Neslyšitelní (42)

V domě manželů Vaculíkových vládla tíživá atmosféra. Týden za týdnem stále tíživější. Ani jeden z nich s tím druhým nemluvil, ani jeden nechtěl být s tím druhým ve stejné místnosti. Ticho bylo jen přerušováno jeho těžkými kroky. Miloš bloudil domem jako duch. Jako stín člověka, jímž kdysi býval.

Noční ticho přerušovalo jen občasné vrzání starého domu. Obvykle by nepřitahovalo pozornost. Pro něj ale bylo každé to vrznutí jako vrták pomalu vrážený do jeho utýrané mysli. Seděl neklidně a ustrašeně v křesle. Kdysi bývalo jeho oblíbeným místem, jenže teď na něm jako na skřipci úpěl zlomený muž, jehož zdraví i psychika se nezadržitelně rozpadaly pod tíhou alkoholické paranoie. Prázdné lahve piva a jiného alkoholu byly rozházené po celé místnosti. Na stole i na koberci a stěnách zůstával cigaretový popel a fleky od rozlitých lihovin.

„Jsou všude, všude, všude!“ brblal si dokola, zatímco jeho ruce neklidně těkaly po područkách křesla. „Vidí mě. I teď mě vidí.“

Znovu mu přišlo, že slyší kroky venku před domem. Prudce se otočil ke dveřím, až se křeslo pod ním zakymácelo. „Jděte pryč! Vypadněte!“ vyřvával ze dveří i oken do prázdna ulice.

Danuše už několik hodin hledala útočiště v ložnici. Najednou zaslechla jeho výkřik. „Mildo!“ volala z patra, zatímco scházela dolů po schodišti. Její hlas byl unavený, ale stále napjatý. „Co to zas vyvádíš? Vždyť jsou tři ráno!“

Když vešla do obývacího pokoje, našla ho, jak stojí u okna a vyhlíží přes záclony své imaginární nepřátele. Jeho oči byly zarudlé. Měl v nich paniku a děs.

„Vidím je,“ řekl tiše a vyděšeně. „Jsou venku, Dano! Tajní. Tam stojí! Vidíš je? Sledují mě! Pořád!“

Danuše si povzdechla a promnula si spánky. „Nikdo tam není, Mildo. To jsou jen ty tvoje představy. Halucinace. To ten chlast. Takhle to přece dál nejde!“

Miloš se na ni prudce otočil, obličej měl zkřivený nenávistí. „Já ... nejsem … blázen! Ty jsi ta, co to všecko začla! Kvůli tobě je Mates pryč! A kvůli tobě mě teď ti policajti sledujou!“

Ztuhla. Jeho slova se jí zařízla hluboko. „Já? To ty jsi celý život nic neřešil a jen chlastal první ligu. I když šlo do tuhého!“

Udeřil pěstí do stolu, až se lahev na jeho kraji převrhla. „Kdyby ses do všeho nemíchala, nebyly by žádné problémy! Nechodili by nám pořád kolem baráku tajní!“ řval na ni jako smyslů zbavený.

Danuše zvedla ruce v zoufalém gestu. „Já? Vždyť já se snažila nás ochránit! Matýsek si ničí život s tou cikánkou! A ten Arab, ten je přece nebezpečný!“

Přerušil ji hořkým smíchem. „Chránit nás? To říkáš ty, která jsi z domova udělala ruinu? Mates je pryč. Ze mě je troska. A ty? Ty jenom ničíš všecko dokola!“

To odpoledne bylo v Oslavanech deštivé. Uvnitř Davidova pokoje hřměl hluk hiphopových beatů, blikalo modré světlo obrazovky a dva chlapci seděli ztracení v konzolové bitvě. Tomáš, skrčený na koberci, třímal ve své obrovské ruce gamepad jak prase kost, jazyk vyplazený soustředěním. Na obrazovce z něj David právě nadělal sekanou.

„Hoši,“ ozval se Matouš ode dveří. „Doučování.“

„Alberte, teď hráme!“ odpálkoval ho David, aniž odtrhl oči od obrazovky.

