Neslyšitelní (68)

Letní slunce pálilo do betonových chodníků sídliště v Žabovřeskách. Z balkónu ve čtvrtém patře hleděla Blanka dolů na houf dětí honících se mezi prolézačkami a pískovištěm. Jejich výskot se odrážel od panelů a doléhal až k ní. Stála s rukama na zábradlí, oči jí na chvíli zabloudily k prázdnému křeslu v obýváku. Kdysi dávno na něm rád sedával Bohumil. Tehdy spolu ještě chodili a plánovali společnou budoucnost. Uhrančivý muzikant. Její životní láska. Vzpomínky na něj se zavrtaly hluboko. Jeho mužný hlas, jeho vtip a energičnost, jeho umělecká vášeň a intenzivní city. Zničila ho. Z potřeby, aby zaplatil za její zmařené zamilované sny. A teď? Má všechno. Ředitelský post na konzervatoři. Respekt. Moc. Ukojila i svou nenasytnou touhu po osobní odvetě. A přece cítila jen těžkou prázdnotu. Nemá děti a ani je mít nestihne. Cítí, že jí dávno ujel vlak. Slyší jen ty cizí. Asi ve věku jejích vysněných dětí s Bohumilem. Jejich křik jí otravně připomínal neuskutečnitelný sen. Oči se jí zamlžily. Rychle uhnula pohledem k obzoru, kde se okenní tabule leskly v letním oparu.

Danuše s nepřítomným výrazem leštila v kuchyni svého prázdného domu v Lednici soupravu cibuláčků úzkostlivě poskládanou na poličce. Jen tikání starých hodin rušilo to ticho. Za oknem pražilo prudké červnové slunce, ale modrobílý porcelán se leskl jako zmrzlé louže v zimním jitru. V hlavě jí vířily zprávy ze sněmu Svornosti. Jihočeský kandidát, jakýsi dosud bezvýznamný šedý úředníček, převzal otěže moci a sesadil z předsednického postu Přemysla Čecha, už dávno rozklíženého vlastními skandály. Ten teď s hrstkou nejvěrnějších zakládal nové hnutí - Národní obrodu. Bohatý materiál pro sérii bulvárních článků Libora Chalupy. „Masakr na pravém okraji,“ psal v euforii a mnul si ruce nad počtem zobrazení na internetu. Jí senátorské křeslo samozřejmě zůstává. Jenže mandát jednou skončí. A co dál? Místo češtinářky v lednické škole je dávno minulostí. Osobní život nemá. Manžel Miloš je paranoidní alkoholik, už skoro rok v léčebně. Jediného syna Matouše loni vyhnala. Už předtím zapudila sestru, neteř a sestřina zetě. Důvod? Synovu partnerku a neteřina manžela nedokázala chápat jinak, než pouze jako ohrožení svého malého světa. Světa dusivě těsného pro všechny ostatní. Zbyl jí jen ten prázdný dům a chladný porcelán.

Matouš a Natálie trávili ten den u tety v Hradišti. Chtěli se s ní ještě před odletem rozloučit. Podvečer voněl pokosenou trávou a starými lípami. Milada seděla v obýváku na své pohovce s krajkovým přehozem, ruce sevřené v klíně, jakoby už půl dne přemýšlela, co říct. Matouš s Natálií stáli u ní a cítili, že se blíží něco důležitého.

„Jak to vzali vaši?“ zeptal se Matouš tiše. „Ví už o všem, co se v Berlíně stalo?“

„Po troškach jim to dávkuju,“ smála se Natálie.

„A co oni?“

„Taťka nad očekávání dobre. Důležite pro ňho je, že Pánbožka máme v svojem životě furt. Nesende na tom, jak.“

„A mamka?“

Natálii zjihly oči: „Oplakala, že svatba v kostelíku v Remetoch nebude. Těšila se na ňu cely život.“

„To přece nevadí. Před Bohem je hotovo a oslavit to můžem kdykoli jindy. A kdekoli.“

Milada po chvíli ticha vstala, pomalu odkráčela do ložnice a vrátila se s drobnou dřevěnou šperkovnicí a starou krabičkou od sirek. Položila je na stůl.

