Neslyšitelní (66)

Matouš seděl zkroucený nad skripty. V hlavě se mu mísila tíha brněnských zpráv se sterilním tichem berlínské knihovny, když mu na mobilu zavibrovalo nečekané volání.

„Matouši, brácho! Jsi v Berlíně, nebo kde?“ ozval se známý hlas.

„Jo, v Berlíně,“ vydechl Matouš, jako by se mu na okamžik ulevilo.

„Super. Já totiž taky. Máme tu konferenci o chirurgii mozkových nádorů,“ pronesl Marwan zlehka, skoro triviálně. Právě v té chvíli jakoby se na Matouše poprvé po dlouhých dnech dusného a zatuchlého sevření otevřelo okno a sluneční paprsky dopadly na jeho bledou tvář. Byl tu teď někdo blízký, komu se může vypovídat, a kdo mu rozumí i jinak než všichni kolem.

Potkali se v berlínské univerzitní knihovně, kde se Matouš mezi neosobními regály snažil zahánět vlastní tíseň a při četbě vědeckých článků a monografií se pokoušel zapomenout na realitu odcizení. O chvíli později už seděli spolu v kavárně v kampusu. V prostoru dokonale uhlazeném, s tlumeným šumem espressa a tikotem klávesnic. Vůně kávy se mísila s dezinfikovaným pocitem bezpečí, všude kolem nich studenti, co šeptali jen do svých chytrých telefonů a ťukali do klávesnic laptopů.

Matouš, sevřený vnitřní tíhou, rozpolcený mezi zdrcujícími zprávami z Brna a pokrytectvím západní akademie, se rozmluvil: „Stále mám založený matčin pomlouvačný dopis proti Naty. Ona ji chtěla zlikvidovat. Pořád ho archivuju u sebe. A ten učitel? Oni ho zlikvidovali úplně tou samou pomluvou. To mnou totálně otřáslo. Vykolejilo. Nečekal jsem to. Ani ti teď nedokážu říct, který extrém je horší. Jestli ultrapravičáci, nebo tito „liberálové.“ Snažím se držet rozumný střed a cítím se jako natažený na skřipec z jedné strany matkou a z druhé bývalými kamarády. A tady? V Berlíně? Ani tu už nemůžu skoro nic říct nahlas, ani Palestina,“ vydechl. „A když něco řeknu, hned mě zaškatulkují. Zařadí mezi extrémisty. Jak se vůbec dá v takovém prostředí filozofovat?“

Marwan chvíli mlčel, oči sklopené do hrnku. „Víš, co mi to připomíná?“ pronesl nakonec tlumeně. „Blouznící maniaky, co mluvili o chalífátu a Božím zákonu. Každé druhé jejich slovo byla svatosvatá pravda. Co každé druhé! Skoro každé jedno! A pak začali pálit knihy. A potom dokonce i upalovat živé lidi.“

Matouš ztuhl hrůzou. „Myslíš Dá’iš?“ zeptal se tiše.

Marwan přikývl: „Myslím, že když tě začne zajímat správná názorová linie víc než člověk, staneš se ideologem. A ti vždycky rozpoutají naprosté peklo. Fanatici. Pošlapou a vyprázdní i ty nejsvatější významy.“

Ta slova se na okamžik vpila do sterilní atmosféry kavárny, kde vše působilo útulně a bezpečně. Pak tu kavárenskou pohodu náhle protrhla Marwanova bolestná vzpomínka: „Vtrhli do nedaleké vesnice. Bránili jsme ji před nimi. Byl jsem v tom čase lékařem té jednotky. Hořely domy, ozýval se jekot žen a dětí uvnitř a chroptění podřezávaných hrdel. Krev stékala mezi kameny a slévala se do kaluží, pokud ji ihned nevpila žíznivá, letním žárem a suchem rozpraskaná hlína. Popadl jsem ze země svého nejlepšího přítele, ale hlavu měl úplně na padrť ... chyběl mu kus obličeje… a já Wasíma už nikdy nezvedl v celku.“

V kavárně nezávazně cvakaly šálky o podšálky, studenti pokojně listovali skripty, venku projel cyklista s rozsvíceným světlem. A mezi tím vším se Marwanův hlas chvěl a rozřezával vzduch jako nůž. Nebyl to hrdinský příběh. Spíš otevřená rána. „Vidíš,“ uzavřel, „taky chtěl islámské zřízení. Spravedlnost. Bojoval za to jako voják v té jednotce. Umřel za to v prachz na té špinavé zemi. Stejně i ti na druhé straně. My všichni jsme chtěli v jádru to samé. Přesto jsme se mezi sebou porvali, všechny ty frakce, jako vzteklí psi. V tom kouři, krvi a bolesti jsem se naučil, že žádná politická myšlenka není nikdy cennější než holý lidský život. Tak se mě pořád neptej, kde je pravda. Ptej se, komu a čemu sloužíš ty sám.“

Matouš cítil, jak se v něm cosi hluboce pohnulo. Ne velký obrat, spíš trhlina v dosavadním odporu. Mezi těmi bílými stolky a tlumenou hudbou v pozadí se mu zdálo, že i Berlín na chvíli potemněl.

V kabinetu profesora Rubinsteina, plném knih seřazených do vysokých polic a starých černobílých fotografií na stěnách, se toho odpoledne sešla nezvyklá šestice. Joaquín, Leyla a Nidál už seděli u kulatého stolku s hrníčky čaje s marámíjou, když Marwan s Matoušem vstoupil dovnitř. Profesor Rubinstein se zvedl, opřel o hůlku a natáhl k němu ruku s vřelým úsměvem. „Tak vy jste ten nezapomenutelný syrský revolucionář, co tolik inspiruje tady pana Mateusze?“ řekl s lehkou ironií, ale v očích měl opravdový respekt.

