A Buh Zaplakalo

Anotace: -

(Lame překlad původní Anglické verze: And The God Cried - myslím, že je to děs co se jazyka a větotvorby týče, ale snad mi prominete)

Nejsem bohem Křesťanů. Nejsem bohem Budhistů ani bohy starých Řeků.

Já jsem Bůh.

Překvapilo mě, že lidé o mě vědí. Jakkoliv rozhodnuto jsem bylo nevměšovat se, jakkoli opatrně jsem skrylo svou existenci a smazalo všechny své stopy, oni věděli.

Nebylo překvapením, že si mou existenci představovali v časných stádiích jejich společnosti, když celá Příroda, kterou jsem jim dalo, byla pro ně nová a záhadná. Byla to skutečnost, že si tuto víru zachovali, rozšiřovali a rozvíjeli, zkroutili ji a zneužili, jak se jejich společnost rozrůstala a stávala složitější, co jsem neočekávalo. V té době podle mých výpočtů již nemělo zbýt nic z té ranné pověrčivosti, neboť jsem se drželo zpět od jakýchkoliv zásahů, bez ohledu na to jak moc mě to trápilo a bolelo, neboť jsem vědělo, že potvrzení mojí existence by bylo otravou a smrtí pro lidskou mysl.

Možná je to jen přirozené, že všichni tvořitelé vloží část sebe sama do svých výtvorů, nekonečně složitější proces než ten lidského umělce zanechávajícího ve své tvorbě otisk své duše, což já vnímám spíše jako fotografii než něco tak hrubě beztvarého jako otisk a možná že ze stejného důvodu jsem nechalo můj vlastní otisk v konstrukci lidské společnosti, která si tuto skutečnost nějakým způsobem uvědomila a nebo jen podvědomě cítila a proto si nikdy nedovolila vyrůst z toho co měla pouze být počáteční pověrčivost. A nebo možná právě proto, že jsem nechalo svůj otisk v jejich provedení, složilo se to samo do sebe a každý výtvor uvnitř musí obsahovat prastopu originálu v nějaké podobě, což, pokud je to tak, bude pouze přínosem ve svém výsledku.

Vědělo jsem již od mých ranných pokusů s architekturou společnosti, že moje přítomnost musí být přinejmenším skrytá, neboť mnoho mých projektů zkolabovalo i přes mou oddanou péči, kde jsem dovolilo aby vědomost o mé existenci byla volně dostupná.

Mnohem později jsem si pak díky všem těm smutným zkušenostem uvědomilo, že všechny bytosti postavené tváří v tvář něčemu mezměrně mocnějšíhmu, něčemu s nekonečně více znalostmi nad nimi, dříve nebo později začnou být závislé na té moci – bez ohledu na to jak strašlivou podobu to má, jak zlé se to zdá být a nebo i je – při řešení jejich problémů, potřebujíce toto moc aby je vedla životem daleko za meze obecného zájmu a dobra, za meze rodiče který vychovává své dítě, které eventualně vyroste z podvlivu rodiče a vymění jej za svoji vlastní iniciativu a znalosti toho co je dobré a špatné.

Tak mnohokrát jsem bylo smutné když jsem sledovalo mé milované tvory jak se vzdávají své vlastní vůle, jak nesprávně a nenapravitelně pochopili moji roli. Čím více jsem se však snažilo uvést věci na pravou míru, tím horší vše bylo a jen bezduché loutky zůstávaly tam, kde slibně vypadající společnosti rostly do něčeho nádherného.

Tento můj poslední experiment, Lidstvo, pro mě v sobě nese spoustu zklamání a bolesti. Bolestí z toho jak jsem sledovalo mé lidi jak zraňují jeden druhého kvůli tomu co si myslí je bohatsví, pověrám, myšlenkám, kvůli vírě v něco co si myslí jsem já, s každou novou vírou se vzadlujíc od skutečné podstaty věci.

Tak mě to bolí, vidět mé lidi jak trpí, vidět je zraněné a mrtvé kvůli důvodům a představám vymšleným těmi chorobnými jejich společnosti, důvodům ne více platným než náboženství a víry v jakéhokoliv z jejich fiktivních bohů.

