Plukovník a špagát

Vojna není kojná!  Vyzbrojen touto lidovou moudrostí jsem v roce 1965 narukoval splnit svou základní občanskou povinnost, kterou tehdy  každému mladému zdravému muži ukládala komunistická strana, moudře nám vládnoucí ruku v ruce s pracujícím lidem a jeho předvojem, dělnickou třídou.

            Narukoval jsem do Moravské Třebové ihned po své promoci na matematicko-fyzikální fakultě pražské Univerzity Karlovy. A narukoval jsem na Vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova, tehdy lidově zvanou „Žižkárna“,  a narukoval jsem jako …?

            Vlastně jako co? O vojně jsem tehdy věděl jenom to, že to není žádná kojná a už jako kluk jsem věděl i něco málo o vojenských hodnostech. V dokumentech jsem byl veden jako „svobodník absolvent“, ale civilní a nejen civilní veřejnost mě zde často tvrdošíjně označovala za „špagáta“. Občas mě také označovali jako „absíka“.

            Žižkárna  byla střední škola na úrovni dnešního gymnázia a měla za úkol připravit své mladé svěřence, „žižkovce“,  na budoucí životní dráhu profesionálních vojáků, poddůstojníků a důstojníků československé armády.  A pro nastávající školní  rok byli žižkovci maturitního ročníku tak trochu svěřeni i do mé péče, měl jsem je v roli kantora seznamovat se zákony a záhadami fyziky. Hurá! Tedy žádné válčení!

I na té vojně budu kantor, budu jen kantořit a je mi šumafuk, jestli budu kantořit jako svobodník absolvent anebo jako špagát. Trochu mě zamrzela jen ta fyzika! Jsem srdcem především matematik. Fyzika, snad s výjimkou teoretické fyziky, mi na  „vejšce“  vždy připadala jen jako nutné zlo a největší záhadou fyziky je pro mne skutečnost, že jsem z ní při státnicích nevyletěl. Dokonce jsem fyziku udělal za „velmi dobrou“! Tento zázrak přičítám faktu, že velká většina otázek, které mi tehdy zkušební komise kladla, byla z teoretické fyziky.

Matematiku na Žižkárně vyučovali civilní kantoři z místního gymnázia a na mne se nedostalo. A mezi ostatními učiteli civilisty bylo i pár mladých žen.  Civilních učitelů nevojenských předmětů bylo dokonce více  než kantorů z řad armády.

Se svými civilními i vojenskými kolegy z učitelského sboru jsem velice brzy navázal přátelské vztahy, ani případné rozdíly ve vojenských hodnostech nebyly na překážku.

Rozdíly v pohlaví samozřejmě už vůbec ne, spíše naopak. Dokonce i šéf učitelského sboru,  podplukovník v nejlepších letech, ve mně spíše než špagáta viděl budoucího a možná i nadějného civilního kantora.

            Navíc jsem měl i tu čest, že jsem denně snídal ve školní jídelně  u malého stolku s velitelem celé školy, již postarším generálem před penzí. Ten ve mně vždy viděl kantora a vždy mě oslovoval „soudruhu učiteli“ a nikdy ne „soudruhu svobodníku“ a soudný čtenář jistě chápe, že oslovení typu „soudruhu špagáte“ nepřicházelo v úvahu vůbec. Vojenští zaměstnanci školy ve městě bydleli, většinou i s rodinami, a snídali doma. Školní jídelnu využívali jen přes den. Generál ale bydlel v kasárnách, protože dojížděl na celý pracovní týden z Prahy a domů se vracel až na víkendy. A aby se při jídle nenudil, přibral mě do party.

            Moji svěřenci, žižkovci z maturitního ročníku, byli zlatí kluci! Takoví Mirkové Dušínové z Rychlých šípů. Věřím, že byli sice kdykoliv ochotni položit třeba i vlastní život za vlast, ale jinak nebyli vůbec militantní.  Dobývat cizí území by je nikdy snad ani ve snu nenapadlo, ale  jsem přesvědčen, že dobýt srdce dívky a položit do trávy na znak jeho majitelku místo svého života, by jim pražádné potíže vůbec nedělalo. Ostatně říkalo se, že…   Ale to mohou být jen klepy!

