Nejsilnější je ten, kdo přemůže sám sebe...

Anotace: Jak silnou máte vůli? Dokážete se ovládat? Anebo často děláte téměř nepochopitelné věci, tak jako já? Schválně čtěte...

Říká se, že chlapi jsou svalnatější, než ženy. Že Sparťané byli silnější, než Athéňané. Že bojující lid, vždy vyhraje nad panovníky, a taky… že svaly nejsou vše! Ti co zvítězí nad lidmi jsou mocní, avšak ti, jenž zvítězí sami nad sebou jsou mocnější…

Když se zkusíme zamyslet, zjistíme, že každý z nás již vedl v životě nějaké ty boje. Možná úspěšné, možná že ne…Možná, že to byly boje s větrnými mlýny, ale možná že vás potkaly taky jednoduché „hovadiny“. Myslím však, že bychom se shodli, že ten nejkrutější, nejděsivější, nejmučivější a nejtěžší boj je s tím naším protivným mozkem a konkrétně taky vůli! Držíme diety, stále se snažíme nekousat nehty, neopíjet se, přestat kouřit, zbavit se závislosti, ale nejde to! Vymlouváme se na ty naše ledničky plné lahodných dobrot, na naše nehty, kterým prostě ve stresu nelze odolat, na ty kapky alkoholu, které nás dělají dokonalými, na příjemný pocit z kouření a taky na stav, který máme po droze… Když už ale okusíme jaký je to pocit, jak příjemné je jíst, pít, kousat si nehty, kouřit a brát drogy, tak už taky víme to, jak těžké je s tím přestat…

Jen málokdo se dokáže ovládat! Je to opravdu komické (možná spíš tragické), když si uvědomíme, že neumíme ovládat sami sebe, přitom jsme to přece my! Nebo snad ne? Tak kdo tedy jsme, když neumíme ovládat své vlastní tělo, činy a myšlenky? Kdo nás tedy ovládá? Mimozemšťané? Řekla, bych, že spíš náš mozek je někdy tím mimozemšťanem. Vedeme s ním tiché boje uvnitř našeho těla a přísně mu přikazujeme, aby se již příště, až někdo zase uklouzne na ledě nesmál, aby se již netrápil a nežil stále v představách budoucích a vzpomínkách na dobu minulou a místo toho raději žil teď! Co mě děsí je také to, že neovládá jenom naši mysl, ale taky naši tvář! Mimiku! Stačí jen malá vtíravá myšlenka a hned každý ví, jaká nejspíš bude… Tedy aspoň já s tímhle silně bojuji. Někdy mám pocit, že se mi tím, že mě neposlouchá, vysmívá! A to naplno! V mnoha situacích se směju opravdu sama sobě! Jsem snad blázen? Ne! To se jen projevuje ten můj mimozemský mozek, který se musí při každé hlouposti, kterou mě donutí udělat, smát! Anebo je to úplně jinak a my si jen nikdo nechceme přiznat, že kdybychom moc chtěli, tak bychom vše dokázali? Když nad tím tak urputně přemýšlím, je mi jasné, že když se chce, tak stejně všechno jde! Vše záleží jen na tom, jak moc jsme silní, jak moc máme chuť bojovat, jak moc nás tyto věci ovládají…

Neustále všichni bojujeme, vedeme války, již několik tisíciletí, celá lidská pokolení… jak ty za lepší zítřky, tak ty kruté proti sobě samým- svým myšlenkám, činnostem a pohledům na svět, které se tak těžko vymazávají a mění…