O otázkách

Anotace: Dívejme se na otázku jako na něco, co nás provází celým životem a ptejme se sami sebe, co je vlastně zač. Jinými slovy: prostě krátký text o otázkách, který nevím, kam přesně zařadit.

Už odmala mne velice zajímalo slovo OTÁZKA. Bylo to požehnání pro mne a prokletí pro mé okolí. Kdo nechtěl být zahlcen otázkami "Proč?", "Jak?", "Kdy?", "Kudy?", "Kolik?" a spoustou dalších po čtyřiadvacet hodin denně, raději se mi vyhýbal. Byla jsem jako posedlá; ptala jsem se na data historických událostí, na důvody mezinárodních konfliktů, na důvod zemské přitažlivosti a klidně i na to, proč není horní část naší vlajky červená a spodní bílá.

Léta plynula a já se začala ptát nejen svého okolí, ale i sebe. Jak víte, mnoho otázek je spíše řečnických. Kupříkladu jsem přišla domů, zjistila, že jsem nezamkla dveře a ptala se sama sebe: "Jsem doopravdy tak blbá?". A odpověď tiše visela ve vzduchu a pochechtávala se, protože tušila, že jsem si její přítomnosti velice dobře vědomá a že znám i její obsah. Ale zpět k otázkám samotným. Některé jsou totiž tuze zajímavé.

Mnoho lidí na otázku "Co děláš?" odpovídá, že nic. To se mi zdá velice zvláštní. Podle mého názoru na tomto světě totiž žádná věc, nemůže říci, že nedělá nic. Vezměte si třeba takové nůžky. Zeptáte se nůžek "Copak děláte, nůžky?". Pokud stojí na stole, odpoví vám, že jsou zabodnuté v kelímku s tužkami a sem tam si střihnou. Pokud jsou pohozené (nebo vyhozené), řeknou, že rezaví. Když se zeptáte mrtvoly (a máte to štěstí, že vám odpoví), řekne vám, že hnije, leží v rakvi, nedýchá, poskytuje přístřeší pro červy a přidá popis mnoha dalších odpočinkových aktivit, které, jak už to tak bývá, mají právo provozovat jen mrtvoly.

Vidíte? Otázka je skutečně fascinující, protože vyřčena vyvolává mnoho dalších jedinců svého druhu a vše tak jde v nekonečném kruhu. Nemyslím ovšem vycpávkové otázky typu "Opravdu?", když vám někdo napíše "Dnes jsem se měl dobře". Ne, mluvím o otázkách, které jsou tvořeny, aby řešily problémy (kupříkladu "Nemáš něco lepšího na práci, než si tu pouštět hudbu na plné pecky?"), anebo, když už na to nemají, se je alespoň snažily rozebrat ze všech stran ("Hádej, proč je tam to otáčivé tlačítko, které reguluje hlasitost?").

Jak jde život, mění se i otázky, na které se ptáme každý den. Od "Musím do školky?" k "Musím do školy?" k ne tolik tázavému "Nikam nejdu!", později k "Proč se mi tak nechce do práce?" a nakonec "Musím do důchodu?". Poslední otázku z estetických důvodů vynechávám.

Ale je tu i jiný druh otázek. Ten přichází v dobu, kdy ho nejméně čekáte, vkrade se vám do mysli a tiše šeptá hrozivým hlasem takové věci jako "Měl někdy Tarzan touhu oholit si vousy, i když neznal žiletky?", "Použil by v nouzi vosk?", "Kolik gum z tužky se vejde průměrnému lidskému jedinci do levé nosní dírky?", "Chce se svíčkám hořet?" a nebo "Kolik litrů zředěného Jaru je v pražských kanalizacích?". Tyto otázky vám pomáhají najít smysl života a tiše naznačují přibližně toto: "Člověče, ty se musíš nudit. Jdi ven a udělej s tím něco."

Takže jak vidíte, kolem otázek se točí celý náš život. A až jednoho dne člověk stane před Bohem a zeptá se ho "Bože, jaký měl účel náš život? Jak jsi stvořil všechny krásy na Zemi? Proč byl hlad, bída a utrpení, když jsme tvé děti a ty jsi to mohl zarazit? Proč jsi nám nedal více najevo, že s námi stále jsi?", Bůh bude jen pokyvovat svou zářivou hlavou, mírným pohledem přeměří člověka a pak odpoví hlubokým, tajemným hlasem: "To vše jsem udělal, aby ses měl na co ptát, čumáčku."