Neslyšitelní (44)

V Oslavanech panovalo dusné ráno. Vzduch byl přesycen tichem, visícím ve vzduchu jako před bouřkou, i když se žádná nechystala. Natálie s obtížemi skládala poslední věci do tašky. Na stole čekala lahev s vodou, sáček s ořechy, nějaké oblíbené věci, které chtěla mít s sebou. Matouš jí pomáhal, sama to jednou rukou sotva zvládala. Připevňoval pásky na batohu a kontroloval dokumenty.

„Nezabudnite papíry pro dochtora,“ připomenula Marika.

„Spolehni se,“ usmál se Matouš.

„Jsou kousek za Znojmem,“ hlásila Natálie, když položila mobil. „Volala Anička.“

Na dvoře už stály připravené taška, jedna dokonce s dekou a košík s jídlem, které jim Marika nabalila na cestu – bábovka, domácí chléb, vajíčka natvrdo. Vanesa běhala kolem a pořád chtěla, aby jí David naučil jeden nový trik s uzlem. František jen mlčky stál ve dveřích a kouřil. Posledních pár dní ho docela bolela záda a nebylo mu vůbec do řeči. Měl s nimi problémy už řadu let. Průvan a těžká práce na staveništi se na nich podepsaly.

David si nervózně poškrábal zátylek a postavil se vedle Matouše, který právě skládal další batoh.

„Héj, Alberte… Ty máš kamoša toho Marwana, že jo? Arab, že jo? Znáš ho dobre?“ začal opatrně.

„Jo, samozřejmě, vždyť je to Ančin manžel,“ kývl Matouš a zvedl obočí. „Proč?“

David se rozhlédl, jestli neposlouchá někdo jiný. Pak ztišil hlas: „No, … nám potřeba… víš co, takove ty šátky. Ty palestínky. Arafatky. Jak majou oni,“ zarazil se.

„Tomu se říká kufíje,“ doplnil Matouš pobaveně.

„Jo! Ty! Pro mě a pro Toma,“ přiznal David.

Matouš na něj chvíli zíral. Pak se zasmál: „To je nejdivnější prosba, co jsem dnes slyšel. Zkusím se poptat.“

Ozvala se Marika, která je nepřeslechla: „Na co take šátky? Dyť v tom budete jak teroristi!“

David jen pokrčil rameny: „Enom tak. Styl.“

O pár minut později na dvůr vjela stříbrná Toyota. Starší, zato skvěle udržovaný vůz působil nepatřičně v prachu venkovského dvora. Jako první vystoupila vyšší, atletická postava, krátké tmavé vlasy, upravený plnovous, ostré rysy. Marwan. Oči měl jasné, klidné.

Za ním se pomalu vysoukala Anna. Těhotná, ve světlemodré abáji, vlasy schované pod jemný šátek. Z obličeje jí vyzařoval mír i únava.

„Anička!“ zvolaly Marika a Natálie a hnaly se jí naproti. „Tebe je zas kus navíc! Kolik eště zbýva?“

„Měsíc a půl, maximálně dva. Dáme to,“ usmála se Anna a pohladila se po břiše.

František jen tiše kývl hlavou směrem k Marwanovi. Ten mu přátelsky podal ruku: „Dobré dopoledne. Marwan Salameh. Těší mě.“

„Vitaj, dochtore, já su Fero Polhoš,“ řekl stručně. Opatrně. Nikoli nepřátelsky.

„To je naš dochtor?!“ zapojila se Marika.

„Neurolog, kdyby bylo třeba znát i specializaci. Momentálně spíš řidič a manžel,“ smál se Marwan.

Ve stínu pod stromem rozbalili deku a Marika jim ihned přinesla čerstvě usmažené řízky, dva pohárky slivovice, kávu a koláč. Marwan řízky slušně a jemně odmítl: „Děkujeme moc, ale nezlobte se, nejíme vepřové a nepijeme alkohol. Naše víra.“

„Ale kávičku s bábovkou samozřejmě neodmítnem,“ doplnila Anna.

Marika se zarazila a pak se usmála: „Aha… máme ovoce aj v pevnem stavu. Aj kompóty. A uhorky. Kysele. To bude dobré, ni?“

František si chtěl přisednout, ale pocítil ostré bodnutí. Protáhl záda a trochu zasykl.

Marwan si toho okamžitě všiml: „Bolí?“

„Záda. Zas mě to chytlo.“

Marwan si dřepl, pohledem přejel jeho postoj: „Dovolíte?“

František odevzdaně přikývl.

