Pohled do zrcadla

Anotace: není co dodat... :D

Abych pravdu řekla, pohled do zrcadla není zrovna moji oblíbenou činností. Myslím, že ani samo zrcadlo není nadšeno, když musí odrážet můj podivný obličej. Přijde mi, že by nejradši prasklo, aby se zbavilo tohoto strašného údělu, jenž musí stále vykonávat. No řekněte, koho z vás by bavilo dávat na sebe podobu, tak neomaleného stvoření jako je člověk?

Jako krásný a zároveň odpudivý příklad, toho, že to zrcadla, ale i voda, sklo a další předměty, co mají tu vlastnost, že dokážou na sebe vzít podobu věcí kolem sebe, nemají jednoduché, použiju sama sebe. Myslím, že bude stačit, když popíši, jaký je můj obrázek pět minut potom, co vyruším své tělo ze spánku a vy už si určitě domyslíte, jak velký šok zrcátko utrží.

Já, když se na sebe ráno podívám, připadám si jako právě spadlá hruška. Dvě velké otlačeniny, jedna pod pravým a druhá pod levým kukadlem, velice dobře dokazují, že strom, z něhož jsem spadla, nebyl zrovna z nejmenších. Dokonce to vypadá, že jak jsem tvrdě dopadla na zem, oči se mi někam strachem odkutálely, či se schovaly hluboko dovnitř důlku.

Musím ale uznat, že se přece jen od šťavnatého ovoce něčím liším. Oproti normální hrušce mám poměrně více stopek, možná že svými vlasy spíše připomínám malého ježka. Avšak nikdy jsem si nevšimla na tomto zvířátku, že by mělo nos jako jablko prolezlé červem, které na svých bodlinách nosívá. Třeba ho nemá takový proto, že by si ho potom leckdo mohl splést s růžovým prasátkem, které jablko rádo imituje. Za to já jablíčko a prase napodobuji velice ráda, řekla bych, že už přes patnáct let jsem jejich dokonalá kopie.

Nikdy jsem nechtěla být zaujatá proti někomu, a proto jsem se asi narodila s ušima, jako má fenek či slon. Ačkoliv není to až tak na škodu, nikdy nemám ráno, když ještě rozespalostí moc dobře nevidím, problém rozeznat, kam si mám nasadit své stříbrné náušnice.

Když se pořádně usměji na zrcadlo, v domnění, že mu tím zlepším náladu, všichni hned poznají, kdo byli moji předci. Pro ty, co mě ještě nikdy neviděli s vyceněnými zuby, jsou to upíři, no možná, že i vampýři by to mohli být, kdo ví. Jediné, co je jisté, že po mých rodičích rozhodně nejsem, protože maminka ani tatínek nemají obličej stejně sytě posetý pihami jako je cedník dírkami.
Zadumaná nad mým opravdovým původem opouštím, mnou již unavené, zrcadlo.