Neslyšitelní (67)

Chodby berlínské fakulty voněly čerstvě vytřenou podlahou a úředním tichem. Matouš a jeho přátelé pomáhali profesoru Rubinsteinovi s vyklízením. Starý profesor třesoucí se rukou pomalu zavíral dveře svého kabinetu, v němž strávil několik desetiletí akademické práce. Skončil poslední den, kdy ho směl užívat. Police seřazených knih už byly poloprázdné, ze zdí zmizely všechny fotografie, včetně panoramatického výhledu na Jeruzalém. Všichni už odešli. Matouš jako poslední před pár sekundami.

Děkan Wilhelm Holzmüller přicházel z povzdálí. Měl úsměv úředníka, jenž právě dokončil zadaný úkol: „Zdravíčko, Avrame. Tak už hotovo?“

„Ano. Připraveno pro nového arabistu, hebraistu, islamologa či judaistu, jak je libo, Willy,“ odpověděl Rubinstein a dodal: „Mimochodem, vážně přijmeš jako hostujícího přednášejícího toho šaška Yigala Haleviho? Nejde o to, že mi kdysi napsal hodně negativní recenzi na Osmý den Genesis, to je mi buřt. Je to matlal a vždycky byl úplně mimo mísu. Jde mi o to, že ty i já dobře víme, že to, co tvoří, je jen z dvaceti procent věda. Zbytek je dost okatá hasbara. A ještě hůř, jeho mateřská instituce přímo podporuje nelegální osady. A v nich žijou ty kreatury, co jsem popisoval v tý knížce.“

„Avrame, neprodlužuj to. Ušetři nás oba.“

„Co jsme si, to jsme si, můj milý Willy. Kašleme na to. Život je pes. Ale to, cos proved tomu mladýmu klukovi z Česka, tomu Vaculíkovi, to vážně nebylo košer. Takto ho vláčet! Mateusz, Matthias, říkej mu jak chceš, on je dobrej, nadějnej, chytrej, sečtělej, píše vážně skvěle,“ řekl profesor. Pak se opřel o hůl, pomalu zvedl svazek klíčů a jakoby náhodou ho upustil z ruky přímo na zem. Klíče cinkly o dlažbu a zvuk se rozlehl chodbou. Pro Rubinsteina už nikam nevedly. A teď ležely jako puk na buly přímo mezi ním a děkanem.

Holzmüller udělal krok kupředu a nařídil Rubinsteinovi, aby mu klíče podal. Avšak starý profesor se na něj přísně podíval: „Willy? Snad nenecháš starého nemocného člověka, dítě obětí holokaustu, aby se ohýbal za tebe? Chucpe! Co kdybych si postěžoval Yigalovi, až přijede? Osobně. Jako Žid Židovi. A uděláme z toho mezinárodní faux pas. Co ty na to, Willy?“ Pak přihrál klíče hůlkou k Holzmüllerovým nohám: „Seber si je. Tu máš!“

Děkan z předklonu na zem nedosáhl. Musel kleknout na kolena, aby je sebral. Rubinstein se lehce pousmál a spokojeně pravil: „I toho jsem se dožil. Že přede mnou klečí sionista!“

Holzmüller se namáhavě zvedl a uraženě odkráčel po chodbě pryč, se svazkem klíčů v ruce. Matouš stál celou dobu za rohem a potají vše sledoval. Když se děkanovy kroky vytratily, přistoupil zpátky k Rubinsteinovi. V ruce držel malou vyřezávanou dřevěnou figurku. Šachového krále, starého a ošoupaného.

„Zůstal na stolku po poslední partii,“ řekl tiše. „Asi jste ho tam zapomněl, když jsme se zapovídali o Gaze.“ Podal mu ji.

Rubinstein si ji vzal, koutky rtů mu cukly v téměř neviditelném šibalském úsměvu. Ale jiskrné, bystré, byť unavené oči to řekly všechno za něj.

„I když ho možná nepotřebujete,“ dodal Matouš s jemným úklonem. „Protože vy jste král, pane profesore.“

Profesor se podíval na figurku a pak na něj. „Ne, můj mladý příteli. Já už nejsem král. Ale děkuji, že jste si toho všiml. Většina lidí dnes krále nepozná, ani když klečí před ním.“

Chvíli mlčeli. Oknem se nesl šum teplého větříku a škrábání větví o parapet.

„Nechápu, jak to všechno snášíte tak klidně,“ vydechl Matouš.

