Život bez poslání

Občas se zamýšlím nad lidmi, kteří toho mají dost. Představme si člověka, který neustále zakopává o vlastní problémy a jehož každý den je natolik plný příhod, že by se o něm dal napsat scénář. Je to otázka přístupu k životu? Pokud se pohybujeme v určitém cyklu, z něhož nedokážeme odejít, možná nejde o náhodu, ale o zabydlený zvyk. To, na co se opakovaně soustředíme, se k nám často vrací, jako bychom si to sami přitahovali. A někde v tom možná vzniká i zárodek sebelítosti. Ne proto, že bychom chtěli trpět, ale proto, že být viděni, slyšeni a litováni může působit jako zvláštní forma jistoty.

Ráda bych vyprávěla příběh člověka, který to potvrzuje a v mnohém připomíná postavu Tomáše.

Narodíte se do neúplné rodiny. Otec zemře a roli otčíma převezme jeho bratr. Do života vstupuje silná, až abnormálně přísná autorita. Jediným skutečným spojencem je vám bratr, který rozumí beze slov. Pokaždé, když zaslechnete zvuk výtahu, přeběhne vám mráz po zádech a už víte, kdo přichází. Dětství je poznamenané tresty a nepochopením. Vlastní matka vás nerespektuje; spíše se naivně ujišťuje, zda se na ni nezlobíte. Bojí se samoty a zároveň věří, že taková výchova funguje. Jenže realita si postupně nachází cestu ven, podobně jako praskliny ve zdi. Můžete je přetírat, jak chcete, ale zůstávají. Jsou hluboko zakořeněné. Táhnete je s sebou životem jako těžkou kouli u nohy, a je vidět.

Po několika letech, kdy konečně získáte možnost volby, se odstěhujete k přítelkyni. Nemáte téměř nic, ale objeví se pocit úlevy a vědomí, že to nejhorší je alespoň na chvíli za vámi.

Jak to ale dopadá později? Rodina se od vás postupně odvrací a vy se stále víc upínáte k přátelům. Máte partnerku, možná tajně více partnerek. A ony od vás něco chtějí, možná pozornost, odpovědi, porozumění. Volají, chtějí slyšet, co si myslíte. Máte totiž dobře rozvinutou emoční inteligenci. A do toho všeho se snažíte zahnat pocit samoty prací.

Ta práce není dobrá, tak ji střídáte. Pořád nejste spokojení. A najednou se pozastavíte a řeknete si: „Proč vlastně lidé chtějí, aby se jim v životě něco dělo? Vždyť mně se pořád něco děje. Chtěl bych se prostě zastavit a bezvýznamně na chvíli živořit s tím, že mám klid, že mě nic nečeká.“ Představa, že vstanete a život je postaven pouze na jednoduchosti, bez neustálého pohánění.

Není to strádání. Je to forma klidu a bezpečí. Hrát ve filmu je skvělé, ale nepotřebuje se herec občas přesunout zpátky k obyčejnému životu?

Přirozeně chceme, abychom v životě měli nějakou roli. Čím větší, tím častokrát lepší, protože si pěstujeme závislost na tom, jak moc jsme důležití. Jenže není taková pomoc druhým v podstatě také sobecká? Zní to zvláštně, ale často uspokojujeme ostatní proto, abychom se sami cítili dobrými. Spousta z nás v životě nadělá chyby, ale jsme pořád tady. Tak proč bychom si neulevili něčím, co je považováno za správné?

Přesvědčíme-li sami sebe, že nejsme tak špatní, získáváme pocit druhé šance. Možná to ještě otočíme. Jenže ta podstata často pramení hlavně z potřeby zalepit vlastní vinu a uzdravit se skrze to, co společnost označuje za dobro. Chceme si dokázat, že jsme dobrými lidmi, připravíme se a zítra vezmeme paní tašku, pomůžeme chodci přejít přechod...

Faktem ale je, že by to nikoho nebavilo dělat do nekonečna jen tak, pro nic za nic.

Ještě jedna věc. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybychom nemysleli. Kdyby za nás fungovalo jen tělo, třeba jako u zvířat. Není vyčerpávající neustále vytvářet argumenty, balit slova do krabiček s mašličkou, jen aby nás ten druhý neopustil? Není vyčerpávající, kolik nás to stojí času? Především ve chvíli, kdy nás ten dotyčný stejně nechápe.

Když se opravdu zamyslím nad tím, co se mi kniha snažila sdělit, a opomenu okolnosti doby, zůstane mi především vztah mezi Terezou a Tomášem. Dva obyčejní lidé, kteří se měli rádi, ale každý byl utkaný jiným způsobem. Není to tak, že čím jsme chytřejší, tím víc nás napadají bizarnosti? Že v té obrovské snaze zapůsobit bloudíme a vymýšlíme strategie, jak lásku obejít. Nakonec zapomeneme, jaké to je milovat oddaně jednoho. Bez výhybek, bez úniků, bez podivných konstrukcí, které mají lásku chránit, a přitom ji pomalu rozkládají. Podstata vztahu se kdesi dávno ztratila a už není k nalezení.