Chodec

Šel chodec po prašné cestě. Nezastavoval se, kráčel jistě a bez únavy, mlčky. Občas pohlédl kolem sebe – viděl mnoho ztracených duší. Některé se smály, jiné plakaly a většina mlčela. Nemlčely proto, že by neměly co říct, ale proto, že už nechtěly.

Mnohé z duší hledaly lásku, avšak marně. A když už objevily jinou duši, často jim přinesla jen nové trápení. Samozřejmě byly i šťastné duše, ale ty držely při sobě.

Kdysi se chodec zastavoval a naslouchal příběhům, které kolemjdoucí duše vyprávěly. Brzy však zjistil, že se stále opakují. Týkaly se vztahů, práce, smutku, nenávisti, radosti – a především peněz. Po tisících takových příběhů už neslyšel nic nového. Proto zmlkl. Toužil jen po klidu a zastavení. Jenže jeho prašná cesta nekončila.

Pochopil, že duše se rodí z prachu a do prachu se vracejí. Jen jména se mění, zatímco on kráčí dál. Prošel svět nesčetněkrát a jeho cesta stále pokračovala. Kdysi doufal, že se dočká konce jako ostatní, ale ten nepřišel. Naopak zjistil, že všechny duše se za ním obracejí a kráčejí v jeho stopách. Tak jako kdysi, když na cestu vstoupil poprvé.

Pokládal si otázku, co je vlastně cílem jeho cesty, ale odpověď nikdy nenašel. Postupem času přestal hledat smysl i konec. Slova útěchy, vysvětlení či nenávisti už pro něj neexistovala. Věděl, že nic by nezměnila. A tak chodec kráčel dál po své prašné cestě. Dál a dál.

Kdo ví, kdy se vydáme za ním i my?