Poltergeist, aneb jak spolehlivě (ne)zešílet

Anotace: Úvaha a reportáž z jednoho domu hrůzy

Kdysi jsem v jednom filozoficko-psychologickém pojednání četla, že svět je ve své podstatě bezohledný a jedním z jeho atributů je absurdita. Nehodlám však nikoho unavovat filozofováním o lidské bezohlednosti a zejména hlouposti, o níž se praví, že je bezbřehá a věčná. Rozhodla jsem se spíše vylíčit humorně a trochu prostořece - ono to vzhledem k popisovaným událostem ani jinak nejde - některé její projevy, které mne dlouhá léta přiváděly a dosud ještě přivádějí k šílenství, a to k šílenství zcela vzteklému. Říká se, že si člověk své sousedy nevybírá, avšak pokud má smůlu na sousedy špatné, mění se dům i byt na Dantovo peklo a lze zažít věci kuriózní, neuvěřitelné, ba hororové.
V místě svého bydliště i ve svém bytě jsem absolvovala již mnohá dobrodružství, typická dříve pro domy pod správou OPBH. Obydlí to na kráse nepřidalo, zdobila je špína a čmáranice po zdech, občas též exkrementy nočních zoufalců, jimž podobné kdysi zaplavovaly v důsledku nefungujících odpadů sklepy v množství překypujícím k radosti vypasených ocasatých potvor promenujících se po domě za bílého dne.
Vzhled oněch míst vybízel tehdy pouze k tomu, aby se obyvatel uchýlil co nejrychleji do svého soukromí. Jak jsem však seznala, i odtamtud se klid a pohoda náhle zcela vytratily.V domě začal totiž řádit poltergeist. Hle autentický popis jeho činnosti! :
Dospělá rodina provozuje denně po několik let zvláštní způsob hlučného povyražení, bůh suď jakého. Začíná se už v podvečer po příchodu z práce: s dvojím, trojím odrazem padá něco těžkého na podlahu, hodinu, dvě - pak opět. Je jedenáct, půlnoc, jedna hodina. Klepu na zeď každý večer, nakonec i v noci.. Žádná odpověď v podobě kýženého ticha. Jediná odezva sestává z pokračujících dvoj- a trojzvuků. Často zpestří tuto debilní jednotvárnost razantní rána dveřmi, až se vše zatřese. Další otřes zdola, někdo skočil s výšky. Z této strany je tedy byt jaksi neobyvatelný. Z druhé strany je slyšet od rána do pozdní noci kakofonii ječících zvuků z televize a jiných zdrojů, případ, jejž nelze několika slovy popsat. Občas se ozve neartikulovaný skřek, jehož příčina je zcela nevyzpytatelná, a připomíná sadistický úlet totálního blba. Nevšední zážitek umocňuje koncertní produkce tří nebo čtyř psů, odbývající se rovněž většinou pozdě večer. Jeden z nich navíc dabuje bravurním stylem vytí sirén zásahových vozů všeho druhu, jichž projede v okolí denně minimálně dvacet i více. Iluze aljašské tundry je dokonalá. Situace je však přece jen poněkud neúnosná a absurdní a končí před právníkem na příslušném městském úřadě. Předvolaní svorně vysvětlují: noční hluk působí asi tramvaje a jiná doprava na ulici, oni sami ale nic neslyší..Zajímavý objev: co všechno mohou způsobit v bytě tramvaje, obzvláště v době, kdy téměř nejezdí! Po zajímavě nesmyslné diskuzi hlučné bouchání a skákání náhle utichá. Bohužel jen nakrátko.V tomto oddechovém čase se z úředně pacifikovaného bytu ozývá alespoň hlasitě hrající televize a rachot elektrického a ručního nářadí, samozřejmě opět v noci. Ticho v bytě na druhé straně nenastává ani po několikerém přestupkovém řízení a výstrahách majitele domu. A aby snad nehrozilo nebezpečí, že v případě nepřítomnosti či indispozice obou rušitelů by se v domě dalo klidně bydlet, z dalšího místa v nejbližším sousedství se už několik let předtím i současně se zmíněným rámusem ozývají neobyčejně hlučné rány, doprovázené silnými otřesy podlah a zdí. Toto dunění, zprvu záhadné, bylo slyšet několikrát za den, zejména však večer a v noci bylo působivé, asi jako zemětřesení osmého stupně na Richterově škále.Vysvětlení je pro normálního člověka nevysvětlitelné: soudružka v pokročilém věku a těžké váhy provozuje v bytě zvláštní druh domácího parašutismu: seskoky plnou vahou ze zavěšení na ribstoli a na dveřích na podlahu, čím hlučněji, tím je zřejmě požitek větší. Parašutka je nadána příznačnou bolševickou vytrvalostí, neboť detonace demolující místnosti nad ní se opakují navzdory rozumu, věku a několikerému upozornění s tupou pravidelností bucharu. Opět to nevzdávám a přehrávám tyto zvuky úřadům. i policii. Jsou v mírném šoku, leč bezmocní. Stále však doufám, že pravda a spravedlnost zvítězí nad lží a nenávistí.
