Den 3-4

22. 1. Práce, spánek

Neměla jsem ani chvilku na to se pořádně rozkoukat a hned jsem začala chodit do práce každý den. Z hostelu jsem se na necelé dva týdny přestěhovala k jedné milé rodině, která měla volný pokoj, no peníze navíc se tady nejspíš hodí všude. Taky konečně přestalo pršet.

Když jsem nebyla v práci, spala jsem. Jetlag mě sejmul víc, než jsem čekala, i když jsem neměla moc prostoru si to uvědomit. Byla jsem pořád unavená, cítila jsem, že nemám žádnou energii, a v práci jsem začala blbnout. Tenhle „mód“, do kterého moje tělo občas spadne, už dobře znám. Nedostává, co potřebuje, a tak se brání. Nejedla jsem pořádné jídlo už týden a začínalo se to projevovat, u mě hlavně výpadky funkce mozku a lehkou agresivitou. Jsem přitom teprve pár dní v práci a nutně potřebuju zanechat co nejlepší dojem. Můj nasranej výraz fakt nikdo vidět nesmí.

Hned po směně jedu do supermarketu. Potřebuju doplnit živiny, a tak kupuju zeleninu, sýr, mléko a pár kousků šunky. Doma si udělám toasty a zajím to sladkým koláčem. Doufám, že to pomůže a druhý den už neposeru tolik objednávek a budu se jenom usmívat.

Dneska jsem si chvilku povídala s kolegyní. Je tu nová stejně jako já a pochází z Francie. Koupila si van a žije v něm v kempu kousek od práce. Vyprávěla mi o příhodě, která se jí stala první den, co auto měla. Když si zvykala na řízení v protisměru a na to staré velké auto, nevšimla si, že je moc blízko krajnice, a sedřela bok auta zaparkovaného na okraji. Jen jsem si to představila ve své situaci a úplně mi přejel mráz po zádech. Já bych se v tu chvíli nejspíš zhroutila a rozbrečela.

Vzpomněla jsem si, jak jsem si koupila svoje auto a okamžitě si na Google Maps našla nejbližší pojišťovnu asi patnáct minut daleko. A strachem jsem jela hrozně pomalu a opatrně jenom aby se nic nestalo, než tam dojedu a budu krytá. Ona to samozřejmě nestihla a pojištění neměla. Dodnes neví, jak to dopadne. I bez podobných komplikací mám v hlavě tolik úkolů a nejistot, že večer nemůžu usnout. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že se mi nic takového nestalo, a obdivovala jsem ji, s jakým klidem to vzala.

Vůbec obdivuju všechny ženy, které se samy vydají do nového světa a od nuly si tam postaví nový život. Jako někdo, kdo si tím prošel už několikrát, vím, jak neuvěřitelně náročné to je. Cizí jazyk, jiné zvyky, nová práce, bydlení, banka, víza, povolení, doprava, jídlo, identifikační číslo, telefon… a žádná záchranná síť. Nikdo, kdo by poradil nebo pomohl. Každá žena (i chlapi, ale za ty mluvit nemůžu), která tohle všechno zvládla, se v té pomyslné hře života posouvá o level výš, vlastně odemyká úplně novou úroveň. Tu kde se jí otevřou nové skilly, které usnadňují určité stránky života.

Je zvláštní, že když tyhle příběhy poslouchám, otevírám pusu s úplně stejným obdivem, jako bych sama nikdy nikde nebyla. Pořád mi to přijde stejně neuvěřitelné. Vybavila se mi má první velká cesta, která byla ze všech nejtěžší a úplně mi změnila život i mě samotnou. Jenže ten pocit změny je nějak neuchopitelný. Probíhá jinak, než člověk čeká, nenápadně a postupně. Po návratu domů jsem vlastně měla pocit, že se nic nestalo. Přesto výraz mojí sestry, když mě poprvé uviděla, mluvil za všechno. Málem mě nepoznala, chvíli na mě jen koukala a já věděla, že je něco jinak. I lidé okolo mě mi přišli nějak odlišní než dřív a já cítila, že najednou nezapadám. Jako bych věděla něco, co oni neví.