Tělo a Duše

Jedno dne, kdy naposledy ulehneme do lože, kde jsme s láskou, únavou a nadějí, odpočívali.
Tak jsi vzpomeň, kolik lidem jsme zbytečně, ublížili. Budeme prosit o odpuštění, ale již nebude člověka, co by nás chtěl vyslyšet.
Odcházet na druhý břeh s bolavou duší, žádné štěstí není. Tělo nám bylo dáno, jako schránka, abychom mohli dáti duši možnost cesty, napravení i nového poznání.
Tělo je jen nástroj, který udělá vše, co duše žádá. Až tedy přijde, Tvůj čas.... Tak nezapomeň, že i když to byli ruce, nebo ústa co bolest rozsévají. Duše byla tím pánem, co mu to přikázalo.
Až tělo doslouží, tomu čemu bylo předurčeno, bude opuštěno....
A všechny hříchy a špatnosti, jsi odnese duše sebou. Jak lásku, nenávist i zradu a bude souzeno.
Tak se snažme, dokud máme čas ve fyzickém provedení, požádat o odpuštění.
Od těch, co jsem na nich spáchali v hloupém rozmaru, potěšení. Vesmír nezapomíná a netrestá, jen Nás nechá ochutnat, stejnou bolest a utrpení.
Buď vítán ve světě lhostejnosti a bezpráví projevu i když, volnost slova máš.
To jen na listě je psáno, aby utišilo nás... Však když promluvíš, co není očekáváno...
Do rukou, trestu se odevzdáš...