Zamyšlení nad smrtí .

Byl večer sním postupně přicházela tma a s tmou se objevoval měsíc co osvítil svou temnou září celou zem kde panovala noc co byla temná a chladná v tom noc přešla v ráno a ráno s prvním světelným paprskem se objevil den. Den zalitý sluncem které postupně stoupalo vzhůru a to celé dopoledne aby se v pravé poledne vyhouplo nejvýš co kdy slunce může vystoupat. A pak rádoby vrcholu dne mohlo celé odpoledne klesat až do samého večera a slunce zas zmizelo za obzor.
Ano to je cyklus který funguje tak dlouho že není ani jediný záznam ani zmínka o tom kdy to začalo tak dlouho to je.
Pokud by se nad tím měl člověk pozastavit tak to neudělá a proč ? Protože je to tu od nepaměti a tak je to tak běžně jako letící moucha nebo strom hýbající se ve větru.
A nad běžnými věcmi se člověk nepozastavuje je to prý ztráta času.
Ale co je čas ? Není hmotný ani kapalný ani nevoní Ale je tu s námi co Slunce střídajíc měsíc a opačně. Je čas také běžný ?
Čas je spousta krátkých chvilek za sebou jdoucí do nekonečna. A člověk těmto chvilkám přikládá různou váhu a mění se jeho fyzická podoba a duševní vyváženost podle toho jaké ty chvilky jsou a co obnáší.
Třeba muž na střeše jeho předešlé chvíle byli utrpení jeho duševní rovnováha se rozsypala na malé zoufale části ale fyzická podoba je v celku a pevně stojí na okraji římsy vysokého domu. Jen další chvilka a muže to být jinak!
A tak to je od dávno dávných věku kdy chvilka se dokáže změnit( nezměnit) nebo otočit ( neotočit) vpraví opak všeho co bylo v předešlé chvíli a niky to nejde vrátit. Ty chvíle jdou jen za sebou a jen dopředu bez návratu .
Jenže to neplatí pro jednu osobu na kterou čas nepůsobí a z druhého skoro stejně vysokého domu naproti , pozoruje toho muže co se snaží ukončit ty jeho chvíle a změnit svou fyzickou podobu a zničit svého ducha na zbytek věků. Osoba co pozoruje muže s protilehlého domu nervózně poklepávání nohou a v ruce má něco jako stopky co měří čas. Podobné co mají trenéři co trénuji lidi v běhu aby na ně naštvaně mohli křičet slova jako “ pomalé , přidej , snaž se víc” a tak podobně .
Muž na římse se potil panikařil a lidé pod ním se shromažďovali s tím, že v tom vidí nevšední zážitek a jiní ze zvědavosti. Jen ta osoba na protějším domu byla čím dál nervóznější a začínala být nedočkavá a podupávání nohou bylo čím dál hlasitější.
A teď se to stalo . Muž na římse udělal poslední krok a už mu zbyli poslední chvíle jeho života. Než dopadne na zem. Kde se marně záchranáři protlačujíce se davem zvědavců nestihnou toho muže zachránit a muž dopadl na chodník. Tvrdý povrch udělal své a muž ukončil svůj životní cyklus.
Osoba na protějším domu přesně kdy mužova lebka se roztříštila o chodník zmáčkl ty stopky a ulevilo se mu a v klidu odešel.
Ona i smrt má právo na svoje chvilky.