Neslyšitelní (47)

Slavnostní večeře strany Svornost probíhala v salónku hotelu International v pražských Dejvicích. Těžké závěsy z tlustého sametu tlumily ruch z ulice, světla byla teplá a měkká, ubrusy naškrobené. Číšníci v bílých košilích roznášeli carpaccio z červené řepy a sklenky s moravským ryzlinkem.

Přemysl Čech seděl u čela stolu, vedle něj manželka Barbora v těsných šatech, které jí obepínaly každou křivku, s výstřihem hlubokým jako ideologické pukliny vládnoucí koalice. Vedle ní seděla Danuše a oči jí planuly. Úspěch výstavy ji nabil. Ohlasy médií byly rozporuplné, ale právě to se počítalo. Aktivity Svornosti byly vidět.

„Na svobodu projevu,“ pozvedl Čech sklenici.

Hosté zatleskali. Barbora se naklonila k Danuši: „Ten článek, co jste psala, byl fantastický. To se muselo číst i v Bruselu!“

Danuše přikývla, rty pevně semknuté, v očích lesk zadostiučinění: „Konečně si nenecháme poroučet.“

Z druhého konce stolu se ozval krajský koordinátor z Vysočiny: „A že se slimáci ozvali? To je dobře. Aspoň víme, že je to zabolelo.“

Barbora se zasmála: „Jedině primitiv se může klanět nějakému prorokovi z pouště i v našem století!“

Danuše si zvedla sklenici, oči upřené na zbytek stolu: „Ať si věří, v co chtějí. U sebe doma. My věříme v našeho boha. V naši kulturu. V naši zemi, kde se nekamenuje za názor.“

Večer pokračoval v povznesené náladě. Přemysl Čech neformálně oznámil, že o Danuši uvažují pro mediální odbor v příští fázi předvolební kampaně. Danuše se tvářila, že o ničem neví. Ale věděla. Předvolební fronta Svornosti byla opravdu semknutá.

Hosté se začali bavit o průzkumech, o dalších článcích, o tom, koho pozvat do debat. Nad tím vším ale visel nevyřčený pocit vítězství. Že z malé výstavy udělali velkou věc. A že kontroverze je teď jejich hlavní kampaňový nástroj.

Danuše se podívala z okna na noční Prahu. V duchu si představila titulky dalšího dne. Už ne jako čtenářka, ale jako někdo, kdo je bude určovat a vytvářet.

Zatímco rozjížděla v Praze politickou kariéru a její strana oslavovala, Miloš byl doma v Lednici sám. Již dlouho byl labilní a paranoidní, ale nyní propadl svému stihomamu naplno. Kvůli pocitům, že ho stále někdo sleduje, začal centimetr po centimetru prohledávat dům. Odhazoval polštáře z gauče, vytrhával šuplíky z komod a vysypával jejich obsah na zem. V kuchyni převracel spotřebiče, vyhazoval nádobí a příbory z kredence, zvedal a roloval koberce v pokojích. Dokonce vyšrouboval kryty elektrických zásuvek, jak hledal údajné minikamery. Venku na zahradě vysypal hlínu z truhlíků a květináčů. Hledal mezi kořeny Danušiných muškátů odposlouchávací zařízení. Když nic nenašel, rozmlátil sekerou i kůlnu, jakoby uvnitř něco tušil.

Po návratu z Prahy domů do Lednice našla Danuše dům vzhůru nohama. Vešla do kuchyně. Tam stál Miloš uprostřed hromady převrácených židlí, roztřískaného stolu a rozbitých talířů. V jeho očích bylo vidět šílenství. „Jsou tady, Dano, tajní, sledují vše. Pořád! Všecko! Musíme je najít! Ty štěnice!“ křičel a dál slídil po okolí.

Danuše se na chvíli zarazila a pak se jen pokoušela zachovat klid. „Mildo, už dost! Není tu nic, jen ty ničíš náš dům!“ ječela na něj zoufale přes slzy.

