.“
„Když jsme u toho startu: mám ještě něco, co by tě mohlo zajímat. Redakčně se teď starám o jeden náš… no, nazvěme to občasník. Kritický, sociálně-filosofickej, říkáme mu Reflexe. Výhoda? Můžeš si tam psát, co chceš. I pokusný text. I to, co neprojde v recenzáku. A je to online. V Reflexích budeš mít vždycky zázemí, i když ti nic jiné nevyjde. Nevýhoda? Čte to jenom hrstka lidí, co ještě dneska vědí, kdo byl Aristotelés.“
Matouš se narovnal. „Jako … mohl bych?“
„No jasan! Hned jak na to budeš mít klid. Může to být třeba reflexe tý tvojí bakalářky nebo něco novýho. Klidně fragment. Důležitý je, že tvoje věci mají pointu. To je dneska už fakt vzácný.“
Matouš kývl: „To bych rád zkusil. Díky moc.“
Benda si znovu lokl a zamyšleně si ho prohlédl: „Jo a teď mně ještě pověz, kdo je ta ženská, co vydrží s filozofem? Takovou hledám už roky. Slovenka? Odkud? Taky tady ze školy?“
Matouš se mírně pousmál, ale odpověď omezil: „Ne. Z konzervatoře. Je výjimečná. Hudebnice. Hraje na harmoniku.“
„Hezký,“ kývnul Benda. „To mi připomíná jednu bývalou. Violistka. Akorát byl problém, že neměla trpělivost na diskuse o Kierkegaardovi! A pak jsem se dozvěděl, že se mezi muzikantama o violistech říká, že jsou natvrdlí.“ Zasmál se sám sobě.
Matouš se jen usmál do sklenice.
„No nic,“ dodal Benda po chvíli. „Hlavně piš. Nezalízej. A dones Hájkovi podepsat tu přihlášku, než tě zas sežere život.“ Kopl do sebe zbytek piva a potom se oba rozešli každý svou cestou.
V Oslavanech bylo ten večer dusno. Vzduch stál nad asfaltovou silnicí jako těžká deka. Dům Polhošových svítil do ulice světlem z kuchyně a otevřených oken. Pes od sousedů štěkal už třetí večer v kuse. Matouš vystoupil z autobusu o dvě zastávky dřív. Potřeboval se trochu projít.
V kuchyni seděla Marika u stolu a loupala vařené brambory. František stál u dřezu a spravoval odtok, Natálie míchala v kastrólu roztopené máslo. Šlo jí to těžko, bez pravé ruky. Vanesa seděla na stole a hrála si s plastovou panenkou, která měla ručičku přilepenou izolepou. David se ještě poflakoval venku s kamarádem Brázdou.
„Servus, Alberte,“ houkl František, jakmile se Matouš objevil ve dveřích. „Pivko či šťávu?“
„Šťávu,“ usmál se Matouš a převzal si klíče od auta z kredence.
„Jaká? Co nové v škole?“ zeptala se Marika.
„Intenzivní,“ řekl Matouš. Sedl si, ruce si položil do klína. „Akorát…“
Natálie zvedla oči od kastrolu.
„Musím se vystěhovat z kolejí. Propásl jsem přihlášení. Od září mě nahradí někdo z Krnova. Pokoj už je přidělený. A já nemám kam.“
V kuchyni se na chvíli udělalo ticho. Jen lžička, kterou Vanesa míchala v hrníčku pro panenku, dál narážela o porcelán.
„Tak budeš tu u nás,“ utěšila ho Natálie, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
„Natálko, kde?“ ozvala se Marika trochu opatrně. „Volnu izbu nemáme.“
„Dobrých lidí se vejde, ne?“ opáčila Natálie a podívala se po otci.
František se poškrábal na bradě. „Natálo, matrac dáme k tebe na zem. Jak ked tu byla babička Gizka, ked si byla mála. Alberte, to byla moja svokra.“
„Moja nebohá mamička. Též tu byla. Dnu měla a aj tak si každy večer s Ferkom deset deka góthaj s feferonkama daváli,“ dodala Marika.
Práskly dveře a vešel David: „Jáj, filozof je tu! Zdarec Alberte!“
„A ty,“ pokračoval František, „mohl bys doučovat našho Dávida. Češtinu, matiku, trocha fyziku. Treba mu srovnat na učňák. Na elektrikařa. Sotva se dostal, ten moj dilino. Za nim už enom Brázda odnaproti.“
Všichni se smáli a David se bránil: „Héj, Brázda byl jakože až deset bodu za mnou! Opsal ode mě málem aj jak se menuje!“
„Můžu doučovat,“ přikývl Matouš. „Ale David mi pomůže vyklidit kolej. Je toho dost. Hlavně knížek.“
„Já napíšu Tomovi,“ přerušil ho David od dveří. „Řeknu mu, že esli nepřijde, nedostane se ani do druháku. On má silu jak hovado. Fakt. Strašně moc unese, pomože nám moc.“
„Super!“ radovala se Vanesa. „Dáš si k Natálce matrac. Máme taký starý v komoře.“
„A nebyly na něm ty mandarinky, jak začly plesnivět?“ zeptala se Natálie.
„Beru. Teda matrac, ne mandarinky,“ rozesmál se Matouš.
František se opřel o linku. „A ti tvoji vedúci na škole?“
Matouš si trochu upravil brýle a s jistým napětím spustil: „Nabídli mi výměnný pobyt. Berlín. Politická filozofie. Od října.“
Marika zvedla obočí. „Šak to je od nich pekne, ni? Abo vadi na tom dačo?“
„Je to tvoje životní šance,“ dodala Natálie s hrdostí.
„To je,“ přikývl Matouš. „Ale nejdřív musím přežít to stěhování.“
„To přežiješ,“ houkl František. „Tuto u nás maš domov.“
Bylo po desáté. V domě vládlo ticho. V pokoji bylo šero – jen malá lampička svítila na poličce vedle černého pouzdra od akordeonu. Matouš ležel na matraci, hlavu opřenou o loket. Natálie seděla u něj v tureckém sedu a hladila ho ve vlasech.
„Nemůžeš usnout? Bolí tě ta ručička?“ zeptal se Matouš.
„Dost mě v tom škube,“ řekla tiše, načež dodala: „Berlín …“ Jako by si to potřebovala ještě jednou zopakovat.
„Hm,“ přikývl. „Nedá ti to spát?“
„Bude mi smutno. Bez tebe,“ vzdychla Natálie.
„Mám z toho docela strach,“ přiznal se Matouš, „že nás rozdělí moc kilometrů. Že to, co teď máme… díky tomu nějak vyšumí.“
Natálie mlčela. Pak se k němu nahnula blíž a opřela si o něj bolavou ruku. „Já tě neopustím. A ty mně neutečeš. A ani naša láska neuteče. Ani z Berlína.“
„Je to životní šance. Hájek i Benda věří, že na to mám. Jenže, já nevím,“ zavrtěl hlavou. „Taky je to Německo. Cizí město. Jiná škola. Jiná řeč. Jiní lidi. A já… nejsem z těch, co plynule zapadnou.“
„Ty jsi taký, že zostaneš aj když ide do tuhýho,“ povzbudila ho.
Zůstali chvíli tiše. Matouš jí položil ruku do klína a pak ji pohladil.
„Já se nebojím Berlína. Nebojím se o naši lásku. Jenom dnů bez tebe,“ řekla nakonec smutně. „Teď na to nemysleme. Máme před sebou krásne prázdniny u Aničky a Marwana.“ Zhasla lampičku a v místnosti zůstalo jen teplé ticho. V dáli tiše zaštěkal pes.
Ačkoli si mezitím Jakub Doležal získal Nikolino srdce, dlouho těžce nesl, že jeho otec jí opovrhuje. Stýkal se s ní i nadále, ale jen za jeho zády. Roman Doležal o tom věděl. Nebyl nadšený, ale mlčel. Ani jeden si nepřál otevřený konflikt.
Jakub ji občas zval i domů, ale jen když byl otec služebně pryč. Jeho matka se k ní naopak chovala vlídně. Nikola se cítila v její přítomnosti čím dál příjemněji a sžívala se čím dál víc i jejím životním stylem.
Jeden letní večer se Roman Doležal po večeři na zahradní terase zavřel ve své pracovně. Jakub a Klára zůstali sami na zahradě. Jakub nespokojeně sledoval matku, jak uklízí nádobí. Cítil vnitřní pnutí.
„Myslíš, že táta někdy Nikču přijme? Mám strach, že o ni jinak přijdu,“ zeptal se matky.
Klára se na syna podívala s jemným, mateřským úsměvem. V očích však měla více chladného kalkulu: „Víš, jaký je tvůj otec. Vždycky bilancuje. Konexe, investice, postavení. Na ničem jiném mu nezáleží. Ale ty, Kubíčku, ty jsi přece jiný. Tátovo chování vás nemusí rozdělit.“
Jakub povytáhl obočí: „Jak to myslíš?“
Klára se pousmála. „Dám ti několik strategických rad. Jako žena. Nikola cítí křivdu. Má pocit, že tvůj táta je proti ní. Proti vaší lásce. Ale víš, že pokud se mu postavíš, ukážeš se jako ten lepší? Tím jí dokážeš, že ti na ní opravdu záleží! Že seš silný dospělý chlap a budeš o ni bojovat. A víš, čím bys u ní zabodoval ještě víc?“
„Něco ... s jejími přáteli?“ zeptal se Jakub.
„Přesně! Co tak otevřeně a co nejvíc podporovat někoho z nich? Někoho, komus kdysi hodně ublížil?“
„Polhošku?“
„Správně,“ usmála se Klára. „Představ si ten efekt. Ukážeš se jako někdo, kdo napravuje své minulé chyby. Nikola tě hned uvidí jinak. A nejen ona. I ostatní. A nejen tebe. I celou naši rodinu.“
Jakub se spokojeně usmál. Už věděl, co udělá. A Klára věděla, že ho právě přiměla ke krokům, které mu nejen pomůžou u Nikoly, ale hlavně ho přivedou tam, kde ho chtěla mít.
Jakub se ještě chvíli díval do sklenky s rozpitým ledovým čajem. Pak ji postavil na stůl a pohlédl na matku: „Myslíš, že by Nikča mohla někdy tátu přesvědčit sama?“
Klára se tiše zasmála, ale nebyl to smích radosti. Spíš jakýsi povzdech ženy, která ví své: „Tátu? Přesvědčit? Jedině kdyby mu nabídla balík kontaktů v exportu nebo akcie v něčem, co zrovna letí. Tvůj otec není zlý, Kubo. Jen žije v číselných tabulkách a síťových grafech. Vidí svět přes výkazy a personální přínosy. Nechápe, že lidi nejsou jen investice.“
Jakub přikývl. „Jo. Ale stejně mě štve. U něj všechno musí být jen výhodný obchod.“
Klára přistoupila blíž a položila mu ruku na rameno. Mluvila tiše, téměř spiklenecky: „A právě proto máš ty šanci být jiný. Můžeš se vymanit. Víš, já tě nikdy netlačila do ničeho. Ale kdybych ti teď něco nabídla, něco smysluplného – šel bys do toho?“
„Co máš na mysli?“ zamrkal.
„Mám kontakty,“ řekla opatrně, „v jedné mezinárodní kulturní nadaci. Organizují výměny, podporují školní a dobrovolnické iniciativy, integraci menšin a otevřenou společnost. Také znám lidi z několika nadačních fondů, co dávají granty na občanské aktivity.“
Jakub se zarazil, ale zároveň v jeho očích něco zajiskřilo: „A co bych mohl dělat?“
„Třeba právě to, co umíš – pořádat akce, koncerty, propojit mladé lidi. A přitom ukázat, že máš přesah. Dnes si celý svět tolik zakládá jen na image, Kubíku. Všichni se rebrandují, každý mění firemní politiku na inkluzivnější. V očích nejen takových, jako je Nikola a její kamarádi, ale i celé veřejnosti. I v očích tvého otce... to nakonec zabere možná taky. Až uvidí, kolik to vynáší na trhu!“
„Mami, ty bys mi s tím fakt pomohla?“
Klára se usmála, tentokrát s opravdovým teplem: „Samozřejmě. Ale musí to být tvoje rozhodnutí. Ne moje. Víš, někdy musíme být odvážní i jinak, než jak nás učili otcové.“
Jakub si její slova chvíli přebíral. A pak, s náznakem vzrušení v hlase, řekl: „Možná bych opravdu mohl něco rozjet.“
Klára přikývla. Věděla, že zasela. A tentokrát už klíčily nejen city, ale hlavně ambice. Jen trochu jiného druhu, než jaké pěstoval její manžel.
V Lednici seděl tou dobou Miloš u kuchyňského stolu, před sebou sklenku, která byla už z poloviny prázdná. A vedle ní láhev levného destilátu. Jeho oči byly podlité krví, tvář zšedlá a zarostlá několikadenním strništěm. Vzduch v kuchyni byl těžký, plný napětí, které se dalo doslova krájet.
„To už je moc, moc, moc,“ vrčel, aniž by zvedl hlavu. Rukou přejel po stolní desce, jakoby hledal oporu. „Mates nás opustil kvůli tobě!“
Danuše stála opodál, s rukama v bok a sledovala ho s výrazem, v němž se mísila únava, vztek a rezignace. Její úzký obličej byl napjatý, rty sevřené. Působila strnule, jako socha. Ale její oči, ty byly plné ostrého nesouhlasu.
„Kdybys jen nebyl takový slaboch, Mildo!“ vyštěkla nakonec. Její hlas zněl ostrým tónem, který se odrážel od holých stěn kuchyně. „Vše mohlo dopadnout jinak. Mohli bychom něco změnit! Ale ne! Ty jenom sedíš, slopeš a čekáš, až se to napraví samo!“
Miloš konečně zvedl hlavu. Jeho pohled byl skelný, ale přesto v něm byl náznak odporu. „Změnit?“ zopakoval s hořkým smíchem. „Co chceš měnit, Dano? Syn utekl, protožes ho dusila. Naše rodina je rozbitá, protožes nedokázala přijmout, že nemůžeš všecko kontrolovat.“
Danuše na chvíli ztuhla, ale rychle se vzpamatovala. „Já? Já jsem se snažila udržet rodinu pohromadě! Kdo se celý čas staral o Matýskovu budoucnost? Kdo se snažil, aby neudělal nějakou pitomost a nezničil si život?“
„No a jak to dopadlo?“ přerušil ji Miloš a rukou mávl směrem ke dveřím. „Podívej, cos dokázala! Je pryč! Už tě nemůže ani vystát. A já… já už to taky nedávám.“
Zvedl sklenku a upil velký doušek, aniž by od ní odtrhl pohled. „Víš ty co? Měl jsem se už dávno sebrat a jít do háje taky.“
Jeho žena udělala krok dopředu, její kroky byly tvrdé, jako by každé její došlápnutí mělo sílu úderu krumpáčem. „Tak to udělej! Jdi, jestli chceš! Jenom nepředstírej, že jsi oběť, Mildo. To ty jsi vždycky nechával všechno jenom na mně! Nikdys nic nezvládl vyřešit sám! A teď mě i obviňuješ?!“
Opřel se lokty o stůl a rukama si zakryl obličej. „Už toho nech, nechej mě už být,“ zamumlal. Jeho hlas byl slabý a vyčerpaný. „Nemám na to sil.“
Sledovala ho se zlobou a nechutí. „Nemáš sil, jo?“ zopakovala pohrdavě. „To je celý tvůj život, Mildo. Tys nikdy neměl sil na nic! Jenom se utápíš ve své slabosti a očekáváš, že vše vyřeším za tebe já!“
Pomalu spustil ruce a znovu na ni upřel pohled. Tentokrát v něm bylo něco ztraceného, ale už i vzdorovitého. „Víš co, Danuše? Možná jsem slabý. No aspoň se snažím udržet, co máme. Zato ty vše kolem sebe akorát ničíš.“
Prudce vydechla a odvrátila se od něj. Chvíli jen stála a zírala do prázdna. „Pak to možná ani nestojí za to zkoušet dál,“ řekla nakonec tichým, ledovým hlasem.
Miloš už neřekl nic. Sáhl po láhvi a dolil si sklenku. Kuchyní se rozhostilo tíživé ticho, přerušované jen tikáním hodin na zdi.