Neslyšitelní (43)

Plameny tančily v kruhu, jiskry se zvedaly jako světlušky. Všude voněl dým, slanina, paprika a rodinné přátelství. František doléval Marianovi do plecháčku, Matouš si hrál se špičkou větve ve žhavém popelu. Veronika s Natálií předčítaly Vanese a Julince z její knížky. Patrik bavil Davida historkami z učňáku. Marika a Andrea si sedly bokem, aby na ně nešel kouř, ale oči jim zářily.

„Pišta s Jolankou furt bydliju u mamky,“ začal František, když si přisedli na kládu bokem od ostatních. „Dluh Kokymu eště nezaplatili. A on furt slinta na love. Ked si vzpomenu, že kvůli němu Pišta seděl v base cele dva roky!“

Matoušovi to konečně došlo: „Tak proto má ty kérky?“

Marian pokýval hlavou, zamžoural do ohně a spustil: „Hajzl jeden úžernicky mafiánsky. On ho nejdřív oškubal jak sliepku, pak ho zatáhl do byznysu s ojetinama z Ukrajiny. Potřeboval mechanika, Pišta se mu hodil. A pak! Bác! Přišlo stíhání a všecko hodili naňho. Pišta sice o ničem nevěděl, no mohl tušit. A měl jim říct ne. Blbec.“

František dodal: „To už jsme byli dávno tuto. By som mu inač kotrbu urval, dilinovi. Chuďato Jolanka na ňho aj s děckami čakala ty dva roky.“

Matouš chvíli mlčel. Pak tiše pravil: „Víš, Fero, jen bych ti chtěl říct… po tom, co jsem zažil doma, s mamkou a tak… To, že jste mě vzali mezi sebe, že můžu být s Natynkou, že mě berete jak vlastního, to pro mě znamená strašně moc. Tvoje rodina. I na Slovensku. A teď i Mário, Andrejka a děcka. Tady teprve chápu, co je rodina. A o čem je život. Teprve teď. Až vy jste mě to naučili.“

Marian se na něj díval pozorně. Pak spustil: „A víš, že se mnou to je podobné? Moj tata László, Maďar z Kráľovského Chlmca, byl průvodčí mezi Bratislavou a Košicami. Raz načapal jednu romskou holku jet načerno. Jmenovala se Gyöngyi Lakatosová. Místo aby ju vyhodil, zaplatil za ňu. Otec byl tvrdý, ale fér. A měl srdce. Ona byla slíbená úžerníkovi. A zdrhla s mojím starým do Blavy. Nádražáci byli za komárů zvláštní sorta. A od tej doby byli spolu. Byla to moja mama. Vzali se, ale to už jsem byl tak nějak na cestě. Mamka dycky říkala: „Úžera je mor cigáňov.“ A měla pravdu.“

Matouš napjatě poslouchal. Potom dlouze vyprávěl o svém studiu, dojmech, tetě Miladě, Anně a Marwanovi.

„Neco ti povím, “ pokračoval Marian. „Vyrastal sem v Blave. Anonymní velké mesto, znáš to. Od devadesátek jazdím s náklaďákem. Rakouské firmy. Skvělý plat. Akurát rodinu nevidíš a býva ti smutno a to je fakt ťažké. A jazdil sem s Turkami, s Balkáncami… všecko fajn chlapi. Jak ten tvoj Marwan. Víš co, věř mu. Oni dycky držia slovo.“

Marian se zadíval do ohně, promnul si čepici v rukou: „Len daj bacha, Albert, až budeš v tem Německu. Na Germánov. Ich úsměv je falošný. Nikdy s tebou nebudú jednat jak rovný s rovným. Vychválí tě, usmějú sa na tebe, zaplatia. A druhý den tě vymění za ďalšeho. Jak spotrebný matroš.“

Matouš si povzdechl: „Já vím. A možná právě proto to všechno víc vnímám tady. Mezi váma. Vy žijete opravdově. Mám vás rád. Vás mám radši jak ...“