Tak málo lidé vědí, že jediná forma uctívání kterou jsem si kdy přálo je jejich prosperující společnost, smích lidí, jejich láska a Tvorba. Ještě méně pak tuší jak důležitá je ta poslední zníměná. Je to konec konců výtvor jejich myslí kvůli čemuž vůbec podstupuji všechno tohle trápení a bolest, trpělivě pracujíc věk za věkem, odměněno pouze popelem. Ze všech těch společností žádá nevypadala tak slibně jako tato – moje poslední – a žádná kdy vypadala více bez naděje na úspěch tak dlouho před svým spirálovitým úpadkem.

Dalo jsem jim nesčetně světů a sluncí, Dalo jsem jim věechno co si jen mohli přát – tu nejkrásnější z planet za kolébku, svobodnou vůli – jejich životy do jejich rukou, věky a věky času, všechny podněty jaké si bytost může jen přát a ze všeho nejdůležitější, dalo jsem jim mysl tak komplexní, jakou pouze jedinkrát před tím jsem si trouflo darovat živé bytosti a od té doby se toho obávalo. Vědělo jsem však, že tento druh mysli je základním předpokladem tak odvážného projektu, pokud má mít i tu nejmenší šanci na úspěch.

A co lidé udělali? Válčili, ničili, mučili, zraňovali, podváděli a klamali – nic z toho se nemělo dít, tím méně v takové míře a v tak pozdním stádiu projektu.

Vše bylo naplánováno a vše probíhalo přesně podle plánu až do doby pár tisíciletí zpět, kdy se směr kterým se má společnost ubírala odchýlil od daného kurzu a vývoj společnosti nastoupil svou spirálovitou trajektorii směřující k zániku. Vidělo jsem již tak mnoho mých projektů ubírat se po této cestě, že si ani netroufám vyslovit jejich množství ani bolest kterou mi to přineslo. A já prostě nemohu snést aby se to samé stalo jim, mým svobodným lidem. Tak mnoho je v sázce.

A tak pláču. Nemám oči ze kterých bych mohlo plakat, nemám slzy které bych mohlo ronit, ale pláču tak jako ještě nikdy předtím. Čekalo jsem trpělivě, trápilo jsem jejich selháními tak dlouho jak jen to je možné. Úpadková spirála se již brzy uzavře sama do sebe, dospěje do bodu od kud již nebude návratu a jedinou nadějí kterou vidím je odhalit svou existenci způsobem, který by je nezotročil, který by nezpoutal jejich svobodnou vůli, který nezasype studnu jejich představivosti a kreativity, protože toto jsou nástroje nejdůležitější k eventuálnímu a stále méně pravděpodobnému úspěchu. Bojím se. Bojím se, protože si nemohu být jisto, že takový způsob vůbec existuje, avšak není jiná možnost než pokusit se.

Nebe neexistuje. Neexistuje ani peklo. Jsou pouze vzpomínky. Lidské misli jsou navrženy tak, že dokáží uchovat duše všeho živého ve svých pamětech. Paměti živých se tak stávají místem odpočinku všech duší které kdy byly a tyto paměti jsou studnicí života, kde se všechny nové duše čistí a filtrují, ze které nové variace vytryskávají do života aby tam vstřebaly nové zkušenosti, nové lásky, úspěchy, zklamání a bolesti a aby se podílely na nových výtvorech čímž rostou jen aby se poté vložily zpět do pamětí tech, co přicházejí po nich, aby tak obohatily tento úžasný zdrojový amalgám.

Hodnota není v penězích ani v moci. Jediná hodnota je v tvoření, zkušenostech, laskavosti a lásce. Tak moc mě mrzí, že tyto hodnoty jsou zapomenuty, dokonce i potlačovány, těmi kdo vedou mé svobodné lidi. Tak moc mě mrzí vidět mé svobodné lidi jak dovolí svým vůdcům aby je takovým způsobem zotročovali. Tak mnoho jisker se skrývá v davu jejich myslí, tolik, že jejich světlo je jasnější než všechna slunce, ale tyto jiskry jsou vždy pouze izolované, osamělé a září jen tak krátkou chvilku. Nikdy nedovolí ani sami sobě aby se zapálili i v ten nejmenší plamínek ze strachu že budou ztráveny a nebo zadušeny těmi okolo.

