Jak jsem měnil Boiler

Anotace: Obyčejný muž při obyčejné práci

V klidu jsem si koukal na televizi. Střílelo se tam. Někdo po někom. Alespoň v to doufám. Děj šel asi půl metru ode mě a já ho nestihl ani pozdravit. Přitom ten začátek vypadal slibně. Titulky lítali ze strany na stranu a měnily barvu. Krása. No. A pak to šlo do prdele.
Zrovna když kulka prolítla hlavou nějakého pána, na mě volala stará, že teče jen studená voda. Proč s těmahle hovadinama otravuje jen mě? Nemůže zavolat někomu koho by to mohlo zajímat? Třeba vodaře. Říká se mu tak, že?
Se skřípání všech kloubů a podivným zvukem, za který by se nestyděl ani velký tlustý řidič náklaďáku, jsem se vydal směrem za zvukem kdákání.
V koupelně seděla ve vaně zmrzlá žena. Při podrobnějším pohledu přes rozteklý mejkap a husí kůži jsem se ujistil, že ta žena je opravdu moje.
„Co tady pořád tak křičíš?“ optal jsem se slušně a přitom jsem se drbal v rozkroku jako správný chlap.
„Chtěla jsem si tady opéct biftek, ale zjistila jsem že máme v lednici jen dva pukavce,“ odvětila z drkotajícími zuby moje žínka. „Co bych tady asi dělala? Podívej se radši proč nám neteče teplá voda.“
Moje žena je poklad. Její úkoly jsou přímý a jasný. Já je chápu.
Pomalu jsem k ní přišel a otočil červeným kohoutkem. Začala téci studená voda. Kohoutek jsem opět otočil, tentokrát na druhou stranu. Voda téci přestala.
„Tak už mě nic nenapadá.“ shrnul jsem mé řešení problému.
„Tebe mi musí každá ženská závidět.“ odpověděla žena. Zdálo se mi, že jí v hlase znělo trošičku nenávisti. Zdálo.
„Že bys zašel do sklepa se podívat na bolier?“
Ty vole! To byl nápad! S úžasem jsem se díval na ženu a divil jsem se. Kde se v ní bere ta genialita?
Otočil jsem se a odešel dolu do sklepa. Na schodech jsem vyhledal vypínač a cvaknul. Rozsvítilo se. Pokračoval jsem po schodech stále níže do nitra našeho baráku. Místo posledního schodu jsem, ale našlápl do vody. V rohu sklepa na zdi visel boiler, ale místo hladkého bílého povrchu mu zela zepředu velká černá díra, ze který tryskala voda.
„Lásko, boiler je rozbitej.“ zakřičel jsem přes rameno nahoru do dveří.
„Polib si prdel.“ zazněla odpověď. „Tak ho vyměň.“
„Jiný nemáme.“ odvětil jsem.
„Podívej se, jestli ho nemám v kabelce.“ co by tam asi dělal? „Tak zajeď nějakej koupit.“
Jasný a přímý úkol. Já ho chápal.
Vyšel jsem nahoru, zmáčknul vypínač. Zhasnuto. Došel jsem si pro nějaké oblečení a suché ponožky. Vzal klíče od auta a s nadávkou na rtech jsem opustil dům.
Hned napotřetí jsem dokázal vycouvat z garáže a vydal se do nejbližšího obchodu o kterém jsem předpokládal, že by mohli mít boiler. Bohužel i když ten vietnamec má snad všechno, při otázce na boiler se mu protočily panenky a pobledl ještě více než byl. Chudák. Příští týden určitě bude mít minimálně dva ve výkladní skříni.
Cestou do dalšího krámu jsem míjel ještě dvě vietnamské prodejny, ale už jsem nechtěl pokoušet štěstí.
Jakmile se přede mnou sami otevřely dveře velikého obchodu, nad jehož vchodem hlásal nápis, „U nás najdete vše co potřebujete!“,věděl jsem, že jsem správně. Vhodil jsem minci do vozíku a pomalu se s ním rozjel do toho obrovského obchodu a doufal, že se ještě dnes vrátím zpět domu ke své milé ženě.
Míjel jsem snad vše na co si vzpoměnu. V televizích běžel fotbalový zápas. Malířské barvy si každý mohl vyzkoušet na zkušební zdi. Záchody … no ty si snad nikdo zkušebně nezkoušel.
Po hodině bezcílného procházení obchodu jsem se zoufalý zeptal jednoho zaměstnance na boilery.
