Neslyšitelní (56)

Matouš už dva měsíce nenapsal nic do Kontextů. Nebylo to poprvé, co se odmlčel, ale tentokrát se ozval přímo Radek Benda. Stručně, ale s typickou ironií: „Milý Matouši, doufám, že jsi živ a nemigroval jsi do tibetského kláštera. V redakci už se mě ptají, kdy zas něco pošleš. Něco filozofického, ale klidně i hořkého, víš jak. Jinak tě vyškrtneme z tabulky přátel lidstva. Pozdravy z Brna. R.“

Matouš si zprávu přečetl cestou z knihovny a usmál se. Nepsal ne proto, že by neměl co, ale protože nebyl připraven to říct. Teď už byl. Otevřel dokument, nadepsal pracovní titul „Rubinsteinova šachovnice.“ Psal o starém židovském profesorovi, co umí jidiš i hebrejsky, ale jeho učí arabsky a přitom mluví s palestinským přízvukem. O jejich diskusích o Maimonidovi a Ibn Rušdovi, o několikasetstránkovém opusu směle demaskujícím extrémní sionizmus a celoživotním vzdoru proti mezinárodní legalizaci okupace. O jeho boji za narativy, o tom, jak dokáže citovat i hadísy i Talmud zpaměti jedním dechem, jak vidí skrze ideologické slogany, jak demaskuje mechanismy moci. A hlavně jak nesnáší fanatismus všech stran, bez výjimky. Psal o jeho Parkinsonu i strategii šachisty. A o tom, že někteří lidé přes slabost těla ukazují obrovskou sílu ducha. „Takového člověka,“ uzavřel Matouš, „nejde zařadit. Proto ho tolik potřebujeme. Jsem nesmírně vděčen, že jsem ho stihl poznat.“

Markéta trávila s Davidem čím dál víc času. Ze začátku jí přišel zvláštní. nedostupný, skoro jako z jiného světa. Ale čím víc ho poznávala, tím víc jí fascinovala jeho obrazotvornost. Začal jí ukazovat skicák, poznámky, nápisy. Byl opravdu jako básník, i když to nikdy neřekl nahlas.

Jednou večer seděli u vybydleného podchodu, který se v noci stával jejich klubovnou. David vytáhl tenký joint a nabídl jí.

„Fakt chceš?“ zeptala se, napůl zvědavě, napůl nervózně.

„Nechcu tě přesvědčovat,“ usmál se, „je to spíš na myšlení. Chceš rozšířit pole?“

Vzala si. Poprvé. Smála se. Ne jako omámená, ale jako někdo, komu došlo, že svět lze malovat i z jiné strany.

Parodovali reklamy, přetvářeli plakáty na zastávkách. Vyráběli vlastní samolepky. Vytvořili malý kult, podvratný a hravý. Jedna ze značek, kterou nechávali všude po Brně, byla jednoduchá: šipka nahoru. A vysoko, na nedosažitelné římse, stálo napsáno sprejem: „Usměj se. Nebuď furt nasratý. OP.“

Markéta milovala ten kontrast – jeho klukovskou drzost, dětinskou hravost bez zábran, ztřeštěný temperament i hluboký smutek, který občas zahlédla v jeho uhrančivých černých očích hledících zpod kufíje, kterou si během tvorby svědomitě přikrýval tvář. Věděla, že si hraje. I že se skrze to snaží přežít něco, co by ho jinak sežralo zevnitř. A pomalu se mu přibližovala. Stejně opatrně, jako když poprvé přiložila ruku na jeho nedokončenou malbu a zašeptala: „To je tak opravdový.“

David byl na učňáku spíše tichý typ, ale to, co tvořil, bylo stále hlasitější. Přemalovával reklamní slogany s nemilosrdnou jízlivostí. Na billboardu jednoho z neúspěšných kandidátů do sněmovny, sociálního demokrata Jana Rychlého, připsal tlustým černým fixem: „K čemu, Honzo? Rychle zapomenut.“

Jindy se inspiroval tím, co slyšel na festivalu DiverCity. Za bílého dne, v šedé mikině a s rozbitým mobilem v ruce, se vetřel mezi studenty JAMU. Tiše a nenápadně. Na první pohled možná jen další nevyspalý opravář zářivek. Na toaletách vytáhl připravené štítky. Vyměnil nápis „WC muži“ na „Odtokový modul A,“ potom „WC ženy“ na „Odtokový modul B“ a namísto bezbariérového přilepil vysněné „Ostatní odtokové moduly.“ A pod něj přimaloval stylizovanou dvouhlavou postavičku s osmi končetinami. Pak zase rychle zmizel. Nikdo si ho nevšiml. Jen později se na sociálních sítích rozjela debata, zda to byla ironie, sabotáž, nebo nějaký „nový genderový manifest.“ David se všemu jen tiše řehtal.