„Ploténka. Vidím to. V Sýrii jsme to řešili často. Jeden z nejčastějších úrazů v polních podmínkách. Můžu zkusit takový hmat. Dělal jsem ho hlavně ostatním doktorům v bunkru. I vojákům. Troufnete si?“

František se uchechtl, aby přikryl obavy: „Na vojnu sem nechcel nikdy, no co už.“

„Poprosím o rovný povrch a o šroubovák,“ zavelel Marwan.

Rozložili deku, František si lehl. Matouš držel nohy, David ruce, Vanesu poslali pro nářadí.

„Fero!“ Marika se otočila, a vyděšeně si zakryla tvář rukama. „Jój Devla! Boha, to čo mu robí?“

Natálie mlčela, ale Marwanovi věřila.

„To jako vážně? Si děláš srandu!“ zvolal David.

„Bez toho to nejde. Potřebuju bod tlaku,“ vysvětlil Marwan.

Vanesa přiběhla se šroubovákem a podala ho Marwanovi.

Když ho František uviděl, zaskučel: „Jój Devla! Děti moje!“

Marwan se zhluboka nadechl, zatlačil. František zařval jako tur. A pak se prudce posadil.

„To co bylo? Nic mě nebolí!“

Marwan se usmál: „Polní léčba. Funguje. Tělo ví, co dělá.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Vanesa potichu zeptala: „Taťko? Fakt to už nebolí?“

František zakroutil zády ze strany na stranu. Pak se zvedl. Prudce. Skoro poskočil: „Neřikám, že idem orat, aľe hej… asi po deseti rokoch cítim, že se hýbu v křížach.“

David stál s pusou dokořán: „To… jako fakt funguje? Se šroubovákem?“

Marwan se pousmál pod vousy: „Neměli jsme špičkové kliniky. Jen čisté ruce, rozum a důvěru. A šroubovák. Někdy.“ Pak se obrátil k Marice: „Někdy nestačí říct, že vše bude ok. Někdy musíte člověku pomoct, aby tomu sám uvěřil.“

Marika se chvíli mlčky dívala na Marwana. Pak vzdychla a řekla: „Dochtore, keby ste nebyl moslim, řeknu, že ste anděl.“

Marwan se mírně uklonil: „My v anděly taky věříme! Akorát, že opravdový anděl by vám nesnědl půl bábovky a nevypil hrnek kávy.“

Všichni se zasmáli a napětí se zcela rozplynulo.

„Děcka, že jste mi o ňom neřekli víc?“ dodala Marika, pohlédla na Matouše a Natálii.

„Dyť jste o něm slyšeli pořád. Jen teď se ozval naživo sám,“ odpověděla Natálie a pohladila Matouše po paži.

„No, dobre teda,“ zabručel František, už s lepší náladou. „Až ti dondu pacienti, založíme kliniku tuto. Na dvoře. Zachránime svět. Z Oslavan.“

Marwan se zasmál a pak, trochu tišeji, spíš k Matoušovi, pronesl: „Víš, příteli. Svět není třeba zachránit. Stačí ho jen nenechat úplně propadnout zkáze. A dělat to tam, kde zrovna jsi.“

Matouš přikývl.

Slunce už dávno překročilo poledne a ořešák stínil poslední tašku, kterou Matouš právě zavíral. Vanesa přinesla dvě jablka, která pečlivě zabalila do ubrousku, a podala je Natálii: „Na cestu. Z toho stromu, co babka sadila.“

„Děkuju, Vany,“ usmála se Natálie a přivinula ji jednou rukou.

František právě vyprovodil Marwana k autu. Stál u branky, ruce složené za zády, ale už bez bolesti, bez šklebu. Jen tiše pozoroval, jak Matouš pomáhá Natálii nastoupit dozadu, k taškám, které už Anna urovnala. Marika objímala dceru dlouze a silně. Věděla, že ji neuvidí jen pár týdnů, ale stejně jí bodalo u srdce.

„Zavolaj. A piš. A Anička s malym ať se opatruje. A dochtor, ať dáva pozor na cestu,“ plakala Marika dceři na rameno.

„To zvládnem, mami. Aj ty,“ ujistila ji Natálie.

David přišel s batohem přes rameno, tvář jako pokerový hráč, ale v očích mu něco problesklo: „No… tak jeďte. Ségra, ať se tam uzdravíš.“

Matouš mu potřásl rukou: „Díky, žes mi věřil.“

„Eště uvidím, jak moc,“ uchechtl se David a mrkl.