„Ty jsi taky na jejich straně, že!“ obořil se na ni, když mu z rukou vytrhla další vysypaný květináč. Pak ale ztratil poslední zbytky energie. Sesunul se na židli, zabořil hlavu do dlaní a přes slzy i vzdechy začal tiše mumlat své nesmysly o konspiracích, tajné službě, Matoušovi, Marwanovi, kamerách, mikrofonech, štěnicích a sledování.

Chvíli se na něj dívala, pohledem něco mezi zlostí a lítostí: „Miloši, jestli se nedáš dohromady, tak nás tímto zničíš.“ Pak se pustila do namáhavého a vyčerpávajícího úklidu. On mezitím seděl a civěl do prázdna, jako by ji ani nevnímal.

Libor Chalupa okamžitě ucítil příležitost. Výstava karikatur Proroka v prostorách Parlamentu ČR byla přesně ten druh události, který dokázal proměnit v titulek i morální paniku. Sehnal si exkluzivní záběry z instalace výstavy, vyhrabal z archivu nejostřejší kresby a bez jakékoli snahy o kontext zveřejnil článek s titulkem „Svornost provokuje karikaturami. Muslimové zuří!“ Vedle toho si přihřál vlastní polívčičku tím, že zveřejnil krátké video s dřívějším výrokem Přemysla Čecha o podjatosti medií. Podsunul i otázku, zda Česku nehrozí „další Charlie Hebdo.“ Tím si pojistil, že se jeho článek rozšíří jako požár. Skutečnost, že text byl částečně zavádějící, mu nepřišla na mysl. Ani na vteřinu.

Chalupa výstavu sice kvitoval jako výraz svobody slova, ale straně Svornost vytkl její populismus a předchozí medializované kauzy. Na sociálních sítích se pod jeho články objevovaly stovky komentářů. Většina veřejnosti výstavu podporovala, jiní reagovali apaticky a významná část se bála násilné odezvy.

V následujícím článku proto přinesl i rychlou anketu mezi občany.

„Já to schvaluju. Aspoň někdo má koule říct, že tady nejsme na islám zvědaví,“ hřímal důchodce z Neratovic. Sekundovala mu přibližně čtyřicetiletá drobná živnostnice z Kolína: „Já se přiznám – výstavu jsem viděla jenom online. Jasně, něco je drsné. Ale Svornost má pravdu. Už jsme zažili dobu, kdy nám zavírali ústa za vtipy. Nikdy více!“ Asi padesátiletá učitelka z Pardubic se naopak svěřovala s obavami: „Nevím, proč to dělat. Proč provokovat? Jsou i tady mezi námi. Proč si koledovat o problémy, jaké vidíme na Západě? Co když nám něco udělají? Nebo našim dětem?“ Opačný názor zastával třicetiletý informatik z Ostravy: „Chápu svobodu projevu. Ale svoboda neznamená dělat bordel. Nejsme na pískovišti.“ Hlas mladší generace doplnila asi dvacetiletá brněnská studentka: „Upřímně? Je mi to úplně jedno. O politiku se nezajímám.“

Své závěry Chalupa doplnil o bleskový sociologický průzkum na objednávku. V něm říká 42 % dotázaných, že „karikatury jsou v pořádku, i když někoho uráží.“ Jen 18 % vnímá výstavu jako nepřijatelnou. 7% se obává odvety a 33 % „nevědí.“

Ve stejném týdnu se Chalupovi do rukou dostalo i staré video severomoravského představitele Svornosti z diskotéky, kde zamlada hajluje. Neváhal. Spojil obě události do jedné, s palcovým titulkem: „Svornost slaví karikaturami, zatímco jejich funkcionář hajloval. Náhoda?“ V jednom textu spojil s přesností řezníka islamofobii, latentní fašismus i politický oportunismus. „Co se skrývá za obránci svobody slova?“ ptal se v komentáři. Kontext byl irelevantní, když šlo o byznys. A ten se točil. V diskuzi pod článkem už v tu chvíli tekla krev. A to byl pro něj nejlepší možný výsledek.

Jeho dalším krokem bylo postavit proti sobě dva rozhovory, první se samotným Přemyslem Čechem, předsedou Svornosti. A druhý s konvertovanou českou muslimkou a mimovládní aktivistkou Karolínou Rychtářovou.