Markéta přijímala jeho odhodlání s obdivem i s mírným napětím. Seděli spolu na lavičce u internátu, on si hrál s plastovým uzávěrem od PET-láhve, ona si ho zkoumavě prohlížela.

„Někdy tě úplně nechápu,“ řekla. „Ty jsi vážně cvok! Předělat záchody na JAMU… Uvnitř. Ve dne. Za plného provozu. To je šílený. Vtipný, ale naprosto šílený.“

David se smál: „No funguje to, ne? Lidi si aspoň všimnou, jake koniny žijem.“

„Někdy mám strach, že tě za to jednou zavřou, blázne,“ posteskla si tiše a přitom se smála dál.

„Možná. Ale pustit musí, dřív či pozdějc. A dokud mě sleduješ ty, svět eště neni úplně v hajzlu,“ usmál se na ni.

Markéta ho mlčky objala. Cítila v něm něco, co jí chybělo ve světě návodů, pravidel a filtrů. Syrovost. Smysl. Odvahu. A právě to ji k němu poutalo čím dál víc.

Šalina jednička uháněla po Lidické jako obvykle. Tichý ocelový koráb v ranním provozu. Jenže dnes její boční stěnu zdobil nový motiv: Ve zlatavě červených barvách se skvěl nápis „MATKA ČECHIE – Blog učitelky, co už nechtěla mlčet.“ Uprostřed vizuálu stála Danuše Vaculíková s rukama sepjatýma na prsou a výrazem někde mezi svatou Ludmilou nad hrobem knížete Václava a Míšou Jílkovou v Máte slovo. Za ní česká vlajka, lípa a postavička blonďaté holčičky s panenkou. „Česká identita. Bez kompromisů.“ hlásal slogan, který Danuše zaplatila z vlastních prostředků a umístila na tři brněnské tramvaje. Cílová skupina: ženy, matky, voličky Svornosti.

David se procházel kolem jedné z nich s batohem plným sprejů. Chvíli ji pozoroval. Pohled mu padl na obličej ženy, která mu někoho důvěrně připomínala. A pak to příjmení. Znal ho. Potom se rozpomenul, jak jeho kamarád, partner jeho sestry, vyprávěl o své nenávistné mámě. Matouš Vaculík, řečený Albert. Ten přemoudřelý kluk, toho času v Berlíně, co ví vždycky všecko nejlíp. Už si to spojil: To je ona, ta rasistka! Ta jeho matka! Ta, co Alberta vyhodila z domu jen proto, že se zamiloval do Romky! Ta, co jeho sestru pomlouvala! Pomsta bude sladká!

Nechal se odvést až do vozovny. Když se ujistil, že vzduch je čistý, vytáhl z batohu sprej. Jedním rychlým tahem přepsal: „MATKA ČECHIE“ na „MATKA BESTIE“. Přimaloval Danuši červené oči a krvavou dýku. Pod malou postavičku dítěte dopsal: „Obětuje tě za národ.“ A na spodní část reklamy umístil svou značku „OP.“

Druhý den ráno se z tramvaje stala senzace. Někdo to vyfotil a rozšířil na sociálních sítích. Zatímco jeden tábor mluvil o „vandalismu“, druhý ho označil za „aktivistický street art s obsahem“. Brněnský dopravní podnik raději nechal šalinu okamžitě stáhnout z provozu, ale obrázky už žily vlastním životem. Danuše Vaculíková zuřila. Netušila, kdo za tím je. Na svém blogu zveřejnila ostré vyjádření o „útoku na mateřství,“ „dekadenci současné mládeže“ a „levičácké šikaně národních hodnot.“ Její výrok, že „národ se musí bránit i před vlastními dětmi“ okamžitě zlidověl.

David seděl večer s Markétou v parku a pozorovali reakce na mobilu.

„Nepřehnals to trochu?“ zeptala se tiše.

Pokrčil rameny a suše odvětil: „Ona začla.“

„A tys odpověděl tak, jak to umíš nejlíp, ach jo...“ dodala Markéta a opřela se o něj.

