Jednou budu šťastný

Proč lidi marně hledají; štěstí, pravdu, lásku, seberealizaci atd. Existují různé důvody hluboce lidské, psychologické i civilizační proč lidé často marně hledají štěstí, pravdu, lásku nebo seberealizaci. Níže uvádím ty nejčastější kořeny tohoto “marného hledání”. Hledají něco, co není “věc”, ale proces. Štěstí, láska, pravda ani seberealizace nejsou cíle, které se jednou získají a hotovo. Jsou to stavové veličiny, které vznikají neustále z každodenních rozhodnutí, vztahů, pozornosti, hodnot a práce na sobě. Lidé ale často čekají, že je najdou jako hotový balíček.

Jednou budu šťastný. Najdu pravou lásku. Objevím smysl. A protože to tak nefunguje, mají pocit neúspěchu. Hledají venku to, co vzniká uvnitř. Často věříme, že za naši existenciální spokojenost mohou, správné okolnosti, správný partner, správná práce, správný status. Jenže mnoho z těchto stavů vzniká vnitřní prací, ne vnějšími podmínkami. Bez ní ani ty nejlepší okolnosti nepřinesou trvalý efekt. Kultura (motivační průmysl) vytváří extrémně nadsazené obrazy, dokonalého partnera, permanentního štěstí, “osobní vize” jako jasného zjevení, seberealizace jako velkolepého životního příběhu. 

Když realita není tak “epická”, lidé mají pocit, že dělají něco špatně. Paradox je, aby člověk našel něco hodnotného, musí projít rizikem, neúspěchy, diskomfortem, ztrátami, změnou identity. Ale lidé často hledají verzi života bez bolesti. A tak přestanou hledat právě tam, kde skutečný růst začíná. Hledají “velkou odpověď”, ale ignorují malé kroky. Hledání smyslu či štěstí bývá v hlavě “velká věc”. Jenže se skládá z maličkostí, drobných návyků, rozhovorů, drobných činů odvahy, limitů, které si nastavíme, malých rozhodnutí. 

Lidé čekají na velké “aha”, místo aby začali budovat každý den drobné cihly. Často nevíme co opravdu chceme, jaké potřeby máme, jaké hodnoty jsou skutečně naše (a ne převzaté), jaké zranění nás řídí. Bez sebepoznání je hledání lásky, pravdy nebo seberealizace jako hledat v mapě, kterou někdo jiný nakreslil. Vyrušení, zahlcení, rychlá doba. Moderní svět nás trvale odvádí od vnitřního ticha. A právě v tichu se rodí, sebepoznání, pravda, autenticita, vnitřní směr. Když není prostor slyšet vlastní myšlenky, hledání nemůže být úspěšné.

Věříme, že “něco chybí”, místo abychom pracovali s tím, co máme. Jedna z největších iluzí je. “Budu úplný teprve až” Ať je to partner, úspěch, peníze nebo uznání. Jenže štěstí či seberealizace nejsou odměny za to, že “dostaneme něco navíc”, ale výsledky toho, jak nakládáme s tím, co už máme. Lidé hledají marně, protože hledají špatně, na špatných místech nebo nesprávnými metodami. Každý zisk je spojen se ztrátou a lidi by chtěli zisk bez ztráty a proto se ocitají v začarovaném kruhu. To, co říkáš, je velmi přesné a zároveň hluboké, lidstvo se často zasekne proto, že odmítá přijmout nevyhnutelnost ztráty. 

A tady je důvod, proč to tvoří začarovaný kruh. Každý zisk má svou cenu, ale lidé chtějí “bezplatné štěstí”. V realitě platí, když něco získáš, něco jiného opustíš, když se pro něco rozhodneš, vzdáš se jiných možností, když chceš blízkost, riskuješ bolest, když chceš růst, riskuješ neúspěch, když chceš svobodu, ztrácíš jistoty. Jenže lidé často chtějí zisk bez ceny, lásku bez zranitelnosti, změnu bez diskomfortu, úspěch bez rizika, svobodu bez odpovědnosti. A protože to není možné, jejich život se zasekne. Odmítání ztráty vede k paralýze. Strach z “ceny” vede ke dvěma typům chování. Odhodlání se neudělá nikdy.

Neudělám změnu, protože co když o něco přijdu, o pocit pohodlí, o vztah, který je sice špatný, ale známý, o práci, která nevyhovuje, ale je bezpečná. Snažíme se najít možnost, která by byla maximálně výhodná ale taková možnost neexistuje. A tak volbu odkládáme, až vyprší životní čas. Vzniká psychologický tlak mezi dvěma póly chci lepší práci, lásku, smysl, růst ale bojím se, co ztratím, když to udělám. Proto se člověk točí v kruhu, ví, co by mohl získat, ale bojí se, co ztratí, tak neudělá nic, a pak trpí, protože nic nezískal. A kruh se zopakuje.

Neochota přijmout cenu vede ke stagnaci a frustraci. Když si člověk odmítá přiznat, že každé “ano” znamená jiné “ne”, stane se že přežívá a cítí se nenaplněný, závidí těm, kdo šli do rizika. Tito lidé pak často říkají. “Nemám štěstí.” Ale není to o štěstí, je to o tom, že nebyli ochotni zaplatit cenu. Ztráta není chyba. Je to součást života. A často je to právě ztráta, která umožní růst, ztráta iluzí a pravda, ztráta komfortu a transformace, ztráta starých vzorců a svoboda, ztráta kontroly a autenticita, ztráta bezpečí a odvaha. Teprve přijetím ceny získává zisk smysl.