„Némbuď naívny,“ zarazil ho Marian. „Tým, co ti vykládám, chu říct … Myslíš, že mezi Romákama toto není? Moja mama nikdy nepřijala Andrejku. Len preto, že je z Blatných Remet. Dělala jí ze života peklo. Dala pokoj, až když sa nám narodil Patrik. Pak byla najednou najlepša nevesta, ked už byl na světě dědič. Přitom obidve Cigánky. Jedna do romčiny mieša maďarské, druhá slovenské slová. A svokra, babka Gizka Žigová, ta zas měla moju mamku za degešku. Jídlo od ní nezjedla. Nosila ho na hnoj. Hneď. Automaticky. My sme teda naše děcka po cigánsky ani neučili. Šak na co jim to bude? Aj tak sa im to vidí na gzichtě.“

„Nemyslíš si, že je to škoda? Jiný pohled, odlišná perspektiva. Moudrost. Hodnoty. Kořeny. Kdo jsou, odkud pochází a kam patří,“ namítl Matouš tiše.

František ho podpořil: „Já to tak pekně nepovim, no Albert má asi recht.“

„Ať si to najdou sami, až vyrastu. Teď ať radši jsou s těma, mezi kerýma žijou,“ trval na svém Marian.

„Fero, prepáč aj ty, Albert, já si též myslím svoje,“ ozvala se Andrea, která právě přinesla k ohni skleničky. „Mário objel svet, to je fakt. Viděl toho. A já znám svet taky! A přitom sem nikde nebyla. Nikde necestovala. Ani do tupého Hohenau za hranicu. Cez Blavu enom autom ku starym rodičom, když sme išli do Blatných Remet. No celý svět přišel za mnú do práce!“

„A kdeže to děláte?“ podivil se Matouš.

Všichni vyprskli smíchy.

„Vážně to eště nevíš? Teta drží železničářskou tradici a je hlavní osoba na břeclavském nádraží,“ podotkla Natálie a Marika se smíchem přikyvovala.

„Bo nebyt mňa, tak sa poserú! Doslova!“ chlubila se Andrea. „Vedúca na vécku! Hajzlbába su!“

„Víš co, podle kultury na hajzli sa pozná aj celý národ,“ burácela smějící se Andrea a hned představovala své etnografické postřehy: „Češi, Moraváci, Slováci? Poščijú desku, musíš furt chodit, splachovat a utírat po nich. A špina som vraj ja. Ti z východu, Rusáci, Balkán a tak? Záhada. Inač fakt výborní lidi, sice čistota ako kedy, no když pijú ... zveř hadra! Asiati? Jak myšky. Ti sa stydijú a ospravedlňujú aj za to, že im smrdí. Šak smrdí každému, ni? A muslimi? Arabi, Turci a tak? Supr. Špinavý hajzel? Nikdy. Ruky umyté dycky, aj poďakujú. Fantázia. Zápaďáci? Haňba a hnus. Myslí, že su jejich služka, když zaplatijú. To čekajú, že jim za desinu aj prdel umyjem, či co? Nevijú, co je umyvadlo, zaserú všecko, normálně po děckách rozmazané hovná po stěně jedna taká nechala. Anglánka asi, čo já vim. A kludně to tam necha, chapeš toto? A eště ťa seřve, že ju upozorníš! Se nedivim tym migrantom, že jim zapalujú autá. By sem s nima též nemohla.“

Když smích utikl, plameny se změnily ve žhavé uhlíky a vzduch trochu ochladl, Andrea s Marianem si přitáhli židli blíž k Františkovi, Marice, Matoušovi a Natálii.

„Tak se pochlub, Andrejko,“ pobídla ji Marika a nalila šťávu dětem.