Tomáš Brázda sledoval celý Davidův vývoj od samého začátku. To on byl u prvních nálepek stylizované černé siluety opičí hlavy, u prvního sprejování ještě v Oslavanech v opuštěném dole Kukla, na rozpadající se těžební věži i později na staré zídce za učňákem v Brně. Jenže čím víc se David vyhraňoval, tím víc Tomáš ustupoval do pozadí. Začal cítit, že kamarád rozehrál mnohem vyšší ligu. Jeho nápady byly daleko promyšlenější, měl styl, měl vlastní logo i instagramový kanál OPičárny. Zatímco Tomáš bez jeho pomoci svedl jen hrbatá srdíčka, sluníčka nepravidelná jako brambory a nepovedené, nikdy správně nespojené kříže života, on sám psal věty, které visely lidem v hlavě ještě týden. Jeho „OP“ se stal pojmem. A Tomášův „Kobra“ jen pouhým pozadím.

Přesto mu často pomáhal. Hlídal, nosil spreje, přehodil batoh přes plot, když bylo potřeba. Ale uvnitř ho to lehce svíralo. Ne závistí, spíš tím pocitem, že stagnuje, zatímco David se rozvíjí a dokonce má holku.

Jednou večer doprovázeli Markétu a Veroniku k internátu. Šli ve čtyřech, uvolněně, smáli se. Tomáš, z něhož si holky utahovaly, že je Davidův spřátelený Goliáš, šel schválně vedle Veroniky a snažil se mluvit víc než jindy. Chtěl zaujmout. V nestřežené chvíli plácnul: „Jo, jinak já též maluju, víš? Né jak David, ale mám bloček. Tam si dělám… také jakože koncepty.“

Veronika se na něj podívala s lehkým úsměvem: „Fakt? A co jako kreslíš?“

Tomáš trochu zaváhal, jeho obrovská postava se zakymácela na místě sem a tam, ale nedal se: „Betálné věci. Srdíčka, anchy, sluníčka. Posílám pro lidí dobré vibrace! A pozitivní energiu!“

Veronika se zasmála, neurčitě, trochu pobaveně. „Ukážeš někdy?“ řekla a otočila se k Markétě, která zrovna mluvila s Davidem o nějakém nápadu na další akci.

Tomáš zůstal na chvíli zticha. Dokonce i jemu došlo, že aby si ho všimla, musí něco zkusit úplně sám.

Když se začátkem prosince objevil v parku pod Špilberkem nový objekt, okamžitě rozvířil stojaté vody brněnské umělecké scény. Moravská galerie ve spolupráci s magistrátem a několika mecenáši včetně Kláry Doležalové pozvala renomovaného konceptuálního umělce Miroslava Kořeně, aby připravil tematickou zimní intervenci do veřejného prostoru. Kořeň, avantgardní umělec a pedagog z brněnského VUT, byl znám svými minimalistickými skulpturami, které balancují na hraně mezi sochou a znakem. Výsledek byl, jak se dalo čekat, poněkud rozporný a kontroverzní.

Instalace, oficiálně prý gigantická ozdoba na stromeček, byla zhruba dva metry vysoká a na první pohled připomínala rozpůlenou kouli z nerezového plechu, z jehož středu vyrůstal svazek skleněných trubic, jakési chapadlovité formy narůžovělé barvy. Kolem byla rozeseta malá hliníková zrcátka. Instalace neměla popisek. Autor sám se k výkladu dále nevyjadřoval. Média se předháněla v odhadech. „Medúza ejakuluje,“ posmívali se jedni. „Metafora těhotenství nadcházejícího roku“ hájil skulpturu jiný článek. „Únava materiálu jako podobenství současné Evropy,“ zaznělo i to. Většina kolemjdoucích si jen ťukala na čelo, že magistrát vyhodil peníze daňových poplatníků za takový nesmysl.

David si dílo prohlížel už třetí den, vždycky v jinou denní dobu. Tentokrát cítil spíš zvědavost, záchvat kreativity a neukojitelnou touhu do toho vstoupit. Překódovat to. Promluvit. V noci, těsně před zimním slunovratem, vyrazil s batohem a čelovkou na místo.

