Neslyšitelní (63)

Adam a Nikola na sebe narazili náhodou, před Mahenovou knihovnou. On právě vycházel, v ruce nesl noviny a sbalenou tašku. Ona postávala u vchodu, jakoby se nemohla rozhodnout, zda vstoupí. Pohlédli na sebe a oba na chvíli zůstali zmateně stát, neschopní reakce. Potom se Nikola na Adama rozpačitě usmála.

Začali se scházet. Nejdřív jen u kávy, potom na delších procházkách. Nebylo to jako začínat nový vztah. Spíš působili jako dva, co ztratili půdu pod nohama a nutně teď potřebují někoho, kdo ví, jaké je to spadnout na dno. Oba zranění, oba zklamaní. Ona po Jakubovi, on po Elišce. Nikdo jiný jim nezbyl. A tak si začali být oporou navzájem.

Sešli se u malého stolku v kavárně na Orlí. Venku sychravo, uvnitř pára z hrnků a měkké světlo lamp. Nikola dlouho mlčela, rukama svírala lžičku, až se jí chvěly prsty. Nakonec vyhrkla: „Víš, já jsem vždycky byla jenom ta druhá. Vedle Eli. Chodila jsem s ní a s Kubou na akce a sotva chápala, o co vlastně jde. Byla to vedle Kuby vždycky ona, kdo mluvil. Já podrž taška jim jen přikyvovala. Myslela jsem, že aspoň tak někam patřím. Že zapadnu. A nakonec? Odešla mi. I s ním.“ V očích měla slzy, ale rychle je setřela. „Vždycky jsem byla jen její přívěsek. Vlečka. Už od základky.“

Adam chvíli hleděl do svého hrnku, pak se opřel a ušklíbl se: „Já jsem s Eli měl trochu jinačí problém. Měl jsem ju rád, fakt jo. Žádnou jsem nikdy tolik nemiloval. Přísahám. Ale čím víc byla do všeho zapálená, tím víc jsem cítil, že už si s ní nemám o čem povídat. Já potřebuju vědět, co frčí, co se prodává, na čem pracovat, aby se točily prachy. Ona až moc potřebuje věřit v nějaké vyšší dobro. Že vše má ideologickej rámec. Na to jsme naráželi pořád. Nakonec nás to semlelo oba. Jakub jí v ten nejlepší možný okamžik jen nabídl to, co bych já nikdy nedokázal. Pocit, že naplňuje svoje dějinný poslání. Že píše historii.“

Nikola k němu vzhlédla, tiše, s jistou úlevou, že slyší i jeho slabost.

Adam si promnul tvář: „Teď dělám, co můžu, abych to neřešil. Nemyslel na to. Práce, zakázky, nový projekty. Jenže…“ Odmlčel se a zadíval se na ni. Poprvé bez ironie. „Některý věci prostě neokecáš. Nejde z nich vymanévrovat, nevyčíslíš je, nerozpustíš v blábolech. Jen tě to mele a mele. A já zjišťuju, že to nejde utopit ani v prachách, ani v práci, dokonce ani v chlastu, sexu a v cynizmu. Ne. Nejde to.“ Potom dodal: „Víš, táta má ve Vyškově hospodu. Vždycky měla systém. Kolik půllitrů a obědů, tolik korun. Na jednu půlku příjmy, na druhou výdaje a náklady. A nakonec spočítáš čistý zisk. Hezky pod sebou v tabulce. Až na to, že jsme se doma nikdy nebavili o ničem, z čeho se nadalo něco hmatatelného vytřískat a z čeho by nešlo nějak vybruslit.“ Zasmál se bez radosti: „Možná proto vše musím obrátit v čísla, v remcání a odstup. Pro někoho jsem možná bezcitný cynik. Ale ne z přesvědčení. Fakt ne.“

Nikola ho poslouchala, v očích měla stín vlastní bolesti. Pomalu natáhla ruku a pohladila ho. A Adam ji nechal. Povzdechla si a sklopila oči k prázdnému hrnku.

„Víš, já jsem vlastně ta druhá i doma,“ zašeptala. „Naši vždycky tancovali kolem Pavlíka. Bráchy. Já… jsem byla spíš někde bokem. Jasně, nikdy mi neublížili. Jen si mě nevšímali. A já si na to zvykla. Být neviditelná.“ Podívala se na Adama s lehkým, skoro plačtivým úsměvem. „Možná i proto jsem tak dlouho vydržela s Eli. Byla jsem na to zvyklá. Tak, že mi to i přišlo normální.“

Adam mlčel, díval se na ni déle, než by chtěl. Ne s lítostí, spíš s tichým porozuměním. „Tak to jsme na tom podobně,“ řekl nakonec.

