Neslyšitelní (64)

Polhošovi počítali a obraceli každou korunu. Marně. Bezmála tři sta tisíc plus úroky byla pro ně nedostižná částka. Všichni dřeli do úmoru, a přesto to byla jen kapka v moři. V Oslavanech bylo dusno z nevyřčené bezmoci. František usnul vyčerpáním na gauči, Marika se vrátila s rukama do krve rozleptanýma od saponátů, Veronika odpadla s učením na klíně. Natálie seděla u kuchyňského stolu, hlavu složenou v dlaních, před sebou hromádku nezaplacených složenek. A tehdy ji napadlo zkusit požádat o pomoc i Nikolu a Adama.

Nikolu potkala ve škole. Z peněženky vytáhla symbolickou dvoustovku a pokrčila rameny. S Adamem se sešla v kavárně nedaleko FutureWave. Seděla naproti němu a šeptem, skoro provinile, ale o to naléhavěji poprosila: „Třeba nám neco přes tři sta tisíc. Nemáme. Dlužíme. Hrozi exekuce. Za škodu, co nadělal brácha.“

„Tolik? Jak se mu to podařilo?“ ušklíbl si ironicky.

„On sprejuje. Můj brácha. Víš, David … Adame, to on je ten OP! Můj brácha.“ Pak si hned uvědomila, co provedla. Sevřela si ústa rukou a sklopila oči: „Adame, prosim tě, přisahej! Nesmiš to nikomu řict! Nikomu, jasné?! On to tají. Akurát my sami to prostě nedaváme …“ Měla slzy na krajíčku a v jejím hlase bylo téměř hmatatelné zoufalství.

Adam na okamžik oněměl. Cítil, že mu někdo právě otevřel trezor s pokladem. Taková šance se neodmítá. Sledoval ty fronty teenagerů, hashtagy, happeningy na sítích. Teď věděl, kdo za tím je. Zároveň cítil, že by se to dalo skvěle zpeněžit. A tak začal obcházet firmy. Velké korporátní klienty FutureWave. Softwarové korporáty, banky, supermarketové řetězce, fastfoodové frenšízy.

„Znám OPa, představte si,“ zmiňoval se nezávazně, jen tak mezi řečí manažerům a jednatelům, „ten kluk vám udělá dokonalou reklamu. Ale pozor. Není to žádný obyčejný sjetý skejťák, co vám načmárá logo na garáž. Tohle je OP. Jen tak někomu něco nenamaluje.“

Manažeři zpozorněli.

Adam nadhodil cenu, pokaždé o dost vyšší, než si sami představovali. Podle velikosti a síly firmy klidně i vyšší statisíce. K tomu přidal podmínku: „Kdo chce mít jistotu, že OP neucukne a nakonec si vybere právě vás, musí mi připlatit dalších padesát tisíc za to, že ho přemluvím. A potřebuju i něco bokem, aspoň sto litrů, aby zajistil, že mu OP nepřeběhne ke konkurenci. On to chce všechno čistý. Žádný šmejdy. Ale když uvidí, že fakt stojíte o spolupráci ... čím víc dáte, tím větší máte šanci.“

A peníze se začaly sypat.

David zatím dřel na veřejně prospěšných pracích. Adam za ním přišel s obálkou: „Kámo, mám pro tebe job. Dokonce vícero zakázek. Když uděláš všechny, dostaneš fakt balík. Když si budeš chtít vybírat, bude to o trochu míň. Je to na tobě, OPe. Tvoje volba.“

David poslouchal, v hlavě mu duněla jediná cifra – 287 000 plus úroky. Viděl před sebou jen cestu, jak dluh co nejrychleji splatit a odlehčit rodině. Nic jiného v té chvíli vnímat nedokázal.

„Chcu si vybrat. A beru tyto,“ přikývl.

„Fajn. Dík. Jsi fér. Jdem na to. Z dvaceti nabídek máš osm, které chceš. Každá za pětapadesát tisíc.“

David neměl ani nejmenší tušení, kolik peněz bylo na začátku a kolik doputovalo až k němu. Firmy platily tučné statisícové „bonusy“ za to, že zrovna oni budou ti vyvolení. Adam si všechny ostatní peníze shrábl do kapsy a Davidovi se o nich nikdy ani slůvkem nezmínil.

David měl iluzi volby, ale ve skutečnosti už dávno nehrál podle svých pravidel. Billboardy a stěny korporátních kanceláří nyní zdobily jeho nové malby. Precizní, výrazné, ale už ne jeho. Teď patřily těm, kdo si je zaplatili. Jemu zůstávala jen značka. A vědomí, že aby přežil, musel se nechat koupit. Teď o tom musel mlčet, protože by tím ohrozil svou vlastní legendu. Jeho svoboda byla jen nálepka a jeho hlas ozvěna toho, co bylo kdysi. Pořád ale věřil, že mu něco přeci jen zůstalo.