Natálie ho políbila na tvář a pak se objala s otcem.

Marwan zařadil a motor tiše zavrněl. Toyota se pomalu vytočila ze dvora, ještě jedno mávání z oken. Marika držela Vanesu kolem ramen a slzy jí stékaly po tvářích. David se ležérně opíral o branku, ale s kamenným výrazem. František stál rovně, ani se nehnul. Jen smutným pohledem doprovázel vůz, dokud nezmizel za zatáčkou.

Ze stinné uličky se ozvaly kroky. Žaneta Kováčová, ještě s nákupní taškou, zamířila rovnou k brance. Marika ji zahlédla a zvedla ruku na pozdrav.

„Ahój!“

„Jdu od Lidušky Brázdové, byla jsem pro bio kvásek,“ mávla rukou a přisedla si. „Ticho tu jak v kostele. Kde máš všeckych?“

Marika se usmála: „Fero cosi kutí. A inak áno. Vaneska se díva na pohádku. David zas za Tomáškem vonku.“

„Viděla jsem tě před domem. A ta zvláštní návštěva?“ zeptala se Žaneta po chvíli mlčení. „Takový výrazný vousatý pán, s paní v šátku. Nic proti, enom… co oni tu?“

Marika se zasmála tiše, bez ostychu: „To je Anička, Matouša sestřenice, z Hradišťa. Už tu párkrát byla. A ten, cos ho viděla, to je Aničky muž. Marwan. Ze Sýrie. Dochtor.“

„Ze Sýrie?“ Žaneta pozvedla obočí, ale ne nepřátelsky. Spíš překvapeně. „Vážně?“

„On ti je taký múdry, slušny chlap. Děcka o ňom mluvijú už dlouho. Albert – teda Matouš – ho má moc rád. A hlavně… pomohl Ferovi. Fakt moc. Na záda. Už zas běhá jak srnka. Ani jsme se nestačili divit.“

Žaneta přikývla, trochu pomalu: „A co dělají tady?“

„Jen se stavili, z Rakúska išli. Berou Natálku s Matoušem do Teplic. Bude se tam dávat do kupy, víš, tu ručičku.“

Žaneta přimhouřila oči a zakývala hlavou: „Vypadali tak zvláštně. Ty šátky, ten styl řeči. No když řikáš, že jsou v pohodě...“

Marika se lehce pousmála: „Dyť já neřeším ludi po šátku. On je vážně dobry chlap. A Anička zlatá ženská. Věříci jsou, to jo. Hodně. Aľe takoví… fajn. Múdri, aľe tak inak.“

Žaneta přikývla, jako by si něco uvnitř srovnávala: „Jen se ptám. Člověk nikdy neví. Když to řikáš ty, tak asi jo.“

„Neboj, Žany,“ odpověděla Marika s úsměvem. „Oni su právy opak, než co lidi myslijou.“

Cestou v Praze Marwan odbočil z magistrály a elegantně provedl Toyotu sérií zatáček. Zastavili v klidné ulici kousek od Nuselského mostu. Anna se usmívala od chvíle, co viděla známý nápis nad vchodem: „aš-Šám.“

„Čas na oběd. Neprotestujte,“ otočil se Marwan na zadní sedadla, kde seděli Matouš s Natálií.

„Musím taky zakryt vlasy?“ zvedla obočí Natálie, s jemnou nadsázkou.

Anna se zasmála: „Jen kdybys chtěla slevu na hummus.“

Restaurace byla prostá, čistá, s nízkým osvětlením a měkkými polštáři u stěn. Uvnitř to vonělo citronem, skořicí a jehněčím. Na stěně visely fotky starého Damašku a stříbrný kaligrafický nápis z Koránu.

Objednali falafel, tabbúle, kořeněné kuře s rýží a spoustu chleba. Natálie nevěděla, kam se dívat dřív.

Marwan ukázal na nápis nad pokladnou: „Vidíte, tady vaří halál.“

„Celý provoz je halál?“ zeptal se Matouš čistě ze zvědavosti.

„Je,“ přikývla Anna. „Ale nečekej nějaké přehnané náboženské rituály. Halál není kouzlo. Je to respekt. Způsob zacházení se zvířetem. Tak, aby netrpělo. Aby byl ten řetězec čistý. I v srdci.“

„To zní skoro jako džainismus,“ zamumlal Matouš a Marwan kývl: „Jen se u toho nemusí tolik meditovat a nemusíš být vegetarián.“

Seděli dlouho. Jídlo bylo teplé, voňavé, naplňující. Natálie ochutnávala pomalu a pečlivě. Hlava jí chvílemi padala na Matoušovo rameno.