Za necelé dvě hodiny byla socha změněna. S humorem, s invencí a jemnou drzostí. Chapadla opatřil zářícími vánočními žárovkami. Přidal umělý sníh z rozdrobeného pěnového polystyrénu a pár laciných kýčovitých nafukovacích sobů, které posadil mezi zrcátka. Nejzásadnější ale byla cedulka, kterou připevnil decentně zepředu: „Hlava pukla. Rozum teče. Vypit, než se vsákne! Veselé Vánoce všem přeje OP.“

Ráno se u sochy tvořily skupinky. Lidé se smáli, fotili, někteří zuřili. Městská galerie byla v rozpacích. Zásah byl vtipný, neagresivní, formálně čistý. A hlavně - lidem se neskutečně líbil. Dílo, jež původně budilo hlavně nezájem nebo zděšení, teď žilo. Úředníci z odboru kultury se nemohli dohodnout, zda jde o vandalismus, nebo kurátorský zásah. Galerie se od případu raději distancovala.

Jen samotný autor vydal na svém profilu na sociální síti krátké vyjádření, které kontroverzi posunulo ještě dál: „Instalace neměla být hotovým výrokem. Byla to položená otázka. A ta má smysl samozřejmě jen tehdy, pokud na ni někdo odpoví. OP odpověděl. Svým zásahem skulpturu nepoškodil, ale aktivoval. O to mi šlo. O interakci, o sdílený význam neřízený autoritou, nýbrž vznikající spontánně mezi lidmi. V jistém smyslu je OP jediný, kdo mou práci opravdu pochopil.“

Reakce veřejnosti byla okamžitá. Jeden tábor označil Kořeně za zbabělce, co „ustupuje anarchistům.“ Jiní ho oslavovali jako průkopníka „umění otevřeného dialogu.“ O díle začala psát média, nejprve regionální a posléze i celostátní. Přibývaly návštěvy, dokonce se objevily i svíčky. Nadšenci si místo začali fotit s hashtagy jako #hlavapukla, #rozumtece nebo #OPforBrno.

A nad tím vším dál vznášela otázka, která začínala být slyšet i v redakcích a u kavárenských stolků: Kdo vůbec je ten OP? Nikdo ho nikdy neviděl. Nikdo ho neznal. Byl však nepochybně tady. V každém nápisu, každém tichém zásahu do města. A každý další jeho čin byl silnější než ten předchozí.

Někdo napsal, že anonymní tvůrce „OP“ je nejlepší vánoční dárek, jaký Brno dostalo. Jiný článek to označil za „podvratné přivlastnění veřejného prostoru,“ za „nepovolený umělecký remix“ a další za „gesto odporu vůči nedotknutelnosti kurátorského vkusu.“

David se neusmíval kvůli článkům. Usmíval se, když šel okolo v podvečer s Markétou a zahlédl malého chlapce, jak ukazuje na chapadla a říká: „Mami, to je pěkný vajíčko!“ A jeho máma se pousmála a jen přikývla: „Jo, trochu bláznivý, ale pěkný.“

David se naklonil k Markétě: „Když to pochopí sedmilete děcko, vyhrajem.“

Markéta mu sevřela ruku: „A když to naštve kurátora, tak taky.“

Fanklub OPa na Instagramu rostl rychleji než klesala teplota v zasněném předvánočním Brně. Jeden z fanouškovských účtů měl už přes dvacet tisíc sledujících a každé nové foto opatřené tagem #OPforBrno získávalo stovky lajků a desítky komentářů. Vznikaly memy, remixy jeho zásahů, dokonce i první fanart – silueta v mikině, se sprejem v ruce a nápisem: „Umění bez souhlasu. OP.“

Pro některé byl OP jen vtipný frajírek ozvláštňující šeď industriální moravské metropole. Pro jiné byl vizionář s poselstvím. Pro většinu mladých, kteří se mezi billboardy, cenovkami a prázdnými slogany cítili ztracení, však byl něčím víc. Romantickým desperátem veřejných ploch. Postmoderní Robin Hood ironie, jenž mluví jazykem jejich rozčarování z nejednoznačné složitosti světa a neukojené touhy po smyslu.

Jednoho večera, když spolu s Markétou seděli na jejich lavičce pod keřem poblíž konečné šaliny, objala ho, hlavu si položila na jeho záda a zašeptala: „Miluju tě, Opičáčku.“

David se rozesmál. Tím zvláštním úlevným smíchem, který v sobě nese všechno, co nebylo vysloveno a najednou ani nemusí. Potom Markétu poprvé dlouze políbil.

