Korektorka díl 6.

Dalšího dne mě bolí hlava. Víno navzdory ceně nemělo valnou kvalitu a uprostřed mé lebeční dutiny se mydlí malými kladívky agresivní permoníci. Cesta tramvají se zdlouhavě vleče, vzduch je vydýchaný, okýnka zamlžená, lidé otrávení. Ostatně jako každé ráno.

Z nudy vylovím z kabelky mobil a začnu projíždět instagram. Povšimnu si, že Naďa nasdílela svoji novou fotku. Včera se zřejmě navlékla do mých šatů, které už pár let visí v oddělení „jednou do toho zhubnu“. Evidentně mi taky projela taštičku s make-upem, jelikož má na sobě vrstvu pudru, že by se na tom dalo sáňkovat. Ale jinak jí to sluší. To se zase musí nechat. Dlouhé husté vlasy se jí vlní po ramenou, z velkých kukadel roubených černou tužkou svítí sluníčko. Dala si záležet, a světle růžové stíny pozvolna přechází v temně fialovou. Na puse má rtěnku, kterou jsem si nedávno koupila v drogerce, ale nepoužívám ji, protože ke mně moc nejde. Jí padne jako ulitá a dělá ji starší. Ještě, že jsem ji nedávno donutila změnit si účet na privátní. Na takovouhle kočku by se mohl přilepit kdejaký úchyl.

Lajky se pod fotkou houfují a mně je jasné, že jí to musí dělat dobře. Má na to věk.

Když si ten účet zakládala, nebyla jsem z toho šťastná. Udělala jsem jí asi stohodinovou přednášku o úchylech na internetu, rizicích přebujelého sebevědomí z virtuálních pochval a následné deprese, když někdo na kom jí záleží, pochválit zapomene. Všechno mi odkývala s očima v sloup. Ve čtrnácti je člověk nejchytřejší na celém světě. Všechno ví nejlíp a rady poslouchat nepotřebuje, že ano.

Kdybych jí to zakázala, zřídí si nějaký účet tajně. A vzít dnešnímu teenegerovi mobil? To by znamenalo trvalé nepřátelství až do mé nejdelší smrti. Zvolila jsem tedy přístup přátelský a tolerantní a zatím to docela vychází. Ráda se svěřuje s tím, kdo se jí líbí a komu se naopak líbí ona. Kterou holku nesnáší a se kterou se naopak cítí dobře a uvolněně. Ukazuje mi profily svých spolužáků a pak je společně hodnotíme. Taky se bavíme o jednotlivých obrázcích a jejich kvalitě, když už chce být ta fotografka.

Cvrnknu ukazovákem do displeje. Sjedu pár panoramat ze sjezdovek, recept na smoothie s ananasem, Drážďany v jemném sněžném poprašku a zarazím u Petřiny nejnovější fotky. Sedí na ní v rozestlané posteli na sobě noční košilku s uzounkými ramínky a zpola sesoukaný saténový župánek, který si zcela jistě kvůli tomu pořídila. Znám ji.

Pod tím má popisek: „Ahojda všem.“ a pusinkový emoji. Obličej má pomocí všemožných fitrů a dodatkových aplikací vytuněný na formát „dětská prdýlka“.

Zatímco se Naďa pokouší vypadat dospělejší a starší, Petra se snaží o pravý opak. Oběma však jde o totéž. O lajky a pocit, že se líbí. Vzpomenu na Zdenu a zadám její jméno do vyhledavače. Zdena tady profil nemá. Zdena na blbosti nemá čas.



***



„Ahojda,“ pozdravím Petru, sotva vpluju do našeho společného kanclíku.

„Nazdar, jak bylo s pečovatelkami?“ otočí se ke mně. Vypadá spokojeně. Nejspíš lajků přistál dostatek.

„Docela síla ti povím. Přes noc jsem na tom trochu mákla a mám první výstup. Od tebe potřebuju, abys to nějak efektivně hodila na startér, postarala se o kampaň na sociálech a taky by bylo dobrý tomu vymyslet nějaký vhodný hashtag, aby se k tomu lid dostali,“ začnu chrlit.

„Zpomal, je půl devátý,“ zaúpí.

„Uvařím si kafe a probereme to,“ mrknu na ni.

