Věřím

Anotace: Úvaha, ke které už prostě nemůžu nic dodat, snad je to tak lepší.

Věřím… Věřím v někoho? Věřím v něco? Či věřím někomu? A co víra obecně? Co znamená to slovo, které zabíjelo svojí mocí miliony lidí po celém světě? Ve jménu víry, ve jménu Boha, ve jménu Bohů. Věřit někomu, že víra je důležitější, než náš život, to ve slovech, ne v činech je ta síla. V doufání a důvěře, v důvěře v lepší život po životě, ve kterém dobro, které jsme konali nezůstane přehlíženo a zlo, kterého se nám, jistě nespravedlivě, dostávalo bude po zásluze potrestáno. Víra je útěcha, když už nemůžeme pomoci sami sobě. Tak jako tonoucí stébla se chytá, stejnou berličkou je pro slabého člověka víra a církve, které v dnešní i dřívější době představují vypasení služebníci a služebníčci Bohů, kteří mnohdy káží vodu a sami pijí víno po litrech.

Hra se slovíčky? On totiž propastný rozdíl je ve víře v někoho a v důvěře k někomu. Víra by měla vyklíčit v nás samotných, nemělo by stačit pár chytře zvolených slov "lovců oveček". Protože víra sama o sobě zemi ani nám neškodí, to jen člověk se více než kdy jindy ve věci víry podobá nástroji zla. To jen člověk, který nevěří sám v sebe má potřebu plně se oddat víře v něco božského. To jenom člověk má ten dar přetvořit si víru v něco, čím se dá při troše lstivosti solidně zaplatit nájem.

I já věřím. Ale já sama sebe nikdy neřadila mezi silné lidi. Jen jsem vždycky do té role byla postrkována. Zvyk je železná košile, v tomhle případě jsem za to železo vděčná, bez něj bych byla až po nohy v blátě. Možná v blátě pochybné víry, která maže všechny myšlenky, byť nedokonalé, ale přece jenom myšlenky lidské. Věřím v přátelství, věřím v důvěru a porozumění, kterého je nám potřeba více, než desatera přikázání, které má stejně každý slušný člověk sám ve svém svědomí. Nezabiješ, hlásají víry, které se dříve koupaly v krvavé lázni válek vedené ve jménu právě vyznávaného Boha, ve jménu víry. To láska a příroda by si zasloužily vystavět tisíce chrámů, nejlépe z dýchatelného vzduchu a zdravé Země. To my sami si zasloužíme kostel z mramoru uvnitř nás samých.

Myslím, že nejblíže k tomu všemu měli šamani se svou vírou v duchy všeho živého, v duchy země. Dává to logiku, víra může být velkým zdrojem síly, stejně jako Země, naše živitelka, je zdrojem všeho, co potřebujeme k životu, Země, či příroda, je všemocná co se týče našeho osudu a kdyby nebylo země, logicky by nevzniklo nic. Tady se ale dostáváme k myšlence, jak vznikla Země? Teorie mnoha fyziků, astrofyziků i teologů, kteří se mezi sebou hádají o vznik naší malé Zemičky, ale i celého vesmíru, nekonečna i toho, co by za nekonečnem mohlo být, se rozcházejí a nemůžu se ubránit myšlence, že vzhledem ke stáří vzniku předmětu sporu by teorie všech mohly být poněkud nepřesné, protože stopy už dávno zavál vesmírný prach...

A tak nám tu zbývá právě víra a bloudivý kruh se znovu uzavírá. Myslím, stačí věřit v sebe sama, v hvězdy nad hlavou, trávu pod nohama a život. Vášnivý a prožitý naplno. Protože to jsou věci u kterých si nemusíme vymýšlet složité rituály a přísahy. Pojďmě prostě být, protože i život je…