Libor Chalupa seděl za svým stolem v newsroomu pražského sídla PrávěTeď.CZ, když mu jeden známý z brněnského magistrátu přeposlal fotku. „Dívej, Libore, toto je z kamery u parku pod Špilasem, dvě ráno, noc před těma sobama. Možná se ti to bude hodit.“ stálo ve zprávě. V příloze se skrývala rozmazaná noční fotka z bezpečnostní kamery. Černobílá, nepříliš zřetelná, ale dostatečně na to, aby zachytila siluetu. Štíhlá, mírně nahrbená postava nesla batoh. Na sobě měla tmavou sportovní bundu s kapucí, tepláky a kolem obličeje omotanou palestinskou kufíju. Na první pohled to mohl být kdokoli z desítek brněnských studentů, učňů, mladých digitálních nomádů nebo aktivistů. Zatím jen anonymní silueta v nočním Brně. Dost málo na podrobnější závěry.

Chalupa si přiblížil fotku, jak jen to šlo. Zkoumal držení těla, postoj, tvar batohu. Nic konkrétního. Ale stejně mu po zádech proběhlo mrazivé vzrušení. Byl to on? Opravdu je ten mladík na fotce skutečný OP? A co když ne? Odložil telefon a dlouze se zadíval z okna. Venku padal pomalý, těžký mokrý sníh. V hlavě se mu skládal scénář. Titulek. Možná dokonce celá konstrukce identity. Ale pak váhal. Věděl, že jestli ho označí, už to nepůjde vzít zpět. Chalupa nebyl hlupák. Věděl, co by to znamenalo. Proměnil by ho. V symbol, v terč, v legendu. A přitom neměl nic. Žádné jméno. Jen postavu s kufíjou. Jen obraz ducha, co maluje po zdech. Možná ani to.

Okolo OPa se začaly rojit první konspirace. Někteří tvrdili, že nejde o jediného tvůrce, ale o celý kolektiv. Snad skupinu studentů výtvarných oborů nebo tajnou buňku ekologických aktivistů. Jiní šli dál: OP má být utajený projekt samotné galerie, experiment s virálním uměním, nebo dokonce „státem řízená kulturní provokace“ testující reakce veřejnosti na kontroverzi. Na fórech se objevovaly mapky s propojenými šipkami, analýzy, pokusy o rozklíčování stylu i jazykových stop. Jeden komentář na sociálních sítích tvrdil, že OP sprejuje hesla generovaná umělou inteligencí trénovanou na dadaismu. Jiný přísahal, že to musí být dcera jednoho brněnského radního. Všechny ty teorie měly jedno společné. Žádná nebyla pravdivá. Každá z nich však zvětšovala auru tajemství, které kolem OPa narůstalo.

Doma v Oslavanech i v Brně na učňáku se Tomáš Brázda neustále dušoval, že zná OPa osobně. Ale nikdo mu to nevěřil.

„Běž s tím někam!“ vztekal se Tomášův otec Vlastimil. „To je výrobek neziskovek a univerzitního marxismu! Dostal grant od Sorose! Určitě!“

„Né, tato, to je můj kámoš...“

„Tomíku, jez kroupy, ať ti vyčistí čakry,“ snažila se mírnit napětí Tomášova matka Ludmila.

Tomáš vyprávěl spolužákům na učňáku: „Můj kámoš OP kreslí kvantový kód přes grafitti! Poselství z hvězd! V minulém životě byl egyptský velekněz.“

„A tvoja matka je kosmonautka, že, magore praštěnej.“

„To sice né, ale jednou mluvila s andělem v pampeliškovém čaji. Fakt! Řekl jí, že nemáme být na sebe hnusní.“

Zatímco internetový svět šílel, Radek Benda seděl ve své kanceláři na brněnské filozofické fakultě a sestavoval text, jaký od něj nikdo nečekal.

„Kdo je OP?“ – ta otázka mu vrtala hlavou už několik dní. Věděl, že OP není ničitel. Ani pouhý komik. Začal si systematicky třídit dostupná data: záběry skulptury, sprejovaná hesla, typografii, kontexty a formu. A hlavně jazyk. Vždy jazyk.

V článku pro Kontexty, nazvaném provokativně „Sémiotika odporu: OP jako urbánní myslitel“, Benda tvrdil: „OP není tvůrcem chaosu, nýbrž nového pořádku. Vytváří ho navrácením předtím vyprázdněného smyslu. V jeho práci nenacházíme vandalismus, ale velmi konzistentní poetiku. Jeho zásahy jsou přesně cílené, mají rytmus a vtip. A co je nejnebezpečnější – také strukturu. Nejblíže bych ho charakterizoval jako kombinaci situacionistické estetiky, antipopového dada a podvratného aktivismu namířeného zejména proti ultrapravicovému populismu a za práva marginalizovaných komunit. To je však jen hrubá šablona. OP je víc. Je autochtonní moravskou odpovědí na postkapitalistickou nudu a zároveň i zoufalým apelem, že veřejný prostor patří i veřejnosti, ne jen investorům a PR agenturám.“