Marwan mu stiskl dlaň a s nehraným zaujetím odvětil: „A vy jste ten slavný židovský Palestínec, o kterém Matouš tak často mluví? Jsem moc rád, že vás poznávám!“ Na okamžik to neokázalé gesto překročilo národnost i náboženskou příslušnost. Dvě osudem poznamenané cesty se proťaly v tichém uznání.

Leyla je sledovala s jiskrou v očích, jako by cítila, že právě sleduje chvíli, která by sama o sobě vydala na reportáž.

Nidál se jen pousmál a dodal: „Kdyby se tohle dokázali všichni, možná by ubylo práce mezinárodních právníků, diplomatů a novinářů. A vůbec bych toho nelitoval.“

Rubinstein jen pozvedl obočí a Marwan se zasmál tím svým hlubokým, trochu smutným smíchem, který vždy prozrazoval, že uvnitř sebe nosí i břemeno bolesti.

Po návratu na koleje si Matouš zapsal do svého deníku tuto poznámku: „Největší strach mám z neomylných. Těch, co hovoří o zlu se zanícením, jež nepřipouští pohled na vlastní odraz v zrcadle. Fanatik ne vždy páchá násilí. Často se jen při každé diskuzi usmívá se slovy: „Nasloucháme všem hlasům.“ Ale některé hlasy dusí právě to. Pět minut pro pana Hitlera, pět minut pro pana vězně z Osvětimi. Učil mne Žid, přeživší holocaustu, jemuž radikální osadníci usilují o život. Mám kamaráda Syřana, jenž přežil útok tzv. Islámského státu. O fanaticích mi řekl: „Největší nebezpečí není v tom, že přijdou. Tomu se nejde vyhnout. Vězí v tom, že budou mít zatraceně dobré důvody vstoupit dovnitř, promluvit a být uposlechnuti.“ Někdy se probudím a mám pocit, že svět chce být zachráněn až k nesnesení. A že svoboda už dávno není svobodou projevu, ale jen svobodou tupě papouškovat ty „správné“ fráze.“

Natálie seděla u okna rychlíku a svírala v dlani drobné, které jí zůstaly. Sáhla do kapsy a znovu přepočítala všechny peníze. Na cestu až do Berlína to nestačilo. Koupila si tedy lístek jen do Prahy. Když vlak zastavil na hlavním nádraží, vystoupila. S těžkým vzdechem vytáhla harmoniku z futrálu a postavila se ke vchodu do nádražní budovy, kde se rozléhal hluk kroků a hlášení o zpožděních. Lidé spěchali s kufry a dalšími zavazadly, rozhlasy monotónně hlásily odjezdy a příjezdy a v dáli pištěly vlaky brzdící o koleje.

Postávala tam v průvanu, s harmonikou zavěšenou nakřivo na ramenou. Její držení působilo na kolemjdoucí trochu zvláštně. Vpravo byl řemen kratší, ale i přesto se občas nepřirozeně klátil, jak její křivý a špatně pohyblivý, nikdy zcela nezahojený palec nedokázal nástroj pevně sevřít. Světlé jizvy na něm ve své bledosti vystupovaly proti její tmavší pleti jako nevábní tencí červíci. Hrála vlastně jen čtyřmi prsty. A právě v tom byla její síla i mimořádnost. Nikoli slabost. Dodávalo to jejím tónům jedinečný charakter i nevšední barvu. Zněly syrověji, naléhavěji, jako by se z nástroje dralo něco mocnějšího než samotná technika. A pak začala zpívat. Tím svým silným, ale měkkým a hladkým, nyní trochu rozechvělým, tklivým hlasem, co rozvibroval i nehlubší zákoutí duše posluchačů. Jím dokázala odzpívat i ty nejvyšší tóny, ale nejpůsobivější byla i přesto ve středních a nižších polohách. V tom jedinečném zpěvu se odráželo celé její srdce.

Cestující, místní i cizinci, zpomalovali krok, aby zaslechli tu podivně křehkou a zároveň i zarputilou melodii mísící žal i naději. Někdo se zastavil a chvíli poslouchal, někdo se jen pousmál a šel dál. Čas se vlekl, hodiny odbíjely a ona stále hrála, až jí prsty brněly a ramena bolela od popruhů. Mince začaly cinkat do futrálu. Pomalu, jedna za druhou postupně přibývaly. Nasbíralo se i pár bankovek. Nakonec stačilo i na lístek na noční vlak dál do Německa.

Téhož dne doprovázela Veronika malou Vanesu ze školy. Mířily spolu z Brna do Oslavan. Autobus se kolébal mezi auty odpolední špičky a Veronika se ohlédla vedle sebe na sestřenici. Ta si v sedačce spokojeně žmoulala pastelku.

„Co, Vanes, jak bylo dneska?“ zeptala se.

Dívenka se rozzářila: „Měli jsme výtvarku! Kreslili hrdinu. A já nakreslila strejdu Marwana v bílem plášti! Paňčelka se ptala, kdo to je. A já že: „Jeden moc hodny strejda, co v Arabsku zachraňoval děti, když byla válka.“

Veronice se sevřelo hrdlo. V té dětské jednoduchosti zaznělo víc pravdy než ve všech debatách dospělých.

V Brně na konzervatoři nová ředitelka Říhová marně pátrala po Natálii. Měla zazářit na dnešním koncertu maturantů po boku Jakuba Doležala. Teď už bylo jasné, že se na pódiu neobjeví vůbec. Učitelé ji vyhlíželi v zákulisí, spolužáci nervózně obcházeli kolem šaten, ale ona nikde. Pak se ředitelka odhodlala zavolat Polhošovým domů. Telefon na otce měla.

František přijal hovor. Hlas měl hrubý a unavený, ten den měl čirou náhodou volno z práce a vyspával z předchozí vyčerpávající šichty na stavbě.

„Sháním vaši dceru, pane Polhoši,“ začala Říhová chladně. „Ona je naprosto mimořádně talentovaná hudebnice, víte to? Pro náš koncert maturantů je absolutně nepostradatelná! Jste si toho vůbec vědomi? Kde k čertu je? Musíte ji urychleně poslat sem, chápete? Je to neodkladné!“

Nadechl se. A pak z něj vytryskl proud slov, který se v něm hromadil celé dlouhé roky. Soptil jako vulkán: „Ste si všimli po štyroch rokoch?! Najednou, ha? To akože robíte srandu, že nám po tom všeckem eště aj voláte? Kde ste byli celý čas? Keď ste pozerali, jak tu holku dusíte? Jak ju zhazujete! Vy ste ju zradili! Odpísali! Do prdele! Do prdele jela! Si ju tam choď naháňat, pizdo smradlavá!“ Jeho hlas se roztřásl vztekem, ale byla v něm i hořká úleva. Poprvé naplno vyjádřil, co cítil uvnitř.

Zůstal stát u otevřeného okna. Mobil mu vibroval v ruce, obrazovka pořád svítila jménem Říhové. S náhlým gestem, v němž se mísila vzpoura i rezignace, mrštil telefonem z okna ven. Přístroj odletěl obloukem do zahrady přes ulici. „Už nikdy! Už nechcu vás poslouchat!“ vydechl si, jako by se mu na okamžik ulevilo.

„Jój Boha, Fero, to na koho tak reveš?“ okřikla ho z kuchyně Marika, aby po manželově odpovědi v zápětí jen tiše pokrčila rameny.

Na zahrádce zrovna Ludmila Brázdová okopávala záhon květin. Telefon dopadl do hlíny skoro až k jejím nohám. Zvedla ho dvěma prsty v zahradnických rukavicích, znechuceně si prohlédla špinavý displej. Potom mobil štítivě vyhodila do kompostéru a odfrkla: „No vida, už aj ty Cigáni přišli na to, jaké só ty mobile svinstvo. A pak že my jsme cvoci.“ Očima pohlédla k nebi, jako by čekala, že i ono rádo potvrdí všechny její supertajné pravdy.

Na konzervatoři všichni napjatě sledovali koncert maturantů. Jakub se u pódia tvářil, že jde jen o obyčejnou logistickou nepříjemnost. „To zvládnu i bez ní,“ utrousil pyšně. Natálie ho vůbec nezajímala a její osud mu byl ukradený. Profesorský sbor naopak působil strnule. Někteří učitelé jen klopili oči do not, jiní si šeptali mezi sebou a hledali viníka. Ve vzduchu visela směs nervozity, studu a úlevy, že hlavní oslavy školy přeci jen proběhnou, byť ochuzené o jedno vrcholné vystoupení a v poněkud smutné atmosféře očekávání Koudelkova pohřbu.

Eliška seděla v tichu koncertní síně. Zatímco sledovala Jakuba na pódiu, marně a zoufale se snažila přijít na kloub tomu, proč se od ní Natálie tak radikálně odvrátila. V hlavě si znovu a znovu opakovala: „Ale já přece bojovala za spravedlnost! Stavěla jsem se proti křivdám na utlačovaných, proti nenávisti. Proti rasizmu a xenofobii. I za ni samotnou, to především! Já jsem dělala všechno, co bylo správné. I pro ni! Ale ona asi nepochopila vyšší smysl toho všeho. Že by byla prostě jen slabá? Až příliš emotivní? Neuměla strategicky přemýšlet dopředu?“

„Já se přece tolik snažila jí pomáhat! Tak proč mě odepsala?!“ Nedokázala si připustit, že za jejími líbivými slovy zůstala jedna zraněná dívka, jíž vzala i tu poslední oporu. Ve svém slepém zanícení ztratila schopnost vidět ji jako bytost z masa a kostí, co jen potřebovala jen trochu blízkosti a důvěry. Nedokázala prohlédnout, že Natálie to od ní vnímá jako zradu. Nedohlédla dál, než jen ke vzletným ideálům. V tom zápalu neochvějné víry ve „správné věci“ se pro ni tragicky vytratila schopnost vnímat a chápat kamarádku. Vše převáděla na velká vyprávění o emancipaci. Ale nikdy nebyla schopna se autenticky vcítit do konkrétního člověka před ní. Sama sebe vnímala jako bojovnici za znevýhodněné, ale nedokázala si přiznat, že i ona sama jim ve jménu svých ideálů působila jen další bolest. Byla to tragédie bojovnice za rovnost všech, která naprosto selhala v podpoře jednotlivce.

Nikola hleděla na Natáliin profil na Instagramu. Seděla v Adamově garsonce sama, protože ten byl na firemní poradě. Přejížděla prstem po displeji a tiše vzpomínala. Už neměla odvahu jí napsat, i když ji ten den hodně svrběly prsty. Pokaždé zůstalo jen u prázdného pohledu na blikající kurzor. Pořád jí nedocházelo, proč se vše rozpadlo. Vybavila si vlastní rodinu. Doma nikdy nekřičeli. Nemuseli. Všechno se vědělo beze slov. Otec i matka byli upjatí, nepřístupní, zdrženliví a zaměření na pořádek, slušnost a úspěch. Sledovali blog Vaculíkové a brali ji smrtelně vážně. Ona jimi navenek okázale pohrdala, ale uvnitř, byť si to odmítala připustit, sama žila podle jejich diktátu. Nikdy neslyšela nic jiné než: „Buď hezká a upravená. Slušná a milá. Lepší a šikovnější.“ Teď měla po boku Adama, který jí nabízel jistotu, finance a budoucnost. Zadívala se na svůj odraz v zrcadle, usmála se na sebe a sama vlastně ani nechápala proč.

Natálie se ráno probudila sama v kupé nočního rychlíku. Berlín ji přivítal svou chladnou monumentálností. Cítila se najednou maličká jako mraveneček. Jako nepatrná a zanedbatelná lidská skvrnka, utopená mezi širokými ulicemi, tramvajemi a babylonem cizích jazyků. Německy vůbec neuměla. Mezi hlučnými ulicemi hemžícími se davy lidí všech barev a vyznání hledala Matouše skoro bezradně. Svobodná univerzita, filozofická fakulta. To bylo vše, co o jeho pobytu v Berlíně věděla. Nic víc. Bloudila dlouhé hodiny po městě bezcílně sem a tam, ptala se v kavárnách i na zastávkách, kdekoli, kde našla někoho, kdo uměl anglicky aspoň tak lámaně, jako ona. Až došla k univerzitnímu kampusu a fakultě.

Procházela chodbami plnými plakátů na přednášky, vnímala cizí šepot, cizí smích i cizí pohledy. A pak ho náhodou zahlédla, když vystupovala po schodech do dalšího patra budovy. Matouše. Seděl na chodbě na lavičce přímo naproti schodišti, mezi plakáty na semináře o Hegelovi, Jaspersovi a Habermasovi. Skláněl se nad nějakou knihou. Odříznutý od světa, zkroucený, ponořený do sebe. Srdce jí vyskočilo až do krku.

„Maťulko!“ zvolala trochu ochraptěle. Přistoupila a oslovila ho ještě jednou zblízka.

Zvedl hlavu od knihy a jejich pohledy se setkaly. V ní to škublo tak prudce, že se musela zachytit zábradlí. Překvapením na okamžik zkameněl, pak ale prudce vstal. Oba se rozběhli proti sobě, až se srazili v pevném objetí. Byl v něm hluboký smutek i osvobozující úleva, že aspoň na chvíli už nebudou v tom nepřátelském světě docela sami.

„Proboha! Natynko! Co tu děláš? Jak ses sem dostala? Proč nejsi na koncertě?“ zasypal ji ihned otázkami, na které stejně ani nečekal odpověď.

„Nikdo neslyši, nikdo nerozumí a ani nechce,“ naříkala, „ale my se slyšíme, rozumíme a budeme jeden pro druhého, že jo?“

Objal ji s takovou silou, až slyšela vlastní tep v uších. Neříkal nic. Nebylo potřeba. Jeho mlčení vydalo za tisíc slov o samotě, o útěku, o návratu.

„Nikdo nám nevěřil. No my sobě navzájem jo. A to nám zůstalo. Aj zůstane. Už na furt,“ opakovala mu úpěnlivě.

Zůstali spolu. Zavolali spolu do Oslavan, aby rodiče už neměli starosti a konečně si oddechli. V malých studentských kavárnách i v úzkých kolejních pokojích sdíleli své smutky, strachy i útěky. Natálie mu vyprávěla o Brně, o konci přátelství s kamarádkami, o konzervatoři po Koudelkově smrti. Matouš jí o německé akademii, o tom, jak slova ztratila význam a náboj a jak psaní filozofických pojednání, které si stejně ani nikdo pořádně nepřečte, zůstalo bez potěšení a možná i smyslu.

„Proč se mam vrátit?“ vzpírala se při snídani ve studentské kantýně, „tam už neni nic pro mě. Chcu byt s tebou. Stejně je to enom blbý papír.“ V očích se jí střídal vzdor s bolestí.

Matouš ji však naléhavě přemlouval: „Natynko, máš ještě maturitu před sebou. Nenech to vyšumět. Dokonči to, moc tě o to prosím! Nenech je, aby ti zničili život. Bojuj. Neutíkej. Nevzdávej to!“

Její tvář potemněla, slzy jí skanuly po tvářích: „Ty nevíš, co to je. Cely život bojuju! Pro nich su a budu enom „ta cigaňa!“ Vždycky! Pro všeckých! A všude.“ Chvíli to vypadalo, že se odvrátí, že už s ním nikdy nepromluví.

Matouš jí to však nedovolil a přesvědčoval ji s nečekanou urputností: „Natynko, vždyť ty jsi přece přijatá na tu sociální práci! To není jen papír. Chtělas pomáhat lidem! Jako teta Milada. Pamatuješ? To je tvoje budoucnost. Ještě můžeš všechno změnit. Doma. Ne tady, kde tě nikdo nezná a kde o nás stejně nikdo nestojí.“

„Do Brna už ne,“ odmítala tvrdošíjně.