„Tady se mi dýcha inak,“ zašeptala jednou. „Možná to koření. Možná ten pocit, že jsme někde úplně mimo všecko.“

Matouš jí jemně položil ruku na zápěstí: „Nebo to dělá to, že jsi sem nemohla dojít po svých.“

Anna si mezitím opatrně masírovala břicho: „Malý ví, kdy se má zklidnit. Když jím.“

Na konci Marwan zaplatil celý účet, přestože Matouš protestoval.

„Ten oběd je z vděčnosti. Za vás. Za cestu. A za to, že jsme zase na chvíli všichni čtyři u stolu,“ dodal tiše.

Podvečer v Teplicích byl tichý, skoro až ospalý. Panelák v ulici u parku měl oprýskané rohy, ale okna byla čistá a na balkóně visela čerstvě vypraná deka.

Marwan opatrně couvl k chodníku, vypnul motor a chvíli mlčky seděl. Anna se podívala na Natálii: „Vítej doma na pár týdnů.“

Byt byl skromný, útulný, voněl po čaji a něčem kořeněném. Dva pokoje, malá kuchyňka, úzká předsíň. V obýváku, kde bude spát Matouš na rozkládací pohovce, stál nízký stůl s miskami datlí a sklenicí medu. V ložnici byla přistýlka s měkkým přehozem, připravená pro Natálii. Nad postelí visel jemný obraz noční krajiny – poušť pod hvězdami.

„Není to hotel, ale máme to tu rádi,“ řekla Anna omluvně. „Ticho tu je. A výhled do zeleně, když se otevře okno.“

Natálie se rozhlížela pomalu, se zadrženým dechem. Neříkala nic, jen prstem přejela po stolku, kde stála konvička s mátovým čajem.

„Tu nám bude dobře,“ řekla nakonec. „Je tu moc hezky.“

Marwan přinesl sklenici vody a položil ji před ni: „Tady nic nemusíš. Jen se uzdravuj.“

Matouš položil batoh vedle pohovky. Jeho pohled se setkal s Marwanovým a oba krátce přikývli, beze slov, jen v tichém souznění, jaké bývá mezi lidmi, kteří už spolu něco zažili.

Slunce právě zapadalo venku se rozsvítily pouliční lampy a v kuchyni u Anny a Marwana vládl klid. Na stole voněla konvička s mátovým čajem, čtyři malé skleničky, cukřenka, několik datlí a složka s lékařskými zprávami.

Natálie seděla u stolu, zabalená do lehké deky. Protahovala si bolavou ruku a dívala se z okna na šero v korunách stromů. Matouš si přisedl, ruce složené pod bradou. Marwan měl na nose brýle. Vedles něj Anna přebírala rentgenový snímek.

„To je palec po první operaci?“ zeptal se Marwan a pomalu přejížděl snímek pohledem.

„Jo,“ kývla Natálie tiše.

„A toto… po druhé. Po té artrodéze, že?“

„Ahá. Znehybnění kloubu… Víc s tím nende. Prý maximum, co ide. Už s tím nehýbu. Aspoň to nebude bolet tak moc,“ usmála se Natálie hořce.

Anna naklonila hlavu ke straně a pak jemně řekla: „Úplně rozmašírované. To muselo příšerně bolet. Zvlášť po té první operaci, jaks to měla rozřezané, přišpendlené a sešroubované celé. Chudinko malá, ty sis ten prstík fakt neskutečně zřídila.“

Marwan položil snímek na stůl a sundal si brýle. Jeho pohled byl soucitný, ale klidný: „Uff. Tak škaredou zlomeninu jsem vážně už dlouho neviděl. A to jsem už viděl ledacos. Když jsme za války operovali v bunkru, brali jsme vše – průstřely, popáleniny, tržné rány, amputace… Ale tady? Nepamatuju.“ Pokýval hlavou: „To je rozdrcený v tom snad nejhorším místě. A ještě potrhaný a otočený naopak. Muselas trpět.“

Natálie mlčky přikývla.

„Ale přežilas. A funguješ. To samo o sobě je dar. Tělo není stroj, ale není ani porcelán. Přizpůsobí se. A umí i překvapit, jen teď musíš vydržet,“ dodal Marwan a dolil čaj.