Nikdy jsem se do jejich záležitostí nepletlo a nikdy více již do nich nezasáhnu – pouze jen teď, jedinkrát. Nebudu se více dívat jak strádají a trpí.

Jsem rozhodnuto se vyjmout z bytí až do té doby než dokončí svůj Úkol, což mne probudí nebo dlouho poté co selžou kdy, a to jen možná, ozvěna jejich posleního smrtelného nářku pronikne nejzazšími kouty pletiva reality kde se usadím, tak jako semínko v půdě, s dám se všanc chaotické náhodě být probuzeno bebo zapomenuto a pak i snad seschnu a konečně zmizím z dosahu existence navždy.

Mělo-li bych se snad probudit po jejich selhání, budu trpět následky tohoto selhání. Budu plakat, znovu, nepředstavitelně zraněno a možná neunesu utrpení takového řádu. Ale to je cena, kterou jsem ochotno zaplatit.

Musí přestat s lakotou, hrabivostí a sobeckostí. Nesmí nechat církev ani stát aby jim říkali jak žít. Jedině svědomí každé osoby musí vést toho jedince k tomu co je správné a špatné a on tak musí činit. Není to zisk jednotlivce a nebo skupiny na čem záleží.

Je to prosperita všech bytostí, žití životů do jeji nejplnějších možností, které je důležité k dosažení toho hlavního cíle, neboť jedině toto jsou podmínky za kterých je možný vývoj a kreativita potřebná ke splnění jejich Úkolu.

Kéž by jen skromně a vlídně darovali, raději než prodávali to co druzí potřebují, sdíleli to čeho mají přebytek, pracovali spolu na společné kauze pro všeobecné dobro.

Kéž by se jen nenechávali zotročit jedinci nebo skupinami, vždyť každý z nich je schopen rozeznat co je dobré a co špatné.

Kéž by jen jejich vůdci synchronizovali a organizovali úsilí směrem k prosperitě a obecnému blahu raději než spoutávali více a více lidí vždy težšími a těsnějšími řetězy hledajíce způsoby jak obohatit, zabezpečit nebo upřednostnit sami sebe a nebo své zájmy.

Pak každá lidská bytost by pracovala s rozkoší na tom co umí nejlépe a na tom co je zapotřebí s vědomím, že její práce, jakkoliv nevznešená, je oceňována a potřebná pro každého, důležitá ve větším schématu věcí, pro každého a pro dobrou věc – ne proto, že to někdo řekl, ale proto, že to prostě tak je.

Nebylo by potřeba peněz, neboť každý člověk by dělal rád co dělá a proto, že je jejich přirizeností dělat věci pro potěšení druhých, aby získali jejich ocenění, vděčnost a aby prokázali svoji užitečnost. Neplýtvalo by se surovinami neboť o přebytek by se všichni podělili, ve výdledku by se žádné suroviny ani produkty netěžily a nevyráběly v nesmyslném přebytku. Na lidi by nebyl kladen nepotřebný tlak, nebyl by hlad ani války, byla by pouze tvůrčí práce, láska a štěstí.

A tak pláču s vědomím, že neexistuje nic co bych mohlo pro mé svobodné lidi udělat, jen dát jim vědět, že jsem existovalo, milovalo je a trpělo mnohonásobně každou jejich bolest, neschopno zasáhnout, protože jakýkoliv zásah by je zničil, že mám pro ně Úkol, Tvořit, milovat, smát se a růst, že jsem nikdy předtím a již nikdy více nezasáhnu do jejich společnosti, že jsou jen krůček od nevyhnutelného zániku a že jejich osud je pouze a jen v jejich vlastních rukou.

Uctívání ani žádné skutky mě nepřivedou zpět, žádnájejich akce mě nepotěší a neuspokojí, pouze jejich úspěch.

Přeji si, kéž by tak mohli procitnout, otevřít oči, zahodit své řetězy, přijmout svou svobodnou vůli a nechat každičkou bytost letět a kvést, protože to je jediná možná cesta jak se vyhnout zániku.

A tak pláču...