„Myslíš, že tu je to výhra? Věř mi. Není. Vím to. A moc dobře. Toto si vůbec nedokážeš představit zase ty. Nemáš ani zdání, jaké to je, když tě vyobcuje akademie. Když chceš filozofovat a nemůžeš, protože žádné slovo už neznamená to, co od něho čekáš, že znamená. Rozumíš mi aspoň trochu?“

Zatínala zuby a odmítala: „Proč? Na co? Kašlu na to!“

„Ne kvůli nim. Kvůli sobě,“ naléhal. „Dokázala sis, že se umíš o sebe postarat, že se uživíš, že se neztratíš ani v cizině a že je k ničemu nepotřebuješ. Ani to jejich vysvědčení. Ale maturita ti dá klíč. Bez ní to nepůjde. Odemkne ti dveře k tomu, co sama chceš dál. Pomáhat dětem.“

„Nejdu nikde. A konec!“

„Ne! Volej Paťu, ať tě v sobotu odveze zpátky, možná je ještě někdě poblíž, nesmíš to teď položit, prostě nesmíš,“ přesvědčoval ji dokola Matouš. Byl neúprosnější než kdy dřív, jeho hlas skoro pohasínal, jak znovu a znovu hledal slova, jimiž by ji přiměl změnit názor.

„Poslouchej, je tu i Marwan. Přijel na konferu o mozkových nádorech. Nezajdem za ním?“ navrhl jí nazítří.

Brzy se všichni sešli v kampusu. Seděli spolu na lavičce před univerzitní budovou, ráno bylo svěží a vzduch voněl deštěm. Marwan se díval na oba, chvíli mlčel, než promluvil tichým, ale pevně znějícím hlasem: „Vidím, jak se hledáte. Jak utíkáte. Člověk sám před sebou neuteče. Natož před Stvořitelem.“ Pohlédl nejprve na Matouše, pak na Natálii. „Já sám jsem jednu dobu taky utíkal. Snažil jsem se přežít jen prací a lékařskou vědou. Ale až když jsem se zastavil a vrátil se zpět k Bohu, začal jsem zase znovu žít.“

Natálie se na něj zkoumavě podívala, prsty sevřené kolem futrálu harmoniky. „A my?“

Marwan se pousmál: „To vám neřeknu. To musí ve vás samo dozrát. Sami musíte cítit, že už na to přišel čas. Pamatujte, že Bůh nepřichází v křiku ani v nenávisti. Jenom v tichu upřímné prosby. Když se člověk rozhodne, že už nechce být jen obětí svého osudu, pustí Ho do svého srdce. A Bůh jeho dosavadní osud změní.“ V jeho přítomnosti oba cítili váhu odžité zkušenosti. „Neutíkej,“ řekl jí prostě. „Já taky utíkal. A zjistil jsem, že čím víc utíkám, tím víc mě to dohání.“ Nebylo to kázání, ani moralizování. Spíš vyznání, které se do jejího srdce vniklo hlouběji než všechny Matoušovy rozumové argumenty.

„Aj ty řikáš, že tu maturu mám dodělat?“

Odpovědí bylo jen jeho mlčenlivé kývnutí.

Potom se všichni tři na obědě v nedaleké palestinské restauraci setkali u faláfelu s Joaquínem, Leylou, Nidálem a profesorem Rubinsteinem. Matouš je chtěl představit i Natálii.

„Seznam se s mým kolegou a kamarádem Joaquínem,“ řekl Matouš, „indiánským filozofem z Chile, ze samého konce světa, který píše o lidech, lesích, legislativě a spravedlnosti.“ Natálie podala ruku výraznému, podsaditému Jihoameričanovi. „A tohle je Leyla, budoucí novinářka,“ kývl směrem k drobné studentce s výraznýma očima a vínově červeným šátkem přes vlasy, pečlivě vyžehleným do stříšky, která ji hned objala. „A tady Nidál, studuje mezinárodní právo,“ ukázal na vysokého tmavovlasého mladíka s klidným pohledem, který mluvil plynně hned několika světovými jazyky. „A tady profesora Rubinsteina už znáš z vyprávění. To je ten pán, kterému vděčím za to, čím jsem se tady stal,“ ukázal na staříka s bystrým pronikavým pohledem, výrazným orlím nosem a dvěma malými ostrůvky řídkých sněhově bílých vlasů na temeni hlavy.

Vřele se pozdravili a na okamžik se do rozhovorů vlila lehkost, jako by se všechno napětí na chvíli rozplynulo. Stařičký a vetchý profesor jim vyprávěl rozmanité příběhy ze svého života, o svém dramatickém dětství během nacistické zvůle i útěku z poválečného Polska, o Svaté Zemi a celoživotním boji proti radikálnímu sionizmu. Každou větu doprovodil hlubokým zamyšlením či ironickým úsměvem.

Matouš s lehkou pýchou vysvětloval, že právě oni mu v Berlíně nejvíc pomáhají, když se cítí cizincem. Leyla s úsměvem položila Natálii několik otázek o jejím životě. Nidála zase zajímalo, odkud Natálie vlastně pochází. Rubinstein, s rukama založenýma na hůlce, se otočil k ní a poznamenal: „Rád skrze vás poznávám i malý kousíček Brna. A pořádný kus odvahy k tomu.“ I Natálie na vlastní oči spatřila, že Matoušův život v cizině znamená i lidi, kteří ho tu drží nad vodou.