Nikola se po chvíli pousmála, trochu nesměle, jako by ji ta myšlenka samotnou zaskočila. „Víš, je to zvláštní. S tebou se přehlížená necítím,“ řekla tiše.

Adam se zasmál, poprvé bez hořkosti: „To protože já jsem většinou taky až ten poslední. Ocas. Nejprv Elinčin. Pak aj Doležalův. To su vlastně doteď. Jeho pucflek.“

Jejich pohledy se na okamžik setkaly a zůstaly viset déle, než by čekali. Náznak, že by se jejich osamělost mohla někdy prolnout. A že by v tom mohlo být víc než jen útěcha. Chvíli seděli v tichu. Bylo to až trapně upřímné a právě proto osvobozující.

Školská komise oslavanské základky rozhodla v těch dnech i o Vanese. Na třídních schůzkách Marice, navzdory její nevoli a Vanesiným schopnostem, důrazně doporučili umístění „do zvláštní školy.“ Pro Vanesino údajně „nezvladatelné chování“ a „problémy s adaptací a začleněním se do kolektivu.“ Stará a ohraná klišé. Ta speciální třída se nacházela na jedné základce až v Brně. Vanesa každý den zarputile nastupovala do autobusu, s batohem větším než byla sama. Někdy ji doprovázela Natálie, jindy Veronika. Nemohly ji nechat jezdit samotnou.

Veronika zavítala na internát se smíšenými pocity. Rozhodla se. Dál tu bydlet nechce a nebude. A s Markétou už vůbec. Přišla ubytování zrušit. Jen pár podpisů, vrátit klíč i průkazku. U vrátnice ji ale zastavila vychovatelka s obálkou v ruce. „To je pro tebe,“ řekla tiše, skoro omluvně. „Našla jsem to na stolku v tvojem pokoji. Je na tom i tvoje jméno.“

Veronika rozlepila obálku až na lavičce před školou. Písmena na papíře byla roztřesená, jako by je někdo psal v horečném blouznění: „Já vím, že to nejde vzít zpátky. Byla jsem tam. Nedokázala jsem nic udělat. Utekla jsem. On křičel. Tak zoufale. Ale já... bála jsem se. Ne policie. Jich. Ale ještě víc i rodičů. I sebe samé. Všichni dobře víme, že si začali oni. On se jen bránil. Bránil i mě, protože na mě sahali. On nevytáhl nůž, ten mu jenom vypadl z batohu, když ho začali mlátit. Oni do něj kopali! Tloukli ho tou věcí! Příšerně! Taky vím, který z nich byl nejhorší. Nevím, jestli si zasloužím, abys mi věřila. Ale aspoň ti to říkám. Ať se aspoň ví, jak to bylo doopravdy. Já už nemůžu mlčet. Nejde s tím žít. Promiň mi to. I Davidovi řekni, že mě to moc mrzí. Nemohla jsem jinak. Odpusťte mi. Prosím vás o to!“

Veronika dlouho seděla, list se jí v ruce chvěl. Bylo zřejmé, od koho dopis je. Ta, která byla u všeho a mlčela. Zmizela, uzavřela se do sebe a nechala Davida bez pomoci. Markéta. Teď popsala celý incident od začátku až do konce. Přesně a podrobně. Ale beznadějně pozdě.

O pár hodin později nafotila dopis na mobil poslala Natálii s krátkou zprávou roztřeseným hlasem: „Našla jsem to dneska. Nevim, či pomůže. Ale asi to máš mět.“

Markéta nikdy nebyla nepřítel. Nikdy ani hrdinka. Byla dívkou sevřenou mlčením své lepší rodiny, kde se šeptalo: „Ty přece víš, jak to chodí. Někteří, třeba Verča, jsou slušní, ale zbytek…“ Markéta tu hranici nikdy doopravdy nepřekročila. A v klíčovém okamžiku se nedokázala za Davida postavit.

Natálie to pročítala znovu a znovu. Žádný šťastný konec ani patetický návrat. Jen střípek pravdy, vyřčený příliš pozdě a příliš potichu. Cítila bolest i zadostiučinění zároveň. Zavřela oči. Nebylo to vykoupení. Jen tichá zpověď jedné nešťastnice.

Sešly se doma v Oslavanech. Obě seděly u stolu, mezi nimi ten dopis. Písmo se jim vpíjelo do očí, každý řádek bodal jako trn. V hloubi duše věděly, že Markéta se nevrátí. Ale její dopis by mohl pomoci.

„Musíme to ukázat Eli a Jakubovi,“ řekla Natálie tiše, skoro jakoby prosila.