            Občas jsem s nimi neformálně pokecal mimo školu, časem ke mně získali takovou důvěru, že jsem se od nich dozvěděl i pár zajímavých věcí. Tak například  stolek u kterého s generálem snídáme, nazývají „stolek u dvou autorit“! Původní návrh názvu  „stolek u dvou mudrců“  byl zamítnut s tím, že může znít i trochu ironicky a v každém případě až podlézavě. Mám již od mládí sklon k sarkasmu a vzpomněl jsem si na své dětství, ve kterém mi moji milující rodiče s úsměvem říkali, že jsem jejich „malý mudrc“. Já jsem toto jejich hodnocení o mně s hrdostí opakoval, ale slovo „mudrc“ jsem v té době neúmyslně, ale vytrvale komolil. Prohlašoval jsem tehdy o sobě hrdě, že jsem „malý mrduc“. Takže ne název „u dvou mudrců“, ale místo toho jinými slovy název „mudrc a mudrc“ a abychom vyhověli dětské dušičce, tak „mudrc a mrduc“. A vy, páni adresáti, si sami rozhodněte, kdo z vás je mudrc a kdo mrduc…!  S tímto svým geniálním nápadem jsem se ovšem z pochopitelných důvodů žižkovcům nikdy nesvěřil…

            Velice mi ale zalichotilo, že jsem svými maturanty považován za autoritu, tak jako sám generál, velitel školy.  S předstíranou skromností jsem se, naoko stydlivě dotázal, jak mě mohli srovnávat se soudruhem generálem. A s napětím jsem čekal na odpověď. Ta byla takřka šokující. Většina maturantů se mne prý  obává daleko více než soudruha generála! „Dvacet jedna ostrých“, které jim maximálně může jednorázově napařit velitel školy, je pro ně celkem bezvýznamná hrozba oproti kouli z fyziky při maturitě! Ta by totiž mohla mít pro takto obdarovaného dalekosáhlé následky! Toto zjištění tehdy zalichotilo mé samolibosti, ale říká se, že pýcha předchází pád!

            Jednoho již jarního dne vpadl do sborovny podplukovník, šéf učitelského sboru. Obě oči měl vytřeštěné hrůzou a vyděšeně vykřikoval: „Soudruzi, nastal konec světa! Spas se, kdo můžeš! Chystá se na nás kontrolní komise z ministerstva až z Prahy! A přijedou již zítra! Budou u nás zjišťovat nejen připravenost žižkovců na maturity, ale i kvalitu jídla, stav vozového parku, možná i čistotu prádla a čistotu na WC a ani nevím co dalšího ještě!“

            Následující den mě soudruh podplukovník ve sborovně vyhledal a hned spustil: „Svobodníku, teď máte s vašimi maturanty hodinu fyziky, pak hodinu volna a následuje opět hodina fyziky. A v této hodině vás přepadne ta inspekce z Prahy! Využijte té první hodiny fyziky na bojovou přípravu! Nezapomeňte na naše národní tradice a na historický odkaz soudruha Jana Žižky! Ukažme těm ministerským úředníkům naši kvalitu a připravenost! Ať žije Jan Žižka, ať žije naše Žižkárna!“

Ujistil jsem soudruha podplukovníka, že bojovou přípravu v žádném případě nepodceníme a že ministerských úředníků se nebojíme a na jejich množství hledět také nebudeme! Stejně jako to dělával soudruh Jan Žižka! Alespoň tedy pokud se dá věřit spolehlivosti informací, které měl o Janu Žižkovi spisovatel Alois Jirásek.

A já rychle pádím ze sborovny za svými maturanty. Po cestě uvažuji o nejvhodnější bojové strategii. Vozová hradba situaci zřejmě neřeší. I kdyby se nám podařilo včas nacpat přede dveře třídy jediný tank, kterým škola disponuje. To by problém pouze odsunulo a pravděpodobně by jej i zvětšilo. Po cestě jsem v té rychlosti a zamyšlen přehlédl jedny pootevřené dveře. Prudká srážka mojí lebky s těmi dveřmi vykonala divy!  Ihned se mi rozbřesklo a já uviděl vítěznou bojovou strategii přímo před sebou! Jako na dlani! A v úplném klidu jsem potom již jen dokráčel do třídy svých oveček.