„No jestli chcete být elektrikáři, nemůžete si splést fázový vodič s nulákem.“

David si přehodil ovladač do druhé ruky: „Já chci být svobodnej člověk. Zatím jsem v síti.“

Tomáš důležitě přikývl: „Bez sítě by ale nešlo hrát, né?“

Po chvíli vyjednávání je přemluvil a začali. Matouš se opřel o futra: „Kirchhoffovy zákony jsou jako život. Co přiteče, musí i odtéct. Jen to někdy trvá.“

David se škodolibě pousmál: „A někdy to bouchne.“

Tomáš zvedl oči a úplně vážně se zeptal: „Strécu Alberte, že střídavé proud teče furt sem a tam a stejnosměrné je v tem jednom směru dycky v klidu aj když zapneš?“

V pokoji nastalo krátké ticho. I hudba jakoby ztlumila.

Matouš zamrkal: „Tomáši, zapnutým obvodem protéká všecko. I stejnosměrný i střídavý.“

„Ahá. No podle mě je stejnosměrné v klidu. A září vibracema. Tesla to cítil. Já taky,“ namítal Tomáš.

David do něj žďuchl: „Zkus a ucítiš aj přes zásuvku, demente.“

Okolo prošel František, zatřásl hlavou a utrousil k Matoušovi: „Nezávidim ti. Ani trocha.“

Matouš si sedl k Tomášovi a povzdechl si: „Kámo, jestli ty dostaneš výuční list, to bude pro mě větší pedagogický úspěch, než první samostatný seminář na katedře.“

Ten pátek brzy ráno Matouš zaklepal a vstoupil do známé místnosti na fakultě. Profesor Hájek seděl u okna a četl cosi plné záložek. Benda postával u kávovaru s hrníčkem, z něhož se kouřilo.

„Á, konečně kolega Vaculík!“ zaburácel profesor Hájek. „Máte to?“

„Mám.“ Matouš vytáhl složku a podal ji přes stůl. „Přihláška vyplněná, podepsaná. I všechny přílohy.“

„To je základ,“ přikývl Benda a usrkl kávy.

Hájek přelétl dokumenty pohledem, pak pokýval hlavou: „Výborně. Vše v pořádku. Teď už jen doufat, že Němci do října nezruší stipendia.“

„Díky vám oběma,“ řekl Matouš upřímně. „Za vše.“

„Díky si nechte. Hlavně se vraťte se zdravým rozumem a nezapomeňte psát,“ odvětil Hájek, zatímco Benda přihodil: „A až potkáš v Berlíně Adornovu reinkarnaci, řekni mu, že mu vděčím za svoje kruhy pod očima.“

Natálie seděla na sedadle spolujezdce, ruku v dlaze na polštářku, okno pootevřené. Déšť ustal, vysvitlo slunce a postaralo se o dusné vedro. Silnice voněla asfaltem. Matouš řídil až do Hradiště tiše, s pocitem lehkosti - vyklizeno, vyřízeno, poskládáno.

Před domem už na zahradě už čekala Milada. Zahrada kvetla, ač lehce přerostlá. Spěchala k nim, ještě než stačili zaparkovat.

„No sláva že už jste tady! Honem ať v tých sandálkách nenachladnete, zem je eště mokrá a je blato,“ volala s motykou přehozenou přes rameno.

Ve sklepě už bylo připraveno místo na uskladnění věcí. V rohu u regálu s marmeládami.

„Tož děcka, jak sa máte?“ ptala se Milada, když si sedli na chvíli do kuchyně.

„Unaveně, ale dobře,“ odpověděla Natálie. „Za týden jdem do Teplic.“

„Já vím. Volala Anička. S Marwanem vás vyzvednú, jak sa budú vracat z Rakúska. Jedú od strýca Ahmeda. Natálko, to je tchán Marwanovy tety z matčiny strany.“

Matouš se usmál na Natálii: „Arabské genealogie jsou skoro jak vaše. V tom se neorientuju ani s mapou.“

Natálie ho plácla utěrkou a vesele se smála.

„Hlavně že jedete. A že sa na chvíli ztratíte z teho blázinca,“ dodala Milada a podala jim čaj s meduňkou.

„Akurát zítra brzo ráno musíme být zpátky v Oslavanech, máme návštěvu, tetu s rodinou“ připomněla Natálie.