Byl pátek. Po boku Marwana, Nidála, Leyly a jejího bratra Selima navštívili jednu místní mešitu. Zatímco Marwan, Nidál a sourozenci Şenlikovi plnili svou náboženskou povinnost, pro Matouše a Natálii šlo spíše o symbolické gesto z touhy po klidu, posvátné atmosféře a Boží přítomnosti. Stáli bosi na měkkých kobercích, jejich kroky tlumilo ticho. Vzduch voněl po mýdle, dřevě a kapkách olejovitých parfémů, kterými si lidé před modlitbou potírali dlaně. Muži i ženy se pohybovali s tichou samozřejmostí, jakou má jen tělo navyklé na rituál. Oba pocítili zvláštní klid. Nešlo o dogma ani o nátlak. Jen prosté spočinutí v prostoru, kde se všechen hluk venkovního světa rozplynul v něčem, co není z tohoto světa.

Marwan je uvedl dovnitř nenápadně a s úctou: „Tady nemusíte nic, však už víte sami. Jen tu buďte.“

Natálie se dívala, jak se lidé sklánějí v modlitbě, jak se jejich čela dotýkají země. V jejich gestech nebyla žádná slabost, ale naopak neochvějná síla víry a hluboký odraz nezviklatelného vnitřního pokoje. Sledovala, jak lidé poklekají, jak se sklánějí, jak se bez ohledu na jazyk, národnost a rasu spojují v něčem, co nebylo ani české, ani romské, ani německé, ani arabské, ani turecké ani kurdské. Bylo to prostě jen a jen lidské. Všelidské. Pro každého. Úplně stejný obřad by mohla provádět i ona s Matoušem. Když pak stála vedle něho, cítila, že jejich srdce, která se tiše spojila, potřebují tentýž rozměr života a jejich těla tentýž pohyb. Byl to okamžik, kdy se už nedalo poznat, zda je to jen další návštěva, nebo začátek nové cesty.

I Matouš pochopil, že dávno přišel o všechny své skeptické argumenty. Že je poražen v debatě a nezbývá mu, než pokorně kapitulovat před pravdou, která se mu teď neúprosně vyjevuje v plném světle. Že nyní stojí na prahu něčeho uchvacujícího svou opravdovostí a krystalicky čistou krásou, která se dá jen velmi těžko popsat slovy. Jeho ticho bylo výmluvnější než jakýkoli filozofický text napsaný smrtelníkem. Bylo v tom už mnohem víc než přátelství s několika muslimskými kamarády. Víc než intelektuální sympatie ke kulturnímu odkazu, myšlenkovému dědictví a duchovní tradici pětiny lidstva.

Nikdo z nich to nepotřeboval říct nahlas. Bylo naprosto jasné, že se něco od základů mění. V nich i mezi nimi. Chápala to celá mešita plná věřících. Všichni to upřeně sledovali. Ten den proběhlo něco nesmírného. Dvakrát. A třetí velká událost následovala ihned poté. Ani Matouš, ani Natálie nikdy podobné pocity nezažili. Už nikdy to nebude stejné. Ani pro každého jednoho z nich zvlášť, ani pro ně pro oba v jejich vzájemném vztahu.

„Bylo mi to třeba, taťko. Musela jsem poskládat věci v hlavě. A vidět jeho. Aj Marwan byl tu. Byli jsme všici spolu. Už idu, neboj, nezklamu vás, fakt budu prvá Polhoška s maturitou, slibuju,“ sdělovala rodičům do Oslavan, aby je uklidnila. Když pak nastupovala do Patrikovy dodávky a odjela směr Brno, nesla v sobě zvláštní klid i cosi nového. Tajemství, jež zatím patřilo jen jí a Matoušovi. A vědomí, že tato cesta byla možná začátkem nové životní kapitoly. Nikoliv jen koncem té staré.

Dodávka Patrika Rácze hučela po dálnici, zatímco Natálie mlčky seděla na sedadle spolujezdce, hlavu opřenou o studené sklo okna. Za zády jim tlumeně chrastilo nářadí a nějaké prázdné palety po poslední zakázce. Cesta z Berlína zpátky do Oslavan se jí zdála nekonečná. Krajina ubíhala, ale ona měla pocit, že v sobě veze víc, než by unesl kterýkoli kufr. Její bratranec mlčel, jen občas zabručel nějakou poznámku, ale jeho tichá přítomnost jí byla útěchou. Věděla, že jede domů. Zpět k rodičům, k povinnostem, k maturitě. A přesto, někde hluboko uvnitř, cítila, že se vrací úplně jiná, než odjížděla.

Brněnský Ústřední hřbitov byl zahalen do májového slunce, které jakoby rozptylovalo zvuk kroků i šepot kondolencí. Před Koudelkovou rakví stála Blanka Říhová v ostentativně černých šatech, s kloboučkem stejné barvy, jenž působil spíš jako divadelní kostým, než jako opravdový projev smutku. Vedle ní celý profesorský sbor konzervatoře, jako by chtěli dát najevo, že svou povinnost vůči kolegovi splnili. Doležalovi, rovněž přítomní, stáli strnule u sebe, Klára s kapesníkem u rtů, Roman s pohledem zatvrzele upřeným do země. Vedle něho Jakub. Občas se rozhlédl okolo. A za ním i celá Koudelkova třída. Kromě Natálie. Eliška a Nikola na pohřbu také nebyly, Koudelka je nikdy přímo neučil a tak necítily tu potřebu. Ukázala se však senátorka Vaculíková. Mezi zástupem se mihly i tváře několika Bohumilových dětí a dalších dvou jeho bývalých partnerek. Jedna odvracela zrak a druhá se snažila tvářit lhostejně, ale jejich oči prozrazovaly, že přišly hledat odpověď, kterou jim už nikdo neposkytne.

