A nebe otevřelo polygonalni hvězdu

A nebe otevřelo polygonalni hvězdu

Anotace: Mezi fantazii a skutečnosti existují zasnubitele jako mezi dechem a chůzi...

 

Vnímal jsem tu ohorelou krajinu dechu jako poušť,

oázu na cestě k regeneraci duše a těla,

krůčky, jeden po druhém, navazovaly na prameny,

prameny počáte hluboko před naším příchodem.

 

Jeskyní člověk se procházel pod oblohou,

tehda synteticke oko nepohybovalo skrze světelné hlubiny,

navraceje nás na planetu, kde vzduch je čirý a mrazivý,

jako pouto mezi existenci a fantazii vesmíru.

 

Viděl jsem změny přicházet mezi sebou a nad námi;

ve vzdáleném obratniku zrcadla,

fáze nokturnalniho slunce,

katedrála splav ve které se rodila slova.

 

Muž se zadíval do slunce ve stinu korun,

žena spatřila nebe, které rozevrelo svou náruč

a do sálu plného lidi se vsypala struska barvy,

štětce fraktalni krásy mizející ve fluidní noci.

 

Odrazene světlo hyrilo fasety jako ledovce snoveho mozku,

ta snová těla a snové duše, zrcadlový, schizofrenní svět,

který byl v koutku duše jeho domovem a ta rozlehlá touha

podívat se tvůrčí nemoci do očí skrze kořeny.

 

Všechny ty úlomky v očich skrze neviditelné oběti,

odlitky pozornosti ztracené v pohlcující tmě monitoru,

expozice zmatnela až na samou mez viditelneho chvění,

paměť pocata jako okvětní lísteček a hořící kmen srdce.

 

Znovu se díval do propasti zrcadlení a oddeloval řetězy vteřin,

palcive titulky přítomnosti symbolizovaly vortex vjemů,

ozvěny kaleidoskopickeho retikula ohledavaly geometricke řady,

a nevyslovitelne se jalo ke kreativní spolupráci na plátně osudu.

 

Stíny rozprostrely velké divadlo a sen mohl pracovat skrze nás,

vidiny pohltili lidskou tvář a zalily matný úsudek světlem,

kroky se zastavily a myšlenky vyhasly jako svícny nářků,

zloba uchlacholila ticho a zemřela v pláči jizlivych panen.

 

Vím, čteš podivné řádky v podivně deformovanem svitu,

nic nedává smysl, ledaže by jsi byla mnou a já tebou,

podivné vtělení do cizího těla, do cizího vědomí,

v cizím jazyce, ve xenofobní atmosféře mimozemského počátku.

 

Znepokojivé hlasy v zadní části lingualniho traktu,

dostihly jej na konci roku vrazedneho putování,

kulisy a zvuky světa se rozpadly a vzdalily do pozadí,

kviliva vlna megafonu se ozvala v komoře mysli.

 

Uchvatitel pocitku a citu ve mne se tazal,

jak můžu poznat nepoznané ve mne?

Ztisit řádky myšlenek a napojit se k dualite úplňku,

poznat ty síly, které rozstepily kvantový počátek.

 

Proměnit portál, jež zavalil prukopnicke hrobky částic,

jež nás dovedly na místo, odkud vykoupene pochopeni,

směřuje k prolomení šifrování, k magické expresi,

posvátné hře čísel mezi vesmiry a lidmi.

 

Jako ty jsi první a poslední svého druhu.

Konstanta fikce.

Polibek nokturnalniho slunce na cestě vnitřního osvobození míru za hranici pochopeni.

Neboť Einstein tvrdil že všechna božstva sídlí v lidském srdci.

A ze veškerá energie v nás haze stin iluze odděleného já 

a ten daleko nesmirnejsi celek dimenzi 

jsme schopni spatřit jen v roznetu 

v rozbroji změněných stavu vnímání 

v pritomne praci meditace na sobě samých.

Ved nás muzo!

Nebo otevřelo skrze nás polygonalni hvězdu..

Smirlive kroky hvězd...

Mnoha myriad hvězd...

Autor Happyyz, 03.12.2017
Přečteno 491x
Tipy 2
Poslední tipující: MiMiKa, Iva Husárková
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter