Neslyšitelní (41)

Danuše v těch dnech komunikovala s neznámým profilem nějaké ženy z radikálně pravicové skupiny. Zdála se jí však čím dál víc podezřelá. Začala si všímat, že tu něco nehraje. A zpanikařila. Jednoho večera, když seděla u počítače ve své pracovně, znovu procházela své staré zprávy a příspěvky. Srdce jí bušilo. Každá věta teď v jejích očích působila jako nebezpečná zbraň, kterou proti ní mohl kdokoli kdykoli použít.

„Jak jsem proboha mohla být tak neopatrná?“ mumlala si pro sebe, zatímco horečně mazala cokoli, co by mohlo prokázat její podíl na výpadech proti Natálii a Marwanovi.

Opilý Miloš seděl v obývacím pokoji s lahví vodky a najednou si všiml, jak jeho žena spěchá z místnosti do místnosti a tváří se neklidně. Sledoval ji tak upřeně, kolik mu to jeho stav dovoloval. Když už to trvalo příliš dlouho, neudržel se.

„Co to sakra pořád děláš, Danuško?“ houkl na ni, jeho hlas byl unavený, ale zároveň podrážděný.

„Nic, Mildo, jen si něco uklízím,“ odpověděla rychle, aniž by se na něj podívala.

„Uklízíš? Dano?! Uklízíš, anebo zametáš po sobě stopy? Cos provedla?“

Ztuhla. Otočila se k němu, její oči byly plné vzteku, ale zároveň strachu. „Co to meleš, Mildo? Už se zase vezeš na těch svých bludech? Měla bych ti tu flašku konečně vzít!“

Postavil se. Celý se třásl. „Vidím to, Danuše! Vím to! Myslíš, že nemám šajn, co jsi spáchala? Jsi furt celá posedlá naším Matesem, tou jeho cikánkou a tím doktorem! Myslíš, že nevím, že jsi to ty, kdo to všecko spískal?“

Pokoušela se zachovat klid: „Haló! To si jen představuješ. Toto není skutečnost! Nikdy jsem nic neudělala. Jen chráním naši rodinu. Ale ty? To ty jenom chlastáš a obviňuješ všechny okolo!“

„Ochránit rodinu?“ vyštěkl. „Tím, že ji rozbiješ? Syn se tě bojí! A jestli tě odkopne úplně, budeš sama! Sama, Danuše! … A já taky.“

Cítila, jak se jí hroutí pevná půda pod nohama. „Mildo, přestaň!“ vykřikla. „Nic nechápeš! Vše, co dělám, dělám pro naši rodinu! Pro nás!“

Její manžel se hořce zasmál: „Rodinu? Jakou, Dano? Vždyť už žádnou nemáme! A za to můžeš jenom ty!“

Snažila se ovládnout, avšak v koutku duše tušila, že jeho opilecké výčitky mají reálný základ. Na chvíli nastalo napjaté ticho.

Později ten večer seděl Miloš sám v kuchyni. Láhev před ním byla vypitá a v očích měl zase ten prázdný, skelný pohled. Zdálo se mu, že slyší kroky na chodbě, i když věděl, že v domě nikdo není.

„Sledují mě,“ zašeptal do ticha. „Jsou tady. Zase. Tajní. Jsou všude.“

Když jeho žena vešla a našla ho v tomto stavu, snažila se ho uklidnit. Její hlas byl plný zoufalství: „Mildo, haló, vnímej mě, to je jen tvoje fantazie. Jdi si lehnout a vyspi se.“

„Nech mě být!“ vyjel po ní. „Už tě nechci ani vidět!“

Ráno v Oslavanech bylo stále ještě chladné. Slunce se teprve začínalo probíjet skrz opar nad střechami. Matouš stál u své Dacie a hledal v kapse klíčky, když se odnaproti ozval ženský hlas: „Pozdravuj paňčelku a spapé si svačinku, Tomíku! Máš to v tem sáčku.“

Matouš zvedl hlavu. Na chodníku naproti stála naboso trepkách asi čtyřicetiletá vysoká štíhlá žena s kaštanově hnědými vlasy, v dlouhých batikovaných šatech. Paní Ludmila Brázdová. V ruce držela snítku rozkvetlé levandule a soustředěně, s extatickým úsměvem hleděla bez jediného mrknutí do žhavého letního slunce, které pomalu stoupalo výš a výš.