Rubinstein s lehkým pousmáním odpověděl: „Pán Mateusz, já měl celý život jen dvě strategie: akademickou přesnost a jízlivý humor. Když selže jedno, zbude to druhé.“

Za asi deset dní, krátce před Matoušovým návratem do Česka, se spolu s přáteli loučil s Rubim v jeho malém bytě, přeplněném knihami, které se tísnily v poličkách a kupily na stolech, židlích i na podlaze. Okna byla pootevřená, dovnitř proudil svěží berlínský vzduch a šustil stránkami otevřených svazků. Profesor seděl shrbený ve svém houpacím křesle, hůl opřenou o loketní opěrku, oči pohaslé, ale stále bystré.

„Pán Mateusz! Musím vám něco dát,“ řekl tichým tajemným hlasem a z jedné z horních polic, kam sotva dosáhl, pomalu vytáhl objemný svazek. Jeho vazba byla potrhaná a papír už zažloutlý. Položil ho na stůl mezi sebe a Matouše. Byl to starý arabský výtisk Koránu, na jehož okrajích se vinuly ručně psané poznámky v hebrejštině, arabštině i němčině, psané drobným, ale pevným profesorovým rukopisem. Okomentoval ho osobně během mnoha dlouhých desetiletí své akademické práce.

Profesor otevřel knihu a ukázal Matoušovi vnitřní stranu obálky. Tam stálo: „Zachráněno z waqfu Omarovy mešity, srovnané se zemí v roce 1948.“ Pod nápisem se skvěl jeho vlastnoruční vzkaz: „Některé památky neumírají, ač ničeny. Jen čekají, až budou znovu uznány.“

„Tenhle svazek mi dal koncem šedesátých let můj starší kolega z Haify, šajch Músá Júsuf, islámský teolog a můj lektor arabštiny. Jako svému nejlepšímu studentovi,“ začal Rubinstein tiše vyprávět. „Jak symbolické. Músá arabsky, Moše hebrejsky. To je Mojžíš ze Starého Zákona. A Júsuf arabsky znamená Josef. Taky hebrejský prorok. No a ten šajch tehdy dokumentoval ničení islámských památek v Palestině. Tato kniha byla původně součástí dobročinného daru, arabsky waqfu, již zaniklé Omarově mešitě. Když ji zbourali, kdosi ji zachránil z trosek a propašoval ven. Putovala nesčetnýma rukama, než se dostala k němu a potom ke mně. Nikdy jsem ji nebral nábožensky. Jen jako tichý důkaz zničené palestinské tradice, která se přesto odmítá vzdát a propadnout kulturocidě. Paměť mizejícího lidu. Teď je vaše. Protože můj nejlepší student jste vy.“

Pak se na chvíli odmlčel. Pohladil hřbet knihy a jakoby se mu v očích rozsvítil dávný obraz: „Tu mešitu si dobře pamatuju, víte? Ještě jako malý kluk, když jsme uprchli z Evropy a usadili se v Haifě. Bydleli jsme nedaleko. Stála na kopci. Nebyla nikterak velká. Obyčejná mešita jako desítky jiných. Měla bílé zdi a ebenově hnědé rámy oken. Pamatuju si, jak se z ní linula vůně pryskyřice a každé ráno mne budilo volání muezzina. Pak ji izraelští vojáci srovnali se zemí. Dnes je na jejím místě parkoviště. Ale když otevřu tuhle knihu, vrací se mi zpátky zvuky mého dětství. Hlas toho muezzina i ozvěna kroků na kamenné dlažbě.“

Matouš cítil, že se mu svírá hrdlo. Nepřijímal ten dar jako člověk, co tak dlouho hledal a nyní již nalezl Boha, ale jako člověk, co pochopil cenu tradice, zkázy i zděděné bolesti, o níž nikdo nemluví nahlas. Doma ve svém pokoji na kolejích vytáhl svazek z tašky, sklonil hlavu a pohladil stránky s tichým respektem, v němž se spojila úcta k posvátnému textu i k historické paměti. Uvědomoval si, že mu byl svěřen nejen výtisk Vznešeného Koránu, ale i křehký a nenahraditelný historický artefakt. Mlčel. Dlaň položil na desky svazku a ucítil jejich drsný povrch, těžký jako sám osud obyvatel Svaté Země.

