Jsem veš

Jsem veš. Jedna z nekonečné líhně. Pokusná veš. Jen maso pro slepcův pokus a omyl. Přežije ten, kdo se přizpůsobí? Kdepak, pustá náhoda. Co z toho přešlapování vyšlo? Ejhle, veš s dvěma nohama. A co když se narodí veš s dvěma hlavami? Překlep. Vadný článek v řetězu. Mrzák je pitván za živa, aby příště byl zmetek vyhlazen v zárodku. Ztráty jsou sice nevyhnutelné, ale materiálem se neplýtvá. Nikdo nepřijde nazmar. Nejdřív maso, potom mrva. Odpadní vana se plní mazacím sádlem po okraj. („Země se živí svými výměty.“ Nietzsche)

Jsem užitečná veš. Posvěcená účelem. To je moje cena. Mám cenu cvičené a náhradní vši beze jména, jedné z miliónů v porouchaném, čím dál rychleji se točícím perpetuu mobile. Smyčka. Až mě semele, posloužím jako mazivo pro slepcovu živou šrotovačku na sebezničení.

Jateční veš. Pohůnek toho slepce za kouřovou clonou beznaděje s klackem nadehnal a do vagónu pro dobytek zavřel moji obelhanou duši. Pere se o každý kus, protože spotřeba je masová. Ten nekouká na zuby. Aby ohnul poslední vůli k vzdoru, navléknul mi chomout závislosti. Nejdřív na vodě, pak na krvi. Těch, které mu místo sebe předhazuju, abych přežil o den navíc. Špína? Oho, měli snad v tomhle recyklátoru větší cenu než já? Taky chodili po dvou, jen když panáčkovali a škemrali o milost. Všechno poutá jeden řetěz. Strach. I kdyby bylo kudy, není ke komu utéct. („Chápete, velevážený pane, co to znamená, když už člověk nemá vůbec kam jít?“ Dostojevskij) Studeno se rozpíná. Už mě probodnul hák, visím hlavou dolů. Na kladce. Rachotí po kolejnici vpřed. Všechny kladky se sjíždějí do kuchyně. Uprostřed stojí slepý Mengele.

Jsem veš na odpis. – Jaký čert mi to chce napískat...? Na běžícím pásu mě řežou na náhradní díly. Ale ze strany, z boční chodby přichází světlo, co chvějivě zní. Když mě rozkládají na molekuly, moje duše vzlíná k Tobě... Zbývá umýt operační stůl.