Mladý kluk, tak dvacet let, si mě změřil od hlavy k patě a s úšklebekm cuknul hlavou směrem za mě. Otočil jsem se a podlomila se mi kolena. Najednou tam byli. Boilery všech velikostí a barev pouze bílých.
„Jaký potřebujete?“ zeptal se mě kluk. Bílej, to dá rozum, jenže kdo mohl vědět, že jich bude tolik? Nemohl jsem přeci před ním vypadat jako hlupák. Důkladně jsem si je prohlížel a snažil se vzpomenout si jak veliký je asi ten náš.
„Tamhleten.“ ukázal jsem vítězoslavně na ten, který mi přišel nejpodobnější tomu mému.
Kluk si prohlédl nějaký číslo na boileru a odešel. Za chvíli se vrátil s vozíkem, na kterém měl krabici s fungl novým boilerem.
Vše ostatní proběhlo bez menších komplikací. Čtyřech dalších zaměstnanců jsem se zeptal na cestu k pokladnám. Zaplatil jsem a už jsem si tu nádheru vezl k autu. Tam jsem ovšem narazil na problém. Stál jsem nehnutě a díval jsem se před sebe na svůj vůz. Na krku mi tepala žíla a cítil jsem jak rudnu.
Proč já kokot poslechl manželku a koupil Smarta?
Kolem mě procházeli rodiny s dětmi. Rodiče dětem něco šuškali a ukazovali přitom na mě. Jeden pán si vzal rozkládací židli a dal si ji naproti mně. Upíjel ledový čaj a v klidu si mě prohlížel.
Jediná možnost byla dát krabici vedle mě na sedačku, ale trošičku mi překážela v řízení. Nakonec jsme se tam oba vešli a já odjel. Nešlo mi řadit, takže jsem celou cestou jel na trojku. Před garáží jsem vyndal krabici na zem a auto odtlačil dovnitř. Protože se mi krabice špatně brala do ruky, vyndal jsem z ní boiler. Opět jsem cítil jak mi tepe žíla na krku. Boiler byl minimálně o polovinu menší než celá krabice.
Donesl jsem tu bílou nádheru do sklepa. Voda stále byla na podlaze. Napadlo mě, že bych mohl vypnout vodu, abych neplýtval.
Teď jsem byl připravený boiler vyměnit.
Jak na to?
Sundám ho. Neni nějak přichycený? Jo tady zezadu. Je jen zavěšený takže to nebude problém. Sakra ten je těžký. Jaktože ten nový je lehký jako pírko a ten starý takhle těžký? Když ho s povzdechy námahy sundavám ze zdi narážím na problém. Zapomněl jsem odšroubovat trubky, které k němu vedou. Teď tu stojím s těžkým boilerem a pomalu se pod ním prohýbám zádama napřed.
Počůral jsem se? Ne ten boiler teče. Odtýká zbytek vody, který v něm zůstal. Proto je ta svině tak těžká. Nechám ho odtéci pomalu přes můj už zmrzlý rozkrok.
Když už byl konečně poměrně lehký, musel jsem ho opět zavěsit na zeď. Někde na druhé straně sklepa nacházím krabici s nářadím. Vytahuji sykovky. Jsou od krve. Už si vzpomínám, opravoval jsem synovi kolo. Ostatně zjišťuji, že většina nářadí v krabici je od krve.
Když už se starý boiler konečně válel na zemi, mohl jsem nasadit nový. K mému údivu seděli úchyty přesně a tak jsem nemusel nic vrtat. Stejně vrtačka nefunguje. Došel jsem k uzávěru vody a pomalu jím otáčel. Slyšel jsem jak se začíná valit voda. Jenže ta voda se valila trubkou přímo na boiler a cákala tedy všude kolem. Já debil zapomněl přidělat trubky k boileru. Ještě že tu není manželka, nebo tchýně.
Po menších úpravách jsem opět spustil vodu. Tentokrát nikde nic necákalo. Asi se mi to konečně povedlo. No nečekal bych nic jiného než můj úspěch, ale občas jsem o tom i mohl zapochybovat.
Vyšel jsem s mohutným úsměvem ze sklepa a zamířil do obýváku k manželce. Seděla u televize a měla velice zaujatý výraz. Podíval jsem se na co se dívá. Zajímalo mě co ji mohlo tolik uhranout. Nad čím je takhle zhypnotizovaná a nejspíš nad tím i přemýšlí. Otočil jsem se a pochopil.
Televize nefungovala.