Chiméra

Spálil jsi mi duši, vzal víru slova. Která byla, vyřčena z úst, co líbala ty mé.
Po léta jsem slýchala, krásný ton tvého hlasu. Znova a znova....
A pak nastalo ticho, které bylo tak hlasité a zničilo vše, co mezi námi vzniklo.
Snad jen pouštní přelud, chiméra.... Tím jsem byla roky živena a také, zklamána.
Odpustit sobě, že jsem dovolila, aby ty jsi bral můj čas. Že jsem neměla tu sílu za nás oba, odejít a ukončit prázdnotu, která vždy stála při nás.
Proud myšlenek a otázek, bez odpovědí.... Neukázali mi cestu, jak odpustit tomu, kdo sám, odpouštět neumí...