Andrea se zarazila, ale pak se s pýchou narovnala a řekla: „Naša Veronka sa dostala do Brna na zdrávku. A bude na internátě. Sáma. V cudzím mestě. Bude z ni sestrička!“

„Gratuluju,“ řekl Matouš s úsměvem a podíval se na Veroniku. „To je velká věc.“

„Ona je fakt dříč. A taká poslušna. Nebojím še, viem, že sa nezaplete s žádnym dilinom,“ dodala Andrea a otočila se na Davida. „Ale aj tak, Dávid… budeš tam s ňou? Dáš na ňu trocha pozor, hej? Si teraz akože najstarší chlap z rodiny. Iba sa mockaj okolo. Dobre?“

David se zarazil. Mrkl po Veronice a pak přikývl: „Jasný. Nikdo na ňu nesáhne. Neboj.“

Veronika se začervenala, ale neprotestovala. Jen tiše řekla: „V pohodě. Fakt.“

Marian zvedl plechovku a napůl v žertu, napůl vážně dodal: „A jak tě tam uvidím s kýmkoľvek, co má víc gelu než mozku, tak mu osobně vyskládám zuby do fľaše od Kofoly.“

Všichni se smáli a v tom smíchu byl i starý, prostý mužský pud ochrany.

„Mário, však može byt aj u nás, enom si zežeňte matrac na september a Veronku dáme zatím k Vaneske. A až Albert odíde do Německa, má volný ten u Natálky,“ zapojila se Marika.

„Veď já chcu, aby byla na tom intráku,“ ozval se Marian, „aby si co najvíc navykla mezi děckama. Českýma. Bílyma. Aby nebyla iba tu medzi náma. Aby zapadla. Aby ju potáhli napred. Chapeš?“

„Jak myslíš. Keby to nevyšlo, je kam,“ ujišťoval František.

„No a my s Paťom pozajtra valíme,“ řekl po chvíli Marian. „Mám pro ňho místo ve firmě. Začne jako závozník, pak si dorobí papíry a hurá. Ide sa do lesa. Naklaďákem. Do sveta.“

„Už su nachystaný. Zarobím, než založím rodinu. Nechcu sedět doma,“ přikývl Patrik skromě.

František mu potřásl rukou: „Tož sa drž. A daj pozor na tatu, on ťa proda do Albánie na náhradne díly, keď nebudzeš dobry.“

Marian se zachechtal: „Albánci su fajn. Nekšeftujú orgánama. Akurát někdy žerú syrový kebab. Nedopečú. Tak bacha, lebo … Vlastná skúsenosť. Bylo mi naozaj zle. Myslel sem, že zomrem.“

„Jáj,“ dodala Andrea a všichni se smáli.

„A kdy ideš?“ ptala se Vanesa a koukala na Patrika jak na hrdinu.

„Zítra hned ráno. Máme eště neco v Břeclavi. Nakládka ve firmě a pak rovnou Rakúsko,“ odpověděl Patrik.

„Večer tu eště zostanem. Při vínku. A s vami všetkými,“ dodala Andrea a hrdě pohlédla na své děti.

Ráno bylo tiché a vlhké. Nízká oblaka visela jako záclony, skrze něž se sotva prodíralo světlo. Dodávka na dvoře měla motor ještě studený, ale připravený. Patrik se právě oblékl. Krátce objal matku, která mu zastrčila do kapsy malý obrázek svatého Kryštofa: „Na cestu, láska moja. Nezabudni.“

Veronika stála vedle Natálie, tiše, oči trochu zarudlé. David jí podal bonboniéru: „Nechej na intrák. Když tě něčím naštvou, rozdej to holkám. A udělej si spojence.“

„Dík,“ špitla a pak ho nečekaně objala. „Dávej na sebe pozor, jo? A … díky za všecko.“

Marian kontroloval zrcátka, pak vystoupil ještě jednou. Podal ruku Františkovi: „Díky za všetko, Ferko. Zas nekedy.“

„Šťastnú cestu, Mário. A Paťo, ty dávaj bacha,“ odpověděl.