Jestli něco Petra umí, tak to je obchod a propagace. Je to přesně takový ten drzý typ, co se umí všude nacpat, s každým seznámit a vyloudit z něho kontakt. Obráží večírky pro nakladatele novináře i autory, píše si s kdekým, a když je potřeba někam narvat propagační článek, dokáže zatnout drápek. Bez jejích schopností se neobejdu. Je nutné nasadit podlézavý styl a za žádnou cenu nedělat vtipy na fotku v župánku.

„Pošlu ti návrh do mailu,“ obrátím se k ní, když na stůl pokládám kouřící hrnek.

Jen pokrčí rameny. Nadšením do stropu zrovna neskáče.

Nenechám se však odradit. Zapnu počítač, vložím flashku a už to nahrávám.

„Máš to tam,“ mrknu na ni.

Nevnímá, právě se něčemu přitrouble usmívá na mobilu. Že by se objevil nějaký ctitel, co ji v létě vezme na Bali?

„Můžeš mi to taky poslat?“ ozve se Hela, která nechce zůstat mimo hlavní dění.

„Ok, proč ne. Víc očí, víc nápadů.“

Když Petra vidí Helenin zájem, odloží telefon a konečně se pustí do práce. Nechce být ta druhá, která ví, oč kráčí.

Mezitím mi ovšem zavolá máti. Zvednu telefon a jdu si ho vyřešit do chodbičky. Nemám ráda, když mi lidi z práce příliš vidí do soukromí.

Máti je rozčilená. Byl u ní nějaký chlápek z Bohemia Energy a ptal se jí u jaké je energetické společnosti.

„Chápeš to, no chápeš to?“ chrlí ze sebe rozrušeně. „Co je mu proboha do toho! Člověk mu to prozradí a než se naděje, připraví ho o bydlení. Viděla jsem to v jednom pořadu…“

„Uklidni se, podepsala jsi něco?“

„Co si o mně myslíš? Vypakovala jsem ho hodně rychle, radši jsem si ještě vzala takovou tu hůlku, co jsi mi koupila, když mi vloni sundali sádru. Kdyby se chtěl náhodou vrátit nebo tak něco…“

Chudák.

Snažím se máti uklidnit, ale moc to nepomáhá. Je děsně rozrušená a tóninu hlasu má o oktávu výše, než je snesitelné.

„A stavíš se dneska?“ zakončí monolog otázkou. Čiší z ní naděje.

„No, a abych tak řekla pravdu, včera jsem se někde zdržela a…“

„No ale mě došlo mlíko a taky vajíčka…“

„To není možný!“

„Vajíčka jsou zdravá, říkali to v televizi. Jím je často.“

Televize by měly mít nějaké důchodcovské omezení.

„A taky už nemám žádný prášek na praní. Co když si něco umažu a budu to potřebovat vyprat? To mě tu jako necháš ve špíně?“ zaútočí výčitkou.

„Dobře, nakoupím ti,“ vzdám to. Nesnáším to její citové vydírání. Za chvíli vybalí, jak mě u sebe nechala s Naďou bydlet. „Zavolám ti z krámu,“ přeruším ji, ještě než se stačí nadechnout.

„Tak děkuju. Jsi hodná dcera,“ uklidní se jako mávnutím kouzelného proutku. Zatímco můj klid je nenávratně fuč a bolest hlavy ještě o něco zesílí, ona je konečně v pohodě. Dosáhla svého.

Vypnu telefon, ranní energie zmizela, cítím se na sto.

Vyrazím zpátky. Projdu prosklenými dveřmi a překvapeně vydechnu.

Petra s Helou zírají do monitoru a oběma se lesknou oči. Heleně dokonce ukápne jedna slza.

Zírám.

„Moc hezky jsi to napsala,“ fňukne Helča a vysmrká se.

„Má to sílu. Hlavně to o těch malých hrdinech. Víš, že mě nikdy ani nenapadlo se nad tím takhle zamyslet,“ zavrtí překvapeně hlavou Petra.

Víceméně mě to nepřekvapuje, ale nechám si to pro sebe.

„Takže líbí?“ rozhodím rukama.

„Možná to nebude tak marný, jak jsem si nejdřív myslela. Mohly bychom to postavit na stejném základu, jako je třeba tělo s příběhem. Ale místo toho těla tam dáme něco, co lépe vystihne dané téma.“

„Ráda bych to pojmenovala Se vší péčí,“ poznamenám.