Vedle ní se zjevil její chlapec. Spíš malý obřík. Řídké rezavé vlasy, pihy po celém obličeji, hlava velká a hranatá jako krabice od banánů, dozadu ubíhající čelo, nízko posazené uši, široká ústa, pršáček a malá, tupá očka daleko od sebe. Měřil snad metr devadesát a vážil určitě metrák a půl. Paže měl silné jako Matouš nohy a dlaně široké jako lopaty, nohy krátké, křivé a tlusté a na jejich koncích rozměrná chodidla. Šoural se okolo své matky v sandálech s ponožkami uvnitř, obří batoh mu visel na zádech jako gigantická dětská aktovka. Na krku mu visel černý kožený řemínek s kovovým pentagramem.

„Jéžiši, co to máš na krku?!“ vyjekla vyděšeně Brázdová, když si toho všimla.

Tomáš trhl rameny a zrudl jako rajče. Zamumlal něco mezi výdechem a smíchem: „Hihihi… satan…“ Jako když se stydí dvouleté batole.

„Okamžitě to dej dúle! Z toho só negativní vibrace! Rozbíjá ti to čakry!“ přikázala jeho matka a jediným trhnutím mu přívěsek strhla. Tomáš povyskočil a v očích mu probleskl živočišný strach, jako by právě zahlédl lidožravého tygra.

„Dáš si borůvkové smoothie, až dondeš ze škole!“ dodala Brázdová a štítivě mrštila pentagram na kompost.

Matouš celou scénu konsternovaně sledoval s klíčky v ruce, opřený o auto. Tomáš si ho všiml, zarazil se, oči mu přejely od Matoušovy postavy až po Daciu zaparkovanou u obrubníku.

„To vy jste ten strašně chytré stréc?“ zavolal. Hlas měl překvapivě vysoký. „Já su Tom Brázda. Mám vám pomoct s knížkama, David řikal.“

Matouš přikývl. „Těší mě. Ve tři odpoledne tady před barákem, naložím vás oba a jedem na koleje, jo? Buď na čas.“

Tomáš jen přikývl a kymácel se po ulici směrem ke škole. Jeho nemotorný pohyb připomínal houpavou chůzi medvěda na kluzkém lině.

„Hodné kluk,“ řekla paní Brázdová a zamávala mu. „Má enom citlivó auru. Mosí sa na ňho s láskó.“

Matouš jen krátce kývl a odjel na koleje balit své věci do krabic. Ve tři nula pět už Matouš startoval motor. David přiběhl s batohem přes jedno rameno, láhev vody v ruce.

„Brázda donde,“ řekl. „Je to domluvené.“

„Dobře,“ přikývl Matouš a zkontroloval kufr, jestli je tam dost místa. Za pár minut se na rohu objevil i Tomáš, v kraťasech, tričku s čínským drakem a s igelitkou v ruce.

„Zdar jak sviňa,“ houkl. „Mama řikala, ať si beru na slunko čapicu. Já řekl, že su chlap. Chlapi čapice nenosijó.“

Nasedli. Matouš za volant, kluci dozadu. Dacia tiše zabublala a vyjela směrem na Brno.

„Včera fotr poslóchal ňákého inženýra na YouTubu,“ začal Tomáš, „říkal, že Slovani só nejstarší rasa na světě a že fašisti z Ameriky nás chcó vyhladit.“

Matouš se krátce podíval do zpětného zrcátka. Ztichl. Oči mu mimoděk uhly do krajiny kolem. „Aha...“

„Ten chlap na to měl aj grafy,“ dodal Tomáš přesvědčeně.

David si odkašlal: „Bráško, jsi můj kamoš. Drž se nás, nic se ti nestane. My Cigáni jsme dycky byli a dycky budeme, more. Tak neboj.“

Matouš se krátce pousmál, avšak bylo mu těžko ze světa, který měl najednou tolik rovin a tolik pravd.

Bylo dusno. Betonový chodník před vchodem do bloku B sálal jako pec. Vnitřní schodiště smrdělo potem a úřední beznadějí. Krabice byly všude po celém Matoušově pokoji. Knihy, časopisy, sešity, oblečení, nádobí, plakáty. David s Matoušem nesli jednu těžkou bednu ve dvou – tituly Filozofie jazyka, Metafyzika a Habermasova kritika modernity se sesouvaly, až málem vypadly.

Tomáš za nimi dupal po schodech jako King Kong. V každé ruce jednu krabici a třetí přidržoval bradou.

