Činy jsou mocnější než slova

Činy mohu nejlépe přirovnat k stopám podrážek pozůstalým v čerstvém sněhu. Zanechávají viditelný důkaz vykonaného, bez vlivů přesvědčujícího prostředníka. Důkaz o skutečnosti činu je možné vnímat vlastními smysly. Slova však tak snadno pozorovatelné následky nenesou. Sledujeme-li zasněženou krajinu, slova našeptávají, že slibované stopy brzy spatříme. Teď je ale moc brzy, překáží nepřízeň počasí. Jistě se stopy objeví. Možná se již objevily, ale těžce chumelící sníh zakryl hmatatelné důkazy. Nedostatek hmatatelných důkazů ale nepotlačuje otisk skutečnosti vlivu.

Jak jsem již zmínila, činy hovoří samy. Vykonání činu bych přirovnala k polidšťování slov. Tím míním, že čin slovům spouští vlastní osobní monolog, schopnost sebevyjádření. Touto schopností se liší od slov nad jejichž skutečností vzniká pochopitelná polemika, protože se jedná o abstrakci. Slova jsou v lidských ústech jako pohádky, nemusí se nutně jednat o snahu cíleně přesvědčit o nepravdě, sám autor se mohl stát obětí vlastní utopie. Přeci jen se zcela přirozeně každý stává nepokorným hrdinou, jedná-li se o vlastní výčet slov. A opět, možná se ani nejedná o nepravdu. Mám-li ale porovnat jejich moc, činy i slova mají moc vlastní, nesrovnatelnou. Pouhá slova jednoho člověka dokážou ovlivnit širokou škálu lidí. Dokážou ovlivnit jejich největší cennosti. Vlastní názor, přesvědčení, osobní hodnoty. Slova, jež opustila něčí ústa, se teoreticky vzato mohou stát nevědomým činem, spouštěčem řetězové reakce.

Závěrem si sama vlastně nedokážu odpovědět konkrétně. Lze připsat vyšší moc činům či slovům? Oba termíny jsou tak úzce spjaty, že lze debatovat, kdy se samotné slovo stává činem a závěr by se stal strohým slovíčkařením. Slova bych nazvala abstraktním kořenem činů, činy hmatatelnou hmotou tvarovanou ze slov. Beze slov by vlivné činy neexistovaly a bez činů by slova nebyla nutná. Proto věřím, že moc lze připsat vlivu. Ne slovu, ne činu. Jejich spojenectví.