Chlapce jsem seznámil s příjezdem ministerské komise a s účelem té její brzké návštěvy v naší třídě. A bez prodlení jsem třídní kolektiv seznámil i se svou geniální bojovou strategi:

„Přátelé, teď mě pozorně poslouchejte! Té ministerské komisi předvedeme opakovací  hodinu a já vás budu nelítostně zkoušet! Budu vám postupně klást otázky napříč celým učivem a vy na ně budete odpovídat! Hlásit se budete všichni! Ještě jednou zdůrazňuji, že všichni! Kdo bude znát správnou odpověď, ten se bude hlásit pravou rukou, kdo správnou odpověď nezná, hlásí se rukou levou! Jste maturanti, tak předpokládám, že víte, která ruka je levá a která ruka je pravá. To samozřejmě vím i já i když mi v dětství vlastní rodiče tvrdili, že mám obě ruce levý.  A abychom se vyvarovali nepříjemné situace, že uvidím jenom les levých rukou, vypracujeme ve zbytku hodiny seznam otázek, které vám před komisí potom položím a ke každé otázce teď určíme alespoň jednoho z vás, jakéhosi garanta, který se správnou odpověď ještě stačí naučit, abychom měli jistotu, že nepřítel, pardon, že ministerská komise uslyší jenom samé správné odpovědi. Hrrr na ně!“

Zbytek hodiny jsme věnovali výběru a biflování vybraných otázek a já se začínal již těšit na hodinku zaslouženého volna, která pro mne měla nyní následovat.

            Člověk míní, ale Pán Bůh mění! Ihned po návratu do sborovny mě odchytil  šéf učitelského sboru:  „Soudruhu svobodníku, mám pro vás práci! Vašeho civilního kolegu přepadly kruté bolesti zubů a musel okamžitě běžet na středisko. Právě měl mít ve druhém ročníku hodinu fyziky! Vezmete to za něho jako suplent! Já vím, měl jste mít tuto hodinu volno a v té další vás čeká ta komise. Ale nedá se nic dělat, nikoho dalšího nemám. Třeba vás pan kolega večer pozve na pivo!“

Smířen s osudem se šourám do třídy pana kolegy. Ale o fyzice se s žáky bavit nebudu! Určitě probírají nějakou mechaniku a já jsem po státnicích skoro všechnu fyziku již vypustil z hlavy. A na přípravu žádný čas nezbývá. Žáci samozřejmě uvítali, že místo o fyzice se budeme bavit o fotbale. A slíbili mi, že mě neshodí a o tom, co jsme v hodině probírali, diskrétně pomlčí. Fotbalový tým školy hrál úspěšně dorosteneckou ligu a dva kluci ze třídy dokonce byli v jeho základní sestavě.Čas nám při tom družném pokecu vesele ubíhal a do konce hodiny chybělo již jen něco málo minut, když do třídy bez zaklepání vtrhl podplukovník a náčelník učitelského sboru následovaný tou kontrolní komisí z Prahy v jejímž čele stál obávaný plukovník s tváří, jejíž výraz by vyděsil i samotného ďábla.

Byli jsme přistiženi inflagranti a bylo třeba rychle reagovat. Aniž jsem věnoval příchozím sebemenší pozornost, otočil jsem se k žižkovcům: „Takže chlapci, na závěr hodiny si ještě zopakujeme něco z toho, co jsme dnes probírali. Kdo nám třeba řekne úplnou a přesnou fyzikální definici vlnění?“

Sotva jsem tato slova vypustil z huby, nejraději bych si nafackoval. Já sám jsem přesnou definici ani náhodou neznal a ani žižkovce jsem se z její znalosti podezírat neodvážil!  A sakra, proč se ptám zrovna na to vlnění? Uvědomil jsem si, že mi dnes celý den hučí v hlavě něco, co by mohlo být refrénem dávno zapomenuté písně, nedalo se to z hlavy vytěsnit a znělo to jako:

… ona božské boky měla

a krásně vlnila by se,

jen kdyby se stále nevrtěla…

Bohužel, nedá se předpokládat, že ona dáma s božskými boky je ta naše dobře známá stará FYZIKA a tak tudy cesta k fyzikální definici vlnění také nevede!