Adam spokojeně seděl u stolu s laptopem, na účtu přibývaly další částky. „Vidíš,“ řekl Nikole, „všechno jde spočítat. Přeci jen. A každý má svou cenu. I ten největší rebel. Značka je značka. Cena je cena. Byznys je byznys. To jediný na světě funguje.“ A pak se usmál tím svým polovičním úšklebkem.

Ten pozdní večer v agentuře Adam podal Davidovi obálku a v ní skoro půl milionu. Vzadu hrály beaty z nějakého startupového spotu.

David, jako vždy s kufíjou na tváři, se usmál očima: „Díky, brácho, to od tebe bylo fér.“

Adam mu s profesionálním úsměvem podal ruku: „Jasně, kámo. Já děkuju.“

David nechtěl zradit své ideály. Neprodal se vědomě, neusiloval o výhody. Jen neměl jinou možnost. „Vybral jsem si z toho, z čeho jsem mohl. To nikdy nebyla pravá svoboda,“ uvažoval pro sebe. „Nikomu jsem se neupsal. Jen jsem neřekl ne. A stejně to bylo jedno. Už rozhodli za mě.“

U Polhošů bylo ten večer ticho. František spal v křesle, Veronika listovala učebnicí a Marika s unavenýma očima přepočítávala úspory. Vanesa si v koutě na koberci hrála s panenkami. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil David. Na stůl položil obálku, naditou a těžkou. „Tu je,“ řekl prostě, „skoro půl mega. Mamko! Tato! Splacíme.“

Marika roztřeseně rozlepila okraj a vytáhla bankovky. Na okamžik se jí rozjasnila tvář, oči se zalily slzami. „Dávidko…“ Potom zbledla, otočila se ke stěně, obrátila oči ke stropu a pokřižovala se: „Devla, paľikerav… Zázrak, Fero!“

František se probudil, přejel rukou po obálce a zachmuřeně zavrčel: „Hej, čhavo, že to neni žádna špinava robota?“

„Robota to je,“ odsekl David a uhnul pohledem. „Enom inačí. Ale legál. Naprosto.“

Natálie seděla opodál a prsty křečovitě svírala hrnek s čajem. „Aspoň na čas si vydechneme,“ pronesla tiše, s úlevou i obavou zároveň.

„A zkama to teda máš?“ vyhrkla Veronika, podezíravě. „Ti jen tak spadlo z nebe, ha?“

David zvedl oči, rozhodil rukama a hlas mu ztvrdl: „Kšeft prostě! Prodal jsem obrázky. Osm. Tomu Adamovi. Natka ho zná.“

Natálie přikývla: „Aha. Král. Z Vyškova. Elišky bývaly frajer. Robí u Doležala v reklamce.“

„Neptejte se dál. To je Adama věc. A moja,“ uzavřel David.

K Adamovi v agentuře FutureWave proudily četné dotazy firem i vlivných osob. Jedna nadnárodní korporace naléhala: „Prý víte, kdo je ten OP. Tak kdo to teda je? Povězte nám to. Zaplatíme. Dva miliony za informaci vedoucí k OPovi.”

„To tak. Pak už vám neudělá nic. Protože přestane být tajemstvím a přijde o hodnotu,” usmál se tajemně Adam.

„Tak ho za to vyplatíme.“

„Na to nemáte. Tolik byste už nevysolili.”

Později při poradě Roman Doležal bouchl Adama přátelsky po zádech a rozesmál se tak, že to znělo skoro otcovsky. „Adame, ty lišáku! Vytřískat prachy z korporátů takhle elegantně… moje škola!“

Adam se tvářil, že to bere s pokorou, ale v koutcích rtů mu hrál vítězný úšklebek: „Byl to trochu risk. Ale vyšlo to.“

Roman spokojeně přikývl, oči se mu leskly nadšením: „Odteď nejsi jen content creator, ale přímo projektovej manažer. Povedeš klíčový zakázky. A k tomu odpovídající mzdový bonus. Takovou hlavu tady potřebujem.“

„Děkuji Vám, pane Doležale,“ odpověděl Adam skromně, aby v zápětí hrdě dodal: „Nebudete litovat.“

Adam se o víkendu vypravil za rodiči do Vyškova, do rodinného hostince U Krále. Vzduch byl těžký od kouře a smažených řízků, stoly obsazené štamgasty.