O pár týdnů později vystoupil profesor v Leylině malém studentském podcastu. Seděl v kolečkovém křesle, očividně zesláblý, ale stále ještě s jiskrnýma očima. Zeptala se ho: „Mnohými jste vnímán jako kontroverní osoba. Čelil jste tvrdé kritice, vaše vyjádření o Palestině, kolonizaci a sionizmu byla často vnímána jako velmi radikální. Je něco, čeho třeba litujete, že jste řekl? Nebojíte se třeba důsledků svých výroků?“

„Čeho?“ pousmál se stařec, „co mi můžou? Podruhé už mě přece nevyhodí! Milá slečno, vždyť já už neriskuju vůbec nic! O žádnou funkci ani pozici přijít nemohu. Žádnou totiž nemám! Chachá! Vždyť už jsem jen ubohý důchodce v kolečkovém křesle! Aby mě někdo umlčel, musel by mi vzít můj hlas. A ten, chvála budiž Jemu na výsostech – a bohužel pro ně – v diskursu stále rezonuje.“

Nadešel dlouho očekávaný den maturit na konzervatoři. Natálie seděla na stoličce a čekala na znamení komise. Vzduch byl těžký, plný napětí a šustění papírů. Členové komise si cosi zapisovali, přejížděli pohledem ze seznamu skladeb na dívku, která právě vytáhla harmoniku, posadila si ji na kolena a opřela řemen přes rameno. Její ruka s křivým a zjizveným palcem se nesměle dotkla klaviatury. Na okamžik zavřela oči, zhluboka se nadechla a začala hrát.

Tóny se linuly s jistotou, v níž bylo slyšet měsíce dřiny, bolesti i letitého odhodlání. A pak, v jedné obtížnější pasáži, její prsty na chvíli zaváhaly. Palec se vzepřel a nezafungoval tak, jak měl. Zkoušející zvedli obočí. Bylo by slyšet i spadnutí špendlíku na zem. Hned nato se melodie znovu rozproudila. Pevná, jasná, jako by si sama znovu hledala cestu. Komise to přešla velkorysým mlčením, vědoma si hranic jejích možností.

Natálie hrála dál, tón za tónem, až skladbu uzavřela v plném akordu, který se rozlil po sále jako paprsky světla. Teprve pak vzhlédla. V lavici pro hosty seděla tichá, nenápadná postava. Hubená starší světlovlasá žena s jemnou tváří, kterou čas obrousil do výrazu něžné laskavosti. Matoušova teta Milada. Přijela až z Uherského Hradiště. Jen kvůli ní. Seděla tam tiše, nenápadně, ale v očích měla hrdost i dojetí. Obě ruce měla sevřené v klíně, jako by i ona sama právě odložila nástroj. Právě v tom pohledu Natálie pocítila, že jí přece jen někdo ještě věří.

Komise se na okamžik poradila jen pohledem. Předseda srovnal papíry, naklonil se přes stůl a řekl:„Dobře zahráno. I přes jisté technické limity, které jsou nám známy, bylo provedení muzikální, přesvědčivé, s naprosto mimořádným citem. Praktickou část proto považujme za složenou. Úspěšně. Velmi úspěšně.“

Natálii se na okamžik sevřelo hrdlo. Ani ne radostí, spíš úlevou, že to už má za sebou. Čekaly ji ještě další zkoušky. V učebně hudební teorie ji přivítala samotná nová ředitelka Říhová, stále ještě v černých šatech v okázalém truchlení za Koudelku. Přísný pohled, který měl Natálii znejistit, ji už nedokázal zaskočit. Ani to, že jí Říhová pohrdavě tykala, zatímco k ostatním studentům si to nikdy nedovolila. Natálie odpovídala věcně, přesně, bez zbytečných okras. A když ji nakonec pustila s chladným úsměvem a slovy: „Můžeš jít,“ věděla, že i tuto překážku zvládla.

Další na řadě byla angličtina. Zkoušející Marta Fuchsová jí podala misku a Natálie vytáhla papírek s tématem „My Family“. Bylo paradoxní mluvit v cizím jazyce právě o rodině. Zhluboka se nadechla a spustila. Jednoduchými větami, občas klopýtavě, ale opravdově a pohotově vyprávěla o rodičích, kteří ji vždycky podrželi, o sourozencích, o babičce Helence, tetách a strýcích na Moravě i na Slovensku. Nezapoměla ani na Matouše a jeho rodinu. I když slovní zásobu neměla kdovíjakou, v jejím hlase bylo cosi charizmatického, co komisi přesvědčilo. Fuchsová ji nakonec přerušila s krátkým, ale vřelým úsměvem: „That was very nice. Thank you.“

Zůstávala poslední, nejobávanější část. Český jazyk a literatura. Za stolem čekal bledý a unavený Jaromír Fuchs. Bývalý ředitel. Ten, co loni svým rozhodnutím překazil její účast na ročníkovém koncertu, i když ji její třídní, nebožtík Koudelka, výslovně vybral. Ten, co nedávno mlčel, když Koudelka padal. Nikdo netušil, co čekat.