„Dikh more,“ zafuněl David a opřel se o zábradlí. „Řikal jsem, vem ho. Neni nejostřejší tužka v penále, ale tu ide o hrubou sílu!“

„Su hladné,“ řekl Tomáš, jakmile složil svou várku dole. „Jako fakt. Mě bolí břucho z teho, jak v něm nic neni.“

Sedli u plastového stolku v kebabárně na rohu. Tomáš měl před sebou velkou porci kebabu s extra sýrem, čtyřmi porcemi hranolek a velkou flaškou kofoly. S každým soustem mlaskal jak po týdnu hladovění.

„To je… boží,“ zabručel. „Toto v Oslavanech není ani v hospodě.“

David se smál: „Tam umí akurát rozmrazit langoša. Tu jsi v civilizaci.“

Matouš seděl naproti a pozoroval kluky. „Chlapi, ještě jednou to otočíme a máme to,“ dodal. Potom dokončili stěhování a odjeli se všemi věcmi do Oslavan.

Matouš stál u otevřeného kufru Dacie a díval se na krabice. Bylo jich celkem osm. Šest s knihami, jedna s oblečením, poslední se sešity, nádobím a neidentifikovatelnými drobnostmi. Musel se rozhodnout. Vše se k Polhošovým nevejde. Co nechat tady? Co odvézt do Hradiště k tetě Miladě?

Oblečení zůstane u Natálie. Hrníčky a přebytky do sklepa u Milady. To bylo jasné. Ale knihy - ty byly problém. Začal přehrabovat první krabici. Buber, Lévinas, Kierkegaard – zůstávají. Habermas, Bauman, Ricœur – taky. Plotinos? Do Hradiště. Šaldův deník? Nechť odpočívá v Hradišti. Nietzsche s podtrhanými pasážemi o tichu a hrdosti? Zůstane v kufru. Etika Nikomachova? Ta půjde ven. Bez ní to nejde. Ikbálova Rekonstrukce náboženského myšlení? Dárek od Marwana, ten musí zůstat tady. Stejně jako Saidův Orientalismus. Pomalu skládal, přeskládával, posouval hřbety, jako by skládal vlastní myšlenky zpátky do smysluplného sledu v hlavě.

„Zítra musím na kontrolu,“ řekla Natálie tiše, když si večer lehali.

„K doktoru Pavlíčkovi?“

„Jo. Aj na rentgen.“

„Zavezu tě,“ přikývl Matouš bez váhání. Ležel na matraci u její postele, dlaně pod hlavou.

„Ten palec furt děsně bolí,“ přiznala po chvíli, ač nechtěla. „Teď večer to bývá nejhorší. Jako by ten kloub vybuchoval.“

„Chceš na to zase led?“

„Asi… Hlavně chcu, aby to přestalo.“ Podívala se do stropu. „Chcu hrat. Normálně. Jak předtím.“

Matouš mlčky přinesl pytlík mražené zeleniny a podložil jím jako obvykle Natáliin mohutně obvázaný palec. Pak natáhl ruku a pohladil ji. Chvíli mlčeli oba. „Budeš hrát,“ řekl nakonec. Klidně, ale jistě.

Jakub pozval Nikolu do kavárny na Moravském náměstí, aby jí představil svůj plán: „Dívej! Přes mámu jsem to prohnal. Jsou z toho peníze,“ řekl Jakub a podal Nikole složku.

„Fond kulturní diverzity, pak nějaký evropský mikrogrant a malá soukromá nadace. Tři zdroje. Může se to jmenovat… já nevím… co DiverCity?“

Nikola zvedla obočí. „Dobrý… dost chytré.“

„Je to dobrý nápad. Festival diverzity. Panelové diskuse, hudba, tanec, představení různých menšin, krátké panelové příspěvky proti rasizmu a diskriminaci. Brno. Říjen. Co kdyby tam zpívala Natálie, co říkáš?“ řekl Jakub tiše.

Nikola zůstala chvíli beze slova. Pak zavřela složku, položila si ji na kolena a zhluboka se nadechla: „Poprvé tě vidím, jak něco tvoříš. Ne jen přejímáš nebo předvádíš! To je od tebe tak milé!“

„DiverCity?!“ vyjekla Eliška, když jí to Nikola převyprávěla.

„Jo. Z jeho hlavy, představ si. Máma mu jen pomohla s financema. A chtějí, abysme se na tom podílely. A hlavně, chcou pozvat i Naty.“

Eliška zavřela oči. Usmívala se: „To by byl comeback! A jaký!“

„Nechceš se taky zapojit?“ zeptala se Nikola.

„Do dramaturgie? Cokoli. Jo! Beru to. Je to super plán!“ neskrývala Eliška nadšení.