„To je jasné. Jen su ráda, že ste sa zas na chvílu ukázali.“

Když dopili čaj, Matouš chvíli váhal, pak se opřel loktem o stůl: „A ještě něco, teti... Od října budu na výměnném pobytu. Berlín.“

Milada zvedla obočí: „No né, tož to je paráda! Gratuluju, synku. A co tam? Nějací Němci a filozofie?“

„Jo, Freie Universität. Politická filozofie, jiný jazyk, jiný rytmus. Bude to náročné.“

„Dobře pro tebe. Dobře tam zapadneš. A Natálka?“

Natálie pokrčila rameny: „Eště nevím, jak to zvládnem. No nějak jo, určitě.“

Milada se na ni podívala tím svým pevným, vlídným pohledem: „Cérenko, když budeš cokoli potřebovat, víš, že su tady. Vážně. Kdykoli.“

„Děkuju,“ kývla Natálie pomalu a oči se jí zaleskly vděčností.

Odpoledne se nebe nad Hradištěm rozjasnilo. Slunce rozehnalo mraky a ač byla zem stále měkká po dešti, na náměstí už hrála cimbálka a voněly langoše, lokše a perníky.

„Dajte si na sebe neco pořádné, děcka,“ volala Milada z předsíně. „Jdeme na slavnosti. Je Petra a Pavla!“

Milada měla na sobě dlouhou krojovou sukni a bílou halenu se starodávnou výšivkou. Vlasy spletené v drdolu, na nohách staré polobotky. V očích klid a trochu pýchy. Natálie vyšla v jednoduchých šatech na ramínka, tmavě zelených, trochu pomačkaných z cesty. Přes rameno měla lehký pletený svetřík. Pravou ruku v dlaze se snažila držet trochu volněji. Obličej jí zářil nadšením a soustředěním. A Matouš měl na sobě tmavé plátěné kalhoty a bílou lněnou košili s vyhrnutými rukávy.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, s mohutnou věží tiše vstupující mezi listnaté koruny, se tyčil na kopci nad hřbitovem. Jednolodní stavba s půlkruhovým kněžištěm a pilastry z počátku 17. století působila jako klidný opěrný bod ve víru pouti.

Milada vedla jemným krokem Matouše a Natálii dovnitř. Interiér s valenou klenbou vysoko nad jejich hlavami, byl nasvícen skrytým světlem z okének, v nichž se ještě leskly kapky. Lavice z přírodního dřeva, omítka s jemně patinovou kresbou a varhany s více než třemi sty píšťalami se zdály být připravené ozvat se starodávným hlasem víry.

Kněz měkkým lyrickým hlasem přednášel kázání: „Víra není hlučný triumf, ale tichý rozkvět každodenního života. Je jako list, který roste podle předem dané osy, košatí se a i když je nakonec na samém konci větve, přece sytí celý obrovitý strom světlem shůry. Může občas opadat, ale vždy se zase obnoví, protože bez ní není život myslitelný.“

Natálii se v očích zaleskla slza. Seděla s bolavou rukou v klíně a Matouš vnímal, jak se její dech postupně zpomaluje. Když zněl sbor, zpívala si s ním, tichounce, ale s plným výrazem, jako by každé slovo bylo její. Zato Milada zpívala nahlas a s hrdou jistotou, která se nedá naučit, jen odžít. Jen Matouš vypadal trochu nepatřičně, jako postava z jiného příběhu, co se právě učila jen tiše být. V kostele nezpíval. Jen pozoroval Natálii i Miladu, světlo na dlažbě i tiše hořící plameny svíček. Obličeji měl mírně zamyšlený. „Ticho je silnější než slova,“ pomyslel si.

Matouš odehnal letmý stín pochybnosti a díval se, jak Natálie pomalu zapaluje dvě svíčky. Jednu za sebe a druhou za něj. Milada zapálila třetí, dlouhou, barvy rubínu. Vzduch se zdál ještě hustší, ale přece pokojnější. Matouš mlčel, naslouchal tónům varhan, vznešeným a přesto měkkým, pevným, nevšedním i důvěrně domáckým. Jako tón tetina hlasu.

Po bohoslužbě se procházeli venku. Nejprve jarmark. Dřevěné stánky, vyšívané ubrusy, medovina, svíčky s vůní jalovce, podomácku vyráběná mýdla. Matouš koupil Natálii perníkové srdce, na kterém stálo „Jediné lásce.“ Poskočila radostí, rozesmála se a objala ho vší silou. Pak si ještě koupila levandulové mýdlo, Matouš sáčky s křížalami a arašídy v cukru. Milada jim ukazovala stánky a rozčilovala se nad kýčovitými plastovými přívěsky s motivy svatých.