Veronika přikývla, i když její hlas zněl tvrději: „Kvůli Davidovi. A soudu.“

O pár dní později seděla Eliška v kavárně a držela dopis v ruce. Četla ho soustředěně několikrát a oči jí planuly: „To je zásadní. Můžeme to použít k obnově procesu. Tohle už je důkaz.“ Jakub jí hleděl přes rameno a nakonec si dopis ofotil. Byli plní energie, odhodlaní. Spolu s advokátkou Doubkovou se pustili do práce. Právní argumenty se začaly hýbat kupředu. Jenže svědectví zaznělo příliš pozdě. Markétina zrada bolela a už nešla vzít zpátky.

Jakub rozložil kopii dopisu doma na stole. „Tohle napsala ta Markéta, ta jeho holka, co zdrhla,“ řekl vážným tónem matce.

Klára se naklonila, přečetla první řádky a oči se jí rozzářily: „No výborně! Přesně toto potřebujeme. To lze skvěle použít!“

„Počkat, mami,“ namítl Jakub, „vždyť je to svědectví o všem, co se té noci stalo.“

„Kubíku, právě proto,“ skočila mu do řeči. „Uděláme kulatý stůl o diskriminaci. Seženeme média, připravíme prohlášení. Spravedlnost pro všechny.“

Jakub nadšeně přikývl: „Jo, a já se postarám o kontakty. Transparenty, tiskovka… to musí mít dopad. Pohneme s tím.“

„A co Naty? A její brácha? Co on osobně?“ zeptala se opatrně Eliška, sedící s nimi u stolu.

Klára mávla rukou: „Hele, nezužujme to jenom na jeden případ. Vždyť je toho plno. Není jediný. Musíme to pojmout šířeji. Univerzálně. Vždyť přece bojujeme za všechny takto znevýhodněné. A tím pádem i konkrétně za něho.“

O „kulatém stole“ se záhy dozvěděli i Polhošovi.

„Dikh, Ferko,“ hlesla Marika dojatě s leskem v očích, „Hento je o nás! O Dávidkovi. O Natálke. To je pocta!“

František jen zamručel: „A co já vim… ňáke moc načančane je to celé.“

Natálie s rodinou mlčky sledovala obrazovku mobilu s tiskovou konferencí přenášenou online na facebooku. Doléhala k nim fráze: „Spravedlnost pro všechny.“ Ale Davidovo jméno nikde. Nikde jeho tvář, nikde jeho hlas nebo dokonce zmínka o jeho tvorbě. Jen obecné řeči o diskriminaci a integraci. Na každém záběru Jakub a Klára a občas někde v pozadí za nimi vykoukla i Eliška. Mluvili o „pozitivním příkladu jisté rodiny z okolí Brna, která to dokázala.“

Natálie sevřela ruce v klíně: „Ale oni mluvijou tak maximálně o nás. Ne o něm. Jeho ani nezmínili. A už vůbec ne to, že maluje a co maluje.“

Veronika pokrčila rameny.

Marika se zarazila, pýcha v očích se jí pomalu změnila v rozpaky.

Natálie cítila, jak se jí v hrdle hromadí hořkost: „Zas to vzali po svojom. Ten příběh. Né enom Davida, aj náš.“

František si odkašlal: „A sme zas enom křoví.“

Obnovený proces s Davidem začal nenápadně, ale brzy o něm mluvilo celé Brno i okolí. O tvorbu OPa se zajímali zástupci alternativních galerií, pracovníci nízkoprahových center i vedoucí komunitních klubů. Na sociálních sítích se rozjel nový trend. Hashtagy #OPjehlas a #OPnenizlocinec se objevily na stovkách příspěvků. Příznivci a fanoušci sdíleli vlastní fotky jeho prací a v diskusích se zuřivě hádali s odpůrci. OP se stal symbolem rozdělujícím společnost.

„Má to společensko-kritickou i terapeutickou hodnotu,“ řekl novináři Chalupovi jeden z příznivců. „Není zločinec, je to symbol.“

Soud nakonec rozhodl pro ústavní výchovu, ale nikoli v uzavřeném zařízení. Otevřený režim. David může ven, ale musí se pravidelně hlásit na sociálce, odpracovat hodiny a hodiny veřejně prospěšných prací a postupně nahradit způsobenou škodu i se vzniklými úroky. Nebyla to úplná svoboda, jen naděje na život mimo zdi.

