Divadelní hra je něco jiného než třeba film. Jistě – můžete představení natočit, můžete je natočit dokonce i velmi profesionálně, ale vždy to bude jen záznam hry, nikoli hra samotná. Bude to jen jedna z jejích podob, tak, jako je fotografie člověka jen jednou z jeho podob. Záznam hry je jako fotoalbum či domácí video. Ty nám člověka, jenž odešel, připomínají, jsou pro nás cenné, ale nejsou jím.
Porovnejme divadelní hru s filmem, knihou či třeba písní. Dobrá kniha, dobrý film či dobrá píseň má v dnešní době potenciál přetrvat velmi dlouhou dobu. To se samozřejmě může změnit, například pokud by došlo ke kolapsu civilizace, ale ten potenciál zde je. Čteme texty staré tisíce let, díváme se na filmy staré sto let, ale hra – a myslím, že z kontextu plyne, že nemám na mysli scénář, ale jeho konkrétní a jedinečnou divadelní realizaci – po několika letech odejde a už nikdy se v té podobě, v níž se zrodila, nevrátí. Neexistuje – a existovat patrně nikdy nebude – technologie, jež by dokázala uchovat divadelní hru v podobě setkání diváka s ní. Nahrávkám se netleská...
Jsem hluboce přesvědčen, že divadelní hra má duši, a chci věřit, že existuje něco jako nebe, místo mimo prostor a čas, kam tyto duše odcházejí a kde se s nimi jednou setkáme jako s milovanými bytostmi.
Tak, jako příslušníci mnoha jiných, s nutností sebereflexe spojených, profesí, si i divadelníci občas kladou otázku po smyslu. Otázka, zda má divadlo smysl pak úzce souvisí s otázkou po smyslu lidského života. Pakliže má lidský život smysl, má jej i divadlo – a vice versa!

Je zplozena spojením dvou principů, slova a člověka, vyvíjí se a nabývá tvar v děloze zkoušení, narodí se v podobě premiéry (a je patřičně oslavena!), žije svým životem, vyvíjí se, roste do krásy (ale někdy také, stejně jako člověk, i předčasně umírá) a nakonec – dříve či později – umírá a dál žije už jen ve vzpomínkách těch, kteří ji znali a měli ji rádi. Nutno dodat, že na rozdíl od člověka nebývá její skon tragédií, divadelní hra odchází s úsměvem na rtech, protože dobře ví, že vše, co má začátek, má i konec. Lidé by si z toho mohli vzít příklad, i když ne vždy je v lidských silách divadelní hru v tomto ohledu napodobit.

Divadelní hra je něco jiného než třeba film. Jistě – můžete představení natočit, můžete je natočit dokonce i velmi profesionálně, ale vždy to bude jen záznam hry, nikoli hra samotná. Bude to jen jedna z jejích podob, tak, jako je fotografie člověka jen jednou z jeho podob. Záznam hry je jako fotoalbum či domácí video. Ty nám člověka, jenž odešel, připomínají, jsou pro nás cenné, ale nejsou jím.

Porovnejme divadelní hru s filmem, knihou či třeba písní. Dobrá kniha, dobrý film či dobrá píseň má v dnešní době potenciál přetrvat velmi dlouhou dobu. To se samozřejmě může změnit, například pokud by došlo ke kolapsu civilizace, ale ten potenciál zde je. Čteme texty staré tisíce let, díváme se na filmy staré sto let, ale hra – a myslím, že z kontextu plyne, že nemám na mysli scénář, ale jeho konkrétní a jedinečnou divadelní realizaci – po několika letech odejde a už nikdy se v té podobě, v níž se zrodila, nevrátí. Neexistuje – a existovat patrně nikdy nebude – technologie, jež by dokázala uchovat divadelní hru v podobě setkání diváka s ní. Nahrávkám se netleská.

Jsem hluboce přesvědčen, že divadelní hra má duši, a chci věřit, že existuje něco jako nebe, místo mimo prostor a čas, kam tyto duše odcházejí a kde se s nimi jednou setkáme jako s milovanými blízkými bytostmi.

Tak, jako příslušníci mnoha jiných s nutností sebereflexe spojených profesí, si i divadelníci občas kladou otázku po smyslu. Otázka, zda má divadlo smysl pak úzce souvisí s otázkou po smyslu lidského života. Pakliže má lidský život smysl, má jej i divadlo – a vice versa!