Ztráta duše je pohodlná

Anotace: idea náboženství jako potřeba člověka

Nechci a není pro mě důležité náboženství hned slučovat s církvemi nebo už s určitými vymezenými směry či ortodoxními sektami. Idea náboženství, nesoucí duchovní náboj, je velice křehká a právě díky tomu se často stávala a stává obětí a nástrojem těch, kteří ji využili k vlastnímu obohacení a sprosté manipulaci s ostatními. Tento jev je třeba odloučit od pravého smyslu náboženství a konečně se odprosit od názoru, který tvrdí, že pravým podmětem pro vznik náboženství je lidská chamtivost, fanatismus a touha po moci. Od názoru, jenž pramení pouze z lidského nepochopení a omezení.

Náboženství vzniklo z lidské potřeby hledání, sebeurčení a poznání. Kultura každého národa na těchto potřebách staví své základy a oporou jí jsou morální kodexy, které vychází z náboženství a víry lidí. Nezabiješ, Nepokradeš atd…. každý z nás to zná. Kdo dal lidstvu lepší morální kodex než je tento? Obecným rysem a cílem každého náboženství je víra v lidství, obyčejné lidství, které by mělo být nedílnou součástí každého z nás. Je to hledaní duchovní stránky člověka. Každý z nás přemýšlíme nad sebou samými, nad skrytými věcmi, které nám dopřávají sebeurčení a činí náš život lepší. Naše skryté jádro, hledající duchovní krásno a inspiraci, usiluje o harmonii našeho života. Jednou z nejdůležitějších věcí pro člověka je najít pravé naplnění svého života a sebeurčení – někdo jej nachází v přemýšlení, jiný v umění, rodině, práci či lásce. Všechny tyto věci jsou naší přirozenou součástí a vkládáme v ně svoje naděje a přání – věříme v ně. Jinými slovy mají skrytý religiózní náboj a jsou základem samotné myšlenky náboženství. Život nemá svou cenu jen v materiálním bytí a pokud ano, je neplnohodnotný až omezený. Pravá hranice náboženství začíná tam, kde končí hranice našeho chápání a logiky konzumního světa. Nejvyšším vrcholem duchovního bohatství člověka tedy i cílem náboženství je sebeobětovaní. Už jen toto slovo v nás vyvolává jakýsi nádech bolesti, ztráty a ochuzení sebe sama. Ale pravý smysl je ten, že udělám-li něco pro druhé obohatím tím nejvíce sám sebe. Svět, stále více těžší, díky naší touze po hmotném jmění, se stává stále racionálnější a nám to vyhovuje. Je jednodušší žít ve světě, kde není nad čím přemýšlet a ztrácet ponětí o tom, kdo vlastně jsme. Dobrovolně se vzdáváme své duchovní stránky života, jsme zaslepeni a omezeni v našem bohatém světě a ta slepota rozdupává pouta našeho rozumu a volně se vrhá s rozkoší na svět. Nechci tímto tvrdit, že by se lidé měli ubírali cestou askeze, ale cítím ve společnosti jistou nerovnováhu mezi jednotlivými dimenzemi vnímání světa.

Rozhlédněte se kolem sebe a řekněte co vidíte? Žijeme v konzumním modelu života, obklopeni vším, co si můžeme přát. Všichni v tomto nechutně bohatém světě chodíme, užíváme si ho plnými doušky a fanaticky se honíme a ukájíme se materialistickými hodnotami našeho bytí. Lapáme po penězích jako umírající lapá po dechu a neuvědomujeme si, že nám pravý život mezi tím utíká mezi prsty. Spousta lidí myslí jen na to, aby se dobře najedli, napili, vyspali, zapnuli si svoji televizi co mají v obýváku a bezhlavě do ní koukali, ale život jim bezcenně protékal vedle ní. Je to opravdu vše, co by měla lidská bytost od života čekat? Není to trochu málo řídit svůj život podle potřeb svých pudů ?

Lidstvo se předhonilo svými vlastními silami a činy a muselo by vynaložit všechny síly, aby dostihlo sama sebe, našlo svoji duši, ztracenou rovnováhu, která se změnila v obrovskou propast rozdělující lidskou bytost.