„Pane Čechu, není otevření výstavy karikatur Proroka v prostorách parlamentu příliš vyostřené gesto, zvlášť v takto napjaté době?“

„Naopak,“ hájil se poslanec. „Je to přesně ten typ odvahy, kterou politická reprezentace dnes potřebuje. My bráníme svobodu. A když někdo ve jménu náboženství šikanuje celou Evropu, musíme jasně ukázat, že se nenecháme zastrašit.“

Chalupa přitvrdil: „Některým se ale může zdát, že výstava je náhradní téma po aféře vašeho krajského kolegy z Ostravy.“

„To je mediální přetáčka,“ usmíval se Čech. „Výstavu jme připravovali už dlouho. A že přišla o týden dřív? No, někdy se musí jít s pravdou ven dřív, než přijde cenzura.“

Poté Chalupa posadil do pozice odpůrkyně muslimskou aktivistku, mladou modrookou atraktivní ženu v pestré tunice, s pestrobarevným šátkem uvázaným na vlasech jako turban a s korálky v africkém stylu: „Někteří intelektuálové výstavu označují za nenávistnou. Inu, každý to vidí jinak. Co na ni říkáte vy?“

„Svoboda projevu je samozřejmě klíčová. To by mělo být bez diskuze. Žádné ale. Nicméně je tu i rozměr odpovědnosti. Ta výstava je podle mě nešťastná, o žádnou agresi však nejde. Vždyť jsou to jen obrázky. Nezakázala bych je. Jsou jen hloupé.“

„Pražská mešita vydala prohlášení, že jde o útok na víru všech muslimů. Co vy na to?“

„Chápu je. Zásadně však nesouhlasím s tou tvrdou formou, kterou zvolili. Ze slov o zraněných citech věřících čiší namísto rozumu hněv a uražená pýcha. To není konstruktivní. Jako muslimové v ČR musíme vyznávat principy liberální demokracie a přijmout je za vlastní. Bez výhrady. V tom prohlášení představitelů pražské mešity dostaly tyto zásady těžce na frak. Oni tu výstavu ani neviděli. Vyjadřují se tak k něčemu, o čem vůbec nic nevědí.“

„A zúčastnila jste se její vernisáže vy? Anebo výstavu navštívíte?“

Rychtářová si povzdechla: „Pokud chci něčemu oponovat, musím vědět, čemu. Takže ano, mám v plánu tam jít. Aspoň si sama udělám názor, až to uvidím na vlastní oči.“

Daleko od rudých koberců sněmovních salónků, na okraji Brna u betonové zdi oddělující sběrný dvůr od parkoviště supermarketu, praskla plechovka spreje. Dva hoši, jeden menší, mrštný a štíhlý, druhý rozložitý, zavalitý a vysoký nemotora, stáli v kapucích před čerstvě nalepeným billboardem Svornosti. Nad fotkou místního kandidáta se skvěl nápis: „Udělám pořádek!“

David „OP“ Polhoš si povzdechl: „More, čum! Tých si pamatuju z telky. Od nich je aj ten nácek, co hajloval. A pak řikal, že odháněl muchu.“

Tomáš „Kobra“ Brázda se uchechtl: „Co mu uděláš?“

„Dám mu ju zpátky na gzicht,“ mrkl David.

A tak vzniklo jejich první politické graffiti a vůbec první dílo mimo Oslavany – portrét kandidáta Svornosti s obřím hmyzem přes tvář, s nápisem: „Národe, plácačku!“ a podpisem „OP & Kobra.“

„Naše mámy trpijou a oni si z toho robijou PR. Odteďkom, Tome, děláme opravdickou revoluci,“ pronesl David vážně. „Žádny srdíčka a lebky, more, enom vojna o prostor. Ulice jsou naše.“

„Tos řekl pěkně,“ kývl Tomáš a rozhlédl se. „Hej, mizíme!“

Během prázdnin oba trénovali a tříbili svůj styl. Tomáš „Kobra“ Brázda zůstal u jakéhosi romantického naivizmu. Pokoušel se dál o anchy, srdíčka, anděly a sluníčka. Jen zřídkakdy však úspěšně. Působil legračně, jako by se snažil něco sdělit, jen nevěděl jak. Většinu času byl Tomáš „technickou podporou“ Davidovi. Držel batoh, podával spreje, jistil Davida na laně, když se někam spouštěl. Tehdy přišla jeho hrubá síla vhod. Zůstával v pozadí, věrný, oddaný, trochu pomalejší, ale držel se.