„Na pohodu, užije si výlet a eště dostane zaplatené. Jak já s Turkama v Edirne,“ utrousil.

Andrea stála mezi dveřmi, oběma rukama si přidržovala hrnek s meltou. „Zavolajte, keď přejdete hranice. A ked dojedete do Welsu, tak nech sa hneď naje!“

Julinka se rozplakala, že bratr jede pryč. Vanesa ji hladila: „Bracha se vráti, slíbil ti to.“

Matouš podal Patrikovi ruku: „Hodně štěstí. A pamatuj, cesta je taky škola.“

„A vy se starejte o naše holky, hej? Mám ťa v merku, Alberte,“ přikývl a pokynul na pozdrav.

Zasmáli se a nakonec motor zaburácel, světla blikla, a bílá dodávka se pomalu ztrácela za zatáčkou.

Natálie zůstala stát na prahu. Mlčky. Ruku v dlaze přivinula k tělu. Potom s Matoušem odvezli Andreu s dcerami domů do Břeclavi. A nový den začal.

V Lednici se Miloš zatím čím dál více propadal do alkoholické paranoie. Za každým zvukem a stínem viděl manévry tajných služeb a ve svém pokoji vždy zatahoval rolety. Danuše všechny varovné známky ignorovala. Pomyšlení, že by musela veřejně přiznat problémy své rodiny, bylo pro ni až příliš ponižující. Rozhodla se to zatím ještě neřešit, ač se situace čím dál více zhoršovala.

Místo toho usedla za počítač. Před očima měla otevřený textový editor, v němž se právě rodil její nový projekt. Blog, co měl změnit vše. Pojmenovala ho Matka Čechie. Prsty jí těkaly po klávesnici, zatímco v hlavě vylaďovala úvodní manifest:

„Dnes se naše hodnoty rozpadají. Školy, média a politické elity nám vštěpují falešné představy, které ve skutečnosti znamenají zkázu. Zaprodanci vedou válku proti obyčejným českým lidem. Nechali cizáky a parazity proniknout až do našich domovů, našich ulic i našich myslí. Proč uspěli? Protože se bojíme říkat pravdu. Bojíme se bránit. A každý vlastenec, který chce jen chránit své děti a svůj národ, je cenzurován jako rasista, xenofob, nácek a nepřítel společnosti. Proto už nebudu mlčet. Jsem jen obyčejná učitelka češtiny a hrdá česká máma, které vzali úplně vše. I mé nejbližší. Nemám už co ztratit. Tento blog je místem, kde se konečně začne mluvit otevřeně. Nebojím se jít proti proudu. Každý, kdo se nám postaví, je sám součástí tohoto problému. Do útoku! Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme! Kupředu, slavný a veliký český národe! Vezmeš si svou zemi zase zpět! A já budu u toho. S tebou.“

Cítila zadostiučinění. Nové texty přidávala každý druhý den.

„Znáte tu o Smolíčkovi? Jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme. Podívejte se teď kolem sebe. Dívejte se dobře. Kde ještě vidíte Českou republiku, jakou známe? V české tramvaji hulákají nějací opálení výtržníci nečesky. Na české lázeňské promenádě slyšíte arabštinu. Na české poště visí nápisy v azbuce. Na české tržnici se na vás ze stánků dívají šikmé oči, které sem zjevně nepatří. A v českých porodnicích se místo Honzíků a Marušek rodí Nastěnky, Nguyeni, Aladinové a Eržiky. A my, kteří jsme tady doma, musíme mlčet. Nesmíme říct ani slovo, jinak nás označí za rasisty a xenofoby. V západní Evropě už národy boj o svou kulturu buď prohrály, anebo rovnou vzdaly. Dnes se tam původní obyvatelé bojí vyjít na ulici i v poledne a každých několik minut je znásilněna bílá dívka či žena. A já se ptám: Kdo před tímto osudem ochrání naše děti a naše ženy? Migranti a nepřizpůsobiví nejsou žádné oběti. Jsme to my, kdo jsme obětováni jim,“ hřímala plameně proti migraci a národnostním menšinám jako nějaký velký vůdce z doby naštěstí už minulé.