Jednoho slunečného jarního dne se Eliška zastavila na ulici. Na šedé zdi se skvěl zelený strom a na něm nápis: „Žij jinak. OP.“ Na chvíli se zadívala, koutky rtů jí cukly do úsměvu. Vypnula mobil a nechala myšlenky plynout: „Někdy neslyšíme pravdu. Ale víme, že nelze mlčet.“ Vybavila si matčiny rady: „Žádné sedávej panenko v koutě. Naopak. Nikdy se nebát, prosazovat se a vítězit.“ Pak si pomyslela: „Jenže co když člověk nechce pořád jen bojovat?“

Možná proto Natálii nabídla, že bude doučovat její mladší sestru. Sedávaly spolu u stolu, Eliška vysvětlovala úlohy a Vanesa ji sledovala s nedůvěřivě jiskřícíma očima. Potom ji vzala i do Centra volného času: „Tady si vybereš kroužek.“

Vanesa nejistě přikývla a nakonec si vybrala dívčí skautský oddíl. Eliška přemluvila Jakuba, aby za Vanesu zaplatil všechny členské příspěvky. Udělal to velíce rád, ale ještě ten večer z toho spolu s matkou vyrobili kýčovitý post na sociální sítě. Pod Vanesinou fotkou ve skautském kroji stálo: „Podporujeme sociálně znevýhodněné děti, aby mohly do kroužků.“ A v rohu velké logo D+, nadace Kláry Doležalové. Eliška si toho v zápalu aktivizmu ani nevšimla.

Když se David po čase vrátil domů na první víkend, otec se na něj dlouze díval a nakonec promluvil: „Nespravodlivost nevymažeš, čhavo. Aľe možeš ju prerást.“

Syn sklopil hlavu. Nebyla to útěcha. Jen rada do života.

David brzy pochopil, že veřejně prospěšné práce nemusí být jen trest, ale i představení. Přišel v kufíji přes obličej a v rukou koště. Věrný kamarád Tomáš Brázda ho fotil a natáčel, často ale spíš zdržoval svou neobratností a nechápavostí. Na Instagramu se objevily první příspěvky: „OP je zpátky a už ho nezastavíte.“ Zametal ulice, natíral omšelé zdi, ale nebyl ponížen. Byl to jeho další manifest. Událost dne.

Jednou přijal nabídku jistého anarchistického klubu v Králově Poli. Na šedé zdi vytvořil autoportrét: postavu bez tváře, v kufíji, v ruce sprej. Pod obraz napsal: „Jsem OP. Nemám jméno. Ale pamatuješ si mě. Mlčím za ty, co nesmijou mluvit.“ Anarchisté u malby zapálili svíčky a kdosi to hned sdílel na sociální sítě. Během pár hodin vznikla před podnikem fronta. Lidé se chtěli fotit s obrazem i s OPem samotným.

Motivován tímto zážitkem, uspořádal akci: „Chceš fotku s OPem? Přijď zítra v deset na Malinovského náměstí. Budu tam.“ A opravdu tam stál. V kufíji. Zametal dlažbu, když se začali trousit první zájemci. Studenti, skejťáci, hipsteři, pár holek ze střední. Znovu fronta. Selfíčka, krátká videa. Ale zásadně jen s tváří pod šátkem. OP se stal idolem.

Mezi čekajícími byla i drobná dívenka, sotva čtrnáct. Plavé vlasy svázané gumičkou, batoh s plyšákem. Když na ni přišla řada, podívala se na něj s obdivem: „Vypadáš jak rytíř z pouště.“

David se na ni zasmál očima: „Ne. Enom nechcu, aby mě systém poznal po gzichtě.“ Pak se sklonil, vzal její památníček a načrtl jednoduchý obrázek. Malý semenáček rašící z pukliny v asfaltu. Pod to připsal: „99 % věcí ve škole jsou blbosti, co zapomeneš. Ale kvůli tomu 1 % se oplatí tam chodit.“

Když jí památníček vrátil, dívka se usmála, jako by právě dostala nejcennější dárek. Vedle ve frontě už netrpělivě přešlapoval nějaký uhrovitý mládenec v kšiltovce. Otočil se na kamaráda a nadšeně zařval: „Ty vole, mám OPa! Ale jen v arafatce, jinak se nefotí. Fakt boss!“

David se narovnal, zvedl koště a zametl další úsek ulice. Fronta se natahovala. A on věděl, že jeho hlas se neztratí.

Libor Chalupa se zastavil opodál, vytáhl fotoaparát i zápisník. „Tohle je materiál,“ zasyčel. Před ním se vinula fronta puberťáků, kteří se chtěli vyfotit s klukem, co měl koště v ruce a tvář zahalenou v palestinském šátku.

Mládenec v kšiltovce do kamery telefonu hulákal dál: „Ty vole, OP je boss! Neukáže ksicht!“

Chalupa si odkašlal: „To bude titulek. Trest jako happening.“ Zaznamenal i drobnou dívenku s památníčkem, jak odcházela s očima rozšířenýma jako po setkání s celebritou. Chalupa se kysele pousmál: „Ta malá už má svůj idol. Jen zapomněla, že její hrdina je vlastně odsouzený zločinec.“ Pak nasadil svůj osvědčený tón mezi ironií a falešným soucitem a do diktafonu si nahrál: „Měl za trest zametat ulice a natírat zdi, zábradlí a lavičky. Jenže místo toho vznikl fenomén. OP se zahalenou tváří, idol teenagerů, senzace internetu. Kdo to je? To nikdo neví. Ale v téhle zemi, kde se z trestu vytváří performance, to možná ani není důležité. OP je značka. Nejde už zamést pod koberec.“

Jenže značka OP nezískala tvář. V době ego kultu a selfíček Davidova tvář nikde na síti nevisela. Ani mimo ni. David nikdy nikomu neposkytoval žádné rozhovory. Nepsal manifesty. Nechával za sebe hovořit jen svou tvorbu. A právě proto zůstával autentický, neovladatelný a neuchopitelný. Tím vyčníval.