„A pak říkala, že by se to mohlo jmenovat DiverCity,“ vykládala Eliška nadšeně Adamovi. Seděla na gauči v Adamově maličké kuchyni, nohy pod sebou.

Adam zamyšleně hleděl do hrnku s čajem: „No… to je teda název.“

„Nelíbí se ti?“ zamračila se Eliška.

„Zní to jak nějakej developerskej projekt,“ uchechtl se Adam cynicky. „Ne že bych vám to nepřál. Jen bacha, ať to nezůstane u hezkýho nápadu. Ať to není jen kýč.“

„ Ale i tak, konečně,“ bránila se Eliška, „může to něco změnit i v našem zaprděném městě! Bylo by na čase.“

Nazítří odvezl Matouš Natálii na kontrolu. V ordinaci bylo chladno, ticho narušovalo jen občasné cvaknutí rentgenu a zvuk stříkání gelu pro ultrazvuk.

Dr. Pavlíček pokýval hlavou nad snímkem: „Nedivím se, že to tak moc bolí. Přetíženo. Bez regenerace. Ten koncert, ta dlouhá cesta na Slovensko a zpět, v jedné poloze, moc pohybu ... Kdepak. Ta ruka ještě nebyla připravená. V palci je zánět jak bič. Přímo v tom operovaném místě.“

Natálie neřekla nic.

„Dám injekci přímo do kloubu. Nebude to příjemné,“ varoval lékař.

Nebylo. Zabolelo to jako pád na led, ostrý záblesk přímo do nervu. Sevřela Matoušovu ruku tak, až mu zbělely prsty. Takových injekcí v následujících dnech absolvovala ještě několik, aby se zánět umoudřil.

„Dám ti i gabapentin, ať ty noci přežiješ. Šetři se. Čím víc se budeš šetřit, tím dřív budeš zpátky.“

Pak zašli na oběd do malé restaurace na Úvoze. Natálie jedla jen pomalu, protože pravý palec v té veliké nemotorné dlaze ji pořád hodně bolel. Obličej měla pobledlý.

Když zastavili v Oslavanech před domem, uviděli naproti Tomáše v kraťasech a nátělníku, jak táhne pod paží mikrovlnku a funí jako parní lokomotiva.

„Je David doma?!“ vypravil ze sebe a mikrovlnka mu trochu sjela po zpoceném předloktí.

„Brázdovi. To je svět sám pro sebe. Mistní ezo čudáci,“ zakroutila Natálie hlavou, když je tiše popisovala Matoušovi. „Pošli mu Davida,“ dodala, „ať si to vyřídí sám.“

Oba právě zmizeli ve dveřích, zatímco David vyšel ven. Stínil si dlaní oči: „More, co to neseš?!“

Tomáš stál na zápraží s mikrovlnkou v náručí, nohy do široka, pot na čele. Vypadal, jako by právě ukradl stroj času.

„Mikrovlnku. Mama řiká, že způsobuje rakovinu, poškozuje DNA a pak sa rodijó postižené děcka.“

David se na něj chvíli soucitně díval. Pak suše opáčil: „Asi frčela na plné gule, než ses narodil, co?“

„Né, je funglovka! Nikdy nepoužitá!“ dušoval se Tomáš, aniž by cokoli pochopil.

„Jo vlastně, ty to máš z toho očkování,“ ušklíbl se David.

Tomáš stejně nepochopil, ale zasmál se. Pak se sklonil ke kamarádovi a žadonil jako dítě: „Davčo, prodejme ju. Aspoň za pět kil. Kópíme si koloběžku. Skútra. Teho červeného na bazáru!“

„Mikrovlnka nestojí pět set, more, ale dobrý dva až tři litry. A skútr dvakrát tolik, ty mamlasu.“

Tomáš se zatvářil, jako by právě ztratil víru v lidstvo: „Poďme do hospody, někemu to tam střelíme!“ navrhl.

„Ty jsi blbý jak troky, tu nas znají, ty vole. Poďme do Ivančic.“

Vystoupili z autobusu na ivančické zastávce. Tomáš svíral mikrovlnku něžně, jako by nesl mimino.

David šel vedle něj s kšiltovkou naraženou do čela. Vypadal jak pouliční agent: „Drž pysk hlavně. A nepokaz mi to. Mluvím já. Podomní prodej. To dycky byla naša robota.“

Prošli první ulici. Zazvonili na několik domů. První muž je poslal do háje bez okolků a pěkně nahlas. Mladá maminka jen zavřela dveře beze slova. Třetí, důchodce, koupil prý už dvě podobné a obě nefungují. Čtvrtá paní se ptala, zda od spotřebiče mají i papíry.