Potom se stejně ledově a nelítostně chopila i tematiky islámu: „Nikdo nemá odvahu říct pravdu. Islám není náboženství jako každé jiné. Je to nenávistná zvrácená ideologie beze špetky slitování. Kdekoli se objeví, tam mizí práva žen, svoboda slova a bezpečí v ulicích. Já jsem učitelka a vím, o čem hovořím. Nenechám svou zemi přeměnit v Kalifát. Každá jedna tolerovaná mešita či modlitebna je hřebíkem do rakve české kultury a českého národa. Každý jeden muslim je problém, kvůli nakažlivé ideologii, kterou přenáší. Islám je pro lidi totéž, co vzteklina pro psy, jak říkával už Winston Churchill. Islám není kompatibilní s českými hodnotami. To je holý fakt. Proto jsem pro totální zákaz islámu a okamžité vyhoštění každého, kdo ho poruší. Aby bylo jasno: Naše vlast nebyla, není a nikdy nebude vaší mešitou!“

O několik dní později obrátila ostří svého jazyka na evropskou integraci: „Evropská unie je reinkarnací hitlerovské Třetí říše. Projekt likvidace tisícileté české státnosti a plán plíživé genocidy českého národa. Kolik nesmyslných zákonů nám Brusel ještě nadiktuje a vnutí? Kolik českých zájmů ještě zradí a pošlapou naši zákonodárci, plnící jeho zvůli? Půda patří cizákům. Holanďanům, Švédům, Němcům. Lesy a hrady Rakušanům. Na našich univerzitách studují Slováci, jíme nekvalitní produkty z Polska a Maďarska, továrny patří všem jmenovaným a mnohým dalším. A české děti se v české zemi učí v cizích jazycích. Nejsme snad tady doma my? Nechceme být kolonií Západu ani hračkou v rukou elity globalistů. My chceme zpátky svou vlast, naše zákony, naši svobodu a naši hrdost! Vystoupit z EU je povinnost, nikoli postoj.“

V průběhu léta svůj blog pečlivě zvelebovala. Okruh online sympatizantů rychle rostl a stále se rozšiřoval. Publiku se líbil její konfliktní tón a styl, který si nebral servítky. Už začátkem července se blog Matka Čechie poprvé objevil ve zmínkách alternativního zpravodajského serveru Hlas vlasti. Článek o „neohrožené učitelce, která si nedá vzít svou zemi“ sdílel na sociálních sítích také poslanec Přemysl Čech, kontroverzní předseda populistického hnutí Svornost, dříve mediální figurka nacionalistických kruhů, známá svými „přísahami na národ a krev,“ které prováděl ve městech po celé republice a živě vysílal na YouTubu. Krátce poté ji sám kontaktoval. Nejprve e-mailem, potom i telefonicky. Nabízel spolupráci. Chtěl, aby se stala „hlasem obyčejné ženy“, který v politické debatě chybí.

Nakonec přišla i jeho zvláštní prosba: „Začátkem srpna chystáme v Poslanecké sněmovně výstavu karikatur Mohameda, jako projev svobody slova. Potřebujeme mediální krytí od vlastenecky smýšlejících novinářů. Samozřejmě že to nebude veřejně. Ale potřebujeme, aby se to objevilo přesně tam, kde to rezonuje. Váš blog je přesně to místo.“

Danuše chvíli mlčela. V hlavě se jí promítaly komentáře, které ji nazývaly hlasem mlčící většiny a novou matkou vlasti. Teď tu měl být skutečný dopad. Přikývla: „Dobře. Ale upozorňuju, nebude to sterilní článek. Napíšu to tak, jak to cítím. Jestli chcete PR, běžte do Lidovek. Jestli chcete vést válku, jsem tu pro vás.“

„To jsem chtěl slyšet,“ zasmál se Čech.