Zdeněk, Adamův otec, stál za pípou, červený v obličeji, načež s typickým žoviálním tónem spustil: „Tož jaká, synku? Prej ses v tém Brně pěkně rozjel. Prachy ti lécó jak bezhlavá morka po dvoře. To se mi líbí! Víš, o co de? Dycky vědět, kde zatlačit a kde povolit. Nepotřebuješ ani svaly, ani školy, stačí trocha fištrónu a intuice. Tak to má bét. Šak si můj!“ Zasmál se tak, že se hosté otočili od půllitrů a přitakali mu.

Adamova matka Jiřina poslouchala v kuchyni jejich rozhovor, ale nepřidala se. Skláněla se nad hrncem guláše, v rukou měla naběračku a jen občas tiše vzdychla. Nechápala, jak se jejich hovor může vždy točit jen kolem peněz a toho, jak koho oškubat. Adam jí připadal tak vzdálený, když se zatvářil stejně prohnaně jako jeho otec. Přesto mlčela. Nikdy neuměla Zdeňkovi oponovat, natož v jeho prostředí. V hospodě, mezi jeho štamgasty a jeho pravdami, co se zdály být zákonem. A tak dál míchala guláš, dívala se do páry a v duchu si přála, aby v jejich rodině někdy slyšela i něco trochu méně přízemního.

Po návratu do Brna to Adam náležitě oslavil i s Nikolou. Seděli v restauraci s lahví prosecca. Tvář se jí po dlouhé době zase rozzářila.

„Tak na to počítání,“ pronesla a cinkla s ním sklenkou.

„Na to, že už nejsi ničí vlečka,“ dodal Adam s úsměvem. „Teď budeš hvězda. Moje.“

O pár dní později ho přivedla ukázat rodičům. Večery u Klímových pro ni bývaly většinou chladně neosobní, ale tentokrát se v obýváku rozhostilo zvláštní ticho. Její otec Pavel si Adama chvíli měřil, pak uznale prohlásil: „No… musím říct, že to máš v hlavě srovnané. Už jsi aj něco dokázal. A to se cení.“

Matka se k němu opatrně přidala: „Nikolka si konečně našla někoho, kdo má nejen zdravé ambice, ale aj normální střízlivé názory. To je jedině dobře.“

Adam se pousmál, lehce ironicky, ale s jiskrou spokojenosti v očích: „Nic zas tak mimořádné. Jenom si dokážu spočítat, kolik je pět a pět. Su rád, že i to někdo ocení.“

Nikola ho stiskla za ruku a dodala tiše, skoro slavnostně: „Vidíš? Říkala jsem ti, že se jim budeš líbit!“

Polhošovi si konečně nadechli. Obálka byla těžká a páchla novotou. V kuchyni bylo nezvyklé ticho. Hodiny na zdi jakoby tikaly hlasitěji než obvykle, mezi jednotlivými tiky jako by se napínaly nervy celé rodiny. Marika znovu a znovu rovnávala bankovky na stůl, jako by se bála, že se rozplynou, když na ně přestane hledět. František se posadil naproti ní, opřel si tvář do dlaní a jen mlčky sledoval, jak se jejich modlitby mění v realitu, zatímco děti se potají culily, ale nikdo se neodvážil smát. Byl to okamžik, kdy se čas zastavil, kdy se chudoba, ta těžká, roky vláčená koule na noze, na chvíli uvolnila a oni najednou nevěděli, co s tím. Když spolu seděli u kuchyňského stolu a stále dokola počítali, vyšlo jim, že je to dost. Nejen na splacení škody a úroků, ale i trošičku na přilepšenou. Všichni na okamžik ztichli, jako by nevěřili, že je to realita. Marika si otřela uplakané oči a František jen těžce vydechl, jak mu ze srdce spadl příslovečný obrovitý balvan. Děti se mezi sebou škádlily, Vanesa chtěla zbylé peníze na sladkosti, Veronika chtěla investovat do dalšího vzdělání a Natálie šetřit na svatbu s Matoušem. Ten večer s ním seděla u videohovoru a všechno mu povyprávěla.

„Už máme na zaplacení, Maťulko! Aj s úrokama! Aj s daněma! Zbylo aj trocha pro nás,“ usmívala se, ale ve tváři měla pořád otázky.

Matouš se zadíval do kamery, trochu vážněji než jindy: „Jsem moc rád, Natynko. Ale co David? Jak ten se tváří? Protože toto není výhra. To je obchod. Prodej značky. Musí dávat bacha, ať ho to nesežere víc, než kolik vám to pomůže.“

I David dostal svůj díl peněz a jednoho podvečera dojel na elektrické koloběžce, červeném skútru, až před dům Brázdových. Lesklý, novotou vonící stroj postavil před vrata. Tomáš vyběhl ven a oči mu málem vypadly z důlků.