Natálie, v tmavých decentních šatech, sevřela v kapse Anninu tyrkysovou subhu a vstoupila do místnosti. Snažila se dýchat zhluboka. Byla poslední zkoušená. Místnost voněla po křídě a starém linoleu, na stole se vršily složky s protokoly. Atmosféra se dala krájet.

„Bratři Čapkovi,“ zopakovala Natálie znění své otázky. „Karel. Spisovatel, dramatik, novinář. Josef. výtvarník, ilustrátor. Spolupráce například na Dášeňce nebo Zahradníkově roku…“

Fuchs ji okamžitě přerušil: „A který bratr ilustroval Zahradníkův rok?“

„Josef,“ odvětila tiše.

Nechal ji chvíli pokračovat ve výkladu o Karlu Čapkovi, načež ji zase pohrdavě přerušil: „Dost. Slyšel jsem text. Ne myšlenku. Všechno nabiflované. Bez reflexe. Emoce místo analýzy. A dokonce i ty jsou přehnané.“ Pak se zeptal na dílo, z něhož studenty normálně nezkoušel: „Znáte esej Proč nejsem komunistou?“

„No… vím, že Karel Čapek odmítal ideologii, radikalismus, diktaturu,“ zkoušela Natálie tápavě navázat.

„Radikalismus,“ zopakoval Fuchs s pohrdlivým úšklebkem. „A vy co? Vy se za radikální aktivistku nepovažujete? Nebo to dnes už znamená něco jiného?“

V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Komise mlčela, její členové se dívali jeden na druhého.

Fuchs v další otázce ještě přitvrdil: „Měl Karel Čapek literárně činného jmenovce?“

Natálie se nadechla: „Asi ano, když se ptáte. Teď si nevzpomenu.“

„Karel Václav Čapek Chod,“ vyštěkl. „Proč Chod?“

„Netuším.“

„Protože Chodsko. Kde je Chodsko?“

„Na západě Čech?“

Fuchs se ušklíbl: „Přesněji?“

„Nevím přesně. Teplice?“

Fuchs okázale znechuceně povzdechl, zavalil se do židle a výsměšným tónem spustil: „Jó. Nebo taky Most! I tam asi někoho máte, že? A Chomutov, že jo? I tam vás je hromada! Na té straně znáte tak akorát kovošrot na Matiční v Ústí, že?! Téda! To mě podrž! Maturantka a neví, kde je Chodsko! Domažlice, slečno! Strakonice! Nebo Klatovy! To by věděl i průměrný deváťák!“

Natálie zrudla, ale hlas se jí nezlomil. „Pane řediteli…,“ přeřekla se a uhnula pohledem.

Fuchs se okamžitě napjal. Nebyl už dávno ředitel a bral to jako provokaci. Jeho hlas se zajíkal: „Vykoukněte mimo svou bublinu! Projevte špetku zájmu o českou kulturu! Kdybyste byla míň ulicích a víc u knížek, tak teď tupě nepózujete před komisí! Ale to po dnešní generaci chci už asi moc, že? Tím spíš po takových jako vy!“

Nastalo ticho. Členům komise začínalo být velmi nepříjemně. Tvářili se šokovaně. Jiných studentů se na takové podrobnosti neptal, jejich chyby shovívavě promíjel, ale u této vypichoval každé zaváhání.

„A vy, pane profesore, víte, kde je Zemplín? Jste byl někdy na východním Slovensku? V Remetoch? V Sobranciach? Či aj tu v Brně na Bratislavské třebárs? Znáte děcka, co mluvijou plyně dva tři jazyky a aj tak chodijou na zvláštní školu?“

Na okamžik zavládlo absolutní ticho. Fuchs zbledl. Jeden člen komise si sundal brýle a položil je na stůl. Přísedící komise, asi čtyřicetiletá češtinářka z jiné školy, žena s měkkým klidným hlasem a decentním vzhledem, si úplně na kraji stolu odkašlala. Nervózně se otřela do kapesníčku, který žmoulala v ruce a neřekla ani půl slova. V duchu si jen opakovala: „Toto vůči ní vážně nebylo fér. Ani vůči češtině.“

„Ven!“ zavelel Fuchs a zůstal v místnosti sám s komisí.

Natálie vyšla z místnosti beze slova. Neplakala, jen pevně stiskla futrál s harmonikou.

Zkoušející se radili o výsledné známce. Diskuse mezi nimi byla krátká a napjatá. Fuchs zatvrzele navrhoval nedostatečnou. Byla to jeho poslední, zbabělá pomsta. A možná i jeho největší tragédie.