Natálie se podívala na Matouše a tiše řekla: „Až teď to vstřebávam. Až tady. S váma.“

V místnosti bylo ticho. Jen čaj voněl po mátě a venku zpíval kos.

Na Oslavany padal soumrak a starý důl Kukla vrhal dlouhé stíny. Mezi rezavými trubkami, opadanými zdmi a popínavou zelení se sunuly tiše jako stíny dvě postavy. David nesl batoh se spreji a dvěma lahvemi pití, Tomáš šel opatrně za ním, v jedné ruce plastový pytlík se solenými arašídy, z něhož si co chvíli sypal rovnou do úst, ve druhé plátěnou tašku s rukavicemi.

„Dneska to bylo brutál,“ zamumlal Tomáš a zakopl o kámen. „Opravdické Arab! Fakt to s tema zádama tak umí?“

„More, viděls sám, ne? Tata najednou vstal jak z mrtvych! Až mě to děsí.“

„Já myslel, že ti ten Arab oddělá fotra. Zapíchne šróbovákem a bude po něm jak po žabě. A budeš sirotek!“

„Aj já nejprv. Ale pak… normálně to zabralo! Je v tom víc jak fyzika. Ten dochtor jak kdyby věděl, kde přesně sáhnout. Aj do hlavy, ne enom do těla.“

Tomáš přikývl, ale netvářil se, že to chápe. Pak změnil téma: „Myslíš, že nám sežene ty šátky?“

„Snad jo. Albert to zkusí přes něho. Budou opravdický, more, ne z tržnice, ale přímo ztama!“

„Super! To bude styl! Héj, dneska chcu něco větší. Co, když bysme ten můj podpis hodili véš? Na tu věžičku, nebo aspoň nad tu bránu.“

David se usmál: „No dobre. Ale na to potřebuju, abys mě zvedl. Budeš podstava.“

„Já su podstava?“ zaškaredil se Tomáš, ale pak se zasmál a přiklekl: „Lez.“

David mu opatrně vylezl na záda, chytil se výčnělku a přitiskl k betonu šablonu, kterou včera doma vystřihl z lina. Byla na ní stylizovaná kobra s egyptským anchem. Jeho vylepšená verze pro Tomáše.

„Už?“ volal Tomáš a cítil, jak se na jeho širokých ramenou třesou Davidova útlá chodidla.

„Chvilu eště drž! Eště nápis… KOBRA žije! A OP pod tym… hotovo!“

David seskočil a obhlédl dílo. Barva ještě tekla, ale už teď to vypadalo líp než vše, co zatím zkusili.

Pak se podíval výš. Nad nimi trčela rozbitá plošina starého zvedáku. Vybledlá, rezavá, ale pořád se na ni dalo vyšplhat.

„More… já zkusím to svoje eště raz. Chcu to dat tám.“

„Tam? Spadneš a zabiješ sa!“ Tomáš zíral.

„Dyť proto. Věci, co za něco stojijou, nejde robit ze země. Víš, co řikal doktor? Že svět není třeba zachraňovat. Jen ho nenechat spadnout. To bude moje! Ať to visí nad hlavama. Ať to každý vidí.“

Tomáš chvíli váhal, pak přikývl.

David vylezl. Pomalu, rozvážně, srdce mu bušilo. Když se nakonec vydrápal nahoru, přišlo mu to moc složité a proto raději jen přilepil nápis „MŮŽEM VÍC, NEŽ ŘIKAJ.“ Cítil se svobodně. Najednou už byli víc než jen kluci z ulice. Seskočil z plošiny a chvíli jen stál, ruce v bok, dýchal zhluboka a díval se na oblohu. Slunce už zapadlo a nebe ztmavlo do indigova.

„Ten náš doktor, on řikal, jak to cele začlo. V Sýrii. Revoluce. Povstáni.“

Tomáš právě doloval ze dna pytlíku poslední arašíd, ale zpozorněl: „Jako že válka?“

„To nejprv vůbec nebyla válka, more. Kluci. Asi jak my. Možná pět. V ňákym jejich městě. Vzali spreje a v noci napsali na školu: „Tvůj čas skončil, doktore.“

„To jako na doktora? Na teho vašeho?“ nechápal Tomáš.