„Ty kráso, to je… ten červené skútr!“ koktal, zatímco si osahával řídítka.

Na zahrádce mezi řádky bylinek přihlížela jeho matka Ludmila v batikované zástěře umazané od hlíny. Přimhouřila oči a zabrblala: „Ten satanské stroj ničí čakry. Sálajó z teho elektromagnetické vlny.“

David se jen pousmál: „More, ser na čakry, ty vole. Zatím si ho enom puč. Až se na něm naučíš a budu vědět, že si na něm nenameleš hubu, tak je tvůj. Cely.“

Tomáš oněměl a se slovy: „Ty můj kujóne!“ objal Davida kolem pasu tak prudce, že málem oba upadli.

Ludmila v rohu zahrady cosi nesouhlasně zamumlala o čínských čipech v elektromotorech, ale její syn měl v očích jen krystalické štěstí.

Situace se dramaticky měnila nejen v Oslavanech, ale i v Brně na konzervatoři. Tam se naopak schylovalo k bouři. Na školní nástěnce už několik dní rozdělovala učitelský sbor i studenty duhová vlajka. Koudelka se vracel z oběda a nervózně listoval poznámkami k třídní schůzce. Když spatřil že stále visí na svém místě, zastavil se. Už mu došla trpělivost.

„Hudba. Ne hesla,“ pronesl polohlasem. „Hudba není politika. Hudba je napojení! Jinak nehraje.“ A pak, ve zcela neokázalém gestu, papírovou vlajku jedním zarputilým pohybem sňal, roztrhal a zahodil do koše. Nikdo mu nevzdoroval. Nikdo nic neřekl.

Jakub si ho při tom pohotově nahrál na telefon, video sdílel na sociálních sítích a opatřil výbušným komentářem: „Zjevná homofobie na konzervatoři. Profesor Koudelka nenávidí LGBT+, transgender a inkluzi. A přitom s oblibou haraší se studentkami. Nemlčme. Nedovolme nenávisti zvítězit.“

Eliška se ochotně přidala, sdílela jeho příspěvek s popisem: „Tohle už není otázka názoru. Toto je útok. Mlčení je souhlas.“ Přidala i hashtagy #zabrnotolerantni a #stophomofobii.

Ředitel Fuchs školu bránil: „Nemáme problém s ničí identitou, máme problém s formou jejího vyjadřování.“ Mezitím se ale začaly mezi studenty šířit všechy ty letité pomluvy o Koudelkovi.

Napětí narůstalo. Nejmladší žáci byli zmatení. Starší rozdělení. A mezi tím vším Natálie v tichém napětí před vysněnou příležitostí na maturitní koncert. Sledovala, jak se její svět pomalu trhá na kusy a ona mu přestává rozumět už úplně.

Eliška na Jakubův popud zavolala matce: „Mami, máme ve škole učitele, co si asi dovoluje moc.“

„Elinko, holčičko zlatá, pokud si dovolil třeba i jen náznak, jdi do toho. Nečekej. Já u tvého táty taky čekala. A byla to osudová chyba. Když se z něj vyklubal sadistický zvrhlík a domácí násilník, bylo už pozdě. Tyhle typy se musejí zastavit včas. Neudělej tu chybu, co kdysi já. Nepodceň žádné důkazy ani indicie. Jenom ať nemá další oběti,“ ujišťovala svou dceru Kristýna.

Eliška položila telefon. Chvíli přemítala: „Jenom náznak a stačí. Máma nepochybuje. Nechci to horší.“

Říhová vtrhla do Fuchsovy kanceláře s nečekanou razancí, na kterou absolutně nebyl zvyklý. „Pane řediteli,“ řekla s ledovým klidem, „žádám disciplinární řízení s Bohumilem Koudelkou. Podrývá důvěru studentů, bagatelizuje jejich zkušenosti a staví se teď navíc i proti inkluzi.“

Fuchs složil brýle na stůl, promnul si kořen nosu a odvětil: „Blaničko, Bohouš je přece poctivý kantor. Se studenty to vždycky uměl a i oni ho vesměs mají rádi. Drží laťku, někdy je sice hodně náročný, ale to je vše. Nehodlám podléhat nějaké nové módě. Ani řešit osobní spory mezi vámi dvěma. A i když tě to pálí i po tolika letech, ani já, ani škola, za ten váš rozchod nemůže. Mimo školu se, pro mě za mě, třeba i pozabíjejte, ale sem mi to netahej. Prosím.“

Říhová se usmála, jako by čekala právě tuto odpověď. „Tohle si líbit nenechám,“ pomyslela si a okamžitě zavolala Kláře.