Markéta stála schovaná v podchodu, rukama svírala popruhy tašky, až ji bolely dlaně. Před očima se jí míhal dav, mobily a selfie hole ve vzduchu, smích mladých lidí. A uprostřed toho všeho on. David. Zahalený, s koštětem v ruce. Zametal, pak se narovnal, někdo mu podal památníček a on do něj něco načmáral. Všechno se jí vrátilo. Ta noc, jeho křik, její útěk. Neodvážila se přiblížit. V hrdle ucítila dusivý knedlík. „Chtěla bych…,“ řekla si v duchu, „ale nevím, zda můžu.“ Udělala krok zpátky, pak další. Nakonec zmizela v davu dřív, než by se k němu mohla přiblížit. „A teď už určitě nesmím,“ přemýšlela dál cestou na internát. Nikdy víc se už neukázala.

O pár dní později Matouš seděl večer u notebooku, Natálie se k němu skláněla z druhé strany obrazovky. Hovor se zadrhával, spojení nebylo ideální. Ale oba zachytili video kolující na sítích: OP v kufíji, fronta náctiletých a hashtagy, co se šířily rychleji než oheň.

Matouš se pousmál, ale pohled měl vážný: „On mlčí, Natynko. Ale říká toho víc než všichni kolem.“

Natálie přikývla, cítila hrdost, ale i neklid. Tolik se bála, že se bratrovi může zase stát něco nepěkného.

Při jedné z dalších veřejně prospěšných prací David v kufíji zametal schody u nádraží. Koutkem oka zahlédl těžce opilého špinavého bezdomovce, jak se smradlavý, pozvracený a pomočený potácí kolem lavičky: „Ty kokos, fuj … Takto kliďánko možu dopadnout taky.“ V tu chvíli sám sobě v duchu přísahal: „Už nikdy nebudu chlastat! Nevezmu to do huby! Alberta kamoš doktor ze Sýrie též neslope a nezdá se, že mu to chybí.“

O pár minut později k němu přišel dlouhovlasý mladík s jointem v prstech a chtěl po něm tag na tričko. Linul se z něj štiplavě nasládlý pach konopí, který David okamžitě poznal. Z vlastní zkušenosti.

„Víš, kámo,“ začal mladík, „já hulím, aby se mi otevřela mysl.“

David zakroutil hlavou: „Když ti třeba otevřít mysl, tak ju máš asi furt eště zavřenou a musíš na ní eště zamakat. Já to pochopil až v pasťáku. Tráva není cesta. Musíš se k tomu probojovat čistě a nepodvádět.“ Když vlasáč zmateně ustoupil, David cítil, že v sobě konečně našel klid. Ten už mu nikdo nemohl vzít.

Život Polhošových se teď točil kolem jediné cifry: 287 000 korun plus úroky, které jim rostly před očima jako jedovatý plevel. Rychleji, než stačili dluh splácet. Každý z nich se snažil nést svůj díl břemene. Natálie hrála na harmoniku v brněnských podchodech a na náměstích až do noci, až jí chytaly bolesti a křeče v palci. František bral každou šichtu na stavbě, dřel v dešti, chladu i horku, dokud mu síly stačily. Marika, až dosud v domácnosti, teď uklízela všude možně po Oslavanech i Brně, aby domů přinesla aspoň pár tisíc navíc. Veronika po vyučování doplňovala regály v supermarketu. Líčila se, aby před spolužačkami na zdrávce zakryla kruhy pod očima. Nemohla se tak dobře připravovat na studium, horšil se jí prospěch a to těžce nesla. I David sotva stíhal. Veřejně prospěšné práce mu spolkly všechen čas. Z učňáku ho vyhodili hned po zadržení. Prý pro špatné chování. Rodina byla na dně. Jako by je ten soudní rozsudek semlel v jeden opotřebovaný stroj na splácení dluhu. Natálii pomáhal Matouš, díky jeho videohovorům se aspoň na pár desítek minut mohli všichni odreagovat. Také si našel brigádu v Berlíně v nějakém skladě. I on se snažil přispět svým dílem. Pár desítek tisíc poslali z Kataru i Marwan a Anna. Víc si teď nemohli dovolit, sami ještě teprve budovali nový domov. Náklady na život tam nebyly zrovna nejmenší a příjem měli jen jeden. Několika tisíci přispěli i Ráczovi, dalších asi pětadvacet se sešlo dohromady od všech příbuzných na Slovensku a od Matoušovy tety Milady z Hradiště. Někteří Polhošovi a Žigovi v Remetech uvažovali, že si snad půjčí i od Kokyho, ale František jim to raději velmi důrazně rozmluvil.