David „OP“ Polhoš naopak zrál v uhrančivého bojovníka vizuální gerily. Nešetřil nikoho. Jeho tvorba byla rychlá, promyšlená a často minimalistická. Jeden krátký nápis, dvě barvy a vždy přesně na cíl. Měl smysl pro detail a schopnost několika liniemi zachytit charakteristické rysy číkoli tváře. Čím dál častěji David tvořil sólo bez Tomáše, zejména na akcích, kde bylo třeba lézt na mosty, ploty nebo kde hrozil konflikt. Jeho nezaměnitelný podpis „OP“ shlížel z čím dál více míst.

U billboardu s úřadujícím premiérem v rozkvetlém záhoně a heslem „Naše Česko, naše zahrádka“ přimaloval mříže a ostnatý drát a přepsal heslo na: „Naše Česko, naše vězení.“

Do reklamy na energetický nápoj „Predator – buď dravec“ přikreslil černý pytel na mrtvoly a nápis: „dokud tě nesežerou.“

Do billboardu se šťastnou rodinkou a nápisem „Volte jistotu – Komunistická strana“ přikreslil zelenou zombie ruku s rudou hvězdou, snažící se rodinku uchvátit, a připsal: „… jistotu smrti.“

Oblíbil si těžko dostupná místa, výškové budovy, komíny, opuštěné haly, pilíře nad silnicí. Sem umisťoval své vzkazy: „Zákon jak graffiti. Pokaždé jiný.“ Nebo malbu hýždí a nápis: „Jsme v prdeli. Aspoň víme, kde.“

Potom nedaleko brněnského nádraží namaloval murál „Koloběh,“ sérii tří portrétů spojených v kruhu – politik koaliční strany vyvedený v několika tazích, ta samá tvář s policejní čapkou a pendrekem a ta samá tvář v kulichu s lahváčem jako bezdomovec.

V Brně si toho všimla mladá redaktorka kulturní rubriky městského zpravodajského webu Brněnský špígl. V krátkém článku s titulkem „Graffiti s mozkem: Umění nebo vandalismus?“ přinesla fotky některých Davidových výtvorů a naznačila, že za jejich vznikem „může stát nová forma městského protestu mladé generace.“ Na závěr napsala: „Ať už s jejich estetikou souhlasíte, nebo ne, jedno je jisté. V Brně už nuda není.“

Na obvodním oddělení Oslavany se sešlo už několik stížností na „politicky motivované poškozování veřejných ploch.“ Místní policisté si vyfotili a zadokumentovali do složky několik nápisů i přestříkané billboardy. „Tož hlavně, že né zase satanisti,“ konstatoval suše strážmistr Macek a spis otráveně založil.

V moderní kanceláři agentury FutureWave dominovala betonová stěna, stoly z překližky a tiše vrnící MacBooky. Adam seděl v mikině a roztrhaných džínách, s hrníčkem ledové kávy v jedné ruce a myší v druhé. Na obrazovce se střídaly bannery, které nastřeloval pro lokální food festival. Eliška seděla naproti, ponořená do tabulek a klientských briefů. Nějak jí nešlo se dostat do pracovní formy po právě skončené dovolené v Chorvatsku. Občas zvedla hlavu, přehodila nohu přes nohu a utrousila: „Tahle verze má moc kontrastu, Adame. A změňme to písmo, vypadá to jak pozvánka na pohřeb a ne na street food.“ Adam beze slova kývl, upravil návrh a poslal ho zpět. Takový byl jejich rytmus – mlčenlivý, efektivní, tichý jako korporátní zen. Chtěli mít klid, solidní odměnu a co nejmíň hovorů se šéfem. Romanem Doležalem.