Tomáš zašeptal: „Jaké papíre?“

David zakoulel očima a syknul: „Na to se neptáš, magore!“

Zastavili se před domem, okolo něhož běhala spousta koček. Nakonec jim otevřela asi padesátnice, malá, silnější, s nosem jako skoba, bradavicí na tváři a jemným knírem, s mastnými šedohnědými vlasy sepnutými levnou plastovou sponou. Smrděla octem a cibulí.

„Dobrý den, nádherná paní,“ začal David. „Nerušíme? Nabízíme špičkový model mikrovlnné trouby, nikdy nepoužity, vybaleny jen pro vizuální kontrolu. Hodnota na trhu — deset tisíc nejmíň. Ale protože vám to tolik sluší, jste taka dobrá hospodyňka a eště aj máte ráda kočičky, dáme vam ju za štyry. Jedinečná příležitost. Víte, můj brácha,“ kývl na Tomáše, který se usmál od ucha k uchu, „je po úraze mozku, spadl na hlavu, treba mu na lázně a nemá.“

Paní chvíli mlčela. Podívala se na mikrovlnku. Pak na Tomáše. Zase na mikrovlnku. Ledy roztály. „Dva, za to, že něco tak milého jsem už roky neslyšela,“ řekla nakonec soucitně i pobaveně zároveň.

David se zatvářil zoufale, jako by mu právě zlomila srdce: „Krásná paní, dyť je to Bosch! Limitovaná řada! My nemožem pod štyry!“

„Tři a víc ani rana,“ řekla paní pevně. „Záda mám v háji, odnesete mi to až do kuchyně a pak zmizíte.“

O chvíli později, zpátky na ulici se Tomáš tvářil vítězně: „Máme tři litry! Jdem teda kópit tu koloběžku?“

David schoval bankovky do kapsy. „Tobě rozum, dilino. No nejprv chálku a pak uvidíme.“

„Dobré kšeft, né?“ jásal Tomáš, jakoby vyhráli olympiádu, „jsi tak šikovné, miluju tě,“ řekl a vyzdvihl Davida do výšky.

„Až budete prodávat třeba televizu, tak už to dáš cele sám,“ mrkl David, když znovu přistál na zemi.

„Fakt?“

„Fakt!“

Tomáš se rozesmál a zatleskal si jako malé dítě. Pak se podíval na své prázdné ruce. „Mama si nevšimne, že tróba není v tem kontyšu za barákem? Že né?“

„Zjistíš dřív, než si myslíš,“ odpověděl mu David tajemně a potom už uháněli na zpáteční autobus do Oslavan.

Cestou zpět seděl Tomáš u okna a s rozzářenýma očima obdivoval grafitti na zdi u ivančické zastávky:„Dívé, Davčo, ten drak! A tám lebka s hadem! Též bych chtěl tak malovat.“

„To není pro tebe, Tomášu.“

„No kdybysme kópili barvičky, enom trošičku, tak bych zkusil třeba srdíčko a nápis „Láska je víc než DNA!“ Prosím!“

David protočil oči: „Seš jak děcko.“

„A co, děcka majó fantaziu,“ řekl Tomáš s vážnou tváří a koloběžka mu byla v tu chvíli už naprosto fuk.

Po příjezdu zašli ještě nakoupit jídlo domů a Tomáš přinesl od matky mísu čerstvých třešní.

„Od nás ze zahrádky, vem vašim“ řekl pyšně. „Děkujem, že nám pomáháte.“

David se zarazil: „Do kelu, co tu tak smrdí?“

„Mama to postříkala savem, ať nejsó špinavé od teho bordelu z letadel,“ pravil Tomáš a David odnesl třešně rodině. Položil mísu v kuchyni na stůl. Všichni se seběhli, ale nikdo se neměl k tomu, aby si vzal. David si zacpal nos a vložil jednu třešeň do úst: „Neni to tak zlé.“

Matouš, Natálie a Vanesa ho následovali.

„Boha, Fero, zas ten chlor,“ bědovala Marika.

František se rozesmál, až mu zaskočilo. „Tak to radšej slivovicu jak ty třešně. Pro zichr!“

Matouš se opřel o rám dveří, ruce v kapsách, a s lehkým úsměvem pronesl: „Brázda je důkaz, že se Darwin mýlil. Evoluce není lineární proces.“