„Jaromír je stará škola. Není zlý, ale nedokáže rozeznat, co je dnes nepřijatelné a co je už za hranou. A pokud to nevidí, nemůže školu už dále vést,“ podpořila ji Doležalová.

Za zavřenými dveřmi vily Doležalových už v tu dobu nalévala víno a diktovala směr: „Jarda je starý a slabý. Nedokáže reagovat na dnešní dobu. Musíme ho odstavit. Studentská petice má už teď víc jak dvě stovky podpisů. A Blanka je připravená funkci převzít.“

Roman, rozvalený v křesle, přitakal: „Nuž tedy dobrá. Zařídíme to přes radu. Je to formalita. Stačí správné kontakty. Já už mluvil s Honzou Kvapilem z odboru školství. A sponzoři taky ví, kde mají stát.“

Jakub, který poslouchal u stolu, psal znepokojené Elišce: „Na škole se to láme. Nastoupí nové vedení a otevře se prostor pro zásadní změny. Uvidíš. Už brzy.“

Jaromír Fuchs stále doopravdy netušil, jak moc se pod ním židle kymácí. Na školské radě, kde čekal podporu, najednou cítil, jak se mu pod rukama bortí celý svět. Kvapilovy návrhy, Doležalovy kontakty, Klářiny argumenty o „modernizaci.“ Všechno bylo dopředu připravené. Perfektně. Vzniklo nové výběrové řízení a Fuchs v něm už neměl absolutně žádnou šanci svou pozici obhájit. Po letech ve vedení školy zůstal stát na chodbě, sesazený, zapšklý a s pocitem nevýslovné zrady.

Blanka Říhová se ujala ředitelského křesla s lehkostí, jakoby tam seděla odjakživa. Domluvila se s Doležalovými i Kvapilem a Fuchsovi na těch pár roků, co mu zbývaly do důchodu, milosrdně nabídla svou uvolněnou pozici zástupce ředitele. Pod podmínkou, že nebude klást žádný odpor a neodváží se sabotovat žádné její rozhodnutí.

Dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout. Seděl v oblíbené hospůdce kantorů konzervatoře sám, opuštěn všemi. Smutně mlčel a tiše rozjímal: „Možná jsme nevedli mladé umělce k jedinému správnému přesvědčení. Ale vedli jsme je aspoň a především ke kvalitě a poctivosti.“

V zákulisí už běžela další mašinérie. Studenti povzbuzení peticí na sesazení ředitele se nyní pustili i do Koudelky. Najednou z něj byl „homofob a sexuální predátor.“ Jakub psal manifesty: „Nemůžeme mlčet k mikroagresím, zneužití postavení a strukturálnímu útlaku.“ Eliška rozesílala výzvy do skupin. Podepisovaly se další petiční archy. Jakub organizoval protesty a Eliška k nim psala emotivní prohlášení.

Nová ředitelka Říhová dodala svým autoritativním postojem do celé akce zdání neochvějné legitimity. „Já ho znám, chlípníka slizkého! Jeho osobní život mluví za vše. Zrovna on nám bude kázat o morálce,“ vyjádřila se na Koudelkovu adresu a zahájila s ním ihned disciplinární řízení.

Eliščina matka JUDr. Kristýna Neumannová, obávaná rozvodová právnička a proslulá feministická aktivistka, připojila svou expertízu. V jejích textech se objevily obraty jako „genderově nevhodné chování,“ „sexuální obtěžování“ a „ohrožení bezpečného prostoru.“

Klára zařídila mediální kanály, aby příběh dostal ten správný náboj. Koudelka jí byl úplně lhostejný, šlo jí o odstranění Fuchse a posílení pozice Říhové. A ta prahla po pomstě. Na její naléhání dala Doležalová cílené echo novináři Liboru Chalupovi.

Chalupa, dychtivý senzace, se na učiteli přímo vyřádil: „Bohumil K. Akordeonista virtuóz. Na přední moravské umělecké škole vyučuje hru na klávesové nástroje. Na první pohled dobrácký tlouštík s bodrým pohledem a Brežněvovsky srostlým obočím. Relikt minulé éry, bývalý svazák a dokonce pár roků i člen KSČ. Chválen je jako sice náročný, ale jinak profesionální a mezi studenty velmi oblíbený, přátelský a laskavý kantor. Zřejmě vážně až moc laskavý a přátelský. Šušká se o něm totiž, že se rád dotýká pohledných středoškolaček a s oblibou je hladí i na intimních partiích. Jeho ruce podle očitých svědků objímaly útlá ramínka a svěží vnady bezpočtu půvabných studentek a absolventek mnohem déle, než by bylo zdrávo. A to i přímo ve škole. Podařilo se nám vypátrat, že má čtyři nemanželské děti se čtyřmi různými partnerkami. Nejmladší z nich, sama bývalá absolventka školy, kde učí, a matka jeho nejmladšího syna, je dokonce ještě mladší než jeho nejstarší syn. A před nedávnem se s ní navíc soudil ohledně výše výživného.“

