Vzpomínky mlčení...

Anotace: Při čtení knihy Raději zesilet v divočině, myšlenky na Boha, paranoiu, Vzpomínky. Ticho. Příroda. Meditace. Zárodek dramatu.

U vody;
pondělní odpočinek v hamace,
poslouchám hudbu, medituji u ní, procituji, uklidňuje mne, vnímám její proměnlivost, přemýšlím o ní, o jejích tvurcich.

Lezim na zadech v hamace a sleduji listecky nad hlavou. Z dálky doléhající dětské hlasy. Přichází muž, koupe se poblíž.

Přítomnost. Četl jsem rozhovor se šumavským samotarem. Mluvil o tom jak hovoří s bohem. Někdy zehna a modlí se, jindy mu nadává. Je to boj, říká.

Ta paranoia, co se objevila minulý týden v noci může mít původ v tomto konfliktu. Je v tom něco romanoveho, lautreamontovskeho.

Ten pocit; že literární postava vystoupí z fikce a zabije svého autora. Jak s tím souvisí otázka zda věřím? Mohu vůbec skrze své smysly poznat skutečnou podstatu vesmíru?

Zavírám oči a zaposloucham se do opakujicich se rytmů. Kde se v přírodě vyskytuje cyklicnost?...

Znovu křik dítěte od nedalekých stromů a pisciteho břehu. Muži mezitím odešli, další přicházejí s rybarskymi pruty.

Je to snad prokletí za to, že nezehnam lidem, kteří to se mnou neměli lehké? Přál bych si více zehnat ještě za svého života. Po smrti zehnat nelze. Nedovedu si to představit.

Obloha se mezi tím zatáhla. Slunce již není vidět. Vzpomínky na paranoiu vyprsely. Mlčení je prý boží jazyk.

V našem společném mlčení se dá navázat dialog. V trpělivosti se rodí ten okamžik, kdy básník čeká na odpověď.

Možná když budu více zehnat vnitřní svět. Pohroužím se do něj. Jaký jsem to vlastně asketa? A co transcendentalni agnosticismus?

Existuje nevyvratitelnost i uvnitř paradoxních tvrzení? Měl jsem sklon přeceňovat metaforickou hodnotu básnické formy. Odvádět ji od významu k extrémní mnohoznacnosti.

Co jsem se tím snažil vyjádřit? Snad soustroji přítomného okamžiku, stavy existence, kdy její surrealita vystrkuje růžky skrze duhovky.

Hypnoticke beaty na pozadí. Smyčka na hamace se uvolňuje, přiletěl mi na dlaň sestinohy malý broucek. Na obzoru přeletěl bílý pták.

Naučit se nezaujate pozorovat svět, přírodu, vesmir, sebe sama a lidi a zvířata v něm. Ty procesy a fenomeny. Vynášet svědectví. Výpověď odněkud z jinama.

Řekla jsi, že mluvím odjinut. Vidím snad do vyšších sfér? Na jevišti, děje se toho ve mne tolik. Přichází rozkol i katarze.

Snažím se ztvárnit neuchopitelnost, žit tou poezií v procesu jejího rozeni, alespoň na okamžik se dotknout bozskosti, poznat její aspekty.

Zehnam vnitřní svět. Slova jsou mi někdy hudbou, Jak vyplouvaji na povrch dávám jim tvar, zachycuji, dávám jím tvář. Ma bůh tvář nebo je beztvarny?

Moje predstavivost se jej snaží poznat. Uchopit. Vzpomínky na ranní erekci. Touha vidět nahé potetovane zenske těla napustene semenem.

Ten rozpor sexuality a spirituality překlenout vnímáním lásky a krásy. Znovu pocítit ženskost a ženskou krásu. Hyckat svoji ženu, animu, ona je klíč k bozskosti, neze, bezmezne lásce.

Skrze ni se poezie pozveda na umění. Aspekt přemýšlení na umění filosofie. Monolog ve výpověď a výpověď v báseň.

Svitne ideje. Vlak v dálce.
Jednota. Pár.
Navždy.

Pokora.
Plav hoře.
Horeni.

Vzdor.
Ponaučení.
Působení.

Poddat se silám.
Vidět.
Mlčet.

V mlčení hovořit.
Tvořit.
Bořit.

Korit.
Zehnat.
Odpouštět.

Zehnat těm kteří odpouštění.
Opustit slova na papíře.
Osvobodit se od představ.

Od myšlení.
Od mysli.
Od sebe-sama.

Do ticha vkrocit.
Vykročit.
Ticho tichem tlumočit.

Báseň ne psát.
Jen objevit.
Vyjevit.

Zjevit jí.
Moc.
Princip.

Úděl.
Přítomnost.
Vesmír.