„Obsah odpovědi samotné byl více méně v pořádku, pane kolego. U maturity máme posuzovat znalosti, ne názorové rozdíly a individuální antipatie,“ kontrovala mu přísedící z jiné školy. U hlasování se nakonec přidala k těm, kteří ji nechali projít. Její hlas byl rozhodující. Zachránila ji. Ne přímo před ní, ne okázale, ale přece jen. Nakonec se usnesli na nejnižší možné známce. Na čtyřce. Fuchs vztekle zmlkl a hleděl dolů na podlahu.

Přísedící češtinářce v komisi zůstala jen otázka pro vlastní svědomí: „Proč jsem se jí vlastně nezastala nahlas přímo v okamžiku, když po ní vyjel? Já ale mlčela.“

Praktická zkouška na výbornou, hudební teorie na výbornou, angličtina taktéž. Jen z českého jazyka a literatury dostatečná. Natálie vyšla z auly s těžkým futrálem v ruce. Vzduch na chodbě byl prosycený dezinfekcí a potem studentů, kteří se potichu trousili ze zkoušek. Tam stála i Milada. Útlá, nenápadná, a přitom v tu chvíli pevná jako lano nad propastí. Neřekla nic, jen ji pevně objala. Tak, že Natálii na okamžik opustila všechna tíha i strach. Milada se na nic neptala a nijak ji nesoudila. Jen ji přijímala takovou, jaká je.

„A máš to za sebú, dcérenko,“ řekla pak tiše tím svým jemně rozvlněným hlasem. „Já myslím, že je třeba to oslavit. Uděláme si deň enom pro nás dvě, ju? Zajdem do města, dáme šmetrdól, zmrzku, co budeš scet. A víš co? Kúpíme ti na Čáře neco pěkné značkové na sebe. Ať máš v čem přivítat Matúška, až donde z Němec.“

Natálie na ni překvapeně pohlédla, jako by jí právě někdo otevřel okno v dusné místnosti. Po tváři se jí rozlil nesmělý úsměv: „Já… dyť já vlastně ani nevim, co. V takých obchodoch jsem si sama vybírala jen párkrat na Vánoce a když sem nastupovala do škole. Ináč sem spíš nosila hadry od Vietnamců či po sestřenicách. Jance a Mirce Žigových. Od uja Jožka z Remet.“

„Tím lepší,“ pousmála se Milada. „Dneska si vybereš ty. A já ti to ráda zaplatím. Jako památku na dnešní deň. Však to není enom maturita, Natálko. Je to aj začátek dospělého života. Musíš doňho s hlavú hore.“

Společně vyrazily do brněnských ulic. Tramvaje zvonily, lidé se trousili kolem, slunce házelo na dlažbu ostré stíny. Zastavily se u staré cukrárny na náměstí Svobody. Natálie si vybrala malinový dortík a Milada kávu s mlékem. Seděly spolu u malého stolku, povídaly si a po dlouhé době cítila, že s někým může být prostě sama sebou, bez obav, že ji hned někdo odsoudí a připomene, že někam nepatří. Pak poprosily číšníka o heslo na wifi, aby zavolaly Matoušovi do Berlína. Na obrazovce mobilu vypadal unavený, ale šťastně se usmíval. Seděl v pokoji, s rozcuchanými vlasy a stohy knih v pozadí. „Tak co, maturantko?“ zeptal se.

Natálie vztyčila namáhavě svůj křivý palec nakolik jen mohla a Milada dodala: „Samé jedničky, enom z češtiny štyrka.“

Matouš se rozesmál: „To je nejlepší vysvědčení, jaké sis mohla odnést. Čeština s Fuchsem pro tebe vždycky byla největší past.“

A obě se smály s ním, sladce i úlevně.

V lepším, značkovém butiku na České ulici se Natálie nejdřív rozpačitě proplétala mezi věšáky, jako by se ocitla v cizím světě. Dotýkala se výběrových látek nesměle, skoro s posvátnou úctou, až jí Milada podala dlouhé zelené šaty s pestrým květinovým vzorem. „Vyzkúšaj si jich,“ vybídla ji.

Natálie za závěsem chvilku bojovala se zipem, a když vyšla ven, připadala si trapně a mlčela.

Milada vstala, vzala ji za ruce a po očích jí sklouzly slzy. „Tak takto má vypadat dospělá ženská, kerá si zaslúží, aby sa na ňu všici dívali s respektem,“ řekla po kratší odmlce.

