Manifest proti pseudokritikům poezie

Tak poslouchejte, vy géniové.

Včera jsem četl komentář pod jednou ze svých básní. Zase ten samý příběh. Tohle není poezie.To je strašný.

A víte co mě napadlo? Kdo někomu dává právo rozhodovat a povyšovat se na znalce umění?

Někdo mi říká, že to není poezie? Že to je jen... co vlastně? Jen přeslazené klišé? Jen sentimentální blábolení?

Poezie není vaše soutěž krásy. Prostě není. A není to ani akademie, kde vy rozhodujete o přijetí. Básník má právo na poetickou licenci, na své tempo, formu a délku. Není povinen být lapidární, pokud preferuje jiný způsob sebevyjádření. Pokud chci psát emotivně, bohatě, s rozvinutými obrazy - je to moje volba, ne chyba. Pokora neznamená přijmout cizí estetiku jako jedinou správnou.

Ale dost už těch teorií. Víte, co je skutečná poezie? Já vám řeknu, co je skutečná poezie.

To je ta třiadvacetiletá bílá holka Irina Zarutská. Zavražděná jedním skurveným kokotem ve vlaku — jen tak. To je matka v Gaze, co zpívá ukolébavku svému roztrhanému dítěti a slzy jí stékají na jeho tvářičku. A to je Charlie Kirk... Zastřelili ho jen kvůli tomu, že měl jiný názor. Jiný názor! Prostě někdo se rozhodne zastřelit člověka, protože myslí jinak?!?

A vy sedíte v bezpečí svých teorií a rozhodujete o tom, co mají cítit jiní a jak mají psát.

Takže... co vlastně děláte? Zabíjíte poezii! Každým komentářem. Každým „tohle není umění.“

Jako by bolest měla mít certifikát. Jako by láska potřebovala vaše razítko.

Já vám řeknu, co poezie je. To je první výkřik miminka. Bez rýmu, bez metafory. Jen čistý pláč života. Poezie je poslední výdech umírajícího.

Kde se poezie rodí? V okamžiku, kdy se dva lidé dotknou a cítí: „Konečně nejsem sám.“

Ale už vědí, že jednou budou zase osamoceni. V té chvíli, kdy člověk pochopí, že vše, co miluje - zmizí. A přesto bude milovat dál.

To je poezie. Čistá. Skutečná.

Poezie je kniha, kterou si píše každý člověk svým vlastním životem.

Báseň je most, víte? A na začátku každé básně je idea. Ne kalkulace, kolik se prodá kopií. Idea! To něco, co vás probudí ve tři ráno a nutí psát.

Spisovatel je jako malíř. Bere barvy duše a nanáší je na papír.

Je jako zedník. Cihlu za cihlou staví svůj dům ze slov a každá jedna cihla je jeho jedna prožitá životní zkušenost.

A vy počítáte, kolik to bude stát.

Každá skutečná báseň nese vědomí autora. Když čtete, vstupujete do oceánu jeho duše.

Takže si vyberte. Buďte kritiky mrtvých slov, nebo svědky živé poezie.

Protože poezie vás přežije. Vaše komentáře, ego, i malost.

Poezie není vaše. Nikdy nebyla.

Na konci zůstane jen: Co jste dali světu? Teorii nebo pravdu?

Poezie žije. A živé nemůže soudit mrtvé.

…