Zdá se nicméně jisté, že poltergeist má buď schopnost buněčného dělení nebo si zjednal další posilu, protože z bytu nade mnou, kde byl až do té doby klid, se před několika lety začal téměř denně linout opakovaný dlouhotrvající řev osoby s kapacitou plic Moby Dicka či spíše Godzilly.Byl tak silný, že přehlušil rachot několika sbíječek pod otevřeným oknem, a ozýval se někdy nepřetržitě po několik hodin, a to i tehdy, když byla dotyčná v bytě sama. Opilý řev vulgárních výrazů a pomluv byl úžasným poznáním o fyzických a duševních kvalitách jedinců určitých živočišných druhů.. Godzilla se kromě toho často v noci bavila přemísťováním nábytku nad mou hlavou, bezdůvodným bušením do zdí a podlahy a opětovným jekotem vulgárností. Žádný zásah úřadů a zákona ji nedokázal umlčet a proto jsem se rozhodla k návštěvě Karibiku za účelem navázání kontaktu s čarodějem woodoo. Zabralo to.
Jak se říká, čeho je moc, toho je příliš, obzvláště na okolí jednoho, bohužel mého bytu. Jímá mne šílený vztek, oprávněný a grandiózní. Odpočívat se nedá, spát se nedá, až teprve potom, když zalehne sám poltergeist. Je svrchovaně bezohledný. Je nelidský v podivném chápání své osobní svobody. Je mu jedno, že ničí domácí klid a dokonce i onu nevšímavou lhostejnost, jež většinou panuje ve velkoměstských domech místo přátelství.
Náš poltergeist se však v některých svých podobách přece jen za neskutečně dlouhou dobu patnácti let unavil nespočetnými zásahy úřadů a udatných strážců pořádku a konečně ulehl k delšímu zimnímu spánku. Snad rovněž zestárl a ztratil fyzickou způsobilost k oněm stupidním prostocvikům, které dříve prováděl s takovou vehemencí. Rozhodně však nezmoudřel.Někdy se probouzí a je třeba s ním znovu bojovat. Činím tak nyní jeho vlastními zbraněmi. Vítězný řev supermoderní techniky, v tomto případě startujícího Boeingu, který jsem nahrála na letišti v Ruzyni, jej dokáže rázem umlčet vědomím jeho vlastní nicotnosti.
Že jsem se dosud nezbláznila, za to vděčím své duševní převaze (ze skromnosti zde míním pouze převahu nad oním hloupým a sprostým strašidlem), svému poněkud ironickému nadhledu nad věcmi nedobrými (to už je má nátura) a svým šlechetným učitelům - filozofům, spisovatelům a všem dobrým duchům, kteří mne provázejí životem. Proti nim nemá žádný poltergeist šanci. A pamatujte si všichni: já to nikdy nevzdávám.