U cimbálky se zastavili na delší dobu. Muzikanti hráli na stojáka, první housle měly tvář hluboce vrásčitou, ale prsty nestárnoucí. Děti tančily v kruhu, lidé popíjeli víno a zpívali staré moravské písně. Přidaly se i Milada s Natálií.

Milada nabídla víno ze sklenice, kterou vytáhla z plátěné tašky: „Domácé vínko, od pana Zikmunda. Zmákne každú bolesť.“

Natálie si trochu srkla: „Páli jak voda z trubek.“

„To je kvalitka,“ přikývla Milada.

Na závěr dne ještě povečeřeli smažák, sedli si na obrubník pod lípou a jen tak mlčeli. Nad kostelem už zapadalo slunce, cimbálka pomalu dohrávala a odkudsi doléhal hlas někoho, kdo vyhrával v tombole tři kila špekáčků.

„Víš, co je zvláštní?“ řekl Matouš.

„Co?“ zeptala se Natálie.

„Že je mi tu tak dobře. A to se mi na slavnostech nikdy nedělo.“

„Protože už nejsi sám,“ usmívala se tiše.

Milada stála opodál a jen se podívala jejich směrem. Nepotřebovala nic dodat.

„Škoda, že nestíháte eště aj Velehrad, to je teprv nádhera, chodijú tam ludé od Valašska až po Podluží. Tam byste viděli! Pochod se svíčkama za svítání. A ten chrám, ten vás vtáhne,“ konstatovala večer doma.

„Možná příště,“ přikývla Natálie a podívala se na Matouše, jako by chtěla dodat: „Spolu.“

Ráno bylo svěží, plné mléčně rozptýleného světla. Zahrada voněla vlhkou trávou a mátou. Kdesi z dálky bylo slyšet kohoutí kokrhání.

Natálie stála v předsíni a snažila se jednou rukou sepnout sandály. Matouš jí mlčky pomohl, pohyboval se tiše, jako by ten klid nechtěl rušit. Ticho mezi nimi nebylo prázdné. Bylo to ticho trvající sounáležitosti.

Milada jim přinesla do auta ještě švestkové povidla a lokše pro rodinu. A dva sáčky domácího cukroví: „Jeden na cestu pro vás. A druhý Vanesce, ať nežárlí.“

„Děkujeme,“ řekla Natálie a objala ji levou rukou.

„Buď opatrná, cérenko moja. A ty, Matúšku,“ otočila se k němu, „volej a piš občas. Nejsu na fejsbúku, ale mobila mám a schránka též furt stojí.“

„Napíšu,“ slíbil tiše.

Vyjeli chvíli po sedmé. Silnice byla ještě prázdná, v zatáčkách stála pára, stromy se třpytily. V rádiu hrály tiše písničky Karla Kryla. Natálie opírala hlavu o okno, oči napůl zavřené. V klíně držela sáček s levandulovým mýdlem: „Včera to bylo jak sen.“

Matouš se usmál, oči na silnici: „Ale nebyl. Byli jsme tam opravdu. Všichni tři.“

Když dorazili do Oslavan, bylo už po deváté. Dům voněl čerstvým chlebem a mýdlem, Vanesa jim běžela naproti bosky, ještě se zubní pastou na bradě. Marika připravovala snídani. David už brzy ráno zmizel. Nikomu nic neřekl, jen nechal na stole otevřenou sklenici od přesnídávky, v níž byly tři kovové padesátikoruny. Brzy nato zahlédla Marika z okna, jak s ním za rohem mizí i Brázda s velkou taškou a hluboce důležitým výrazem. Vedle něj cupital David, ruce v kapsách, pohled nejistý. Vypadali jako Asterix a Obelix. Odjeli do Brna na nákup vybavení. David už nevydržel Tomášovo neustálé žadonění, ale nikdo doma o tom nic netušil.

„Tak jak Hradiště?“ zvedl František obočí.

„Jak v pohádce,“ odpověděla Natálie a položila sáček s levandulovým mýdlem na stůl. „Teta Milada vás všeckých pozdravuje.“

Matouš vyložil z auta pár věcí, pozorně, s vědomím, že každá krabička teď znamená něco víc než jen obsah. Pak seděli chvíli na zahradě, slunce stoupalo a vítr voněl ovocem. Bylo ticho.

„V kolik mají přijet?“ zeptal se Matouš.

„Kolem desáté. Volali, berou benzín nekde za Pohořelicama,“ odpověděla Natálie a stáhla si svetřík přes ramena.

