Stojím čelem u zdi nářků

Stojím čelem u zdi nářků. Potmě. Zmizel jsi za zdí. Vypadlo mi tvoje jméno. Je mi to líto. („Dcery Jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale raději samy nad sebou plačte a nad svými dětmi.“ Luk 23,28) O zeď šplouchá černá krev. Vlna za vlnou. Slyším, jak mlýnek mele. Všichni cizopasíme na všech. Všechno je potravou. O nás se v pekle rozhoduje bez nás. Mám strach. Ze strachu, z mučení, z rozpadu duše. Jsem zbabělec? Jsem temné zvíře. Kdo roztočil tu hřídel bez cíle? Já. Za tvými zády jsem proti tobě zvedl nůž. A pobodal sebe. Sám jsem zalezl se vykrvácet do téhle dědičné stoky. V kterém děcku nespí Kain? Hmatám na lhostejné kameny ve zdi. Chci je obměkčit. Jsou studené. Ale já nechci být studený! Mě může zachránit jen tvoje láska. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Ž 22,2) Protože jsem tě opustil. Slzy tečou do pusy. Mezi kameny ve zdi se rozsvítily štěrbiny. Nebo hvězdy? Vždycky jenom naznačuješ.