„Každý den je úmorný a každý večer tichý. Modlitba ti dá směr ihned, i když odpověď až za chvíli,“ psala Natálii Anna.

Natálie v noci ve svém pokoji křečovitě sevřela Anniny tyrkysové modlitební korálky a s očima ke stropu tiše hlesla: „Paľikerav, Devlale. Děkuji Ti, Bože.“

Tomáš neměl bez Davidovy pomoci sebemenší šanci se na učňáku udržet. Raději to vzdal po pár týdnech sám. Brázdovi ho přehlásili do praktické školy, aby se naučil aspoň správně vypsat a úspěšně zaplatit složenky.

Ve vestibulu konzervatoře se v těch dnech objevila velká a nápadná duhová vlajka. Někdo ji vyvěsil na oficiální nástěnku vedle oznámení o přijímacím řízení a letáků s pozvánkami na koncerty a oběžníky školy. Za akcí stáli Jakub s Eliškou. Předem to nikomu neoznámili. Ovládala je jistota, že konají správně. Jakuba povzbudila i jeho matka a zpětný tichý souhlas zástupkyně Říhové.

„Veřejná škola má být bezpečné místo pro všechny. Když v Brně pochodujou se svýma vlajkama a odznáčkama nějací zasraní náckové ze Svornosti, tak proč u nás nevyvěsit vlajku sexuálních menšin? Třeba i tady,“ vysvětlovala Eliška každému, kdo se ptal. Někteří studenti souhlasili, jiní jen bezradně pokrčili rameny.

Do vestibulu dorazil i ředitel Fuchs. Prohlížel vlajku dlouze, z uctivé vzdálenosti. Nakonec suše promluvil ke studentům: „Dejte to dolů. Ne že bych měl něco proti nim a jejich právům. Ale mám velký problém s vaším nerespekem k neutralitě školního prostředí. Co když tu zítra pověsím třeba moravskou vlajku? Vždyť i my Moravané jsme přece taky utiskovaná menšina! Naše identita je rovněž ohrožena a zpochybňována. Budete pak bránit i mě? Nebo mě sežerete za provinční nacionalizmus?“

„To je přece nesouměřitelné,“ kontrovala mu Eliška podrážděně. „LGBT+ a transgender lidé čelí na rozdíl od vás diskriminaci systémové. A kdo jiný se za tyto lidi má postavit, než my na konzervatoři? Mezi gayi bylo přece tolik skvělých hudebníků a slavných umělců, namátkou třeba Petr Iljič Čajkovský!“

Fuchs pokrčil rameny: „Děvenko, já už mám přes šedesát. Zažil jsem si věci, o kterých vy nemáte ani ponětí. Třeba režim, co agresivně ládoval školní nástěnky svou ideologií. Dobu, kdy „kdo nebyl s námi,“ byl „proti nám.“ Jsem rád, že už je to dávno pryč. Že vás mohu učit český jazyk a literaturu bez ideologie.“ Potom přísně dodal: „A navíc jsem ředitelem tohoto vzdělávacího ústavu. Takže to sundáte. A fofrem.“

Jenže Jakub s Eliškou vypověděli Fuchsovi poslušnost a vlajka zůstala na nástěnce dál. Fuchs běsnil. Seděl v ředitelně za stolem, prsty bubnoval o desku a hlas měl ostrý jako nůž: „Blaničko, tohle si nesmíme nechat líbit! Neumannová s Doležalem vědomě ignorují mé pokyny. Na oficiální nástěnku nemá nikdo bez pověření ředitele školy právo cokoli zavěšovat. To je porušení školního řádu. Navrhuji ředitelskou důtku.“

Zástupkyně Říhová zůstala klidně stát mírně nakloněná dopředu: „Pane řediteli, s dovolením, to by bylo trapné před celou uměleckou scénou. Proboha! Studenti se postavili za něco, co považují za správné. A já se za ně nestydím. Naopak. Ta vlajka přece nikomu neubližuje. Takovým trestem bychom narušili naši vlastní autoritu. Upřímně, máme demokracii a studenty přece vedeme k tomu, aby vyjadřovali svůj názor. Ti dva jen sdělují své postoje. O tom přece demokratická diskuse je, anebo se mýlím?“

Fuchs se zarazil, tvář mu ztuhla a hlas uvízl v hrdle. Poprvé měl skutečně pocit, že přišel o poslední zbytky kontroly. Že neodvratně ztrácí půdu pod nohama. Dokonce i jeho zástupkyně, jeho pravá ruka, o níž si myslel, že ho vždy poslouchá na slovo a plní jeho vůli do puntíku, teď stojí proti němu.

