Jako bych ležel na smrtelném loži

Jako bych ležel na smrtelném loži, jsa navštěvován bědujícími dušemi předků, když otvírám oči roztřesen, ochrnutý nevýslovnou a žahavou lítostí, která jako rakovina vyhlodává mou životní mízu, neboť uvnitř jsem strašně osiřel – něco se přetrhlo a blízcí jsou náhle cizí, jako bych s nimi mluvil přes tlusté sklo, blízcí na daleké Zemi („Smutnáť jest duše má až k smrti.“ Mat 26,38).

Už jim nerozumím: jaké nadzemské ideji slouží kromě svých jepičích, handlířských a jidášovských „pravd“?, kdy každý má svou hlavu a svůj bludný recept na život a nedbá, že jen sbližující víra v Slovo je záruka dialogu, takže už není s kým bych se obětoval – třebas bez jména – pro krásné dílo, není s kým bych tvořil společnou paměť, z jejíchž kořenů jsem vytrhán. A je-li kdo vykořeněný, slepě se lopotí, aby utáhl na vlásku své zhoubné živoření – neptaje se proč, a smýkán do všech stran udičkami drolícího se světa utápí svou nesmrtelnou duši v malicherných vádách, neboť oč bujnější trpí zpustlostí niterného života, o to sveřepěji a panovačněji káže řád zevnější: lidé ho dráždí buď k pohrdavé zášti, že svými slabostmi zrcadlí i jeho slabost, nebo k palčivé závisti, že mu připomínají jeho selhání, zahanbujíce ho svými úspěchy, – a on valí dál rostoucí hroudu svého neštěstí.

I bezdětnost syna vykořeňuje, proto se s matkou k sobě upínáme: vždyť v sesuvech času se můžeme zachytit jen sebe navzájem, už zbyli jsme si my dva – poslední ostrůvek domova, co „není z tohoto světa“ (Jan 18, 36).

Ale cestou domů jsem zbloudil. Zšeřelou duší už nevěje duch lásky, který ji vykrmoval zevnitř, a pohaslé slunko víry se zhouplo jak zrudlá blikající „lucerna“ v zádi pohřebního kočáru, který se zhroutil do chaotické tmy – to vnitřní zatmění plaším ďáblovou „lucernou“ vnější činorodosti, jejíž magnetické světlo, vysávajíc živnou šťávu ze zpustošených a mechanických duší, rozptyluje svůj leptající jed a odcizuje mě sobě samému. A přeci toužím po světle, které zvnitřňuje – po vnitřním zjasnění, co v hloží přízemních strachů obnaží skryté východisko, když mřížemi viditelného světa „prosvítá“ cosi praznámého – a v té důvěrné chvíli se měkké, zjitřené srdce, vylouplé ze starých skořepin svého rozjímání, otřeseno ptá: co když je všecko jinak?..., co když je všecko podle jiného řádu?..., a doufá v nejtemnějším koutě, že milost Páně je silnější než všecka hrůza „tekuté pravdy“, jež protéká mezi prsty každou vteřinou jako hříčka slepých náhod, až zamotá a pomátne hlavu („Divím se, čemu všemu lidé věří, aby nevěřili.“ Siostrzonek).

Ano, jsem smutný: neboť zdejší svět se mi uzavřel, a k onomu nenalézám klíč. Uváznuv v „mezipatru“, volám po ztraceném dětství v domě zaslíbeném, tak vzdálen — a setřásám bláto s nohou ukvapeně...