Svět patří lidem, co se z toho nepose*ou

Co je nejdůležitější vlastnost pro úspěch?

Inteligence?

Talent?

Disciplína?

Podle mě to není ani jedno.

Problém většiny lidí totiž není to, že by nebyli dostatečně chytří, disciplinovaní nebo talentování.

Problém je, že se bojí jednat.

Chybí jim kuráž.

Kuráž zkusit něco mimo svojí komfortní zónu.

Kuráž vystoupit z davu.

Kuráž začít projekt, který negarantuje úspěch.

A právě ochota riskovat je ve výsledku ta jedna věc, která tě nakonec oddělí od zbytku. Protože pokud nikdy neriskuješ, nikdy nemůžeš nic vyhrát.

Většina lidí si tohle ale neuvědomuje. Průměrný člověk žije v režimu bezpečí. Jediné, co mu dělá starosti je, jak zaplatit účty, kam půjde o víkendu do baru a co si večer pustí za film.

Každá potenciální šance na lepší práci, víc peněz nebo vysněný projekt, dostane nálepku “riskantní”.

A právě kvůli strachu tak většina lidí nikdy nic nezačne.

Odkládají rozhodnutí.

Čekají na pravou chvíli.

Myslí si, že jejich zdrženlivost je projevem inteligence.

Ale to je omyl.

Člověk totiž neroste tím, že roky přešlapuje na místě a vyčkává.

Růst probíhá za hranicí komfortní zóny. V momentě, kdy zkoušíš věci, které ti nejdou a jsou ti nepříjemné. V momentě, kdy si ochotný jít s kůži na trh a riskovat ostudu.

V takových chvílích má mozek důvod se adaptovat a přizpůsobit se. Ale pokud mu nikdy tenhle impulz nedáš, nemá důvod se měnit.

A tak zatímco někdo si roky v tichosti nabíjí hubu a sbírá zkušenosti, ty sedíš stranou.

Máš falešný pocit, že jenom proto, že neselháváš, jsi na tom lépe.

Ale to je ta největší blbost.

Protože až přijde čas na lámání chleba, ten člověk, co se nebál, zkoušel a selhával, tak rostl.

Ty ne.

A tak až si tuhle pravdu jednoho dne uvědomíš, dojde ti, že jsi světelné roky pozadu. Ne proto, že bys něco udělal špatně, ale protože jsi neměl odvahu.

Odvahu vidět za horizont toho, co je možné.

Odvahu se posouvat kupředu.

A pokud se v téhle situaci nechceš ocitnout, budeš muset nechat zdrženlivost stranou.

Konečně si říct: “kašlu na to” a prostě jít a zkusit to.

Začít podnikat.

Oslovit hezkou holku, kterou jsi viděl v kavárně.

Odstěhovat se přes půl zeměkoule.

Říct si o povýšení v práci.

A i když selžeš, alespoň si to zkusil. Něco nového ses naučil. Zjistil si, že něco vydržíš. Že nejsi z cukru.. A tak potom, co se oklepeš, můžeš jít a zkusit to znovu. Selhat znovu.

Pravda totiž je, že svět tě dřív nebo později odmění.

Svět totiž nereaguje na potenciál. Reaguje na pohyb. Na akci.

A každá akce je šance, že to tentokrát vyjde. Tak proč to nezkusit?

Buď uspěješ nebo se něco naučíš. Tak jako tak je to posun. Ale pokud zůstaneš roky v mentální čekárně, jenom zbytečně ztrácíš čas.

Žádný dokonalý plán totiž neexistuje. Není žádný ideální moment, kdy začít. A čím dřív to zkusíš, tím dřív se posuneš směrem k životu, který chceš žít.

A pokud tě děsí selhání, promarněné peníze nebo roky snahy bez výsledků. Zkus se zamyslet se nad tím, co se stane, když to nezkusíš.

O pár let později se probudíš a budeš přesně tam, kde si teď.

Jen o něco starší. A o něco zahořklejší.

A jediné, co budeš mít, budou výčitky.

Výčitky, že si to nezkusil.

Neriskoval.

Neudělal ten krok do neznáma.

...

Tak přestaň čekat.

Život není hra v tom, kdy vydrží nejdéle stát na jednom místě. Život je o pohybu vpřed. O tom, že se vyvíjíš.

A vývoj je bolestivý.

Ale ještě víc bolestivé je si někdy na smrtelné posteli říkat:

“Co kdybych měl tenkrát odvahu to zkusit?”

“Co kdybych se tolik nebál?”

“Co kdyby?”

...

A právě proto svět nepatří těm nejchytřejším nebo těm nejtalentovanějším.

Svět patří těm, kteří se z toho nepose*ou.

...

Buď jedním z nich.