V kuchyni u Polhošových panoval ten den tichý letní klid. Marika krájela ještě vlažný domácí chléb a Vanesa skládala z plastových korálků sluníčko. Vzduch byl horký a v okně se sušily utěrky. Matouš seděl u stolu, notebook před sebou, vedle něj starý sešit s logem filozofické fakulty. Na notebooku otevřený textový editor s nadpisem: „O (ne)přítomnosti.“

Nad prvními řádky váhal. Potom uslyšel, jak nůž dře o dřevěné prkénko a jak Marika mumlá: „Zas daky zadumany.“

Pak se za jeho zády někdo zastavil. Natálie. Tiše mu položila zdravou ruku na rameno. Nemusela číst. Jen se usmála, jak to uměla jen ona. Odsunula si židli a sedla si k němu, opřela bolavou ruku o polštářek a dívala se z okna.

„Přítomnost není časovým bodem,“ pokračoval Matouš, „ale prchavým neustálým napětím mezi očekáváním a pamětí. Když krájím právě upečený voňavý chléb a pootevřeným oknem do kuchyně proniká vůně červencového deště, aby se mísila s vůní pečiva uvnitř, začínám tušit, že přítomnost je víc než momentální poloha na časové ose. Je to má vlastní schopnost prostě jen být právě tady a teď. A zároveň neuhýbat. Ani ke snům o tom, co teprve bude, ani ke vzpomínkám na to, co už bylo. A ani k alternativním vizím toho, co sice není, ale být by mohlo.“

Pokračoval slovy:

„Učím se tomuto umění. Ještě pořád. Možná i díky ní. Dívce, která mi položila ruku do dlaně v okamžiku, kdy jsem se uvnitř rozpadal. Naučila mě, jak být spolu. Být přítomen, protože přítomni jsme jen tehdy, když jsme tu pro někoho. Jen uvnitř jemného přediva sociálních vazeb. Její svět byl zprvu zcela jiný než můj. Silnější v gestech a emocích, citlivější na pohledy a vjemy, soustředěný na rodinu a čest. Učila mě chápat mentalitu, co si pamatuje minulost bez psaných dokumentů a přijímá budoucnost tak, jak přijde, bez kritických poznámek pod čarou.

A potom se mi otevřely i další obzory – že přítomnost je i můj vztah k něčemu nebo někomu mimo běh času. Ukázal mi to v besedách muž, jenž nosí stopy své víry v odvážné řeči i tiché pokoře. A přitom s jinověrci popíjí čaj, směje se a přemítá nad filozofickými paradoxy. Jeho náboženství není ani svatostánek, ani formalita, ale neustálá opakující se připomínka. Nikoli dotěrná, a přitom pořád tiše a neodbytně přítomná. Díky němu jsem začal číst a studovat moderní muslimské myslitele. Ne jako opozici k našim evropským, nýbrž jako jejich zrcadlo.

Ono se totiž mnohdy stává, že naši největší učitelé mají tváře jiné barvy. V těchto dnech, kdy se kolem mě mluví o hrozbách, o nebezpečích, o ohrožení jakéhosi vágního „my,“ se já učím, že být přítomen znamená interagovat s jinými přítomnými lidmi tady a teď podle nadčasových pravidel, ve vztahu k něčemu, co stojí daleko a vysoko nad minulostí, přítomností i budoucností. A učím se to od těch, které výše zmínění mluvčí častokrát ani nechtějí považovat za „naše“.