V závěru textu se Benda odvážil i spekulovat: „Pokud si mám jako filozof a analytik jazyka tipnout, pak OP je někdo mladý, s citlivostí pro rétoriku současného marketingu i sociálních sítí. Někdo, kdo se nebojí kýče, ale záměrně s ním pracuje. Buď výjimečně nadaný samouk, nebo někdo, kdo studium umění zavrhl jako zbytečné. Anebo, paradoxně, právě někdo, kdo jím prošel a teď se mu mstí. Možná sám Miroslav Kořeň poznává někoho z vlastních „padlých“ studentů. A co je hlavní, mám podezření, že OP musí být z Brna či okolí. Se silnou vazbou na naše město. Ne ani tak kvůli lokaci či nářečí. Kvůli tónu. Toto vše je totiž možné jen tady u nás.“

Matouš seděl ve svém berlínském pokoji a zrovna dopíjel druhý čaj s mátou, když mu od Radka Bendy přišel odkaz na článek. Otevřel ho ze zvyku. „Sémiotika odporu: OP jako urbánní myslitel.“ Přečetl první odstavec, pak další. Článek byl dlouhý, ale zhltnul ho na jeden nádech. Fascinovalo ho to. OP. Pouliční umělec, co se stal fenoménem. Brněnský zbojník ironie. A pak ten odstavec o Matce Bestii. Matoušovi na okamžik zamrzly prsty na myši.

Našel si OPičiny. OPův profil na Instagramu. Projížděl jeho příspěvky. Šipky vzhůru, předělané billboardy, cedulky na záchodech. A pak: „MATKA BESTIE.“ Pohled na fotografii vlastní matky s rudýma očima, přimalovanou zakrvácenou dýkou a heslem „Obětuje tě za národ.“ Kolem vlna lajků, komentářů, sdílení. Matouš polkl nasucho. Poznal v tom svůj příběh. Zpodobněný s drtivou, věrnou a přesnou ironií. Mnohem účinnější než jakýkoli filozofický text.

Večer o tom mluvil s profesorem Rubinsteinem. V knihovně jejich ústavu, mezi regály s arabskými rukopisy a starými výtisky Tóry, seděli nad šachovnicí. Rubinstein si pomalu otáčel pěšáka mezi prsty a pak zadumaně řekl: „To je velice blízkovýchodní, co mi popisujete, můj drahý příteli. Anonymní hlas bořící obrazy, aby mohl zaznít význam. Přesně jako někde v Gaze, ve východním Jeruzalémě či na Západním břehu. Znám ty zdi. Zdi, co mluví. OP je Brňák, ale je v něm něco znepokojivě orientálního. Byť je jeho humor velmi evropský. Jiskřivý. Přesný. Očistný.“

„A zároveň to musí být někdo, kdo důvěrně zná můj příběh,“ řekl tiše Matouš. „Jinak by si na tohle netroufl.“

Rubinstein opatrně zatřásl hlavou: „Třeba to není osobní. Co když je to jen vaše vlastní subjektivní interpretace? Chce, aby v tom každý viděl sebe a u vás se mu to povedlo. Dokonale. Vaše matka už možná prorostla do veřejného diskurzu natolik, až se z ní stal symbol. Proti symbolům se bojuje opět jedině symbolicky. Kontra symboly. Všechny ideologické symboly potom fungují právě proto, že si do nich každý sám dosadí přesně to, co právě nyní potřebuje nejvíc.“

Mezitím v Česku Libor Chalupa sbíral další střípky do své mozaiky. Na sociálních sítích, v komentářích, přes známé z magistrátu. V jednu chvíli si nahlas mumlal, zatímco diktoval poznámky: „Himálaje mají Yetiho, Brno má OPa. Oba nechávají nepochybné stopy. Oba skoro nikdy nikdo neviděl zblízka. Oba jsou zachyceni pouze na rozmazaných snímcích. A okolo obou jsou jen zrníčka spolehlivých informací a oceán spekulací. Kdo vyřeší jednu z největších záhad současné Moravy?“

To nejpodivnější se však ten večer dělo úplně jinde. V Oslavanech. Tam, kde to celé kdysi začalo.