„Děcka, počkajte. Neco pro vás mám,“ řekla, hlas se jí zachvěl. „Kebyste nevěděli, kam sa vrátit.“

Nejprve podala Natálii nenápadný stříbrný medailon. Otevřela ho. Hleděla na ni vybledlá černobílá fotografie mladé ženy s dvěma malými děvčátky. „Matúškova babička, já a moja sestra. Matúškova mamka. To nosila naša maměnka vždycky, když měla pocit, že už neví, jak dál. Já si to brala k matuře. Ty si to vem do letadla.“

Ta ji fotografie uvnitř zasáhla. Matoušova matka, žena, kterou znala jen podle nenávistného blogu, štvavých tyrád a destruktivního tlaku na syna, na člověka, kterého Natálie v životě nejvíce milovala, také nezačala jinak, než jako nevinné dítě.

Pak Milada sáhla po krabičce a podala ji Matoušovi. Uvnitř ležely těžké kapesní hodinky s gravírováním. „Tvůj děda jich nosil v kapsi celý život. Včil patřijú tebě.“

Nakonec oběma vložila do rukou dvě záložky do Koránu, vyšívané jemnou křížkovou výšivkou. „Já sice muslimka nejsu, ale aj tak věřím, že sa Pánboh zezhora dívá na každého Svojeho věrného. Tak buďte aj vy věrní temu, co v sebě nosíte.“

Matouš se otočil k Natálii: „Vlastně... taky ti mám něco dát.“ Pak vytáhl z kapsy malinkou krabičku, kterou nosil celý čas u sebe. „Pamatuješ, co jsem ti slíbil? V Berlíně? V mešitě? Před Marwanem, Nidálem a Selimem?“ zašeptal.

Přikývla, oči se jí rozzářily a široce se usmála, až byly vidět její jemné bílé zuby. Pak na její útlý prstík navlékl jednoduchý zlatý prstýnek. Ne okázalý, ale pevný a hladký. Jako jejich rozhodnutí.

Vyšli na chvíli ven na dvůr, vzduch voněl lipovým květem a trávou. Stáli vedle sebe. Mlčeli. Nakonec se k ní naklonil a zašeptal: „Mám pocit, že čas teď běží jak splašený kůň. Všechno se mění tak rychle, že mě to občas skoro až paralyzuje. Ale když stojím vedle tebe… jako by se na chvilku zastavil. A já chci, aby to tak bylo už napořád.“

Natálie se rozesmála a položila svou dlaň do té jeho: „Tak zastavme svět spolu. A nechme, ať si beží.“

Nastal předvečer odletu. Matouš do svého zavazadla přibalil i Rubinsteinův palestinský výtisk Koránu. Natálie ho otevřela a mezi poznámkami našla drobný papírek. Na něm hebrejsky s anglickým a německým překladem verš ze starozákonní knihy Izajáš: „I bude kniha předána tomu, kdo neumí číst, se slovy: „Přečti to.“ A on odpoví: „Neumím číst.“ Hned vedle něj se skvěl arabsky psaný a rovněž přeložený verš z Koránu: „Předčítej ve jménu Pána svého, který stvořil.“ Pod ním profesorova poznámka: „Jde o chronologicky první koránský verš. Muhammad tehdy odpověděl: „Neumím číst.“

„Tolik moc jazyky a jeden jediný Bůh,“ kochala se Natálie, načež dodala: „Přestaňme se už konečně fackovat mezi sebou.“

Na kuchyňském stole v Oslavanech se vršily tašky a otevřené kufry. Marika vytahovala ze spíže sklenice zavařených okurek, domácí marmeládu, pytlíky máku, hladkou mouku a hrst čokolád, které prý v Kataru neseženou. Natálie mezi tím pečlivě skládala nové šaty od Milady a do malé krabičky schovala i rodinný medailon Pavlicových.

