Matka Tereza

Anotace: K připomínce 20 let úmrtí Matky Terezy

Před pár týdny se v celém světě připomínalo 20 let od úmrtí jedné z nejvýznamnějších osobností 20. století – Matky Terezy.

Nevím, nakolik je tato žena známa mladším generacím, proto si dovolím krátkou vzpomínku na ni, včetně několika historických údajů.

Po celém světě se na Matku Terezu pohlíželo jako na symbol lidskosti a lásky, a to zvláště vůči lidem stojícím na okraji společnosti. Byla nositelkou Nobelovy ceny míru, Templetonovy ceny a mnoha dalších ocenění (např. získala nejvyšší indické vyznamenání) a navštěvovala obyčejné lidi, politiky i prezidenty celého světa. Přitom sama žila ve slumu v indické Kalkatě a byla naprosto obyčejnou ženou.

I dnes, 20 let po své smrti, její dílo pokračuje dál po celé zemi. Inspiruje statisíce lidí, aby se k sobě chovali lidsky a navzájem si pomáhali – Matka Tereza.

Kdo je ta podivuhodná žena? Narodila se roku 1910 v Albánii v bohaté rodině. Roku 1922 vyslechla v místním kostele kázání jezuitských misionářů pracujících v Indii a zatoužil také po tom stát se misionářkou.

Roku 1928 vstoupila do loretánského řádu a od r. 1931 začala pracovat v Indii na střední škole vedené loretánskými sestrami.

Zlom v jejím životě nastal roku 1948, kdy jela vlakem na duchovní cvičení do Dárdžilingu. Prožila během cesty cosi mimořádného. Tvrdí, že se jí dostalo mystického zážitku, v němž viděla Ježíše visícího na kříži, jak pronáší slovo: „Žízním.“ Matka Tereza při svých cestách viděla v Indii mnoho malomocných, nemocných, opuštěných apod. a najednou v těchto lidech viděla trpícího Ježíše ve znepokojivém obleku chudých. Proto se rozhodla zasvětit svůj život nejchudším z nejchudších.

Roku 1948 opustila klášter a odložila řeholní hábit. Prošla ošetřovatelským kurzem a 25.12. vstoupila do Kalkatského slumu. Naše představivost o slumu asi pokulhává za skutečnosti, proto si nejprve pojďme představit, o jaké místo se vlastně jednalo.

Bylo to místo, kde připadal jeden strom na více než 3000 obyvatel. Nebyla tam jediná květina, motýl ani pták- s výjimkou supů a vran. Bylo to místo, kde děti nevěděly, co je to keř, les nebo rybník, kde vzduch byl tak prosycen oxidem uhličitým a sírou, že toto znečištění zabilo z každé rodiny minimálně jednoho jejího člena. Místo, kde se lidé i zvířata během osmi
Letních měsíců vařili jako v kotli, dokud monzum nepřeměnil uličky a obydlí v jezera bláta a výkalů. Místo, kde malomocenství, tuberkulóza, úplavice a různé nemoci z podvýživy snižovaly průměrnou délku života na jednu z nenižších na světě. Místo, kde krávy dávaly mléko nakažené bakteriemi. Devět z deseti obyvatel nemělo ani rupii na den, za níž by si koupili trochu rýže. Tato čtvrť měla děsivou pověst; oblíbené místo Nedotknutelných, vyvrhelů, spodiny společnosti…

Kdo z nás by šel dobrovolně na takové místo? Nejspíše nikdo se zdravým rozumem. Je zřejmé, že při cestě vlakem roku 1948 musela opravdu Matka Tereza zažít něco výjimečného. Něco, co ji pohnulo k tomuto kroku.

Začala se věnovat vyučování dětí ve slumu a také je učila hygieně – za splněný úkol dostaly např. mýdlo. V březnu 1949 s k ní připojila první spolupracovnice ze školy, kde dříve vyučovala. Začátkem roku 1950 již měl 10 spolusester. Nepředstavujme si, že sestry žily nějakým honosným životem, oddělené od slumu. Žily přímo ve slumu, v obyčejném domě propůjčeném člověkem, který je podporoval. Matka Tereza neměla do konce života ve svém pokoji klimatizaci ani větrák. Kdo někdy byl v Asii, ví, co to znamená. Úmorná vedra. V pokoji měla jen postel, skříň, stůl a židli. Celý život bydlela vedle latrín, jejichž úklid si žárlivě střežila pro sebe. Říkávala, že pokud chtějí rozumět a pomáhat chudým, samy tak sestry musí žít.