Ve společné kuchyňce rodinné vily Doležalových visela na stěně obří tabule, popsaná fixem – okruh partnerů, rozpočet, mediální plán. Klára listovala poznámkami, zatímco Jakub přehrával beaty úvodní znělky na notebooku a Nikola Klimová psala e-maily. Měli oba spoustu energie po společně strávené dovolené na Mallorce.

„Ukrajinská beseda je domluvená, ta antropoložka taky, i Kája Rychtářová souhlasila, jenom chce garanci, že prostor nenaruší islamofobové,“ shrnovala Nikola a dodala: „Alex Tellerová přislíbila, že přijede, pokud jí nepřekryje výstup jiná akce. Kromě někoho, kdo pohovoří za migranty už chybí jenom Naty. Koncem srpna se má vracet z lázní, pak se domluvíme,“ shrnula Nikola.

Jakub pokýval hlavou: „Popřemýšlíme o dalších hostech. Rozšíříme to. Dáme tomu víc workshop vibe, živý sety... ne žádnej papalášskej panel. DiverCity musí bejt autentický.“

V pracovně s výhledem do zahrady seděli následujícího večera Roman a Klára Doležalovi u sklenky bílého. On stále v košili s vyhrnutými rukávy, ona v domácích šatech, pohled chladně byznysový.

„Naše značka stárne, Romane,“ začala Klára pevně. „Svět se změnil. A my nemůžeme dál fungovat jako v roce 2000. Rebranding je nutnost.“

Roman se zamračil: „Pořád mám i klienty, co nesnášej multikulti a genderový rodea.“

„Ale na ty další potřebuješ Jakuba,“ opáčila Klára, „a taky Nikolu. Není špatná, jen se nebojí říkat věci nahlas. Využij i ty mladé z reklamky. Kohokoli.“

„Je vážně nutné svléknout našeho Kubíka do slipů, vrazit mu pštrosí péro do zadku a nechat tancovat s cikánama a migrantama?“ ušklíbal se Roman sarkasticky.

„Ne, Romane. Kuba dá značce jenom nový jazyk. Novou tvář. Otevřenou, korektní, inkluzivní, městskou, akční. Ty jsi značku založil. Je čas, aby ji tvůj syn převzal a aby chytila nový dech. Jinak to tady za dva roky zavřeme. Nestíháš trendy. Stárneš.“

Roman se opřel, usrkl víno a potichu přikývl: „Tak jo. Ale uděláte si pořádek s tou aktivistkou. Nechci v médiích průšvih s nějakou radikální trans lesbou.“

Klára se ušklíbla: „Uvidíš, že i ona je PR sen. Právě toto potřebujeme.“

V oblíbené kavárně nedaleko budovy FutureWave se na venkovní terase sešly Eliška a Nikola. Obě s ledovým matcha latté, obě ve slunečních brýlích, ale každá z jiného světa. Nikola s novým účesem, v béžovém lněném overalu, s novým iPhonem a manikúrou v barvě pískové orchideje zářila městským šikem, který jí v posledních týdnech jakoby vrostl do kůže. Upracovaná Eliška s blonďatými vlasy v nedbalém drdolu a obličejem nalíčeným mnohem lacinějším make-upem se culila: „Ty jo, po návratu z Mallorky jsi úplně jiná liga.“

Nikola se ušklíbla: „Aby ne, když trávíš týden s někým, kdo tě vezme na jachtu, pak do galerie a večer na tajnej slet DJů pod opuštěným klášterem. Jakub je… jiný. Není exhibicionista. Ani sponzor. Jenom fakt frajer. Cítím, že nejsem jen investiční záměr.“

„Vážně? A co tvoje ideály?“ rýpla si Eliška.

„Zůstaly. Jen jsem pochopila, že o ně přece nepřijdu, ani když budu nosit Pradu,“ odvětila Nikola se smíchem.

„Já zase točím reklamy na zelený energie,“ vzdychla Eliška a pak se rozesmála. „Taková eko šaráda pro korporáty. Mám pózovat před solárama a větrákama a říkat „Změň šťávu, ne klima.“ A pak se usmívat jak blbka.“

„Třeba z toho bude kultovní memečko,“ ušklíbla se Nikola.