Jsme přítomni nikoli nad někým, ani pod někým, ani za někým či před někým nebo proti někomu. Vždy jen po boku někoho, u někoho, pro někoho, kvůli někomu. A i když se někdy cítím jako pozorovatel vlastního života, přítomnost mne vrací zpět do kůže dotýkající se všeho a všech okolo. Do rytmu dechu. Do vztahu s těmi, co mi dávají útěchu, že prostě jen jsem. Tady a teď. Přítomnost totiž není čas. Je to ta odvaha neuhýbat.“

Text pak Matouš poslal e-mailem Bendovi, jako vždy bez komentáře, jen s předmětem: „Do Reflexí (snad).“

Radek Benda odpověděl stručně, ale v jeho stylu: „Chlape, to není článek. To je modlitba. Bereme všemi deseti. R.“

Později mu přišla ještě delší zpráva od prof. Hájka, psaná bez háčků, jak bylo jeho zvykem: „Vaculiku, toto jste napsal ve stavu zvlastní pruzracnosti mysli. Nechte to bez zasahu. Ani slovo jinak. Vas text mi pripomnel, proc se filozofie nesmi stat suchoparnym komentarem. Kdyz si to prectou ctenari Reflexi, kteri Vas jeste maji za akademickeho zelenace, pochopi, ze uz to neni pravda. Vam se stalo neco, co se nestane kazdemu: Nasel jste jazyk, ktery neni uz jen Vas. Dekuji.“

Zahrada utichala a slepice už dávno seděly na bidlech. Marika seděla s kafíčkem na lavici na zápraží, háčkovala něco bílého, David byl zase venku s Brázdou a Vanesa ještě dováděla na zahradě. František měl ruce složené na břiše a jen tak klimbal hlavou na staré židli opodál. Všude byl ten zvláštní klid líného letního večera.

Natálie seděla vedle matky a zdravou rukou si pohrávala s tričkem. Pak tiše zaškemrala: „Maťulko, přečti nám, cos psal. Já chcu. Všici chceme, že mamko?“

Marika vzhlédla: „No… ak pochopíme. Už je to hotove, ne?“

František zpozorněl: „Čti. Ale pomaly. Ať stiháme.“

Matouš trochu rozpačitě otevřel notebook, narovnal se a přejel prstem po touchpadu. Pak začal číst. Hlas měl klidný, klouzavý, hluboký. Takový, co dlouho zní v uších.

Když přečetl první odstavec o chlebu a vůni deště, Marika přestala háčkovat. Položila klubko vedle sebe a dívala se na Matouše. František naklonil hlavu na stranu, oči doširoka otevřené. Natálie si přesedla vedle Matouše, ruku přitiskla na jeho loket, oči zavřené. Když četl o dívce, která mu podala ruku, Marice ukápla slza. Neřekla však nic. Když mluvil o Marwanovi a jeho víře, o jiných barvách a o tom, kdo koho může čemu naučit, František sklopil pohled k zemi. Ticho bylo napjaté, měkké, čisté. Když dočetl poslední větu, chvíli nikdo nic neříkal. Všichni jen tiše seděli a hleděli do prázdna.

Pak Marika vstala, nalila Matoušovi čaj, vrátila se a prohlásila: „To jak pán farárko. Pohladi. Aj píchne u srdíčka.“

František jen zabručel: „Keby takto četli zprávy v televizi, bych se aj díval.“

Natálie se jen tiše usmála, dlaní mu přejela po ruce a zašeptala: „Vidíš? Řikala jsem, že máš co řict. A že to lidi pochopijou. Akurát lidi nečtou. Lidi slyšijou.“

Zatímco na zahradu Polhošových padala tma, David a Tomáš se toulali až k bývalému dolu Kukla. Našli si tam chátrající zeď s opadanou omítkou. Patřila jedné z budov důlního komplexu. Nastal čas vyzkoušet spreje.

„To je ono,“ přikývl David, „tu se vyblbnem.“

Tomáš položil na zem velkou tašku. Vybalil z ní dvoje ochranné rukavice, igelitku plnou levných čínských sprejů a dva batikované šátky, které vzal mámě. Ty si chtěli omotat přes tváře jako „profíci.“ „Budem malovat barvičkama na stěny hady a lebky, jak ti borci v Ivančicách,“ řekl zasněně.