„Tak máme chvilu oddych,“ řekla Marika a nalila kávu.

Zvonek zazvonil něco po desáté. Vanesa vyběhla ze dveří dřív, než František stihl vstát od kávy.

„Julíííí!“ vykřikla, jakmile spatřila známou bílou dodávku s logem EuroFreight Trans a kresleným tygrem na dveřích.

Z bočního okna už na ni mávala copatá hlava s panenkou. Dodávka ještě pořádně nezaparkovala a děvčata už do sebe narazila jako dvě střely.

„Dívej, mám mimi!“ vypískla Julinka.

„Uděláme mu kočík ze škatule na topánky!“ hlásila Vanesa a obě zmizely v domě.

Z auta mezitím pomalu vystoupila Andrea. Menší, korpulentní, s trvalou, od hlavy po paty v růžové teplákovce. V jedné ruce kabelka, v druhé igelitka se zabalenou buchtou. Její výrazné oči se okamžitě rozjasnily, jakmile spatřila Mariku.

„Ségra moja, no čum na tebe!“ zvolala a objaly se tak, že jim u nohou zapraskal štěrk.

„Konečně! Naš oslavenec!“ smála se Marika. „A chlapa maš kde?“

„Tu maš chlapa!“ zaznělo zezadu a z auta se vysoukal Marian Rácz, řečený Mário. Podsaditý, s knírkem a čepicí do čela, červené tílko s nápisem Speed King a na nohách pohorky, co už viděly Balkán, Alpy, Řím, Azurové pobřeží i ukrajinskou hranici.

„Ferko, servus! A kde je ten váš Albert?“ zazubil se Marian a potřásl Františkovi rukou.

„Děcka už tu běhajú jak větr,“ zamrkala Andrea a šla se rovnou podívat do kuchyně, jestli už je čaj na stole.

Za rodiči vystoupili i děti. Patrik, mlčenlivý pětadvacetiletý zámečník v montérkách a triku, s pevnými pohyby a taškou přehozenou přes rameno. Za ním jeho patnáctiletá sestra Veronika, s brýlemi, ve slušivém oranžovém tričku s límečkem, plnoštíhlá, s batůžkem a tlustým diářem. Pozdravila zdvořile, políbila tetičku Mariku a Františkovi podala ruku.

„A hento je ten náš nový příbuzny?“ zaznělo od Andrey, když si všimla Matouše, který právě vynášel z domu džbán vody.

„Ano. Albert. Filozof. Ide do toho Německa,“ vysvětlila Marika.

Andrea přistoupila k Matoušovi s respektem a přímým pohledem: „Těší mě, že tě konečně vidím. Já su Andrea.“

Matouš se usmál a podal jí ruku: „Matouš Vaculík, rád vás poznávám. A ano, právě jsem absolvoval bakalářské studium filozofie, připravuju se na magisterské a na výměnný stipendijní pobyt do Freie Universitát v Berlíně.“

„Taký je pekny, šikovny a chytry, mluví jak ministři v telce! Mám z něho radosť!“ pochválila Andrea Matouše své sestře a neteři.

„Alberte, tož to nevim, či je pochvala,“ smáli se František s Marianem.

„Já su Mário,“ řekl Marian suše a podal Matoušovi svou silnou dlaň. „Šofér. Hovorím všelijak, veľo jazykmi, žiadnym poriadne.“ Mrkl na něj zelenýma očima.

„Tak Albert, co tu bývá s Natálkou,“ dodala Veronika tiše, jakoby shrnovala, co se doslechla. „A Naty, ta druhá operace dopadla ...“ obrátila se rychle k Natálii. „Já jen, že... jsme se modlili, aby to dopadlo dobře.“

„Děkuju, Veronko,“ usmála se Natálie a pohladila ji po rameni. „Zatím se dá.“

Patrik jen krátce přikývl směrem k Matoušovi: „Nazdar. Já su Paťa. Možu pomoct? To dřevo? Nebo cokoli. Řekni.“

„Díky,“ přikývl Matouš. „To se hodí.“

A zatímco František už rozkládal plastový stůl a Marian si otevřel první nealko pivo, Andrea postavila na plotnu hrnec guláše a zakrojila štrúdl.

„Tož sme všeci spolu,“ řekla. „Bude fajný deň.“

Na zahradě mezitím Matouš a Patrik chystali ohniště. Matouš v bílém triku, vlasy lehce zpocené, opatrně a soustředěně štípal dřevo. Tak, jak ho to kdysi učil dědeček Slávek Vaculík z Nejdku, hajný a nadšený milovník přírody. Prochodil s Matoušem každou lesní cestičku od Hlohovce, Milovic a Bulhar až do Valtic a Podivína. Matouš ho neskutečně miloval a rád na něj vzpomínal.

Patrik mlčel, nosil mu špalky, na hlavě kšiltovku obrácenou dozadu. Oba se do práce ponořili soustředěně, v rytmu. Jen občas si vyměnili slovo.

„Máš rád grilovačky?“ zeptal se Matouš.

„Jo. Ale víc čumět do ohňa,“ odpověděl Patrik a naložil další dřevo.

Se zpožděním se přihnal David. Očividně zadýchaný, s tváří provinilou, ale nadšenou: „Čus. Sorry, musel jsem s kámošem. No teď fakt pomůžu!“

Matouš se na něj jen krátce podíval, ale neříkal nic. Přiložil další poleno.

„Zas Brázda, že jo,“ zasmál se Patrik.

„Ahá,“ přikývl David, „kupoval cosi v Brně, víš jak, sám by to nedal.“

„Jak ten vůbec vychodil základku?“ zeptal se Matouš vyjeveně.

„Jednoduše,“ mrkl David, „kdysi mi hodně pomoh, tak jsem mu dycky dával opisovat. Jako neřikám, že su něco, ale trojky štyrky ti na prolezení stačijou.“

Veronika seděla opodál u stolu, v klíně složený diář. Vedle ní si přisedla Natálie. Dala si levou nohu přes pravou a levou dlaní si podepřela pravou ruku v dlaze. „Bojíš se školy?“ zeptala se tiše.

„Trochu,“ přikývla Veronika. „Víc se těším, že se už budu učit něco opravdové. Pomáhat lidem.“

„To už děláš tím, jak hezky o tom mluvíš,“ řekla Natálie.

Veronika chvíli mlčela. Pak ukázala směrem na dvorek: „A Matouš? Dobry, ne? Klidný takový … přemýšlivý.“

Natálie se usmála: „Občas až moc. Ale jo. Drží mě, aj když se hroutím. Bere mě tak, jak su. A nechce mě měnit.“

„To bych taky jednou ráda zažila,“ řekla Veronika potichu.

„Zažiješ, uvidíš.“

V kuchyni zatím Andrea dolévala kávu a s Marikou se usadily na lavici u stěny.

„Včera še mi snivalo o mamičke,“ řekla Andrea plačtivě a její hlas ztichl. „Dajori stala v bielom. Česala Natalke vlasky ... A pak jej dala zavoj. Aj o ockovi. Dadoro tiež bol. Usmieval še.“

Marika jí položila dlaň na zápěstí.

„To je dobre znamenie, Marika,“ řekla Andrea. „Šun man. To je... znamenie, že ma Natka tu lasku držať. A že ma šťastie.“

Na druhé straně zahrady František s Marianem seděli na plastových židlích, u každého plechovka. Slunce se odráželo v Marianově čepici.

„Ten tvoj Albert není až také tintítko,“ poznamenal Marian.

„Šak jsme si aj my řikali. Na pohled se nezdá, ale drží se.“

Chvíli mlčeli, sledovali kluky.

„Poďte ku nám na chvilu!“ zavolal František.

Patrik a David přiběhli první, Matouš pomaleji.

„Vidíte tú hromadu? Tak rozmyslete, ať nám oheň vydrží celú noc. A drevo šanujte, jak ženskej dobre slovo. Nemusí byt moc, no musí být v pravú chvilu.“

Matouš přikývl: „To zní jak filozofie.“

„Filozofia zní po osmi hodinách na dé jedničke. Teraz zní slivovica,“ uchechtl se Marian.

Odpoledne se začaly nosit dárky. Na stole se objevily dvě dortové krabice, v jedné ovocný dort, v druhé štrúdl, a mezi nimi voňavka, balík ponožek, keramický hrnek s nápisem Nejlepší ségra na světě, dvě lahve vína a jeden obrázek, který pro tetu nakreslily Vanesa s Julinkou.

Andrea se smála a utírala oči zároveň: „Šak si nevzpomínam, kdy sem se naposled tak smála. A tolik bečala naráz!“