Natálie poprvé pocítila, že nejde jen o kus látky, ale o symbol. Že je součástí Matoušovy rodiny už nadobro. Poděkovala Miladě a rozloučily se na autobusovém nádraží. Každá pokračovala svou cestou. Jedna do Hradiště a druhá do Oslavan.

Doma už na ni čekali. František seděl u stolu s rukama založenýma na prsou, Marika míchala v hrnci guláš a Veronika, David a Vanesa napjatě čekali. Natálie vešla, položila futrál na zem a ukázala vysvědčení. Nastalo ticho, než otec přelétl pohledem známky. „Jedna, jedna, jedna… a štyry,“ přečetl nahlas. „No dikhes, prvá Polhoška s maturou, fakt že hej,“ hlesl nakonec a koutky úst se mu nepatrně zvedly. Potom se rozesmál naplno a objal dceru pevně do náruče: „Moja čhaje!“

Marika si otřela slzy a jen zašeptala: „Ružičko, zvládlas to. Aj napriek všickému.“ A pak ji objala také.

Veronika se k objetí připojila, David se smál a gratuloval. A Vanesa poskakovala kolem a dožadovala se, aby jim zahrála na harmoniku. Hned teď, přímo v kuchyni. Pak se k ní přidal i otec na svou harmoniku. Bylo veselo až do pozdních nočních hodin.

Matouš seděl ten večer dlouho do noci u stolu v berlínském pokoji. Okno pootevřené, dovnitř vnikal hluk tramvají, co projížděly po magistrále. Všudypřítomný průvan rozhýbával listy rozházených papírů. Na obrazovce laptopu přibývaly poznámky. Citace arabskojazyčných myslitelů, odkazy na západní filosofy, jeho vlastní krátké věty, které se zrodily v záchvěvu úvah a teď čekaly, aby je rozvinul. Uprostřed toho chaosu ležel i Rubinsteinem opoznámkovaný výtisk Koránu. Matouš měl hlavu v dlaních a chvíli jen hleděl na obrazovku, než znovu stiskl klávesnici.

Vzpomínal na Natálii. Na její ruku s křivým a nehybným palcem, jak mu po maturitě mávala v cukrárně na kameru telefonu. V duchu se mu vracel výjev, jak ji spatřil v televizi na koncertu za klima. Držela akordeon nakřivo a těžce mačkala klávesy jen čtyřmi prsty, jako by se snažila udržet roztříštěný svět. Vzpomínal, jak ji poznal po úrazu s rukou v rozměrné nepohodlné dlaze, jak byl svědkem její rekonvalescence a cesty zpátky, pak i druhé operace a náročných rehabilitací.

Uvědomil si, že právě tím musí začít. Od jediné ruky, jednoho zranění, které se pro něj teď stávalo podobenstvím celé společnosti: „Představte si, jaká je to asi tragédie, když si mladá nadějná hudebnice těžce zlomí ruku. Právě tak vnímám to, co se děje v našem světě. Přerazila se tónina. Rozdrtily se i noty, které držely melodii lidstva. Jako kost, která křivě srostla, i společnost si pamatuje staré rány. I když se kůže na povrchu už dávno zacelila, ony bolí dál. Nejde jen o individuální bolesti. Jde o zlomy, které ukazují, jak křehký je celek. Jak roztříštění jsme jako společnost. Jako lidstvo. Protože naše společnost je jako jedno tělo.“

„Metafora společnosti jako těla není vůbec nová,“ pokračoval Matouš výčtem myšlenek slavných učitelů lidstva. „Už Pavel z Tarsu psal Korinťanům: „A když trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny; když se dostane cti jednomu údu, radují se všechny spolu s ním.“ Hobbes ve svém Leviathanovi zobrazil stát jako tělo, jehož hlavou je vládce a údy poddaní: „Pokud se údy odpojí od hlavy, tělo zhyne.“ Ibn Rušd, známý na Západě jako Averroes, ve svých komentářích k Aristotelovi zdůrazňoval, že nemoc jedné části lidského společenství nakonec ochromí i celou společnost. Al-Farábí ilustruje svou utopii ctnostného města příkladem zdravého a fungujícího těla. Jednotlivé části společnosti jsou jako jednotlivé orgány v lidském těle. Problém v některé části společnosti je pak jako tělesný úraz. Tutéž metaforu použil i Tomáš Akvinský. A Prorok Muhammad, mír s ním, řekl v autentickém a dobře doložitelém hadíse: „Věřící jsou jako jedno tělo. Když onemocní jeden úd, celé tělo trpí horečkou a nespavostí.“