„Hento je Aničky, nech zavzpomína na domov,“ řekla Marika, když přibalila plechovku české kávy. „A hento Marwana, aby věděl, že aj z Moravy še dá přinest kúšček šerdca.“ Položila na bok mražené sladké knedlíky s povidlovou náplní.

Když kufr praskal ve švech, Marika se na dceru upřeně zadívala. Oči měla vlhké, ale hlas pevný: „Už znaš počuť svoj hlas, Ružičko. Tak ho neztráť, aj keď zní inak.“

Natálie mlčky přikývla. Pochopila, že se neloučí jen s domovem, ale i s dětstvím.

To červnové ráno dvorek v Oslavanech voněl ranní kávou a ještě teplými rohlíky z pekárny za rohem. Bylo ještě šero, když se ozvalo známé zabublání motoru a šramot těžkých pneumatik na štěrku. Marianova bílá dodávka s tygřím motivem zastavila přímo před vraty. Natálie s Matoušem už stáli připravení s dvěma velkými kufry a s batohy na ramenou, v očích směs nervozity i radosti. Marian mlčel, objal se se všemi a čekal.

Marika pevně objímala dceru, až jí skoro nedovolila se nadechnout. „Ružičko moja… hlavně še drž. A píš nam, prosim. Vím, že to tak má byt, aľe šerdco mi puká.“ Třesoucí se hlas se jí potom zlomil v pláč. Víc říci nedokázala.

František stál smutně zamyšlený stranou. Mlčel. Teprve když Matouš zavíral kufr, přešel k němu, krátce ho objal a do ucha mu zamumlal: „Nech še vam dari, synak.“

„Díky, Fero, díky vám všem za všecko. Vám ať se tady taky daří,“ odpověděl Matouš.

Františkův pohled spočinul na prádném ptačím hnízdě ve větvích staré jabloně. Jen pár pírek a stébel. Z očí mu ukáply slzy, které se marně snažil skrýt. „Aj naše decká vyletěli z hnízda,“ řekl polohlasem, spíš jen tak pro sebe. Potom ještě jednou objal Natálii, jako by ji chtěl zadržet ještě na okamžik. „Čhajori moja… ľúbi ťa tata, nezabúdni.“

David se snažil tvářit drsně, plácl Matouše do zad: „Alberte! Dík za sparingy, brácho. A napiš, jake to tam je. V Kataru, víš co.“ Pak objal i sestru a přitom se mu koutky rtů chvěly, aby neukázal, že se i jemu chce brečet.

K loučení se přidala i malá Vanesa. Rozběhla se k sestře, objala ji kolem pasu a nechtěla se pustit. „Natálko, nezapomeň na nás, hej?“ hlesla. Potom přistoupila k Matoušovi, váhavě k němu natáhla ruce a on ji zvedl do náruče. Položila mu hlavu na rameno, jako by tím chtěla říct: „Už k nám patříš taky.“

Natálie měla slzy v očích, ale smála se skrz ně. Objímala jednoho po druhém, a pak ještě jednou rodiče, jako by se bála, že ji už nenechají odjet.

Marian se dojatě usmíval, naložil zavazadla do prostoru za sedačkami, přiklopil kufr a jen kývl hlavou, jak to měl ve zvyku. Dveře zabouchl tak silně, až se Natálie trochu lekla. Pak zatroubil na pozdrav.

Vanesa mávala, dokud dodávka nezmizela na konci ulice. Její mlčení bylo těžší než všechna slova dospělých. Uslzené oči měla dokořán, jako by se jí do nich vepsal okamžik, kterému ještě úplně nerozuměla, ale věděla, že je moc důležitý. Měla v nich všechno. Dětskou věrnost i zadumanou starostlivost, co se v ní zrodila dřív, než by kdo čekal. Pohled už víc dospělý, než dětský.

V domě pak zůstalo ticho. Marika si sedla na lavici, složila ruce do klína a utřela slzy do rukávu. František postával na zahradě a pozoroval opuštěné prázdné hnízdo, které vánek kolébal mezi větvemi.