Akordeonisté zrovna končili hodinu s třídním učitelem Koudelkou. Zatleskal rukama, aby upoutal jejich už unavenou pozornost: „Drazí moji! Pozor, pozor! Mám pro vás ještě jednu velkou novinu nakonec!“

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho a studenti otočili hlavy. Koudelka se na ně hrdě usmál: „Jako každý rok proběhne i letos závěrečný koncert maturantů. A nás na něm zastoupí rovnou dva. Duo těch nejlepších z vaší třídy! Natálie Polhošová a Jakub Doležal! Prosím potlesk!“

Většina reagovala tleskáním, kdosi na protest hvízdl, někdo se posměšně uchechtl.

Natálii polilo horko i studený pot a srdce jí bušilo. Splnil se jí sen. Hrát konečně na velkém pódiu, kde se představili jen ti nejlepší. Jenže s Jakubem. A s klasickým repertoárem. A její palec po artrodéze už nezvládne žádné zběsilé běhy ani rychlá střídání akordů. V duchu už viděla jeho prsty tancovat po klaviatuře, zatímco ona v této situaci dovede tak maximálně udržet rytmus. Hrdost z úspěchu i satisfakci z konečného uznání na škole v ní kalila trpkost, že její chvíle na výslunní bude jen krásnou a originální ozdůbkou na vystoupení někoho jiného. Zahraje, ale jen jako jeho líbivě exotický doplněk.

Po hodině ji Koudelka zastavil u dveří. „Natálie, přesně vím, co se ti honí hlavou,“ řekl tiše, aby je nikdo neslyšel. „Neboj se, já vím, co umíš a dokážeš. A publikum to taky pozná. Nepřekonatelné barvy tvých akordů a tak hluboký cit v každém tónu… to žádný Doležal nikdy nedožene. I kdyby stokrát měl všech deset prstů zdravých.“

Natálie sklopila oči: „Ale sóla má on. Já su tam enom… doprovod.“

Koudelka zavrtěl hlavou: „Nesmysl. Akordeonistka tvého formátu nikdy není žádný doprovod. Najdi si ve skladbě svoje okamžiky a ukaž se. I kdyby to mělo trvat jen pár taktů. Publikum si je zapamatuje. Sama víš, že to není jen o prstech, výdrži a technice. Natálko! Nebojím se, že si s tím svým nedostižným instinktem pro muziku tu skulinku pro sebe nenajdeš!“

Když Natálie doma oznámila, že ji vybrali, Marika jí hned sevřela tvář do dlaní: „To je ono, Ružičko! Tvoja chvíľa! Ukažeš jim, že aj naša holka može stát na pódium jak veľka dáma.“ V očích měla hrdost a slzy.

František, unavený po šichtě jako kotě, jen kývl, ale úsměv mu zůstal na tváři: „Čhajori moja! Aspoň raz, Natálo, ať tleskajou tobě, ne furt enom tým jejich.“

Malá Vanesa poskakovala po kuchyni, tleskala a výskala: „Naty je slávna! Slávna!“

Veronika se zatvářila méně nadšeně, přehodila si tašku přes rameno a řekla: „Hlavně nebuď enom druhý hlas.“

A David se jen ušklíbl a zamíchal v talíři: „Hm. Tak aspoň někdo z nás bude na pódiu, ne enom na ulici s metlou. Doufam, že nebudeš enom Doležala chvost.“

Natálie je poslouchala a v srdci se jí mísila hrdost s trpkostí. Věděla, že rodina do ní vkládá naděje, ale že na pódiu ji on znovu zastíní. Přesto jim jen tiše přikývla. Nechtěla je zklamat.

Večer to vyprávěla přes videohovor. Matouš se usmál, i když vypadal unaveně: „Víš, Natynko, lidi si stejně nejvíc pamatují toho, kdo je nejvíc opravdový. A to jsi ty. Ten šašek může předvádět techniku jakou chce, ale ty máš srdíčko. A to nejde přehrát. I kdyby hrál a přitom stál na hlavě.“

Natálie se na něj hořkosladce usmála: „Akurát, že to nikdo nevidí.“

„Já ano,“ řekl Matouš. A to jí v tu chvíli stačilo.

