Hellovíni

Anotace: Rozmarné vyprávění o dýňových strašidlech

Víte, co jsou to hellovíni? Také jsem to donedávna nevěděla, ale dnes už to vím. Jsou to strašidla vyrobená z dýní, která mají představovat duchy zemřelých. V Americe, ale i v jiných zemích, patří tradičně k Svátku zesnulých, k Dušičkám. V předvečer tohoto církevního svátku se Američané oblékají do strašidelných kostýmů, znázorňujících kostlivce a jiné morbidnosti, a v průvodech, s rozsvícenými dýňovými strašidly, procházejí setmělými ulicemi. U nás se tyto svátky přece jen slaví pietněji a důstojněji. Buďme ale tolerantní, jiná země, jiné zvyky...

Zato dýňová strašidla se prý u nás zhotovovala odpradávna, možná od dob pohanských. Kdo ví...

Z dětství, které jsem strávila na slováckém venkově, mám na ně takovou vzpomínku. Jako mladá holka jsem si k večeru, po skončení práce kolem hospodářství, ráda vyběhla „za naše“, na kopec. Na stráni pod vinohradem jsem měla pod keřem své oblíbené místečko, kde jsem sedávala a rozjímala. S podvečerním klekání se z vesnice ozývaly různé zvuky – cinkání zvonců, řinčení řetězů a kýblů při napájení dobytka, občas zabučela z nedalekého kravína kravka nebo zaštěkal pes, ke kterému se ochotně přidávali ostatní. Dodnes na tyto chvíle meditace a zklidnění ráda vzpomínám.
Kdysi jsem si, jako obvykle, v podvečer vyšla na kopec a těšila se na své oblíbené místečko. Ale co nevidím? Z křoví na horní cestě pod vinohrady na mě zírá strašidlo - hotový přelud. Obrovská svítící hlava s očima jako pes baskervillský, s trojúhelníkovým nosem a rozšklebenou hubou. Na nic jsem nečekala, otočila se jako na obrtlíku a pádila zpátky, dolů s kopce. Div, že jsem si nohy nepolámala - tak mě to vylekalo...

Manžel má z dětství ještě kurióznější „dýňový“ zážitek. Domluvili se kdysi s kamarády, také pěknými rošťáky, že budou strašit lidi. Vyrobili si pořádné dýňové strašidlo a k večeru vyrazili do ulic. Když nepochodili u náhodných chodců, kterým byli tak leda pro smích, zkusili to jinak. U vybraných stavení vždy jeden z nich zaťukal na okno a vzápětí další pozvedl k okenici rozsvícenou dýňovou hlavu. Než se někdo objevil ve dveřích aby je pokáral, utekli. U jednoho domu jim to ale nevyšlo – zrovna tam, kde bydlel jejich třídní. Podle scénáře zaklepali na okno, pozvedli strašidelnou dýni - ale pan učitel byl rychlejší. Vyběhl ze dveří, popadl jednoho z kluků za límec a chtěl mu dát coproto. Ten se mu ale vytrhl a ostatní také nečekali. Nechali strašidlo strašidlem a hurá pryč. Pan učitel, bos, v trenýrkách a bílé košili, zřejmě se chystali někam do společnosti, popadl osiřelého hellovína a rozběhl se za nimi. Ale kde už byl klukům konec... Ještě dnes si můj „usedlý“ muž se zadostiučiněním představuje, jak asi tenkrát paní učitelová přivítala manžela, když se s láteřením přiřítil domů. Bos - a se začouzenou dýní pod paží. Ta bělostná košile tehdy musela vypadat... Pomsta za to, že je tak prohnal, byla sladká...

I já si tradičně koncem října vyrobím působivé dýňové strašidlo. Večer je s nejmladším vnukem postavíme do květinového truhlíku na balkon, aby připomnělo kolemjdoucím, že je tu zase podzim se všemi jeho radostmi i starostmi. Letos se nám ale těch dýní na zahrádce moc neurodilo. A také byly menší než obvykle. Možná, že nebyl ten správný „dýňový rok“- a možná, že je nesázel člověk s přiměřeně velkou pr.... Jenom tak se mohou urodit velké dýně. Ony si prý, potvůrky, rády berou vzor... Slyšela jsem o tom vyprávět v Hodoníně.