Živel

Sladká slza, vlny a jiné slané melancholie

Ve vzduchu je cítit tíha všech živlů spojené v jednu společnost.
Sedím v písku a vychutnávám si přítomnost šíleného větru, který zpívá a vane mi všechen písek do očí. Moře je neklidné, jedna bouře střídá další a slunce s nimi tak vytrvale bojuje. Uklidňuje mě zvuk nárazů vln do útesu. Na rameni cítím kapky slané vody, jež mi padají z promáčených vlasů. Vběhla jsem do moře bez studu a s obdivem kolemjdoucích, přestože vysoké vlny naráží do břehu a odhazují ven vše, co jim stojí v cestě. Pokud nemohu mít důvěru k přírodě, tak ke komu? Nebála jsem se.


Vítr je důležitým živlem pro naší planetu, ale představuje i osobního strážce v našich životech. Zavírám oči a snažím se zjistit, co mi chce říct. Popěvky hladí mou duši, avšak zoufalý pláč mě probudí ze snění. Vítr může představovat cokoliv či kohokoliv, ale vždy nám vnese do života něco nového, čerstvého. Vzpomínám na chvíle či dlouhá období, kdy jsem takový vítr potřebovala. Stejně tak na okamžiky, kdy mi pomohl všechno špatné odnést. Díky Tobě jsem se mohla nadechnout a začít znovu. Děkuji.

Pozoruji mladý pár, který se prochází podél mokrých stop od moře. Vypadají jako láska, jako výstižný popis tohoto slova. Jenže láska...po celém těle mi projede chlad. Mám z ní respekt. Naštěstí cítím paprsky žhavého slunce na pravé tváři a zavírám opět oči. Tento pocit zdárné opilosti a nekonečného blaha mi připomíná právě lásku. Stejně jako slunce, dokáže zahřát až do takové míry, až se mi nechce věřit, že by někdy znovu nastal chlad. Slunce dokáže lhát, i když ho vidím na obloze, neznamená to, že mi dá to, co potřebuji. A někdy pošle pár paprsků, které bych neočekávala nebo hřeje až moc. Bez slunce nemůže být život a bez lásky také ne. Je to naše světlo, naše naděje, naše všechno. Děkuji ti, slunečný svite.

Z hlubokých úvah mě vytrhly kapky slané vody, jako důsledek nárazu vlny o břeh. Většina lidí by se zřejmě odsunula dál, ale já jsem otevřena výzvám. Řeky, moře, oceány a jejich modré odstíny. Nejradši na světě se dívám právě na ně. Voda dokáže přijít tak rychle a zároveň se tváří jako uklidňující faktor. S každým pramínkem může vzniknout povodeň. Je to výzva. Postavit se jí a plavat, jinak se utopím. Zápas. V našich životech je spoustu zápasů a starostí, ale už jsem poznala, že nejdůležitější je: neutopit se. Někdy plavu proti proudu, někdy se nechám nést jen tak, do všech zákoutí. V řekách jsou slzy smíchu, v mořích slzy neštěstí.
Víte, že na této planetě je nejvíc vody v moři a oceánech...
Děkuji ti, slané moře, že jsem díky tobě silnější.

Dívám se do dálky na nekonečný obzor a snažím se najít pevninu, kterou, ani náhodou, nenacházím. Pod nohama mě šimrá písek, tak ho ihned odhrnuji a prohrabávám se co nejhlouběji. Kdo mohl objevit pevninu v nekonečné vodě? Kdo zavolal z lodi: země!?
Ano, zem. Naše jistá půda pod nohama, náš základ. Země mi připomíná mojí mysl. Tak stabilní, tak jistá. Jenomže, tak samozřejmá není. Když země trpí, neumožní růst stromům, brání se zemětřesením, láme kameny. S naší myslí je to podobně. Musíme si sami sebe vážit, být sami k sobě laskaví, abychom mohli růst a neničili se.
Děkuji ti, že se na tebe můžu vždy spolehnout.


Slyším křik plavčíka, jak vysvětluje skupince dětí, proč nemají chodit do moře.
Usmívám se.
Podívám se na oblohu, záda mi zahřívá slunce, vítr teplo rozprostírá po celém těle, voda se mi připomíná občasným šplouchnutím, které mě osvěžuje. Lehám si na zem, jsem uvolněná. Cítím na rtech slzu, a je jen a jen moje.
Chutná sladce. Teď mohu usnout.