Tomáš Brázda, sám, s batohem plným sprejů, s kufíjou přes obličej a srdcem plným naivity, začal snít o tom, že by mohl být jako David. Aspoň trochu. Věděl, že to nebude tak působivé. Ale musel to udělat. Kvůli Veronice. Na prázdnou zeď u starého skladu pomalu, neohrabaně, s jazykem vyplazeným mezi rty, kreslil gigantické červené srdce. Kostrbaté, nerovné, ale o to upřímnější. Uvnitř pak připsal tlustým písmem: „MYLUJU TĚ, VERČO!“ Pak přidal podpis „KOBRA.“ Když skončil, ustoupil pár kroků a zadíval se na své dílo s něžným úsměvem. Potom si své dílko vyfotil na mobil.

O pár set metrů dál mezitím došlo k mimořádné události, o níž se bude v Oslavanech vyprávět ještě roky. Starý fekální vůz, plně naložený tekutým obsahem, jedoucí zrovna kolem opuštěného průmyslového areálu, dostal smyk na zledovatělé vozovce. Vůz se přetočil, nádrž se při nárazu uvolnila a plná dávka fekálního obsahu se s bolestivým škytnutím rozlila přímo na právě projíždějící policejní dodávku. Zasáhla ji v plné síle. Včetně příslušníků, střechy, interiéru, vysílačky, výstroje a dokonce i čerstvě koupených kobercových potahů. Auto bylo totálně znehodnoceno. Když se za pár minut objevili první svědci, jen stěží zadržovali smích. A když dojeli hasiči, nevěděli, kde začít. Někdo celou scénu natočil a nahrál na TikTok pod soundtrackem „Smells Like Teen Spirit“. Video mělo do rána přes 300 000 zhlédnutí.

Tomáš, nic netušící, už tou dobou dávno spal doma. V pyžamu v Batmanově stylu snil, že Veronika si ho už konečně všimne a dá mu pusu.

Povzbuzen svým předešlým „výkonem lásky“, se nazítří rozhodl vyrazit znovu. Tentokrát s ještě větší vervou. Vzal si s sebou batoh plný sprejů, bloček s předkreslenými motivy samozřejmě nezbytnou kufíju. Připraven. Odhodlán tvořit.

Na jedné z opuštěných zídek poblíž trafostanice začal kreslit. Namáhavě, ale s láskou. Anchy, sluníčka, spirály jako šroubovice DNA. Vše opět kostrbaté, nepravidelné, ale v jeho očích nesporně léčivé. Umění pro zdraví duše. Po chvíli zahlédl na sloupu bezpečnostní kameru, otočil se k ní, pozvedl ruce k nebi jako pračlověk při dávném jeskynním rituálu a začal monotónně deklamovat: „Anchy pro všechny bytosti! Kobra zdraví vesmír! Posílám pozitivní energiu! Uzdravte svoju auru! Buďte na sebe hodní! Sluníčko svítí pro všechny!“ Poté si triumfálně strhl kufíju z obličeje a začal se do kamery groteskně šklebit. Nafukoval tváře jako žabák, dělal opičí a jiné roztodivné grimasy, vyplazoval jazyk, mával, poskakoval, vrtěl se, tancoval. Byla to jeho chvíle slávy. Jeho triumf. Jeho performance.

Než se ovšem nadál, začaly houkat sirény. Dvojice policejních aut přijela rychle a účinně. Tomáš se s výkřikem „Ajáj!“ pokusil utéct. Běžel, co mu nohy stačily. Což nebylo mnoho. Jeho nemotorná postava zápasníka sumo se pro rychlý ústup vůbec nehodila. V zatáčce zakopl o vlastní rozvázanou tkaničku, noha mu podklouzla na zledovatělém asfaltu a s monumentálním zaduněním se zřítil k zemi jako podťatý dub.

Padlý obr ležel rozpláclý, tváří v břečce, s kufíjou v jedné ruce a sprejem v druhé. Policisté ho rychle doběhli, jeden z nich jen se smíchem zamumlal: „Vstávej, Kobro. Spadla klec.“

Tomáš se nebránil. Byl k smrti vyděšený, zmatený a užuž natahoval. V cele předběžného zadržení pak zkroušeně žadonil: „Prosím vás… nevoléte to rodičom. Oni by z toho měli šok. Já to fakt nescel zle. Já jsem enom scel řéct lidem, že svět može být lepší, když na sebe nebudem hnusní! To říkal mojí mamce anděl!“

Policisté se dusili smíchy. Jeden z nich poznamenal: „No jo, to je celé Brázda. Takové obecní blbeček.“

„Kdo može bét tak tupé, že mu nedonde, že objekt je pod kamerama?!“ ozval se další.