Jaromír Fuchs stál trochu stranou od ostatních pedagogů, ruce v kapsách černého saka, s tváří ještě více zsinalou než obvykle. Dlouho jen mlčky sledoval poslední rozloučení, jakoby pořád ještě v roli nestranného a nezúčastněného kolegy. Když však řečník pronesl větu, že Bohumil Koudelka „po sobě zanechává díru, která se už nezacelí,“ cosi se v něm zlomilo. Poprvé po mnoha letech se mu zalily oči slzami. Zaplakal bez ohledu na to, že se na něj všichni dívali. „Nikdy jsem nebyl Bohoušovi opravdovým přítelem. Jen kolegou. Nedokázal jsem se za něj postavit, když to potřeboval. A za moje zbabělé mlčení nakonec zaplatil. Životem,“ přiznal v duchu sám sobě.

Po pohřbu se Jaromír loudal k tramvajové zastávce. Sako na něm viselo jako těžký šat viny. Oči měl červené od slz. Skrýval je příliš dlouho, až už je ukrýt nedokázal. Z davu vystoupila štíhlá blondýna v letech, v kostýmku, s úsměvem spíše hraným, než opravdovým. Danuše.

„Pane profesore,“ oslovila ho měkce, až mu to přišlo nepatřičné. „Pojďme si na chvíli sednout. Vím, že to pro vás musí být zdrcující.“

Nebránil se i když tušil, že se stane pěšákem jejího politického boje. Nevzdoroval. Nebránil se. Bylo mu to jedno. Už neměl sil a potřeboval se vypovídat. Usedli spolu v nedaleké restauraci. Fuchs si objednal jen vodu. Stejně by v té chvíli nic jiného nespolkl.

„Máme hodně společného, taky jsem původně češtinářka,“ snažila se Danuše navázat konverzaci.

„Můj svět je pryč, paní senátorko,“ vydechl nakonec, s očima zabodnutýma do stolu. „A ten nový… to je jen pozlátko na duševní rosol. Myslel jsem, že mladí budou prahnout po pravdě a bít se za ni jako lvi. Ale oni prahnou po výhodách zadarmo, bez práce! Myslel jsem, že kultura je věcí diskuse. Ale zbyl z ní už jen nárok. A školství?“ Zvedl na ni pohled. „Školství není o vzdělání, paní senátorko. Je to fraška. Učitel je kulisa a tabule je plátno pro slogany. Školy se staly myčkami na mozky. Dvacet let jsem čekal na esej o svobodě ducha, o duši národa. Nic. A dnes? Dnes jsou vzorem tupí influenceři. A chtějí zakazovat slova, protože se jich bojí. Po revoluci jsem si říkal: konečně budeme Západ. Evropa. Svobodná. Vyspělá. Civilizovaná. A čím jsme se stali? Odbytištěm jejich šmejďáckých výrobků. Zdrojem levné pracoví síly pro podřadná zaměstnání na jejich pracovním trhu. Korouhvičkami bez vlastního názoru, ovlivnitelnými z každého ambasádního e-mailu.“ Odmlčel se a s trpkým úsměvem dodal: „Možná jsem byl až moc měkký. Věřil jsem, že umění je svobodný prostor pro každého. Možná jsem se spletl.“

Danuše ho poslouchala se sklopenou hlavou, jako by mu chtěla dát prostor, aby konečně ze sebe vysypal vše, co se v něm nakupilo celé roky. Přitom už v duchu skládala věty na příští blog. „To znamená, že jsme konečně na jedné lodi, Jaromíre?“ zeptala se s jemně ironickým nádechem. „Vy a já – vyobcovaní konzervativní trilobiti?“ Chvíli vyčkávala, pak dodala: „Já jim tu moc chci vyrvat. Vy jste jim ji nechal. A oni vás sežrali! Vidíte?“ Potom se odmlčela, načež se otázala přímo: „Jakou úlohu sehrála v Koudelkově případu přímá udání žáků?“

„Jsou to jen děti. Myslely, že usilují o spravedlnost. Někdo jim to nakukal. Okopírovaly to z medií. Podívejte se, co se děje ve světě, okolo těch zpěvaček, hereček, celebrit a kauz s harašením,“ lamentoval Fuchs.

„A ta Polhošová? Ta se toho lynče samozřejmě účastnila velmi aktivně také, nemýlim-li se, že ano?“

„Bylo jich víc. Ona samotná prý mezi nimi nebyla, aspoň podle Bohouše. Ona jediná se ho snažila bránit. Prý. Tak mi to říkal. V tom případě by ty děcka paradoxně nejvíc ublížily jí.“

Krátce nato se na Danušině blogu objevil článek. Nazvala ho „Začíná to vlajkou, končí to sebevraždou.“ Koudelka byl v něm prezentován jako „hysterickými studentkami zlynčovaný poslední muž kultury, který se odvážně postavil inkluzivnímu šílenství“ a Fuchs jako „zasloužilý pedagog, kterému už není dovoleno říkat pravdu“. Vystřihla z jeho výpovědí pasáže o klimadětech, o upadající úrovni znalostí mezi studenty, o agresivitě studentů, digitální bublině a světě internetu a sociálních sítí, kterým on už dávno nerozumí. Natočila s ním i rozhovor, jehož originál sotva kdo slyšel, protože titulky v jejím videu křičely: Konzervatoř nebo kádrová škola? Progresivní a multikulti agenda zabíjí!