Kluci velice rychle a správně pochopili hrozící nebezpečí i můj pokus o „malou domů“ a pokusili se zareagovat rychlým odkopem. Takže se o překot hlásili se svými fyzikálními definicemi vlnění. Některé definice byly podezřelé již na první pohled, ale u některých se dalo s jejich předkladateli i chvíli rádoby sofistikovaně polemizovat. Nechtěl jsem před komisí být úplně za blbce a tak jsem měl ke každému návrhu pro jistotu raději kritické připomínky. Již hodnou chvíli se vehementně hlásil Pepa, div nevypadl z lavice. Pepa byl skvělý obránce školního ligového týmu, ale jako student velkou důvěru nebudil. Ke své škodě jsem si nevšiml, ze Pepa tajně pod lavicí již hodnou chvíli bifloval z učebnice fyziky tu fyzikální definici vlnění. Dělal to s nezištnou touhou nám všem pomoci!  Konečně jsem se odvážil Pepu vyvolat. Protože jsem sám správné znění definice neznal, zůstal jsem věren své dosavadní strategii a tak jsem Pepovu prezentaci definice začal napadat i když se mi na první pohled zdála docela přijatelná. Naštěstí se ozval zvonek ukončující hodinu a všichni, včetně inspektorů a soudruha plukovníka, jejich nerudného šéfa, jsme se vyhrnuli na chodbu.

Na chodbě se mě šéf ministerské inspekce dotázal: „Soudruhu svobodníku, co se vám nelíbilo na té poslední definici, kterou vám před zvoněním předložil ten sympatický žižkovec?  Vždyť ta jeho formulace se doslova shoduje s textem uvedeným v učebnici fyziky!“ To mě sice trochu zarazilo, ale měl jsem dobrou náladu, zapomněl jsem na opatrnost a rozverně jsem odpověděl: „To ale ještě neznamená, že musí být zcela přesná. Vždyť si třeba vzpomeňte jak dlouho celé lidstvo včetně jeho vědeckých elit věřilo, že je Země placatá!“ Plukovník se jenom ušklíbl: „Příští  hodinu navštívíme vás a ty vaše maturanty! Již se těším čím nás překvapíte!“ Odporně se zašklebil a odešel na školní dvůr dát si šluka…

            Ve sborovně si mě zase podal náš podplukovník, náčelník učitelského sboru: „Soudruhu svobodníku, údajně jste měl neshody se soudruhem plukovníkem. Dokonce jste se nepříliš vhodně vyjádřil o kvalitě učebnice fyziky.“

„Ale to snad ne, soudruhu  podplukovníku! Jenom jsem soudruhovi plukovníkovi doporučil aby hned všemu úplně nevěřil. Vždyť sám dobře víte, že dnes každý hned kecá do všeho a do čeho všeho ani přitom sám dobře neví!“

„No jak myslíte, ale měl byste být opatrnější! Mimochodem, soudruh plukovník je autorem té učebnice fyziky!“

Tak to mě zaskočilo! Hned jsem začal zjišťovat zda půjdu do basy ihned nebo až moji svěřenci odmaturují. Nakonec jsem do basy vůbec nešel: Asi velkou zásluhu na tom měla ta komedie, kterou jsme s mými svěřenci připravili pro ministerskou inspekci ve formě ukázkové vyučovací hodiny. Členové inspekce byli doslova nadšeni úrovní znalostí maturantů a jejich elánem. Pravá! Levá!

Pro mne osobně byla ta událost velkým ponaučením. Začal jsem méně kecat a více přemýšlet. Na stará kolena ale mám s myšlením již problém. Přestal jsem tedy úplně kecat a jenom píši. Ale i to psaní má svá úskalí…