Den 22

10.2. 

Poslední dny mi připadají nějak ploché. Jen chodím do práce a nic moc se neděje. Ve volném čase se sice občas podívám po okolí, ale zatím jsem toho moc neviděla. Myslím, že zrovna probíhá období, kdy se to začne lámat. Z domu se ozývají čím dál míň a já se pomalu začínám začleňovat tady. Jeden z důvodů, proč při cestování ráda pracuji, je to, že člověk díky tomu v té zemi opravdu stráví hodně času. A až po měsíci nebo déle se začíná v cizí zemi pořádně rozkoukávat.

Když si dnes představím, že bych někam jela jen na týden nebo dva, asi bych si vybrala něco v Evropě. Nějaké válení u moře nebo kratší přechod. S dnešními cenami letenek mi nepřijde rozumné létat kamkoliv dál, leda bych zrovna neměla hluboko do kapsy. Což mám. Celý život.

Už si tu zvykám a každým dnem to začíná být normální život. Teď třeba sedím v knihovně a doháním nějaké resty na notebooku.

Přemýšlím nad rozdělaným magisterským studiem. Počítám předměty, které jsem nestihla úspěšně dokončit, a zjišťuji, kolik mi jich ještě zbývá do konce. Hledám termíny, které jsem prošvihla. Například zadání diplomky do 31. ledna. No co už. Počítám roky, měsíce a dny. Vyplatí se mi to dokončit, nebo to nemám ani zkoušet, abych si zbytečně nevzala další roky studia bez školného. Ke škole mám laxní přístup, ale učit se nové věci mě pořád hrozně baví. A jednou se to určitě bude hodit.

Včera mi volala sestřenice. Zastihla jsem je při rodinné nedělní pohodě. Nedávno poprvé porodila a s manželem zrovna snídali. Je zvláštní, jak se věci v životě mění. Vyrůstaly jsme spolu téměř jako dvojčata. Jsme stejně staré a bydlely jsme vedle sebe. Každé ráno jsme spolu chodily do školy a seděly jsme spolu i v lavici. Obě jedničkářky, největší šprtky ze třídy. I když já jsem taková šprtka nebyla. Po škole jsem raději běžela ven, zatímco sestřenice seděla u učení. Mně to přišlo jako zbytečné trápení, ale jedničky jsem musela nosit taky, protože nás často porovnávali.

Nakonec se naše cesty rozdělily a dlouhé roky jsme si nedokázaly najít společnou řeč. Možná za to mohly rozdílné povahy, možná naši rodiče. Nepomáhalo ani to, že kdykoli jsem se potkala s jejím manželem na rodinné sešlosti, omylem jsem ho dokázala svými názory vytočit. Nedělala jsem to naschvál, ale mohla jsem být míň radikální. To je pravda.

Možná za to mohl čas, možná události, které se v naší rodinně odehráli, nakonec jsme tu, voláme si a zase jakoby držíme při sobě. Mně se líbí, že na chvíli sleduji jejich normální život, a oni možná skrz mě zažívají trochu dobrodružství. Já trochu lituji, že jsem to neudělal jako ty, povídá mi nakonec její muž. Asi jsme konečně našli porozumění jeden pro druhého. Dává mi to příjemný pocit, že všechno nakonec dobře dopadne.