„Dalším incidentem,“ přisazoval Chalupa, „byl prý jeho zvláštní vztah k pohledným studentkám včetně jisté N. P. Poté, co byla ze zdravotních důvodů vyřazena z ročníkového koncertu, ji měl K. podle svědků ‚utěšovat‘ tak, že ji dlouze objímal kolem ramen. Opravdu šlo jen o projev učitelské podpory, jak tvrdí on? Nebo začínáme nahlížet do intimnějších zákoutí jeho chování? Sama dívka nám k tomu rázně odmítla cokoli sdělit. Ale její zarputilé mlčení, stejně jako u mnoha dalších obětí řádění zvrhlého středoškolského profesora, mluví hlasitěji než jakákoli jeho obhajoba.“

„A pak si představte,“ pokračoval Chalupa, „že se někdo takový jako K. rozhodne zahrát si na mravnostní policii a veřejně projeví svou nenávist k homosexuálům, jak zachytilo toto autentické video (odkaz) pořízené jedním ze studentů. Když konzervatoristé uspořádali na JAMU festival za inkluzi a otevřenost, jejich třídní seděl nehnutě, s kamennou tváří. Nepovzbudil je, nevyslal jim ani jediné gesto podpory. A nakonec ostentativně strhl duhovou vlajku, vyvěšenou ze solidarity ke gayům a lesbám. V tradičně tolerantním prostředí umělecké školy.“

Článek zakončil otázkou: „Skutečně chceme, aby takový člověk formoval mladé hudební talenty?“ Reportáž provázela fotografie z koncertu pro klima, kde Koudelka hrdě stojí na pódiu za Natálií v těsné blízkosti. Ta drží na hrudi harmoniku a Koudelka se zaujatým pohledem sleduje, asi její ruce na klávesách. Ale v Chalupových očích určitě i trochu něco jiného.

Koudelka se snažil bránit a vysvětloval na ponižujících a úporných výsleších disciplinární komise: „Nikdy jsem se ničeho nedopustil. To, že sedím vážně, ještě nic neznamená. A i kdyby, mám na to právo. To, že obejmu studentku v její osobní emoční krizi, že ji pohladím a utřu slzičky, to přece není zneužití…“ Ale nikdo ho už neposlouchal.

Nedopřáli sluchu ani Natáliině výpovědi. Její verzi pokaždé znevěrohodnili. Prý je pod nátlakem – buď se Koudelky bojí, nebo vůči němu není z emocionálních důvodů nestranná a trpí jakýmsi druhem „stockholmského syndromu.“ Všichni měli už dopředu jasno. Po své výpovědi seděla na lavičce na chodbě. Sama. Kolem ní proudily hloučky spolužáků, kteří se na ni sotva podívali. Slyšela jejich šeptání v zádech, vnímala, jak je označená a vyštvaná z kolektivu. Jako jediná tvrdila, že Koudelka se vůbec ničeho nedopustil. V té chvíli si uvědomila, že nejde jen o obranu oblíbeného učitele. Že teď bojuje i sama za sebe, proti celému tomu obludnému mechanismu, který je oba převálcuje dřív, než dokážou vyslovit jediné další slovo.

Fuchs, aby si zachránil vlastní pozici zástupce, mlčel a poslušně kýval, i když sám velmi dobře věděl, jak se věci mají.

Ve školní kavárně studenti pomlouvali: „Ten Koudelka… slyšeli jste?“ „Jo. Otřesné, že ještě doteď učí.“

Kampaň běžela jak dobře namazaný stroj, v jehož soukolí se Koudelka ocitl úplně sám, vydaný napospas. Seděl na chodbě opřený o zeď, hlavu svěšenou. Na stole před ním hrnek s chladnoucí kávou. Ani se ho nepokusil zvednout. Přes dveře slyšel šum hlasů disciplinární komise. Už ho ani nezajímalo, co o něm říkají. Poprvé za celou dobu nebyl ani rozčilený, ani podrážděný. Byl už ze všeho prostě jen zoufalý a apatický.

Fuchs se k němu posadil, odkašlal si a chtěl něco říct, jenže slova mu uvízla v krku. Nakonec jen tiše dodal: „Bohoušku, je mi to moc líto. Fakt. Já s tím už nic nenadělám.“

Koudelka se pomalu otočil, jeho pohled byl nečekaně klidný. „Víš, Jardo… já už na spravedlnost dávno nevěřím.“ Hlas měl hrubý, zadrhával se, ale nebyl v něm hněv. Jen odevzdanost a rezignace.

Pak se nadechl a začal mluvit dál, skoro jako by to neříkal Fuchsovi, ale sám sobě: „Celý život jsem se snažil udržet kvalitu školy. Protože miluju dobrou muziku. A ty děcka jsem taky fakt miloval, proto jsem k nim i tak přistupoval! Ale vážně, jako pedagog, Jaryne, ne jak si myslíte vy. Jo, držel jsem pár studentek kolem ramen, když se jim hroutil svět. Abych je utěšil. To bylo všecko! Dobrý učitel je přece se studentem v dobrém i ve zlém, ne snad? Nikdy jsem žádnou z těch holek nezneužil, nikdy jsem tu čáru nepřekročil! A už vůbec, že bych jim nějak vědomě ublížil! Jenže… když v tobě jedinkrát uvidí hrozbu, už to neodčiníš. Jsi ocejchovaný. Ticho je špatně, vysoká laťka je špatně, zápal pro věc je špatně, kamarádskost je špatně, dotek je špatně. Staneš se epizodní postavičkou v absurdním filmu, co o tobě ostatní zrežírujou. A ty proti tomu nezmůžeš nic.“ Zvedl oči, pohled měl zastřený, ale pevný: „Jo. Nejsem anděl. Neobstál jsem ve vztazích, nechal jsem za sebou rozbitý rodiny a zlomené ženské srdce. Víc trosek a bolesti, než se má. Byl jsem slabý, víckrát, než se sluší. Ale nikdy ne úchyl, proboha! A to, že to nevijou, že to nechcou ani slyšet, to je ta největší tragédie. Oni nechcou pravdu! Oni chcou příběh. A já jim ten jejich už nevyvrátím. A nevěří ani té Natálce Polhošové! I když ta holka potvrdila slovo od slova všecko, co říkám!“

Fuchs sklopil oči. Dobře věděl, že Koudelka má pravdu. Znal ho roky, měl perfektní přehled o jeho profesionální práci se studenty. Věděl i o všech jeho starostech s nemanželskými dětmi a bývalými láskami. I o tom, jak je přes všechny komplikace nikdy nenechal bez peněz, byť jim už nemohl být nablízku jako otec. Jenže sám už byl zlomený a starý. Bál se o svou pozici. A aby si ji udržel, musel vedle Říhové mlčet. Jako i teď.

„Co bych jim ještě měl říct?“ dodal po chvíli Koudelka hořce. „Že jsem nadělal chyby? To vijou. Ale oni chcou doznání, že su úchyl. A to v žádném případě nejsu!“

Nečekal na odpověď. Zvedl se, pomalu, jako by nesl na ramenou tíži celého světa. Už odmítl vstoupit zpátky do místnosti, kde ho čekalo jen další ponižování. Nechtěl se dál hájit. Věděl, že to stejně nemá cenu.

Eliška nervózně přecházela doma po obýváku a s matkou rozebírala Natáliinu výpověď: „Mami… ale ona je tak přesvědčená! Ona snad asi vážně věří, že je nevinný.“

Kristýna se posadila do křesla a s pevným pohledem dceru přesvědčovala: „Elinko, miláčku, to je přece úplně pochopitelné! Taková děvčata se jednoduše buď bojí, anebo se chytají poslední naděje. Nemohou jinak. A nemůžou za to! Já taky mlčela a bála se, když mě tvůj táta bil, znásilňoval a vydíral. Dokonce jsem ho i omlouvala. Kvůli tobě, abych tě nepřipravila o tátu. A Naty? Ta chudinka je v ještě horším postavení! Vžij se do její situace. Představ si, že jsi Romka, chudá, ze zoufalé rodiny, máš bráchu, co má průser a dluhy. Ale jsi pěkná, máš tvářičku jak obrázek, jsi nadaná, hezky zpíváš a krásně hraješ. A to je vše, co máš. Už rozumíš? Co může jiného? Snaží jen přežít a udržet se na škole. Proto si vybrala, že ho bude hájit. Potřebovala zastání, tak ho nechala, aby si sáhnul. Možná si ho i podvědomě idealizuje a brání se představě, že i jeho pomoc a podpora není zadarmo. Celý svět je proti ní a ona, aby se z toho neposkládala, jen potřebuje věřit, že aspoň někoho má na své straně. Nesmíš jí to mít za zlé! Je mi Natálky líto, to určitě. A hodně. Ale brát její výpověď za směrodatnou? To by přece znamenalo popřít vše ostatní a nechat další holky trpět. A to nesmíme za žádnou cenu dopustit!“