„No, aspoň už vím, jak vypadá pokrytectví v HD rozlišení,“ dodala Eliška a obě se rozesmály.

Seděly tam ještě hodinu. Probíraly castingy, Natálii, DiverCity, Eliška i to, kdo v agentuře nejvíc práská na ostatní. Byly každá úplně jinde. Nikola skočila po hlavě do noblesního světa brandingových tendrů a PR her. Eliška se stále více dusila v reklamce, podepisovala smlouvy na vedlejší role a focení na reklamní bannery, avšak ze srdce toužila po něčem, co má opravdu smysl.

Toho horkého rána na začátku srpna se před domem Vaculíkových v Lednici objevila pošťačka. Na nose brýle, na sobě letní uniformu České pošty a v ruce žlutý doporučený dopis. Panovalo hrobové ticho. Zazvonila. Ozval se šramot. Někdo rychle pozavíral všechna okna a stáhl rolety, jakoby se schovával. Zazvonila podruhé. Potřetí. Zase nic. Zaklepala ještě na dveře, čím dál hlasitěji, ale stále marně.

„Pane Vaculík? Doporučený dopis!“ zvolala tónem, který obvykle používá na zapomnětlivé důchodce a mladé nezaměstnané.

Uvnitř se něco zase pohnulo. Tlumený šustot, pak ticho. Najednou se dveře prudce rozlétly. Před pošťačkou stanul Miloš. Opilý a rozcuchaný, v teplákách, s očima zarudlýma. Mával holí v ruce.

„Táhni! Sviňo fízlovská! Sleduješ mě, že jo! Ty v tom taky jedeš!“ řval a máchl holí do prázdna, až se žena instinktivně stáhla o dva kroky zpět.

„Pane Vaculík, uklidněte se, prosím vás!“ vykřikla vyděšená pošťačka a držela se dál od prahu.

V tu chvíli se za rohem objevila Danuše. Právě se vracela z nákupu. V jedné ruce síťovku s vejci, v druhé kabelku. Okamžitě vyhodnotila situaci, přiběhla a přimáčkla Milošovu hůl dolů, pevně a rozhodně: „Mildo! Už zase magoříš? Haló! Je to jenom pošťačka, ty troubo!“

Miloš ztuhl. Převzal si dopis se zachmuřeným pohledem. Pošťačka neřekla ani slovo a odešla. Danuše zabouchla dveře a prudce se nadechla: „Tobě vážně hrabe, ty magore ožralý! Dej se do latě, nebo tě fakt odvezou a už tě nepustí!“

Miloš beze slova zíral na dopis. Třásly se mu ruce.

Oba seděli v kuchyni, obklopeni změtí papírů a otevřenou obálkou. Dopis byl úřední, úsečný, ale jeho dopad byl jako rána kladivem: „V souladu s rozhodnutím dědického řízení ze dne... oznamujeme, že pan Miloš Vaculík, nar. ..., přebírá výlučné vlastnictví nemovitosti... rodného domu v Nejdku. Pozůstalí po zesnulém panu Bedřichu Vaculíkovi ..., žijící v Austrálii, se vzdávají nároků výměnou za dohodu o nekontaktování.“

Miloš jen zíral do stolu. Po dlouhých minutách vydechl: „On teda… fakt zdechl. A nechal nám barák. Po všeckém. Po těch rokoch.“

Danuše přikývla.

„A rodina? Australani? Nepřejou si s náma nic mít?“

„Tys s nima stejně nikdy nemluvil.“

Miloš vstal, pomalu, ztuhle. Očima bloudil po kuchyni: „Všici ho zbožňovali. Béďa sem, Béďa tam. Dvacet let naši doufali, že se raz vrátí. On za nima ani nepřijel. Ani tátovi na pohřeb. Ani mámě pak za rok a něco. Nikdy. To že byl brácha? Zdrhne a nechá nás tady s těma bolševikama. A pak po čtyřiceti letech zhebne a nám nechá barák. S podmínkou, že s jeho děckama nemáme mluvit. To není brácha.“

„Ber to z té lepší stránky, Mildo. Už to máš za sebou a barák teď máme my,“ řekla tiše Danuše. Pak jen mlčky složila dopis do obálky. Nikdo dál nemluvil. Kdesi v dáli zakokrhal kohout. A v paměti rodiny se zasukoval další dusivý uzel, který už nikdo nerozváže.