„Zraněná ruka proto není jen osobní tragédií,“ rozvíjel Matouš myšlenku, „ale připomínkou, že tělo není zdravé, dokud byť jen jediný prst trpí. Proto je alegorie těla jinotajem fungující lidské společnosti i lidstva jako celku. I zmrzačená ruka je schopna dál tvořit. I zjizvenými prsty se člověk dotýká. I když už nikdy nebudou rovné a plně ohebné, můžeme jimi pohladit milovanou osobu, můžeme podat ruku druhému a pozdvihnout ruce k modlitbě. A právě to je podstata uzdravení. Ne že bolest popřeme, ale že ji přijmeme za součást naší nové melodie. Uzdravíme se? Záleží jen na tom, zda budeme chtít naše ruce znovu spojit s rukama ostatních. Dokonce i ty bolavé, které jsme si kdysi navzájem zpřelámali.“

Připadalo mu, že celá ta jeho esej není jen reflexí o lidstvu, ale přímo němou prosbou, aby svět jednou uměl přijmout vlastní jizvy. Jako Natálie ty svoje. Zavřel Rubinsteinův Korán, položil na něj dlaň a v tichu pokoje přemítal. Něco se mu pořád nezdálo. Nedokázal tu esej uzavřít. Stále chyběl závěr. Aspoň on to tak cítil.

Květen uplynul jako voda. Den před odjezdem zpět do Brna se ještě zastavil u profesora Rubinsteina v jeho skromném bytě. Stařeček seděl v křesle, na kolenou měl deku a v ruce Matoušův rukopis.

„Pán Mateusz! Vidím, že jste pochopil,“ pronesl tiše, „bolest je paměť.“ Pak se pousmál: „Pavel, Hobbes, al-Fárábí, Akvinský – ti všichni by vám zatleskali. Jen nezapomeňte, že alegorie nestačí. Nelze zůstat jen u slov. My veřejní intelektuálové to tělo společnosti musíme opravdu léčit. Tak jako i Muhammad.“

Matouš přikývl. Tak nějak tušil, že tohle bylo jejich opravdu poslední setkání.

Zítra na nádraží se s ním rozloučili postupně všichni jeho berlínští přátelé. Joaquín mu položil ruku na rameno a se smíchem položil své čelo na to jeho: „Pro případ, že by filozofie přestala stačit, vždycky máš kam. Tam u nás, na úplném konci světa, roste hustý les araukárií a pabuků. V poledne jej zalévá slunce. Z jihu. Představ si to! A v noci září na obloze Jižní kříž. Oni nám ho zase vrátí. Až do smrti v něm můžeš spolu s námi žít jen z toho, co ti dá. Jako my už celé tisíce let.“

„Budu si to pamatovat, náčelníku,“ zasmál se Matouš, „veď svůj lid spravedlivě. Buď největší filozof, kterého kdy Patagonie zplodila. A nejlepší náčelník, kterého kdy Mapuché měli.“

Leyla se na něj usmála. Voněla po kávě a barvě do tiskárny. Pošeptala mu: „Ráda jsem tě poznala. Piš. Já tě budu číst, třeba jediná. I kdyby nikdo jiný nechtěl.“

Nidál, vždycky skoupý na slovo, ho bratrsky objal: „Nezůstaň jen u slov. Žij to, v co věříš, bratře. Postav se křivdě. Nezapomeň na nás. Ani na Palestinu.“

Matouš nastoupil do vlaku s pocitem, že odjíždí od přátel, kteří pro něj byli jako rodina.

Na brněnském nádraží panoval obyčejný ruch červnového jitra. Vlak z Berlína zabrzdil s dlouhým pištivým zasyčením a cestující se vyhrnuli na perón. Matouš se prodíral davem lidí, unavený po noční cestě, s krosnou na zádech, laptopem v batohu přes rameno a deníkem poznámek přitisknutým k hrudi. Vtom ji spatřil. Stála kousek stranou, opřená o sloup, v zářivě zelených květovaných šatech, které se leskly v ranním slunci a ladily k její zlatavě snědé tváři. Dlouhé smolně černé vlasy měla sčesané dozadu do copu, její tmavé hluboké veliké mandlovité oči jiskrně zářily napjatým očekáváním i čirou radostí.

„Maťulko! Vítej doma,“ řekla, když k ní konečně přišel. V tu chvíli mu připadalo, že z něj padá všechna ta tíha posledních měsíců. Absurdita berlínských akademických diskusí, Rubinsteinův smutný odchod z fakulty i osamělé noci plné stesku. To vše nechává za sebou.