„Se Vší péčí je sice hezký, ale šedivý. To chce něco průraznějšího. Třeba jako Rváči se životem, nebo tak něco.

„Hrdinky, které neznáte,“ poznamená Helena.

„To nezní špatně,“ uznám a s otázkou se zahledím na Petru.

Ta chvíli špulí pusu, moc se jí nepozdává, že na to nepřišla první, ale pak pozvedne palce vzhůru.

„Hrdinky, které neznáte, zní skvěle. Navádí to, chtít je poznat. Tudíž koupit a přečíst knihu.“

„Přesně,“ usměju se.

„Založím tomu na instagramu profil, nacpu tam pár úryvků a nasdílím všude možně. Bořek tomu udělá grafiku a pak spustíme startér,“ plánuje Petra. Je poznat, že ji to zaujalo. Najednou jako kdyby ožila. Po všech těch přeslazených románech, kuchařkách a akčních bracích se objevilo něco, co má smysl.



***

„Mám pro tebe první kapitolu Kostkova nového románu ke korekturám,“ přijde mi skype od Eda.

„Už?“

„Začal to psát teprve nedávno, ale je profík. Redakčně na tom není potřeba nic měnit. Rád bych, aby kniha vyšla do léta. Zlikviduj tam překlepy, a projeď text, ať v něm nezůstane ani sebemenší chybička. Bude to posílat postupně. Chci, aby s poslední kapitolou to mohlo rovnou do tisku.“

„To je nějaký divný, ne? Autoři obvykle dodají dílo, až když je hotový.“

„Tohle ale spěchá. Chci, aby to šlo na pulty ještě před letní sezónou. Bude to takový ideální čtení pro ženský někam na dovču. Když to vyjde až v září, zbytečně přijdeme o prachy.“

Proti takovým argumentům se nedá nic namítnout.

„Ok. Postarám se o to,“ odepíšu.

„Hodím ti to na sdílenej disk. Dej si na tom záležet, může nás to zviditelnit. Kostka je současná první liga.“

„Beru na vědomí.“

Ed se odpojí a já tiše zaúpím. Nejenže mě odpoledne čeká návštěva máti, ale teď abych se nimrala v nějaké přeslazené romantice.

Stáhnu si wordový dokument na plochu a dvakrát kliknu.

Příběh zatím nemá název. Ani anotaci. Je to pouze holý text, označený místo nadpisu jedničkou.

Je psaný ichformou a vypráví o nějakém chlápkovi, který se vydá se spolužáky na degustaci moravských vín. Jde naštěstí o poměrně svěží odlehčený styl, kterému nechybí nadhled a smysl pro humor. Chápu proč je tak oblíbený. Čte se to snadno a rychle.

Nejdříve glosuje životy svých kamarádů a pak střih, už jsou v jednom vinohradském sklepě. Navzájem se špičkují, jeden vtípek střídá druhý. Nálada panuje dobrá, do té doby, než jeden z kamarádů pozve ke stolku dvě ženy, z čehož není hrdina příběhu vůbec nadšen.

Následuje karikaturní popis, který jako kdyby z oka vypadl Petře. Sice v něm má krátké rezaté mikádo, ale charakter naprosto sedí.

Polknu. Její společnice se hrdinovi naopak zamlouvá. Prý má jiskrné oči a trefné poznámky.

Zrudnu a kouknu se vlevo, vpravo. Právě jsem přistižena… Při čem vlastně? Při fantazii autora, který se s tím chce nacpat na trh?

Taky to může být jen absurdní shoda náhod. Na světě je takových Peter tuna, stejně jako part chlapů, co pozvou dvě ženský ke svému stolu. Inspirace může být čistě náhodná.

Nedá mi to a načtu knižní databázi. Do hledáčku vložím jméno Alexandr Kostka. Chvíli se stránka načítá a já jsem napnutá jak kšandy. Na obrazovce se rozbalí asi sedmnáct vyšlých titulů. Kliknu na autorskou kolonku a strnu.

Je to on. Sice kapánek mladší a s hustšími vlasy, ale nemůže o tom být sebemenších pochyb. Alexandr Kostka je ten chlápek v kožené bundě.