V domě bylo dusno. Rolety zatažené, vzduch stál. Miloš. Jako vždy. Pil už od rána. Ne nahlas, ne okázale. Jen flaška slivovice ubývala s každým tichým douškem, který si naléval do šálku od kávy.

Danuše seděla v obýváku a snažila se sepsat dopis na úřad kvůli převodu pozemku. Snažila se soustředit, ale za dveřmi slyšela, jak Miloš mluví sám se sebou. Nejdřív šeptal. Pak postupně zvyšoval hlas: „Taky už o mě nestojíš, co?! Všichni mě chcete zlikvidovat! Anna a ten její Arab. I Matesa, vlastního syna. Jdou i po něm! Jede v tom i ta cigánka. A i ty, Dano! I ty v tom jedeš s nima! Aj s těma fízlama! Jedete v tom s nima všeci!“

Danuše sevřela rty: „Uklidni se, Mildo. Vypni to rádio v hlavě.“

„Ty krávo zasraná! Ty víš, o čem mluvím! Odkdy se scházíš s fízlama?! Tys je na mě poslala! S kerým z nich ses vychrápala v té Praze?! Ha?! Řekni!“

Danuše se prudce zvedla: „Drž už hubu, ty trosko! Zavři ten vychlastanej zobák, nebo ti ho zavřu sama!“

To ho rozběsnilo. Přes obývák přelétl popelník a třískl o zeď. Miloš se hnal ke stolu. Ruce mu vibrovaly, oči zarudlé. Danuše uskočila, chytila mobil a utíkala do ložnice. Zabouchla dveře a zamkla se. Srdce jí bušilo. Miloš venku bušil pěstí do dveří, nadával, kopal. Vzduch byl těžký a v domě panoval strach.

„Otevři! Slyšíš?! Pusť mě dovnitř, ty děvko! To je můj dům! Moja ložnica! Přede mnou se zamykat nebudeš! Taháš se mi s fízlama! Já vím! Já vím, co děláš! Chrápeš s nima! Kurvo!“

Danuše seděla na posteli, zády opřená o skříň. Telefon v ruce, ale číslo ještě nezadávala. Někde v koutku duše pořád doufala, že se Miloš vyřve, unaví, usne nebo někam odejde. Jenže tentokrát se to už nezdálo jako chvilkový záchvat. Bylo v tom i něco hlubšího. Děsivějšího.

V koutě ležel dopis z Austrálie. A zpoza zavřených dveří se znovu ozval dusot a výkřiky. Bezútěšné. Ztracené. A nebezpečné.

S Milošem nebylo rozumného slova. Začínala být zoufalá. Opřela se o dveře a zhluboka dýchala. Její tělo se třáslo. Situace už byla neudržitelná. Propadal se stále hlouběji. Ač ho nenáviděla za jeho slabost, začala pociťovat náznaky výčitek svědomí.

Jenže přiznat vlastní chyby bylo pro ni absolutně nemyslitelné. Vždy si udržovala masku neomylnosti. Proto se rozhodla, že problém vyřeší po svém. Dýchala do dlaní. Hleděla na mobil v ruce. „Nedělám to pro něj, dělám to pro sebe,“ řekla si a konečně zavolala na psychiatrickou linku ohledně možností hospitalizace manžela.

„Jeho stav je vážný,“ řekl jí lékař po telefonu. „Pokud souhlasí, můžete ho k nám přivézt. Pokud ne, musíte požádat o soudní nařízení léčby. Jinak s ním nepohnete.“

Dobře věděla, že by sám nikdy dobrovolně nesouhlasil. A tak se politická činnost stala jejím únikem ze zhoršující se situace doma s manželem.