Cesta probíhala mlčky. Za okny se probouzela krajina, mlha se válela v polích a z rádia šuměly ranní zprávy. Politické a ekonomické krize, skandály, války, nepokoje, kriminalita. Marian svíral volant pevně oběma rukama, oči měl přilepené k silnici a utrousil: „Fúha … Bordel, bordel, všade len bordel. Svět sa do rici obracá.“

Bílá dodávka dál hučela monotónním tónem a silnice se leskla ranní rosou. Minula Pohořelice i Mikulov. Vzadu se tísnily kufry, mezi nimiž seděli Matouš a Natálie, ruku v ruce. Marian řídil bez zbytečných slov, jen občas přehodil rychlost a podíval se do zpětného zrcátka.

Když míjeli tabuli Státní hranice - Staatsgrenze, odkašlal si a tiše utrousil: „Nezabúdni, Albert… džungľa je všade. Aj tu, aj tam, kam letíte. Ale když máš někoho, pro koho žiješ, neztratíš sa.“

Matouš k němu po krátkém tichu sklonil hlavu: „To si budu pamatovat.“

Natálie se k němu naklonila přes sedadlo, usmála se a jen krátce přikývla. Matouš mlčel, ale sevřel její ruku pevněji, jako by mu ta slova zazněla přímo do hrudi. Dodávka pokračovala k vídeňskému Schwechatu, zatímco za okny se probouzel slunečný den.

Na letišti se loučení odehrálo rychle. Marian jim podal kufry, zadíval se na oba a jen krátce kývl: „Alberte, Natálo, neztraťte sa tam! Kdyby čokoľvek, tu som.“ Nepotřeboval říkat víc. Potřásl jim rukama, Natálii krátce objal a pak se otočil zpět k autu.

V letadle se monotónní hukot motorů mísil s tlumeným šumem cestujících. Paprsek ranního světla pronikal skrze malé okénko a kreslil Matoušovi na tváři ostré kontury. Zadíval se dolů, kde se krajina pomalu vzdalovala. Uvnitř si opakoval: „Nechávám za sebou jazyk, co nikdy neuměl věci pojmenovat správně. Ani ty poznatelné, ani ty nepoznatelné. Matku, co neuměla milovat. Města, kde se mluvilo, ale nenaslouchalo. Hudbu, která ztichla. I přátele ztracené v zrcadlovém labyrintu života. Jedu jinam, kde se možná mluví jinak, ale o to více se všemu rozumí.“

Natálie se na něj podívala, pousmála se a zašeptala: „Myslíš, že teda eště stiháme odpoledni modlitbu?“

Matouš k ní sklonil hlavu, vytáhl z kapsy dědečkovy hodinky, podíval se na ně a šeptem odpověděl: „Let … Časový posun … Měli bychom. Inšalláh.“

Natálie vybalila z příruční tašky abáju a šátek, které jí loni darovala Anna. Oblékla si je, uchopila Anniny tyrkysové modlitební korálky, dlaně otočila vzhůru a na okamžik zavřela oči. Modlila se beze slov, jen proudem myšlenek a tichými slzami, které jí stékaly po hebkých skráních.

Matouš ji chvíli pozoroval, jak tiše a pokorně prosí svého Pána. Všímal si přitom, jak moc je její pravý palec omezený v pohybu, Najednou si položil svůj laptop do klína, otevřel textový editor a v zápětí hleděl na věty, co se mu objevily na konci zatím nedokončené eseje o těle a společnosti tak nějak samy: „Když společnost onemocní, bolí to nejen jednotlivce, ale všechny. Dokud se jednotlivci neuzdraví, bolest zůstává a nemizí. Všichni trpíme. A pak se divíme, proč si ty zraněné ruce společnosti i celého lidstva nedokážeme zase podat. Možná bychom je všichni měli nejprve zvednout k nebi.“ Zdálo se mu, že už zezdola slyší muezzina, jak svolává na začátek modlitby. Dopsal tečku za poslední větu a uložil soubor. Jeho text končil slovy: „Některé eseje nejdou dopsat, dokud není jisté, že někdo dočte celý příběh až do konce.“