Otázky náboženství a víry

Anotace: Tohle je školní úvaha, ale všichni mi ji hrozně chválili, tak ji sem dávám...

Typů náboženství je nepřeberné množství a na naší planetě žije neuvěřitelný počet lidí, kteří podle božích přikázání žijí. Myslím, že kdyby všichni ti bozi měli existovat, nemůžou se na nebe vejít. Pravda, řecké bohy můžeme vynechat – mají svůj Olymp. Ale pro všechny ostatní je obloha přeci jen trošku malá. Křesťané tvrdí, že všeobecně rozšířená představa Boha, jakožto milého vousatého dědy sedícího na obláčku a shlížejícího na nás smrtelníky, vznikla kvůli malým dětem. Zkušenější lidé už dovedou pochopit základní pravdu, a sice že Bůh je všude kolem nás a v nás a nejspíš ještě někde mezi tím. V tom případě je nahoře o jednoho boha míň a nemusíme si složitě představovat nebe plné bohů, ale svět plný Boha. Případně Boha plného světa, jak se to vezme.
Je samozřejmě možné, že Bůh existuje. Dokonce by to mohla být pro všechna náboženství tatáž osoba, kterou si jen každý prorok jinak vyložil. Koneckonců víra stojí na stejných základech – lásce k bližnímu svému. V každé náboženské knize, ať už Bibli, Koránu nebo čemkoli jiném se najde něco na způsob „nezabiješ“. Možná se stala chyba v překladu, nebo mají lidé prostě válku v genech, každopádně se vždycky najde někdo s pocitem, že jeho láska k bližnímu je podstatně lepší než láska jiných lidí, sebere se a ve jménu božím je vraždí. Připadá mi to stejně absurdní, jako bych já obcházela město a zabíjela každého, kdo si myslí, že rajská omáčka je k jídlu. Myslím, že kdyby každý věřil, v co chce, a nechal ostatním jejich víru, byl by svět daleko hezčí místo.
Na druhou stranu, pro lidi je snazší věřit v něco konkrétního. V nějakou osobu, na níž se lze v nouzi obrátit, která naslouchá, pomáhá a odpouští. Osobu, která může být zodpovědná za naše křivdy. Dříve lidé žili v pokoře a strachu před božím hněvem. Vychovávali své děti k úctě ke starším, k rodičům a k životu vůbec. Možná to bylo lepší. Dnes se maximálně bere jméno boží nadarmo a v mysli lidí přetrvává díky zažitým slovním spojením jako povzdechy „Ach, Bože“, „Bože, to ne!“, výkřiky „Proboha, proč?!“, „Božíčku!“ a odkazy na jeho vševědoucnost – slova bůhvíkdy/kde/kdo. Jinak v kostele sotva potkáte někoho mladšího než vlastní babičku.
Nějakou víru má snad každý. Někdo věří sobě nebo politikům, někdo v reinkarnaci. Já třeba věřím na osud. Kvůli němu se neválčí.