Naše putování.

Plácali jsem se tou pouští hromadu dní. Zatracenej Mojžíš! Najednou mu v hlavě přeskočí a začne šťourat do faraóna až se naštve na lidi, a do lidí zase tak dlouho, až se naštvou na faraóna. Sliboval nám modrý z nebe, ale místo toho nás vytáhl na tenhle špacír po poušti.
Fakt je, že faraón byl tak vzteklej, že lidem v podstatě ani nic jinýho nezbývalo. Přitom jsme se vlastně v Egyptě zase tak kór zle neměli, ale nechali jsme se zbulíkovat, v tom je celá ta sranda.
Vod tý doby jsme chodili pouští. Písek, písek a zase písek. Někdy jsem měl pocit, že chodíme pořád dokolečka - tedy ne že bych to po¬znal.
Žízeň nebyla. Jak to ten mizera dělal, to teda nevim, ale na každý za¬stávce se někam ztratil a za první dunou dokázal najít vodu. Pokoušeli jsem se ho několikrát šmírovat, ale nebylo to ničemu. Hlad taky nebyl, protože stroj na výrobu many, kterýmu se říkalo Stařec, nám každej den kromě soboty dával manu, jenže... zkuste jíst pořád to samý a ještě k tomu takovej blivajz jako je mana. Brrr...
A navíc tahat Starce sem a tam po poušti, když do vás pere sluníčko, to je taky pěkná fuška.
Při každý zastávce, jen co zmerčil nějakej kopec, i kdyby to byla jen krtina, hned na něj Mojžíš vylez a začal kázat. Přál bych vám to vidět, co to s nim udělalo, když se dostal pořádně do ráže. To byly samý tyhle plameny pekelný a takový věci. Voči měl vyvalený a rukama máchal, jakoby chtěl vzlítnout. Všichni jsem se ohromně bavili a aby měl radost, tak jsem hnedle dělali, že tomu jako věříme a že je báječ¬nej. Von pak přidal ještě nějaký ty andělský trouby a zaslíbenou zem a pak sebou seknul, šla mu vod huby pěna a byl konec. Když se probral měl vztek, začal sakroval a šel si vylejt zlost na těch co měli službu u Starce. Seřval je, že je špatně vyčištěnej a šel spát.
Jednou, když už jsem se všichni plížili jak mátohy, protože jsme ten den ušli pěknou štreku, doplazili jsem se k jedný takový menší hoře - myslím, že se jmenovala Oreb. Mojžíš dal povel k zastávce a všichni sebou ulehčeně plácli na zem, ale Mojžíš sotva uviděl ten kopec, tak hnedle obživ a že půjde nahoru. On už byl, jak jsem řek, takovej, jak uviděl kopec, tak na něj prostě musel vylízt. Povídal něco o tom, aby jsem za ním nahoru nechodili. To se ví, že se za nim taky nikdo nehr¬nul, všichni jsme byli tak ušlí, že jsem ani nohy necítili.
Mojžíš byl pryč pěkně dlouho a my se zatím trochu vzpamatovávali a ženský začali připravovat večeři. V tý době už jsme totiž dorazili do kraje, kde se alespoň občas dalo najít něco k jídlu, takže jsem nemu¬seli pořád pojídat tu pitomou manu ze který se stejně už všem jen na pohled dělalo špatně.
Jenže sotva se rozdělaly ohně, přišla jako naschvál bouřka. Nebe bylo v jedné záři, blesky se křižovaly a v momentě jsem byli všichni úplně promočený. Mužský, to se ví nadávali, protože déšť samozřejmě zhasil všechny ohně a večeře bude tím pádem bůhví kdy. Ženský alespoň trochu schovávali děcka a nadávali mužskejm, že je zatáhl do takový mizérie. no prostě bylo pěkně rušno a po Mojžíšovi nikdo ani nevzdech. Když tedy konečně ta bouřka přešla a Mojžíš se nevracel, říkali jsme si, že tam nahoře do něj asi bacil blesk. Ždímali jsme si věci a vůbec jsme se vzpamatovávali. Jednomu z nás, myslím, že to byl Ámon se podařilo najít docela ucházející jeskyni a v ní i trochu suchýho chrastí. Tak jsem se tam přesunuli, rozdělali oheň a ženský konečně začali vařit tu večeři a všichni si říkali, že to jak Ámon našel tu jeskyni bylo bezva a že když teďkon Mojžíš není, mohl by nám Ámon dělat vůdce. Všichni byli pro a všechno bylo v pohodě až do chvíle než ke vchodu přilít Mojžíš a řval jako tygr. Byli jsme z něj všichni jak na větvi, protože jsme si mysleli, že je mrtvej. Bylo jasný, že se totálně zcvoknul, protože sebou přitáh nějaký kamenný desky. Sotva zmerčil, co se mezitím stalo ( na tyhle věci on měl čuch, to se mu musí nechat) praštil s těma deskama vo zem, vylez na ně a řval jak poděs.
Už jsme od něj byli zvyklí na ledacos, ale takový divadlo tu ještě ne¬bylo. Moc si to nepamatuju, ale mlel něco o tom, že tam nahoře potkal pánaboha, on mu dal tyhle šutráky a na nich prej je desatero božích přikázání, kterejma se odteďka musíme řídit a on Mojžíš na to má dohlížet.
Nikdo mu neodporoval, ani nemoh, všichni co tam byli se dusili smíchy nad tou pitomostí s kterou ten šašek zase přilez. To se ví, že jsme taky hnedle horlivě přikyvovali, jako že ano a Ámona že drobátko zvalchujem.
Na Mojžíše byl fakt parádní pohled, pěna mu šla vod huby a těma šutrama mlátil tak, že mu popraskaly a pořád si jen vedl svojí o těch přikázáních a trvalo to pěknou chvíli, než toho konečně nechal a zvadnul.
Ráno se probudil, a když viděl co v noci proved, brečel nad tou hroma¬dou kamení jak malý děcko.
Aby mu udělali radost, tak se chlapi ráno dohodli, že tu nějakej den pobudem a vydali se do blízkého lesíka. Tam porazili pár stromů a tesař Lámet z nich vyrobil bednu, do který jsme ty šutry Mojžíšovi nandali.
Jemu se moc líbila a začal jí říkat Archa úmluvy - on měl vždycky takový divný názvy pro všechno. Moc by mě zajímalo, kam na to chodil.
Teprve za pár dnů jsme se zvedli, že půjdem dál a poznali, že s tou archou jsme se pěkně sekli. Mojžíš trval na tom, že jí potáhnem sebou. Skákal při tom tak, že si málem rozkřís hlavu o strop jeskyně a báječně při tom ječel tak dlouho, až jsme to vzdali a odkejvali mu to. Lámet k tý bedně přidělal takový držáky, no a dohodli jsme se, že se budem střídat v nošení.
Stařec - ta pitomá mašina, jakoby věděla, že přicházíme do úrodněj¬ších krajin si dával čím dál tím častěji pauzu, až jednoho krásnýho dne přestal fungovat úplně. Tedy ne že by jsme se po tý maně mohli utlouct, když jsme jí takovou dobu baštili dnes a denně, ale zvykli jsme si.
Taky nad náma od toho dne co jsme odešli od hory Oreb pořád krou¬žil v létajícím talíři jeden z těch pitomejch přivandrovalců z nějakýho zapomenutýho koutu galaxie, kterej si myslí, že nás vomámí pitominkama. Mojžíš sice tvrdil, že s ním udržuje spojení, a taky do Archy občas něco pokřikoval a pak zase dělal, že naslouchá, ale my si mysleli svý.
Pak došlo k nehodě, když jeden z těch co zrovna nesli Archu, byl zaujatej těma kejklema, co Mojžíš prováděl, nedával pozor na cestu a šlápnul vedle. Spadnul ze stráně do kopřiv a pěkně se popálil. Mojžíš hned tvrdil, že to má od Archy a že ho potrestala zato, že se jí smál. Ostatní Archu samozřejmě neudrželi. Spadla a to kamení co bylo uvnitř se rozkutálelo. Mojžíš k tomu přilít a začal cpát dovnitř všechny šutry, který mu přišly pod ruku.
My toho využili a dali si pauzu. Ženský klohnily něco k snědku, ti co měli na starosti Starce využívali každýho momentu, kdy se nemašíro¬valo k tomu, aby se ho pokoušeli opravit. My, co jsme nesli Archu jsme si lebedili ve stínu, když opodál přistál ten talíř, co nad náma kroužil. Ten den bylo pěkně dusno a taky bylo před obědem a tudíž jsme byli nenaladěný a jen otráveně čekali, s čím na nás vyrukuje.
Samozřejmě začal s obvyklým ohňostrojem, ale proti tomu minulýmu vejletníkovi mu tam chybělo víc zelenejch rachejtlí. Pak začal hudlat něco v cizím jazyku. to už jsme měli jídlo hotový a tak se to dalo i poslouchat. Jen Mojžíš pořád lítal kolem a klaněl se tomu. Lezl po kolenou tam a zase zpátky, no radost pohledět. Volali jsme na něj, aby toho už nechal a šel se taky najíst, ale von si nedal říct.
Dojedli jsme a docela rádi by jsme si zdřímli, jenže v tom kraválu co ten talíř dělal se fakt nedalo usnout. Nakonec se pár chlapů pořádně naštvalo, vzali šutry a šli k tý lodi. Ten uvnitř si myslel, že mu nesou nějaký dary jako božstvu a tak vylez ven. No, jeden z našich ho hned napoprvý trefil do makovice. Chlápek sebou, to se ví majznul , a byl konečně klid. Jen Mojžíš ječel, že je to smrtelný hřích a že budem pykat. Dostal se do tranzu a chrčel, že támhle za tím kopcem je prej ta země zaslíbená. Pak ho klepla mrtvice.
Pohřbili jsme ho tam vedle toho vesmírnýho cestovatele, a chvíli se dohadovali, co budem dělat dál. Nakonec jsme se dohodli, že je to vlastně jedno a že se dáme směrem, kam nám Mojžíš ukázal. Všichni mě překvapili, protože chtěli, abych je vedl já Jouze. Tak jsem se teda postavil do čela a rozhod, že Starce tam necháme, stejně už nedával manu, ale tu Archu Mojžíšovi na památku ponesem až do země zaslíbený. Zasloužil si to.
No a pak jsme vyrazili...