V roce 1950 byla založena nová kongregace pod názvem Misionářky lásky. Podstatnou částí práce sester bylo sbírání nemocných, opuštěných a umírajících ve stokách, na ulicích anebo na skládkách. Známý je příběh, kdy Matka Tereza nalezla na ulici muže skoro rozežraného červy. Společně se sestrami ho vzaly k sobě, ošetřily jej a byly u něj až do jeho smrti. Těsně před smrtí muž prohlásil: „Žil jsem jako zvíře, ale umírám jako anděl.“

V 50. letech založil Matka Tereza Nirmal Hriday – Dům umírajících. Všichni, kdo tento dům navštívili, byli překvapeni pokojem a tichem. Žádné výkřiky a sténání, nepořádek nebo špatné podmínky. Všichni řádně ošetření, dobrovolníci a sestry krmící nemocné nebo si jen povídající. V souvislosti s tímto si vzpomínám na příběh, kdy jeden dobrovolník viděl muže v nejlepších letech, jak se stará v Nirmal Hriday o latríny. Začali si povídat a mladík muži povídá svou historii a pak se ptá muže, odkud je. Ten odpovídá, že z Ameriky. A co děláte? Jsem kongresman, zaskočil ho muž odpovědí. Kongresman, který ve svém volnu uklízí latríny v Domově umírajících. Nu, Matka Tereza skutečně dokázala inspirovat lidi k neobyčejným skutkům.

Matka Tereza dále otevřela Sishu Bhava – Dům dětí a Shantinagar – Vesnici malomocných. Pro narozené a opuštěné děti měla Matka Tereza zvláštní slabost. Proslulá je např. její fotografie, kdy drží v rukou narozené dítě a v její tváři je tolik radosti, že to ani slovy nelze popsat.

Byla odpůrkyní potratů a řekla tuto hlubokou myšlenku: „Cítím, že potrat je dnes největším nebezpečím pro mír, protože to je válka vedená proti dítěti - přímá vražda nevinného vykonaná samotnou matkou. A když dopustíme, že matka může zabít dokonce své vlastní dítě, jak můžeme po jiných lidech chtít, aby se nezabíjeli navzájem?“

Roku 1965 založila první dům mimo Indii, konkrétně ve Venezuele. Následovaly domy v Římě, Srí Lance, Tanzánii, Austrálii, USA, Irsku a mnoho dalších zemích.

Od roku 1971 přijala řadu ocenění a roku 1979 pak Nobelovu cenu míru. Projev Matky Terezy při převzetí tohoto ocenění naleznete zde:
http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/Nadace_soubory/mt/mt-nobelova-cena.pdf

Zaujalo mne několik jejích příběhů z tohoto proslovu:

Nikdy nezapomenu na zážitek, kdy jsem navštívila domov, kam umístili synové a dcery své staré rodiče a možná i na ně zapomněli. Šla jsem dovnitř a zjistila jsem, že v domově mají všechno. Mají tam nádherné věci, ale stejně se každý díval ke dveřím. A neviděla jsem ani jediného, který by se usmíval. Obrátila jsem se k sestře a zeptala jsem se: „Jak je to možné?“ Jak je možné, že lidé, kteří zde mají všechno, se dívají ke dveřím, proč se neusmívají? Jsem zvyklá vidět úsměv na tvářích našich lidí. Dokonce i umírající se usmívají. Sestra mně řekla: „Tak to chodí téměř každý den. Čekají a doufají, že syn nebo dcera je přijdou navštívit.“ Jsou zraněni, protože jsou zapomenuti. Vězme, že toto je místo pro lásku. Možná že v našich vlastních rodinách máme někoho, kdo se cítí opuštěný, nemocný, utrápený. A to jsou potom těžké dny pro každého. Jsme u nich, abychom je přijali? Je tam matka, aby přijala své dítě?

Jednou večer jsme šly ven a na ulici jsme nalezly čtyři lidi. Jedna žena byla opravdu v hrozném stavu. Řekla jsem sestrám: „Postarejte se o ty tři a já se postarám o tu, která vypadá nejhůř.“ Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Uložila jsem ji na lůžko a ona se na mne nádherně usmála. Uchopila mě za ruku a řekla jen: „Děkuji.“ Pak zemřela. Nemohla jsem si pomoci a zpytovala jsem své svědomí. Co bych řekla, kdybych byla na jejím místě? Moje odpověď byla velmi jednoduchá. Snažila bych se upoutat na sebe pozornost. Řekla bych: Mám hlad, umírám, je mi zima, mám bolesti, nebo něco podobného. Ale ona mi dala mnohem víc, dala mi svou vděčnost. A zemřela s úsměvem na tváři.