Záhy padlo první rozhodnutí nové paní ředitelky. Okamžitá výpověď Bohumilu Koudelkovi. „Nechtěl podporovat inkluzi, a množí se obvinění ze zneužívání studentek,“ řekla při poradě, „Velký puritán a zároveň notorický záletník. Čtyřnásobný otec nemanželských dětí se čtyřmi různými ženami mladšími o deset až dvacet let, z toho s jednou absolventkou? Nepřijatelné. Takový člověk nemůže vyučovat a být studentům vzorem.“ Potom se zasněně zamyslela: „Roky jsem čekala, až si tuto chvíli vychutnám. Bohoušku, skončils. Dovrzal jsi, skřivánku. Přišel den zúčtování!“ Případ byl Koudelkovým vyhazovem vyřešen, situace na konzervatoři stabilizována a nová ředitelka si vybudovala pověst schopné krizové manažerky.

„Konzervatoř a výuka hudby byla smysl mého života. Když mi to vezmou, co mi zbude?“ přemítal. Odešel ze školy ještě ten den. Byl pátek dopoledne. Natálie ho spatřila na chodbě, jak si mlčky nasazuje čepku a s naprosto zdevastovaným výrazem tváře mizí někam pryč. Už se neukázal ani v hospůdce, kde se tak rád potkával s ostatními pedagogy a umělci. Jeho jméno se teď skloňovalo jen v kampani a na plakátech s hashtagy jako „ten úchyl z konzervatoře.“ V jeho prázdném bytě na Vinohradech zůstala jen harmonika, gramofon, hi-fi věž, obrovská s bírka desek a cédéček, noty a ticho. Koudelka sám jakoby se do země propadl.

Natálie seděla ve svém pokoji schoulená v posteli, oči červené od pláče, mobil s tím chromým a křivým palcem sotva udržela. Zírala do obrazovky, ze které se na ni smutně usmíval Matouš.

„Maťulko, oni mi nevěří,“ vyhrkla a rozplakala se. „Řikala jsem jim, že pan profesor nikdy nic špatné neudělal, že jsou to všecko enom lži a klevety… a oni se mi enom vysmívajou. Furt dokola! Řekli, že su zmanipulovaná, že mám syndrom oběti. Chapeš? Že kryju úchyla! To je tak ponižující!“

Matouš by ji pevně objal, kdyby byl u ní. Namísto toho z druhé strany obrazovky mobilu, ze svého berlínského pokoje, jen tiše zašeptal: „Já ti věřím, Natynko. Víc než jim všem dohromady. I Koudelkovi věřím. Znám ho jen jako férového chlapa. Ale jak říká Rubi… svět dneska stojí na narativech. Ne na pravdě. A ten jejich už je silnější než cokoli, co řekneme.“

A Nikola? Ta se v té době měnila všem před očima. Její svět se smrskl na dárkové tašky z butiku a nekonečné řady selfíček v nových šatech. Svůj tiktokový profil plnila záplavou krátkých videí značkových kabelek, rtěnek a tenisek, každý snímek promyšlený, každý detail vypiplaný tak, aby působil luxusně. Když s Adamem večer seděli v baru, smála se víc do mobilu než na něj. On ji nechal, protože věděl, že takhle to teď funguje. Sám se mezitím uvelebil ve funkci projektového manažera FutureWave, v roli, o níž kdysi tvrdil, že ji nikdy nepřijme. V Doležalově agentuře už dávno nepřicházel s novými kreativními nápady a propracovanými vizuály. Už jen spravoval zakázky, kontroloval, zda běží kampaně, a hlídal, aby peníze tekly správným směrem. Ideály, co kdysi stavěl na odiv před Eliškou a potom i Nikolou, se rozplynuly jak pára nad hrncem. Systém, který chtěl kdysi po boku Elišky měnit zevnitř, nyní bral jako nezpochybnitelnou samozřejmost. I on sám byl jeho malým, dobře podmazaným kolečkem. Odměnou mu byla pohádková mzda, prestiž a občas i pochvala od šéfa. Nic víc.

Když se pak vrátili večer domů, Nikola vybalovala na postel nové módní kousky a Adam u notebooku vyřizoval další e-maily. „Podívej, Adame, tyto botičky stály osm tisíc! Ty ale jsou, že?“ řekla nadšeně a nakrucovala nohy před zrcadlem.

Adam zvedl oči, pousmál se, polkl odpověď a jen přikývl. Věděl, že štěstí se v jejich světě už měří jen výplatní páskou a slevovými bonusy.