V obýváku luxusní vily Doležalových mezitím Klára promlouvala rozhodným hlasem k synovi a manželovi: „Musí pryč. Brzdí nás. Kdyby školu řídila Říhová, šlo by cokoli. A hladce. Bez obstrukcí.“

Roman Doležal se zvedl z křesla, ruce založené: „No jo, uznávám. Chce to změnu. Postrčte ji nějak chytře.“

Jakub přikývl, podíval se na rodiče: „Studenti budou stát za náma. O to se postarám.“ Pak zvedl telefon a zavolal Elišce: „Elinko, potřebuji návrh petice. Proti tomu homofobovi Fuchsovi. Má diktátorské manýry. Nám důtky za názor přece nikdo dávat nebude! Jsme moderní škola a ne strašidelné vězení bigotnosti. Toto je jak z Příběhu služebnice.“

Klára spokojeně kývla: „Přesně tak. Až to bude na stole, Jarda ztratí půdu pod nohama. A Blanka už je připravena konzervatoř převzít.“

Eliška, sedící doma u počítače, už psala první věty: „My, studenti konzervatoře, požadujeme odvolání ředitele Jaromíra Fuchse, neboť jeho metody vedení školy jsou nejenže nedemokratické a bezohledné vůči svobodě projevu studentů, ale také bytostně homofobní, bigotní a nepřátelské vůči diverzitě do té míry, že ohrožují bezpečný prostor příslušníků sexuálních a národnostních menšin na naší moderní vzdělávací instituci.“

Kristýna hleděla dceři přes rameno. Když viděla, co píše, utrousila: „Jen ať. Kuba má pravdu. Pryč s ním, s dědkem zaprděným. Ten patriarchální dinosaurus měl už dávno vyhynout.“

O pár dnů později už vestibul konzervatoře hučel jako úl. Na stole uprostřed ležela petice, čisté archy s předtištěným textem. Nad nimi stáli Jakub s Eliškou, obklopení skupinkou rozvášněných příznivců, zuřivě podepisujících petici, jakoby na tom závisel osud vesmíru.

„Podepište všichni!“ povzbuzovala Eliška a oči jí plály. „Fuchs nás nechce slyšet. Ale když nás bude dost, couvne. Nebo bude muset.“

Jakub dodal razantněji: „Chceme pro školu nový lepší začátek pod tolerantnějším a otevřenějším vedením. Ukažme, že se toxických autorit nebojíme!“

Studenti se hrnuli k papírům. Někteří nadšeně, jiní s rozpačitými úsměvy. Kdo v té strhující atmosféře váhal, brzy měl v ruce pero také. Natálie stála opodál, prsty svírala popruhy od tašky. Vnímala šepot spolužáků a jejich narážky, ale nehnula se z místa.

Eliška si toho všimla: „Naty, pojď honem taky! Vždyť ty sama přece nejlíp víš, jaký to je, když tě všichni přehlíží a odstrkujou. On tě přece loni úplně natvrdo vyhodil z ročníkového koncertu! Udělej správnou věc a podepiš to! Za děcka jako ty!“

„Nevim, Eli. Neco mi na tom furt nesedí, nechej mě si to eště rozmyslet,“ zavrtěla Natálie hlavou, ale její hlas v tom hluku zanikl.

Eliška se otočila na Jakuba: „Kubo, vždyť ona se bojí! A vůbec se jí po tom všem nedivím.“

„No právě! Právě kvůli takovým, jako je Fuchs, se lidi jako ona bojí projevit svůj názor,“ odvětil.

Nikola, když o tom slyšela od Natálie, jen pokrčila rameny a stáhla se: „Já už v ničem takovým nejedu. Mám dost Kuby, Eli i jejich věčných bojů.“ Eliščinu petici nepodepsala. Cítila, že už je to pro ni celé cizí. Příliš vyhrocené. Příliš teatrální.

Natálie o všem pověděla večer Matoušovi. Na obrazovce se zamračil: „Víš, Natynko, já moc dobře chápu, kdo je Fuchs. A že hodně ublížil i přímo tobě. Ale hned i petice za jeho hlavu? Až tak? Buď raději opatrná.“

Nikola se po škole dál scházela s Adamem. Čekala na něj před budovou FutureWave. Chodili spolu na procházky a vedli dlouhé hovory v kavárnách. Jen on jediný teď dovedl z jejího hrdla občas vyloudit smích, který se už dávno neozýval. Nebyli ještě pár, ale nejbližší přátelé už ano.

Jednou seděli na lavičce v Denisových sadech a hřáli se na sílícím jarním slunci. Adam se zadíval na město a zamumlal: „Víš, tihle idealisti si myslí, že změní svět. Ale svět mění vždycky jenom ti, co drží kasu, anebo klíče od skladiště surovin a informačních zdrojů. Všechno ostatní je jen póza. Podružná výšivka na ubruse.“

Nikola se pousmála, trochu smutně: „A já už na ty pózy nenacházím sílu.“

Adam na ni pohlédl, tentokrát vážně: „Se mnou je dělat nemusíš. Já na ně totiž zvysoka kašlu.“