Dali mi světýlko

     Dali mi světýlko. Vložili ho živé do mých dlaní. Abych ho opatroval jako choulostivé děcko. Vydané mně na milost. Abych ho nenamočil v tunelu zatopeném až po bradu zkaženou vodou, kde ostatní světla hasnou a každé vzplanutí hned doutná. V tunelu mých nekonečných pádů. Abych ho vynesl neposkvrněné z bludiště sklíčených nálad, do omrzení se opakujících výčitek a bezútěšných nevěr. V tunelu, co se podobá spíš uzavřené stoce.
     Jenže to světýlko jako by plulo napřed. A drží mě bezpečně za ruku. Úzkým a bubnujícím kanálem pod řekou, která do něj prosakuje. Kdo o koho se vlastně stará? Vypadá to, že jeden dostal na starost druhého, ale nebylo mi to prozrazeno. Snad abych na to nespoléhal, když se opovážlivě loudám za světýlkem plovoucím na vodě vpředu a bloumám ve stínech. Má ruka vyklouzla z jeho. Vždyť se můžu ocitnout sám uprostřed tmy v rozvětveném kanálu se spoustou číhavých jam...
     – Neříkal jsem to?... Můj společník se ještě v dálce smutně, ale varovně ohlédnul na rozloučenou. Pak zmizel v zatáčce tunelu a zhasnul mi nadobro v očích. Zůstal jsem zanechán ve své nemohoucnosti. Něco se ve mně utrhlo, vyvléklo se z objetí užaslého těla a rozběhlo se po hladině za ztraceným světlem. Marně. Opodál to zabředlo v naplaveném bahně... Jsem jako vykuchaný. Ve vodnaté tmě — která mi trhlinou vytéká z hrudníku, a kamkoliv se pohnu, rozlévá se velkými kruhy do nejvzdálenějších koutů — mokvají moje oči.
     Stěny tunelu jsou kluzké. A sklouzávaje na dno, naprázdno lapám po jeho soucitné ruce, abych se jí zachytil. S tím malým průvodcem zhaslo i východisko na konci zaslepeného potrubí pod řekou. Už nemám k čemu se schoulit. Už se jen hrbím nad zpopelněnou vzpomínkou, abych ji rozfoukal k životu v mokrých dlaních, co měly posloužit jako měkké a kolébavé lůžko pro moje světýlko i jako stříška před deštivým průvanem.

     Náhradní úkol jsem nedostal. K ničemu jinému se nehodím. A tak hledám jeho jméno, kterým bych ho zavolal... — Duše mojí duše!