Před nějakým časem jsme v Kalkatě měli velký problém při shánění cukru. O tom se dozvěděl jeden malý hinduistický chlapec (ve věku 4 let), a když přišel domů, řekl rodičům: „Tři dny nebudu jíst cukr. Tento cukr pak dám Matce Tereze pro její děti.“ Po třech dnech s ním jeho tatínek i maminka přišli do našeho domu. Nikdy jsem je předtím neviděla. Ten malý chlapec stěží vyslovil mé jméno, ale přesně věděl, co přišel učinit. Věděl, že se přišel podělit o svou lásku.

Vzpomínám si na jeden opravdu neobyčejný příklad sousedské lásky jedné hinduistické rodiny, která měla osm dětí. Nějaký muž přišel do našeho domu a řekl: „Matko Terezo, rodina s osmi dětmi už dlouho nic nejedla. Udělej něco.“ Vzala jsem tedy rýži a hned jsem tam šla. Uviděla jsem děti, z jejichž očí vyzařoval hlad. Nevím, jestli jste viděli hladovějícího člověka, ale já takové lidi vídám velmi často. A matka té rodiny vzala rýži, rozdělila ji a vyšla ven. Když se vrátila, zeptala jsem se jí: „Kam jste šla? Co jste dělala?“ Její odpověď byla velmi prostá: „Oni mají také hlad.“ Zarazilo mě, že o hladu sousední rodiny věděla. A kdo to byli „oni“? Jedna muslimská rodina. (Pozn. Vztahy mezi hinduisty a muslimy bývají zpravidla nepřátelské.) Toho večera jsem další rýži už nepřinesla, aby se mohla hinduistická a muslimská rodina radovat z rozdělení. Ale byly tam ty děti, vyzařující radost, prožívající radost a pokoj se svou matkou, protože ona měla lásku, kterou mohla dávat. Vidíte, to je to místo, kde začíná láska – v rodině.

Jednou jsem dostala 15 dolarů od muže, který byl již 20 let upoután na lůžko a mohl hýbat pouze pravou rukou. A jeho jedinou radostí bylo kouření. Řekl mně: „Týden jsem nekouřil a posílám vám tyto peníze.“ Musela to pro něj být obrovská oběť, ale podívejme se, jak nádherná oběť, jak se rozdělil. Za tyto peníze jsem koupila chléb a dal jsem těm, kteří hladovějí. A tak byla radost na obou stranách. On dával a chudí dostávali.

V následujících letech Matka Tereza cestovala po celém světě. Často říkala, že v rozvojových zemích je problémem chudoba, ale na západě je hlavním problémem nedostatek lásky.

Roku 1992 měl její řád 3500 sester v 95 zemích. Když v roce 1997 zemřela, byl v Indii vyhlášen státní smutek. S jejím tělem se přišly rozloučit statisíce lidí. Tělo bylo vyneseno na dělovou lafetu, která převážela před 50 lety tělo Mahátma Ghándhího.

Život Matky Terezy Ukazuje, jak jeden obyčejný člověk dokázal změnit svět. Když mohla ona, proč ne my?
Dnešní svět se vyznačuje velkým egoismem, sebestředností, zaměřením pouze na sebe
a uspokojení svých tužeb. Zkusme někdy vyjít ze sebe a po vzoru Matky Terezy si začít všímat lidí okolo sebe = vlastní rodiny, spolužáků, kolegů v práci, bezdomovců, postižených v ústavech. Jen člověk, který něco dělá pro druhé, nalezne vlastní štěstí.

A na závěr otázka, která rozesmála při rozhovoru Matku Terezu:

„Máte strach ze smrti?“ zeptal jsem se. Má otázka Matku Terezu překvapila.
Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála.

„Ne, vůbec,“ prohlásila. „Umřít znamená vrátit se domů. Copak máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam nahoře najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Sejdu se tam s dětmi, které jsem se pokoušela zachránit a které mi umřely v náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé, kterým jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v Kalkatě postavila. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?“