„Mysliš murál Skullers Crew? More, ty by tě vypískali dřív, než sundáš dekl. Mimoto s týma šátkama od tvojej matky vypadáme jak jógoví magoři.“

Tomáš se zamračil, ale nedal se. „Mám nové amulet, čum,“ řekl hrdě a vytáhl zpod trika kovový přívěšek na černé šňůrce. „Anch. Egyptské kříž života. Od mamky!“

„Aha. Kříž s očkem,“ kývl David. „Víš, co znamená?“

„No jasné! Že su nesmrtelné, že sa mi nic nestane. Kleopatra ho prej též nosila. A pak sa aj nechala kósnót hadem!“

David se zasmál: „To je jak dat si helmu, aby tě nezramoval autobus. A pak mu strčit hlavu pod kola sám.“

„Stylově!“ řekl Tomáš a vytáhl první sprej.

„Každý opravdický sprejer má meno, víš?“ začal David. „Vesměs ňáka zkratka. Meno, přímení, nekdo přezdívku. Něco rytmické, co vypada dobre aj na stěně.“

Tomáš se zamyslel: „Tak já su Tom Brázda… To-Bra. Tobra ... To je blbé ...“

David se zadíval na jeho přívěsek: „Héj more… když ten Egypt…tak co třebars Kobra?“

Tomáš zajásal: „Kobra! To je top! Had, co žije ve starých hrobkách a chrání pyramidy! To su přesně já!“

Pak popošel k zídce, natáhl ruku, zatřepal, přiložil sprej a zkusil nakreslit symbol anchu.

„Ty vole…“ podíval se na čáru. „To mám jak leklého červa.“ Zkusil to znovu. A znovu. Po páté už byla zídka popatlaná jak školní tabule o velké přestávce.

Po desátém neúspěšném pokusu mu David chytil ruku a vedl ji: „Ták ... Pomaly ... Hore, kolečko, pak nožička dole a křížek.“

„Vím. Ruky mňa neposlóchajó!“ skuhral Tomáš.

David nakonec odešel o kousek dál a bez řečí začal vytvářet něco vlastního. Černý základ, oranžový stín, lehký přechod do fialové. Nápis zněl: „Nepatřím nikde - patřím kamkoli.“ Pod tím iniciály DP.

„Hej! co tam máš?“ přispěchal Tomáš. „Brutál!“ Chvíli mlčel. Pak se zamračil: „OP? Jako Opica? Nebo Obecní Policie? Okamžitá Pomoc?“

„Né, demente! Dé-Pé. Jako David Polhoš. Akurát se mi to déčko rozplizlo ňák.“

„Ahá… Proč né OP, dyť je to super!“

David se chytil za hlavu: „More, ty jsi první sprejer na světě, co dá kamošovi přezdívku podle špatně přečtenýho podpisu.“ Pak chvíli zapřemýšlel: „Víš, ty vole, že to není špatný? Jako „občan Polhoš,“ anebo „Operace Pravda,“ nebo „otevřeně proti,“ co, more? Ty nejsi až taký debil, jak vypadáš!“

„To je fákt kruté!“ vyskočil Tomáš nadšeně. „A já to svoje „Kobra“ udělám taky. A barevně! Zlatá a černá! Jak v paláci faraóna!“

A pak zase začal sprejovat. A i když linky byly křivé a barva stříkala a tekla na všechny strany, jen ne tam, kam měla, byl šťastný. A i David byl šťastný za kamaráda. Při rozchodu u domů David poznamenal: „Možná na ty držky bysme si měli fakt dat asi neco iné. Albert má kamoša Araba, mohl by nám sehnat také ty jich šátky, palestínky, znáš, né? Také ty arafatky.“

„Co majó teroristi na hubě, že?“

„Přesně,“ přikývl a plácli si na to.