Objali se a chvíli jen tak stáli v tom prostém, ale pevně sevřeném gestu. Držel ji pevně, zabořil nos do jejích vlasů a šeptal jí do ucha: „Konečně zase spolu. Už nikdy to nebude jinak. Slibuju. Už jsem jen tvůj a ty jenom moje. Bůh to ví. A my taky.“

Pak Natálie sáhla do kapsičky svých nových šatů a s tajemným úsměvem vytáhla jakousi obálku. „Toto mi přišlo mailem. Od Aničky.“ Opatrně mu ji podala, jako by to byla ta nejvzácnější relikvie. Pak se rozesmála, povyskočila a tleskla. V jejím spontánním smíchu byla jiskřička nevinné dětské radosti.

Matouš vytáhl z obálky dvě letenky. Do Dauhá. Byly už zaplacené, jména vytištěná jasně a nezaměnitelně, černé na bílém: Natálie Polhošová. Matouš Vaculík. Přiložen krátký vzkaz: „Přijeďte. Čekáme. A. + M.“

Zůstal stát jako opařený, s papíry v ruce. Jako by mu chvíli trvalo, než pochopí, co to doopravy znamená. „Tys to věděla?“ zašeptal.

„Poslala přímo na můj mail. Řikala, že už je čas. Že máme dojít.“

Matouš se rozesmál. Unaveně, nevěřícně, ale z hloubi srdce. V očích měl i on nadšení, slzy i očekávání. „Hmm. Katar,“ vydechl. „Jakože… fakt hned teď?“

Natálie se zazubila a přikývla: „Jo. Hned teďkom v pondělí. Už su skoro sbalená. Ty?“

„Já? Já nemám sbaleno ani ve vlastní hlavě,“ ukázal na deník s poznámkami. „Ale možná je načase i trochu improvizovat.“

Nechali perón za sebou. Drželi se pevně za ruce. Nepotřebovali žádné dlouhé řeči. Poprvé po dlouhé době se oba smáli. Cítili se svobodní a naplnění.

„Jdeme spolu dál, Natynko,“ řekl Matouš, „životem. Společně. Za hranice všeho. Prostě dál. Tam, kam to dává smysl. Jak říkal Rubi, s figurkami, co nám zbyly, možná i na jiné šachovnici, ale hrajeme a nevzdáváme to.“

U stánku to vonělo čerstvě mletou kávou a trdelníkem. Natálie se s papírovým kelímkem v ruce přidala k Matoušovi, když zahlédla o pár kroků dál postavu, kterou by poznala mezi stovkami jiných. Fuchs. Unavený a shrbený. Pohled, kdysi ostrý, teď upíral jen na chodník.

Chvíli váhal, pak vykročil k nim. Zastavil se těsně u Natálie a tiše, skoro neslyšně a stydlivě pronesl: „Slyšel jsem, že jste přijatá na vysokou. To je moc dobře. Gratuluji a přeji hodně štěstí při studiu i v dalším životě.“ Bylo to jeho „promiňte mi to.“ Jinak to říci nedokázal.

Natálie se na něj krátce podívala, teď už bez hněvu a bolesti: „Ano. Na vyšší odbornou. Sociální práce. A děkuju.“

„Takže se už na absolutoriu neuvidíme?“

„Ne, už ne,“ odpověděla mu stručně a s Matoušem po boku odkráčela dál. Fuchs zůstal stát u stánku s trdelníky, ruce v kapsách. Díval se na jejich záda, dokud nezmizeli v davu.

Blížil se konec školního roku. Na nemocničním oddělení voněla dezinfekce. Veronika Ráczová si poprvé oblékla bílé kalhoty a halenu. Kapsy naplnila latexovými rukavicemi a dezinfekčními ubrousky. Starší paní na lůžku bystrým pohledem pozorovala, jak upravuje polštář. „Slečno, odkud jste?“ zeptala se zvědavě, když jí Veronika podávala sklenici vody.

„Z Břeclavi,“ odpověděla dívka nesměle.

„Ale vy nejste původem Češka, že? Měla jsem spolužačku. Irenku Stavropoulou, Řekyni. Taky taková silnější, tmavé oči, černé vlasy ...“

Veronika se trochu pousmála: „No, děda z taťkovy strany byl slovenský Maďar…“

Paní přikývla a pak s úlevou dodala: „Ahá, tak aspoň, že né cikánka. Tu bych nenechala na sebe ani sáhnout!“

Veronice na okamžik ztuhly prsty. Uchopila znovu sklenici, aby zakryla rozpaky. V duchu napočítala do tří a zhluboka se nadechla. Byla to její první praxe. A bude si ji pamatovat navždy.