Jaromír Fuchs sledoval počítadlo zhlédnutí a nechápal, co se stalo. Pod videem se hromadily laviny komentářů: „Pan profesor má recht, ať žijou slušní Češi!“

Natálie se doma v Oslavanech náhodou podívala na facebookovou stránku konzervatoře. Uviděla Koudelkovo parte s místem, datem a hodinou posledního rozloučení. Zůstala stát jako zkamenělá, v hrudi jí vybuchla směs hněvu a zoufalství. Nikdo jí nedal vědět. Nebyla pro ně nikdy dost dobrá. Ani na to, aby si někdo ze spolužáků na ni vzpomněl a poslal jí o tom aspoň zprávu. Vzápětí se rozběhla na autobus, i když dobře věděla, že už nemá šanci to stihnout. Přesto odjela. Hnala se tam, protože nemohla snést myšlenku, že by oblíbený učitel odcházel bez ní. V očích jí pálily slzy, ne tolik kvůli samotné jeho smrti, jako spíš pro tu mrazivou jistotu, že ji opět vyškrtnuli z kruhu těch, kdo vůbec mají nárok se s ním rozloučit.

Když konečně dorazila, byli všichni už dávno pryč. Hřbitov byl tichý, zalitý květnovým slunečním svitem. Paprsky podvečerního slunce se lámaly o náhrobní kameny. Šla pomalu, s futrálem přes rameno, až stanula před Koudelkovým čerstvým hrobem. Stála tam zcela sama. Přišla bez ohlášení. Ne kvůli gestu. Ne kvůli symbolu. Ale proto, že zbývalo něco neodehraného.

Nikdo ji neviděl. Nikdo ji neslyšel. Nebylo tam svědků, jen vítr, hroby, stromy a trávník posetý pampeliškami. Klekla si na zem, vytáhla harmoniku a položila ji přes kolena. Ruka, ta s křivým zjizveným palcem, se dotkla klaviatury. Chvíli mlčela, jen dýchala, jako by ladila i vlastní srdce. A pak zazněl tón. Nízký, hrubý, naléhavý. Nebyla to žádná známá skladba, spíš fontána momentálních improvizací, co tryskala přímo z jejího nitra. Melodie, do níž se vplétaly útržky romských písní, dětských vzpomínek, disharmonie a záchvěvy, které působily jako vzlyk. Pod tím se mihotal nenápadný motiv Koudelkovy oblíbené skladby, nyní rozbitý, jako by se hroutil na prach. Šeptala i křičela drásavě: „Imar šoha.“

Když dohrála, ruce z klaviatury nesundala. Tiše plakala a jen seděla, jakoby čekala na ozvěnu. Na souzvuk, který však nepřicházel. Jen vítr zvedal trávu kolem a čechral šumící mladé listí v korunách stromů i její dlouhé a husté havraní kadeře. Potom tiše vytáhla z batohu fotografii jejich třídy z prvního ročníku. Byli tam všichni. Koudelka coby třídní učitel i celá jejich třída. Mezi ostatními i ona s Jakubem Doležalem. Na té fotce stál přímo vedle člověka, jehož o pár roků později nepřímo zničil.

Položila fotku mezi věnce a kytice na hromadě hlíny a zatížila ji kamenem. „Chtěla jsem, ať to máte u sebe,“ zašeptala. „Tu jsme všici pokopě. Tehdy eště jsme nevěděli, co bude. Ani vy jste nevěděl, že se to cele rozbije na marné kusy.“ Pohladila hrob, nechala si hrst hlíny protéci mezi prsty, načež se zvedla a otočila k odchodu.

Náhle za sebou spatřila mladou, avšak životem protřelou, jinak docela pohlednou ženu, nyní ovšem s unavenou smutnou tváří. Nesla obrovskou kytici a vedla za ruku asi osmiletého chlapce s brýlemi. Měl v obličeji cosi nepříjemně povědomého.

„Vy jste studentka?“ zeptala se.

Natálie přikývla.

Žena položila kytici na hrob k těm ostatním, zavzpomínala, smutně se usmála a bez patosu vyprávěla: „Bohouš byl bohém. Skvělý muzikant, výborný učitel. Nosil mě domů v náruči. Hrál, jako by měl svět za chvíli skončit.“ Na chvíli se odmlčela, pak dodala: „Miloval mě sice krátce, ale zato tak intenzivně jako v mém životě už nikdy nikdo. Neuměl zůstat na jednom místě. Nedovedl ani dál žít. Ale zato uměl naslouchat a slyšet. Víc než většina lidí, co znám.“

„Zůstal ve mně,“ pronesla tiše Natálie. „Až moc.“

Žena se na ni podívala pozorněji. „Poznala jsem hned, že jste jeho ... studentka. Tak skvěle totiž nemůže hrát nikdo jiný. To, co jste zpívala, to bylo romsky, že? A co znamená to imar šoha?“

„Jo. Znamená už nikdy,“ odpověděla Natálie stručně a tiše.

Žena položila chlapci ruku na rameno. „Pojď, Toby. Necháme je.“ Otočili se k odchodu. Chlapec se naposledy ohlédl a pousmál se. Ne ze sympatie, ale z dětské zvědavosti. Brýle mu na okamžik trochu sjely na nos. Natálie si všimla jeho srostlého obočí. A pak už mezi náhrobky zůstalo jen naprosté ticho.