Zatímco zbytek směny se stále ještě bavil, přišel náčelník místního oddělení. Statný, prošedivělý, s typicky rezignovaným pohledem venkovského funkcionáře.

„Čum, Brázda,“ oslovil ho, „my ti to smáznem. Úplně. Jakoby se nic nestalo.“

Tomáš zvedl oči s nadějí.

„Akorát má to jeden háček. Víš, to naše auto, ten anton, co nám ho sejmul ten hovnocuc. No, ešče furt smrdí jak ta ludra. Ty nám ho umeješ. Celé. Vykartáčuješ. A jsme si kvit. Jasnočka?“

A tak se stalo. Celý následující den trávil Tomáš v gumové zástěře, s kýblem, kartáčem a čisticím gelem uvnitř zaneřáděného antona. Pečlivě drhnul výplně, mydlil sedačky, vytahoval z roletek zbytky zaschlých lejen a vdechoval pekelný pach krutého trestu, který tak pokorně přijal.

Jeden z policistů při pohledu na něj poznamenal: „Ten má silu průměrné gorile. Aj rozum.“

Tomáš se jen skromně usmál. S pocitem nepostradatelného spasitele vesmíru spokojeně trpěl. Za Veroniku. Za soulad čaker. Za blahobyt lidstva i celé planety. Ba i celého vesmíru, andělů i mimozemšťanů ve všech dimenzích.

Druhý den to přišlo. Příšerný zápach. Nikoli ten běžný, učňovsky všední pach potu. Vůbec. Byl to závan samotného očistce. Ďábelská směs amoniaku, rozkládající se biomasy i odleželých příměsí všeho, co kdy vstoupilo do číchkoli útrob. A k tomu jemný nádech čističe na bázi chloru. Nešťastný Tomáš ukrutně smrděl. Hůř než kafilérie po výbuchu.

Všichni si toho všimli. Učitelé. Spolužáci. Dokonce i školní kočka, co se jinak nebála ničeho, se mu vyhnula velkým obloukem.

„Ty vole, Brázda, tys chrápal v senkrovni?“ utrousil někdo na chodbě.

Tomáš to nesl statečně. „To je vůně spirituální transformace. Duchovní očisty. Viděl jsem peklo. Na vlastní oči. A teď su tu a možu všem vyprávět,“ vysvětloval. Ale nikdo s ním nechtěl sedět. Ani ve třídě, ani v dílně. Ani v jídelně. Ani v šalině. Jen jeho věrný kamarád David. Snažil se to nevnímat, ale červenal se až za ušima.

Odpoledne se přesto oba vypravili do parku pod Špilberkem, kde se měli sejít s děvčaty. Seděli na nízké zídce. David něžně držel Markétu kolem ramen, ta se smála něčemu, co jí špital do ucha. Veronika seděla kousek stranou a Tomáš si přisedl za ní. Ten velikostní rozdíl mezi nimi byl markantní.

Tomáš byl nervózní. A zároveň hrdý. V mobilu měl nafocené své výtvory. Malůvky. Srdíčka, sluníčka, spirály, anchy. Vytáhl je a položil před ni jako svátost: „Verčo… toto všecko sem dělal s láskó. Pro tebe!“

Veronika, obličej napjatý, přimhouřené oči, jen těžko skrývala odpor z té vlny smradu. Přesto se překonala a snímky si prohlédla. Jeden po druhém. Byly, upřímně řečeno, tragikomické. Vlastně i dost roztomilé.

Markéta se začala smát nahlas: „Tome… to je prostě… nářez!“ Rozesmála se ještě víc. David se neubránil a přidal se, ačkoli mu bylo kamaráda líto. Už se však nedokázal udržet.

Tomáš neřekl nic. Jen seděl a culil se s hrdostí. Jako by ani nerozuměl, že se smějí jemu. Ne s ním.

Veronika ho pohladila po rameni a trochu váhavě ho políbila na jeho nízké, dozadu ubíhající čelo: „Ty jsi taký roztomilý hrošík, Tomášku,“ řekla něžně. „Akurát… nehodíme se k sobě. Vůbec. Promiň.“

Tomáš smutně přikývl: „Já vím… Já enom scel, abys věděla, jak krásnó máš dušu.“

Chvíli bylo ticho. Potom se zase všichni začali bavit o novém nápisu OPa, o nějakém studentském protestu, o počasí. Tomáš seděl sám. Stranou všech. Smradlavý a spokojený. Dostal sice od Veroniky kopačky, ale i pusu. Jako v tom snu! Co víc mohl chtít?