„Né, trubko! Na prezidenta! On je jakože též doktor. Ty funkce. Dědijou tam jako grunt, chápeš? Fotr prezident, pak syn prezident. Lidí se neptaj. A ti kluci to napsali jako fór, taký kameňák. A jak to někdo uviděl ráno, podělali se. Ředitel zavolal benga. A kluky zavřeli. Týrali. Prsty jim lámali, nehty trhali. Pro výstrahu.“

Tomáš otevřel pusu: „Za nápis na zdi?“

„Jo. Si představ, more. Ale lidi! Se zvedli. Vyšli do ulic. Nejprv enom zpívali s cedulama. Doktor říká, že to byl začátek konce režimu. Jedno heslo. Jedna stěna. Jeden moment.“

„Jako že malování na zeď je revoluce?“

„Ne dycky,“ pokrčil rameny David. „Ale može. Někdy. Někdy to neco spustí. Né billboard. Né internet. Stěna, more.“

Tomáš to chvíli vstřebával, pak zamyšleně zašeptal: „Takže, co sme dneska udělali… to může bét aj revoluce?“

„Možná. Aspoň se někdo ráno zeptá, kdo to byl. Proč to napsal. A třeba si na chvíli přestane myslet, že jsme enom paka, co ničijou v parku lavky.“

Z dálky se ozval zvuk kol auta a soví zahoukání. Signál, že by měli jít.

Tomáš nasadil kapuci a mrkl: „Tak co, Občane Polhošu? Ideme dom?“

David si přehodil batoh přes rameno. „Jasné, Kobro. Zítra dem zas. Robit revoluci.“

V teplickém bytě bylo ticho. Z koupelny doléhal zvuk vody. Marwan právě vykonával očistu na večerní modlitbu. Matouš zůstal v kuchyni s knihou a šálkem čaje. V ložnici byl pološero. Anna zavřela dveře a usedla na postel. Pomalu si stáhla šátek, rozčesala si světlehnědé mikádo prsty a opřela se o zeď.

„Nelehneš si? Máš tu polštář i přikrývku,“ řekla tiše.

Natálie zavrtěla hlavou: „Eště ne. Chvílu.“

Anna se usmála: „To znám. Taky teď mívám takové stavy často. Všichni chcou, abych si odpočinula. A já chcu jen dýchat a slyšet ten klid.“

Chvíli mlčely. Natálie si rukou jemně přejela přes dlahu: „Bojíš?“

„Porodu? Docela jo,“ přiznala Anna bez zaváhání. „Mimčo bude v pořádku, tomu věřím. Ale bojím se té samoty, až Marwan odjede na ty pohovory. Těch pohledů. Až se malý narodí, nebude tu patřit nikam. Nebude mít české jméno. A možná nebude ani úplně česky vypadat.“

Natálie sklopila oči: „To já znám až moc dobře... Trochu se bojím, až Matouš odjede. Ještě máme pár týdnů, ale…“

„On by s tebou přece šel i na konec světa a tam zůstal,“ řekla Anna tiše, ale s jistotou.

Natálie se pousmála. A pak s nádechem bolesti přikývla: „Jo, já vím. A právě to mě děsí nejvíc. On má teď otevřené dveře. Na západ. Úspěch, stipendium, cely svět. A já...“ zadívala se do stropu. „Já ho nechcu stahnout do svojeho chaosu. Do Oslavan. Do Blatných Remet. Do boje se všeckym možnym, problémama, penězma, keré nejsou, předsudkama, bolestma. Pokud nepude a zostane, změní to všecko. A už to nikdy nebude čisté rozhodnutí. Už pak třebars bude pozdě pro něho.“

Anna na chvíli mlčela. Pak si přisedla blíž, ruku si položila přes své břicho a druhou opatrně na Natáliinu zdravou ruku: „Naty… Když Marwan zůstal se mnou, zůstal ne proto, že bych ho brzdila. Ale proto, že vedle mě našel jiný směr. Ne nižší. Jiný. Láska tě nezastaví. Jen ti ukáže, kde skutečně chceš být.“

„A co když se raz otočí? A zisti, že mohl zažit víc?“

„Pak to znamená, že to necítil dostatečně. Ty a já víme, že to není pravda. Že tě nemiluje z lítosti.“

Natálie se zhluboka nadechla. Dlaní si přejela po tváři.

„Bože. Já někdy enom chcu, aby všecko bylo jak dřív. A zároveň vím, že nikdy nebude. A že bych ani nechtěla. Jen mi třeba to připomenout občas.“

Anna se zlehka usmála, unaveně, ale s něhou: „Myslím, že jsi právě dospěla. Bolest někdy udělá z holky ženskou dřív, než si to uvědomíš.“

Pak už nic neříkaly. Jen tiše seděly vedle sebe ve světle malé lampy.